Dnes si připomeneme výročí 25. února 1948. Proč k němu podle vás vůbec došlo? V čem vidíte hlavní příčiny?
Kdo podle Vás odvádí nejslabší práci jako zaměstnanec veřejnoprávní ČT?Anketa
Jsem přesvědčen, že tady hrála velkou roli druhá světová válka, události, které jí bezprostředně předcházely. Mám na mysli velice negativní zkušenost s chováním tehdejších demokratických mocností, tedy Mnichov 1938, poté události na konci války, kdy sovětská Rudá armáda z velké části osvobodila Československo, což už byla součást dohod velmocí, kdy byla vytyčena známá demarkační čára a kdy americké jednotky, i když mohly být v Praze dřív než jednotky Rudé armády, přesto tuto demarkační čáru nepřekročily. A v podstatě už se sovětskými jednotkami sem přicházeli sovětští poradci. Víceméně v dubnu 1945 se už jednoznačně deklaroval soulad s politikou Sovětského svazu a hned po válce se začala budovat síť informátorů, nastala infiltrace bezpečnostních složek, sovětští zpravodajci tu byli velmi aktivní. Vidíme to na odmítnutí Marshallova plánu, což byla naprosto osudová chyba. A infiltrace zejména v bezpečnostních složkách byla velmi výrazná.
Takže toto všechno víceméně připravilo atmosféru voleb v roce 1946 a únorových událostí roku 1948. Určitě tehdy mnoho lidí upřímně věřilo, že levicová alternativa může vést ke zlepšení poměrů, že ta děsivá zkušenost druhé světové války může být jakýmsi katalyzátorem ke zlepšení situace, a uvěřili slibům komunistů. Ale velice záhy, ve třiapadesátém roce u nás proběhla měnová reforma, začaly první nepokoje v Polsku, v NDR, nakonec i u nás, v Plzni a jiných městech, ale to už komunisté byli u moci a na nějaké liberalizování politiky už bylo pozdě, jak jsme viděli v šestapadesátém roce v Maďarsku nebo v osmašedesátém u nás.
Nebylo jedním z důvodů Února 1948 nejen zklamání z Mnichova, ale i z toho, že při tom připravovaném poválečném rozdělování Evropy nás západní mocnosti nechaly napospas vlivu Sovětského svazu?
Ta velmocenská politika svoji roli nesporně hrála, na druhou stranu, když se podíváme do sousedního Rakouska, tam třeba byla Sovětská armáda až do roku 1955 také. Dokonce tam byla déle než u nás. V podstatě to byla okupační mocnost. Ale domácí politici v Rakousku dokázali tomuto tlaku odolat, ustát ho a Rakousko nastoupilo cestu demokratického vývoje. U nás nelze popřít, že značná část společnosti dala ve volbách v roce 1946 komunistické straně důvěru a pak komunisté na dlouhých čtyřicet let svobodné volby znemožnili. Nicméně participace nemalé části domácího obyvatelstva také hraje roli v tom, že komunistům se cesta k moci otevřela a oni ji využili.
Ale je vidět, že ani po čtyřiceti letech zkušeností s komunistickou totalitou není poměrně velká část české společnosti imunní proti autoritativním vládcům. Naopak se zdá, že k tomu část společnosti dokonce inklinuje, ať už vezmeme obdiv k ruskému prezidentovi Putinovi nebo k současnému Rusku. Čím to podle vás je?
Já se nad tím také zamýšlím a myslím si, že je to dlouhodobým působením komunistické propagandy. Jestliže čtyřicet let tady opravdu bylo systematické působení prostřednictvím sdělovacích prostředků, prostřednictvím oficiální politiky, prostřednictvím školského vzdělávacího systému, bylo to velmi masivní působení, asi bychom popírali platnost pedagogických principů, kdybychom si řekli, že to nezanechá plody. Čím déle je takový režim u moci, tím déle také trvá to vymanění se z jeho následků.
Když vezmeme paralelu s nacionálním socialismem, který byl děsivý, strašlivý, rozpoutal druhou světovou válku, ale byl u moci „pouze dvanáct let“, od roku 1933 do roku 1945, což nebyla tak dlouhá doba, navíc mnoho lidí si pamatovalo demokratickou éru před nástupem Adolfa Hitlera, bylo tedy mnohem snazší na tuto éru navazovat. Zatímco komunismus trval v Československu čtyřicet let, v Sovětském svazu dokonce sedmdesát let, v Číně i v severní Koreji je dodnes.
A vidíme, že čím déle má tento totalitní režim možnost ovlivňovat myšlení lidí, způsob života společnosti, tak tím hlubší stopy za sebou zanechává. Myslím, že to je jedna z možných odpovědí.
Dokázali jsme se vyrovnat s totalitní minulostí? Po roce 1989 politici volali po tlusté čáře, říkali „nejsme jako oni“, neodhodlali se ani zakázat komunistickou stranu, i když propagace komunismu byla zákonem zakázána. Nebylo to z dnešního pohledu naivní, když vidíme, jak bývalí nomenklaturní kádři z podniků zahraničního obchodu, bývalí zaměstnanci nebo spolupracovníci Státní bezpečnosti dokázali díky svým kontaktům získat ekonomickou moc a nyní přebírají i moc politickou?
Myslím si, že to byla jedna z chyb polistopadového období, že komunistická strana, respektive lidé, kteří byli s režimem úzce spojeni, nebyli zbaveni ekonomického vlivu. A často později transformovali ten ekonomický vliv, ten startovní kapitál do vlivu politického. To určitě svoji roli hraje, myslím, že bychom měli být schopni se z těchto chyb poučit. Ale to už jsou věci, které se staly a nedají se změnit.
Dnes je třeba v té demokratické politické soutěži porazit komunistické myšlenky, komunistickou stranu v ideovém souboji. Mám pocit, že se to daří, komunisté ztrácejí vliv, ztrácejí podporu, nicméně infikují společnosti i nadále. Já jsem před časem v jednom svém vystoupení v Poslanecké sněmovně řekl, že pokládám za ostudu české společnosti, že bezmála dvacet let nového století, bezmála třicet let po pádu režimu komunisté zasedají v parlamentu. Nicméně je to realita, kterou musíme vzít na vědomí, ale je třeba, abychom byli stále na pozoru a nezapomínali na to, že komunisté se nedistancovali od své minulosti, dodnes ústy řady svých představitelů, ať už v parlamentu nebo z předsednictva své strany obhajují rok 1948, dokonce někteří obhajují justiční vraždy včetně vraždy Milady Horákové, oslavují Klementa Gottwalda, jezdí na sjezdy zahraničních komunistických stran, posílají zdravice. Viz třeba předseda KSČM Vojtěch Filip, který posílal zdravici předsedovi komunistické strany severní Koreje.
To jsou všechno věci, které ukazují, že komunisté jsou věrni své komunistické ideji, a jen proto, že nemají možnost uskutečňovat program násilné revoluce v praxi, to nedělají. Ale nemám vůbec iluze o tom, že kdyby mohli, tak by se k této praxi vrátili. Minimálně podle reakcí, které dostávám formou různých sms, tweetů, vidím, že řada jejich příznivců si tuto nenávistnou mentalitu ponechala.
Řekl jste, že postupně komunisté ztrácejí vliv a podporu. Ostatně o tom svědčí i historicky nejnižší výsledek v podzimních sněmovních volbách. Ale na druhou stranu, navzdory menšímu zastoupení v Poslanecké sněmovně, jsou čím dál víc legitimizováni, jsou zváni k jednáním, počítá se dokonce s jejich podporou Babišovy vlády. A to by určitě nebylo zadarmo, jistě by za to dostali posty na ministerstvech, ve státních a polostátních firmách. Dnes jsou od listopadu 1989 nejblíž k tomu, aby se podíleli na moci. Jak se na to díváte?
Pokládám to za velmi špatný trend, že se tímto způsobem komunistická strana legitimizuje. KDU-ČSL dlouhodobě říká, že by pro ni byla nepřijatelná jakákoli účast ve vládě, která by se opírala o podporu o spolupráci s komunistickou stranou nebo s různými xenofobními stranami, reprezentovanými dnes SPD Tomia Okamury. Je to velmi nebezpečné a je na nás, občanech, voličích, abychom dali svůj názor najevo. Jsem přesvědčen, že je to špatné, že bychom neměli zapomínat na to, co komunistická strana dokázala ve své minulosti udělat, jak temnou a krvavou minulost komunistická strana má.
Zločiny, o kterých se hovoří právě v souvislosti s výročím Února 1948, nebyly žádné excesy, to byly logické důsledky této nenávistné ideologie, která byla založena na násilí, třídním boji, okradení obyvatelstva, které eufemisticky nazvali znárodněním, to byla největší loupež v dějinách. To se bohužel stalo, miliony lidí tím u nás byly postiženy, desítky milionů lidí na celém světě, to jsou prostě fakta. Je důležité nezapomínat, připomínat je. Dnes je opravdu prostor v demokratickém politickém boji komunistické myšlenky porazit.
Mnozí lidé byli přesvědčeni, že návrat komunismu nehrozí, že jsme pevně ukotveni v evropských strukturách, v Evropské unii a v Severoatlantické alianci. Ale je tomu opravdu tak, když vidíme, jak se objevují na parlamentní půdě snahy o uzákonění obecného referenda, a někteří politici, především z SPD nebo z KSČM se netají tím, že by rádi vyvolali referendum o naší účasti v EU? Nemáte obavy, že by mohlo dojít k nějakému špatnému rozhodnutí, když je zřejmé, že se část společnosti nechá snadno zmanipulovat lží, strašením nebo vyvoláváním nenávisti jedné skupiny obyvatel proti jiné?
To riziko nelze podceňovat. Vidíme, že komunisté na jedné straně a SPD na druhé straně zpochybňují naše mezinárodní vazby. Odchod z EU by byl naprosto tragický, znamenal by naprostý hospodářský úpadek, vidíme, jak negativní úpadek má toto nešťastné rozhodnutí o brexitu na jednu z nejvyspělejších evropských zemí, na Velkou Británii. Došlo by, nebojím se říci, ke zbídačení naší země, která se dnes hospodářsky rozvíjí velmi slibným způsobem i v rámci evropského průměru.
Na druhou stranu se od roku 1948 výrazně změnila geopolitická situace. Naštěstí už bezmála třicet let neexistuje Sovětský svaz, to je velmi důležitý faktor, a vliv komunistické Číny je v Evropě převážně hospodářského charakteru. Čína je přece jen geograficky vzdálenou zemí. To také hraje důležitou roli.
My jsme navázáni na evropské struktury, tam jde přes osmdesát procent našeho zahraničního obchodu, projevuje se to i tím, jak naše hospodářství jde nahoru. Máme velmi nízkou nezaměstnanost, náš hospodářský rozvoj je dokonce na vyšší úrovni, než je průměr Evropské unie. To jsou fakta a na ta je třeba upozorňovat. Jakékoli zpochybňování těchto vazeb by mělo fatální negativní důsledky. A to, že některé politické subjekty s tím hazardují, je něco naprosto nepřijatelného. A je třeba to znovu a znovu opakovat, aby si lidé uvědomovali, že dávat důvěru těmto subjektům je hazard s osudem vlastního národa, s osudem naší země, s naší budoucností.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
