Evropské elity touží po muslimech, jsou to ideální poddaní. Hrají o čas, aby jich přišlo co nejvíc, než se lidé vzbouří. Strach a fanatismus jak za stalinismu. Hovoří Petr Hampl

17. 1. 2016 16:43

ROZHOVOR Sociolog Petr Hampl patří k těm, kteří nejhlasitěji varují před nebezpečím, hrozícím naší společnosti v důsledku událostí posledních měsíců. Podle něj po událostech loňského silvestra desítky milionů muslimů vědí, že v Německu jim projde úplně vše, včetně násilné kriminality. A projde jim to tak, že se dokonce mohou chlubit přes internet, jaký z nich domorodci mají strach. U nás podle Hampla stoupá fanatismus „vítačů“, který už začíná dosahovat úrovně svazáků v časech stalinismu.

Evropské elity touží po muslimech, jsou to ideální poddaní. Hrají o čas, aby jich přišlo co nejvíc, než se lidé vzbouří. Strach a fanatismus jak za stalinismu. Hovoří Petr Hampl
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Hampl

Po silvestrovských útocích běženců na ženy v Kolíně nad Rýnem se zásadně změnil postoj evropské veřejnosti k imigraci. Z pohledu sociologa – proč právě tato událost přinesla tak zásadní zlom ve veřejném mínění?

Nemyslím, že by došlo k nějakému zásadnímu zlomu. Lidé přece od začátku věděli, že když se do Evropy navalí miliony mladých mužů ovládaných zvrácenou totalitní ideologií, kteří nás ještě navíc nenávidí a pohrdají námi, výsledkem bude katastrofa. A přesně to se děje.

Politici a profesionální aktivisté z neziskovek rovněž od začátku věděli, k čemu to může vést. Takže taky žádná změna.

Změnilo se jen to, že na chvíli povolila cenzura velkých médií, takže aspoň na pár hodin se pravda dostala na televizní obrazovky a na stránky deníků. Ale nečekejme, že to bude dlouhodobé. Cenzura se zase rychle vrátí.

Německá kancléřka stále drží linii „uprchlíci, vítejte“ (byť s určitými korekcemi), zatímco mezi veřejností stoupá frustrace. Volby přitom v Německu mají být až za dva roky a mezi hlavními politickými silami není v podstatě žádná, která by mínění veřejnosti vycházela vstříc. Jaká vyústění toto obrovské napětí může mít?

Merkelová má pro tuto chvíli nejhorší za sebou. V kritických dnech po silvestrovské noci nedošlo k dalším kriminálním činům, demonstrace se podařilo potlačit, žádný policejní oddíl nevypověděl poslušnost, takže kancléřka může pokračovat v dosavadním kurzu. To znamená dostat do Německa další miliony imigrantů. Myslím, že na tom je její strategie založena. Pokud by za pár let Němci skutečně povstali, budou v Německu miliony radikálních muslimů, řada z nich s vojenským výcvikem, a ty bude možné použít proti původnímu obyvatelstvu. Pro Merkelovou hovoří i to, že Němci nemají zbraně, zatímco muslimové si je dovedou snadno obstarat.

Navíc se desítky milionů muslimů celého světa z médií dozvěděly, že v Německu je možné beztrestně ponižovat a znásilňovat tamní ženy. To přitáhne ty nejhorší a nejbrutálnější radikály. Zároveň můžeme čekat další radikalizaci těch muslimů, kteří se v Německu narodili.

A můžeme čekat i další posouvání hranice, co je muslimům tolerováno. Teď je to přepadání žen na ulicích, za pár měsíců bude přijatelné, aby muslimský gang vyrazil dveře jakéhokoliv bytu a vzal si všechno, co bude chtít. Luxusních čtvrtí s ochrankou se to pochopitelně nedotkne. Zatím.

Aktivizuje se ale také veřejnost. Dokonce se hovoří o formování domobrany.

Jsou to jednotlivé a v podstatě izolované aktivity a vše nasvědčuje tomu, že Merkelové se podařilo zastrašit hlavní proud německé veřejnosti. Lidé jsou zděšeni, zuří, ale bojí se otevřeně mluvit, bojí se sdružovat, bojí se projevovat solidaritu s oběťmi. Svou negativní roli sehrává již tradiční německá poslušnost vůči autoritám. Navíc se německé vládnoucí elitě vyplácí, že investovala obrovské prostředky, aby zdiskreditovala Pegidu a vykreslila obraz nebezpečného fašistického hnutí.

Mimochodem, stejný postup využívá i česká vláda, když se snaží přesvědčit veřejnost, že hnutí jako Islám v ČR nechceme a Blok proti islámu jsou kriminálníci. Nejde jen o dvě hnutí. Jde o vyvolání pocitu, že každý, kdo se staví na odpor islamizaci, je nebezpečný zločinec.

Takže v této chvíli to vypadá, že pozice Angely Merkelové zůstává neotřesena. Nicméně ve skutečnosti je křehká. Stačí jeden mrtvý a můžeme mít „německé jaro“.

V České republice od zastánců migrace často slýcháme argument, že se bojíme něčeho, co nám nehrozí, když u nás prakticky žádní imigranti nejsou. Co říci k tomuto uvažování, že bychom se neměli vzrušovat, dokud, řečeno s Čapkem, mloci nebudou v Praze?

Je to průhledná lež. Lidé, kteří tuhle nehoráznost tvrdí, velmi dobře vědí, že se to může změnit během několika dnů. Hranice jsou otevřené a policie je přetížená už dnes. Pokud by do země vtrhnul mnohatisícový dav, nikdo jej nezastaví. A to se dříve či později stane. Stačí, aby někdo v arabském světě upozornil na půvaby českých žen, a budeme je mít tady. Že tu nejsou vypláceny tak štědré dávky jako v Německu? No a co! Islámští imigranti si bez ptaní vezmou všechno, na co budou mít chuť.

Situace je tím horší, že v České republice už vyrostla cílevědomá a agresivní islámská menšina. Agresoři se tak mohou opřít o domácího spojence s perfektní znalostí místních poměrů.

Přitom vláda měla na přípravu více než půl roku. Ale nepodnikla na obranu země ani to nejmenší. Místo toho připravovala program převýchovy české veřejnosti, rozdala další peníze proimigračním neziskovkám a pokusila se dostat do vězení kritiky svého postupu.

Když prezident Miloš Zeman o Vánocích prohlásil, že tato země je naše, vzbudil tím značnou nevoli. O týden později Angela Merkelová varovala, že nikdo nemá právo přivlastňovat si „němectví“ a odpírat je někomu jinému. Nabízí se otázka, co vlastně v dnešní společnosti je to „my“? Jak podle vás v globalizovaném světě definovat „národ“, aby si ještě podržel své atributy?

Těmi atributy jsou jazyk, dějiny, kultura a podobné představy o tom, jaké poměry by v té které zemi měly panovat. To znamená, že Čechem se může stát i někdo, kdo má jinou barvu pleti, pokud se naučí česky a pokud si osvojí náš způsob života. Ale Čechem se nemůže stát muslim, pokud chce svůj islám dál praktikovat. Nemusí si v restauraci dávat vepřové a každý večer může tlouct hlavou do modlitebního koberečku, ale není třeba možné, aby svoje děti vychovával úplně jinak než ostatní.

To není jen otázka přicházejících muslimů. Ani dnešní elity už fakticky nejsou české, i když ti lidé vyrostli v českých rodinách a mají dosud české občanky.

Kolem otázky migrace dnes zažíváme i dost nepříjemné věci, jako jsou zásahy do základních lidských svobod. Vážně se mluví o „boji s nenávistí“ a ospravedlňuje se tím mazání příspěvků na internetu, dokonce i blokování facebookových stránek. To jsou věci, které se nikdy v minulosti neděly. Proč právě nyní dochází k takto masivním útokům na svobodu?

Elity se snaží získat čas a využít jej k tomu, že doplní původní obyvatelstvo o statisíce nebo miliony muslimů. Muslimům nebude vadit korupce v politice. Nebudou se zajímat o to, kolik peněz dostává která neziskovka. Nebudou kritizovat štědré dotace úplně zbytečné „umělecké“ tvorbě. Zkrátka, muslimům vyhovuje život v orientálních despociích. Pro dnešní evropské politiky a aktivisty by byli úplně ideálními poddanými.

Proto se snaží umlčet diskusi a doufají, že než si lidé všimnou, co se děje, budou muslimové v jejich zemi pevně usazeni.

Zároveň ale mají v záloze druhou strategii. Pokud by si toho lidé přece jen všimli, začne politik pravidelně vystupovat se siláckými vyjádřeními proti imigrantům, ale zemi ponechá otevřenou a bezbrannou. To mu pomůže získat další čas.

Mimochodem – je zajímavé, jak je pracováno se slovem „nenávist“. Mohlo by se zdát, že se za něj dá schovat jakýkoliv nepříjemný názor. Je s ním nakládáno velmi volně, ale o to častěji je užíváno jako klacek. Jak se na to díváte jako sociolog?

O žádnou nenávist nejde. Jde o to, že evropské vlády opustily základní principy demokratického vládnutí a snaží se lidem předepisovat, co si mají myslet. S čím vláda nesouhlasí, to je označováno jako nenávist.

Je zajímavé, že chování dnešních mladých bojovníků proti nenávisti je až neuvěřitelně podobné chování mladých komunistů ze Stalinova období.

Po útocích v Kolíně média několik dní o celé kauze mlčela. Přitom již od prvního ledna o těchto událostech psali občané na sociální sítě. Jenže správci těchto sítí jejich názory mazali. Co toto vypovídá o dnešní společnosti?

O společnosti to nevypovídá nic. Hodně to ale vypovídá o korporacích, které předstírají, že se orientují na zákazníky, a ve skutečnosti jsou jen prodlouženou rukou státní byrokracie.

Ukazuje to také, že pokud některá sociální síť dosáhne určité velikosti a významu, nemůže být rozhodování o ní ponecháno čistě manažerům, ale měla by nad ní být nastolena nějaká forma veřejné kontroly.

Ještě větší skandál podle všeho nastal ve Švédsku, kde se agresivita imigrantů zamlčovala zcela cíleně několik let. Jak ze sociologického pohledu objasnit situaci, kdy teoreticky vládne svoboda slova, ale ve skutečnosti jsou některá témata přinejmenším v novinářské obci všeobecně akceptována jako tabu? Nepředpokládám, že by existovala nějaká kolektivní školení, kde by jim to bylo explicitně zakazováno…

Protože mediální prostředí znám, mohu potvrdit, že lidé v redakcích jsou pod obrovským tlakem. Pokud na někoho padne i jen podezření, že má jiný názor než oficiální, může to být konec kariéry. Je to prostředí, kde každý podezírá a sleduje každého. Znovu se nabízí ten příměr ke komunismu ze Stalinova období.

Když lidé v televizních stanicích povykují o svobodě slova, rozhodně tím nemyslí, že každý může projevovat svůj názor. Myslí tím, že cenzuru mají provádět oni a nikdo jiný.

Nedávno jste představil svou přednášku s názvem „sociologický pohled na sluníčko“. Tak tedy – jak ze sociologického pohledu popsat skupinu, označující se občas jako „sluníčkáři“?

Pokusil jsem se odpovědět na otázku, proč je tolik „sluníčkářů“ mezi mladými lidmi. Dospěl jsem k závěru, že ta základní prapříčina spočívá v tom, že přestaly vznikat nové firmy. Myslím skutečné firmy, které něco vyrábějí nebo poskytují reálné služby, ne konzultační pračky peněz.

Když nevznikají firmy, neotevírají se nové příležitosti. Mladí lidé zjišťují, že svět patří čtyřicátníkům a že v příštích 20 letech se pro ně neuvolní dobrá pracovní místa. Začínají se ohlížet, kdo jiný jim nabídne příležitost. A v tom okamžiku přicházejí evropští byrokraté spolu se saúdskoarabskými penězi.

Je zapotřebí změnit poměry tak, aby se začala vyplácet poctivá práce a aby vznikal dostatek takových příležitostí pro mladé lidi.

Vy jste kdysi napsal, že odpůrci imigrace své oponenty nazývají spíše rozverně „sluníčkáři“, zatímco její sympatizanti druhou stranu označují za fašouny nebo nácky, přinejmenším hnědé xenofoby. A vyvozoval jste z toho, že míra fanatismu a nesnášenlivosti je větší na straně sluničkářských „vítačů“. Pořád to podle vás platí?

Jednoznačně. Znovu se vracíme ke stalinskému období. Když vidíte, kolik zavilosti, nesnášenlivosti a netolerance je mezi zastánci islámské imigrace, s jakou samozřejmostí jsou ochotni lhát, jak nerespektují žádná mravní pravidla… Bylo by to smutné, i kdyby v sázce nebyla budoucnost naší země.

A z druhé strany. Když normální lidé vidí naivní „sluníčkářskou“ ideologii, často se nemohou ubránit soucitu s lidmi tak hloupými, že jsou schopni uvěřit lžím o nebohých uprchlících. I proto ten laskavý nadhled.

Onehdy mě v jednom časopise zaujala myšlenka shrnutá do věty „táta pravdoláskař – synek sluníčkář“. V podstatě tam bylo řečeno, že nejagilnější příslušníci této skupiny vyrůstali zhruba na přelomu tisíciletí v rodinách havlistických intelektuálů a vlivem prostředí, změny historických okolností, ale například i rebelií proti tatínky vzývanému boji proti komunismu se mezi nimi vyvinulo dnešní „sluničkářství“. Lze na této konstrukci najít něco smysluplného?

Ovšem. Třídní příslušnost se přece do značné míry dědí. Pokud otec nechodil do práce, pohrdal obyčejnými lidmi a dokázal si sehnat státní podporu, není divu, že jeho syn dělá totéž. V tom není mezi „havlisty“ a „sluníčky“ žádný rozdíl. To není jen případ mediálně známé rodiny Uhlových – Šabatových. Takových lidí je mnohem víc.

Situace je však horší v tom, že jsou i mladí lidé ze slušných rodin, kteří vidí snadný život multikulturních elit a snaží se dostat mezi ně. Dostávají se tak do sporu se svými rodiči a uvnitř rodin pak zuří generační konflikty.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Řvete, protestujete, šílíte. Nářez Jiřího Ovčáčka kavárně… A k tomu důležité informace

17:01 Řvete, protestujete, šílíte. Nářez Jiřího Ovčáčka kavárně… A k tomu důležité informace

ROZHOVOR Proklínaný i vychvalovaný. Tiskový mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček je ve své funkc…