V poslední době se hodně rozebírá situace Řecka a jeho nedávná dohoda s eurozónou. Jak jste s ní spokojen?
Byly sice dohodnuty rámcové podmínky, ale dohoda se neustále vyvíjí. I mandát německého a rakouského parlamentu říká, že vlády o tom mají dále jednat. Konkrétní parametry třetího záchranného programu vyjednány nebyly. Nelze hovořit o spokojenosti, když byl promrhán potenciál několika měsíců v jednání, které vyústilo pro Řecko nepochybně ve značnou ztrátu. Jen za několik posledních týdnů řecké HDP ztratilo třetinu hodnoty. A to ještě neznáme roční vyúčtování. Možná, že se trajektorii letadla, které míří střemhlav k zemi, podaří do konce roku narovnat. Nicméně škody, které byly napáchány zcela nekompetentním přístupem nové řecké vlády, jsou ekonomicky neoddiskutovatelné.
Kritici se objevují ze dvou stran. Jedna říká, že Řecko by mělo eurozónu opustit, vyhlásit bankrot a přejít k drachmě. Co říkáte k této variantě?
Tato věc není právně možná bez souhlasu všech aktérů, to znamená i Řecka. A pokud si ji Řekové nepřejí, tak se bavíme o mrtvé alternativě. Takovéto hezké rady vycházejí z teoretických úvah, ale nikoli s ohledem na to, co je v právu možné. Řecko je jedním z členů měnové unie. Pokud by mělo vystupovat, vyžaduje to jeho souhlas.
A Řecko vystoupit nechce.
Ano, vystoupit nechtějí. Když jsem měl možnost mluvit s kolegy europoslanci z Řecka, vysvětlovali mi – Řekové jako národ si pamatují časy drachmy, byla to velmi nestabilní měna, nezaručovala žádné svobody, které jim zaručuje euro. To, že veřejné finance v Řecku vypadají, jak vypadají, neznamená, že se nemůže dařit podnikatelům. Žádné volání po návratu k drachmě od obchodníků, kterým má údajně nejvíce pomoci, jsem neslyšel.
Jiní zase namítají, že pokud Řekové budou muset splácet dluh, bude to balvan, který jim znemožní nastartovat ekonomiku, a navrhují ho z velké části odpustit. I MMF doporučuje odložit splátku dluhů Řecku o 30 let. Jak vy tohle vidíte?
Nelze promíjet dluhy vládě, která vyhrála volby podvodem tím, že mluvila o tom, jak jí budou odpuštěny dluhy. Pokud by se tak stalo, pak by v Evropě začala sílit extremistická hnutí. Pana Tsiprase a jeho partu považuji za extremistické hnutí. Slíbili věci, které neměli s nikým předjednané, a na základě nich vyhráli volby. A ani ty sliby nedodrželi. Pokud by se takovéto vládě měli odpouštět dluhy, jak to bude spravedlivé k jiným vládám, které udržují svůj dluh na únosné úrovni. A také byly přinuceny k dramatickým škrtům. Ať je to Portugalsko, Irsko, Lotyšsko, nebo země mimo eurozónu a Evropskou unii, jako je například Island. Tady nemůže být zavedeno pravidlo, že kdo je větší populista a dostane se do vlády, tím méně možností máme mít na něj tlačit, aby dodržel své volební sliby. To by bylo nebezpečné pravidlo, které by podporovalo vzrůst těchto populistických extremistů.
Řečtí voliči však už vyzkoušeli levicové i pravicové vlády, které zemi zadlužily. Teď dali hlas Syrize. Nehrozí, že když Evropa teď bude vůči Řecku (a Syrize) tvrdá, nahraje tím krajní pravici – Zlatému úsvitu?
Na tom dluhu se podepsaly všechny vlády, i na falšování údajů, což by mělo být podle mého názoru kvalifikováno jako trestný čin. A ten tvrdý postup, který, jak říkáte, by mohl vést až ke Zlatému úsvitu? Nemusel být takový. Protože vláda premiéra Samarase v těch zásadních ekonomických ukazatelích prokázala, že růst byl nastartován. Řecká ekonomika se na přelomu roku obrátila k fázi vzrůstu. Začala mírně klesat nezaměstnanost, což se v ekonomice projeví samozřejmě se zpožděním. Podařilo se splácet půjčky věřitelům a počítalo se maximálně s překlenovací půjčkou 30 až 40 miliard. Poslouchal jsem pana Samarase osobně na konferenci v Portugalsku na podzim loňského roku. Samaras udělal zásadní politickou chybu, kdy kvůli nezvolení prezidenta republiky z jeho tábora byly vypsány předčasné volby, které teprve vynesly Syrizu do vládních křesel. To je věc čistě politická, která nemá ekonomické opodstatnění. Ta země se vyvíjela určitým tempem, ale teď se vyvíjí dramaticky opačným tempem. Úbytek HDP je dnes na hranici 90 miliard euro za těch několik týdnů během poslední fáze vyjednávání.
Velké diskuze vzbuzuje i současná imigrační vlna. Dost často zaznívají názory, že přijímat musíme jen politické uprchlíky, u těch ekonomických si případně vybírat a ostatní posílat zpátky. Souhlasíte s tím?
S tímto budu souhlasit. Problémem je, jak jednoduše a rychle v našem právním prostředí rozlišíte, kdo je ekonomický uprchlík, respektive, kdo se snaží získat lepší živobytí, aniž by byl na životě ohrožen, od toho, kdo tvrdí, že ohrožen je a má k tomu objektivně měřitelná kritéria. Azylové řízení má svoje zákonitosti a svoji přezkumnou rovinu dokonce u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. A jde o těžkopádný proces. Tyto výroky od stolu nemají v praktické úrovni vůbec žádné uplatnění. Ne vždy rozlišíte ekonomického uprchlíka, pokud se dostane do Evropy, od toho, kdo je v ohrožení života. Než to zjistíte, uplyne v českém právním prostředí rok a půl až dva. Takže to, co je takto navrhováno, je v zásadě správné v teoretické rovině. Ale v té praktické to vyžaduje lépe a rychleji azylové řízení provést. Protože dvouletý pobyt azylantů na území státu EU vytváří riziko, že budou migrovat a nebudou čekat na repatriaci čili vydání zpět. Může nastat, že se přesunou někam jinam, tam se hlásit nebudou a budou zde pobývat v nelegálním světě se všemi neduhy, které to vytváří.
Řešení tohoto problému nemůže být populistické; a doporučil bych všem, aby se od té populistické vlny dokázali oprostit. Jsme teď postaveni před akutní problém. Rychle by se dle mého mělo jednat s těmi vládami, které ještě nějakou kontrolu nad daným územím mají, aby došlo ke zřízení dislokovaných táborů, kde by se posuzovali běženci ještě před tím, než někam vyrazí. Protože potom už je to posuzování daleko složitější. Měly by se zakceschopnit speciální síly, které mají být nasazeny ve Středozemním moři. Donedávna tam operovalo jen několik lodí, což vůbec nestačí. A vyjednat rychlý mandát od Rady bezpečnosti, aby se mohly zahájit zneškodňovací práce na lodích, které ty uprchlíky převezou. A potom je tedy potopit. Toto však vyžaduje diplomatická jednání. Úkolů je celá řada.
Na závěr se zeptám na vládní návrh referenda. Zde se nejvíce kritizuje nutnost čtvrt milionu podpisů potřebných k jeho vyhlášení. Jaký je váš názor?
Možná, že někteří kolegové z Topky by vám řekli, že teď už referendum nepodporují, ale já si vzpomínám, že jsme v našem vládním programu souhlasili s tím, že role referenda bude zakotvena do práva. Myslím si, že referendum je zaveditelné do českého právního řádu. Jeho zavedení by se ale nemělo zvrhnout v tyranii diktatury většiny, o které se tu a tam hovoří. Pro mě má být referendum momentem, kdy se občané rozhodují o zásadních, zcela stěžejních otázkách, které vyvolávají obrovskou veřejnou debatu. Na Slovensku mají zkušenosti s konáním už několika referend celostátních. Jsou skoro stejně nákladné jako volby. Výjma jednoho či dvou z deseti byla neplatná, protože k nim nepřišlo dostatečné množství lidí. To znamená, že pro vyvolání celostátního referenda je nezbytně nutné, aby ta hranice byla postavená poměrně vysoko. Sto tisíc podpisů občanů, které navrhuje paní ombudsmanka – to by šlo o referendum, které by bylo na 90 procent neplatné. Musí odrážet určité celospolečenské vnímání. Tu hranici, kterou zvolila vláda, jsme volili i my. Tudíž já ji považuju za adekvátní.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
