Exposlanec ztrhal Babišova muže za stopnutí klíčového zákona. Mluví o našeptávačích

Máte pocit, že registr smluv má naději na přijetí, když se zdá, že se projednávání návrhu zákona zadrhává?

Je to zcela neprůhledná situace, poslanci se chovají velmi neprofesionálním způsobem, podléhají různým neověřeným výkřikům a tvrzením. Takže i třeba prohlášení poslance Pilného, proč navrhl přerušit projednávání zákona a žádat vládu, aby ho připravila, se objevují stokrát chybně omílané mantry. Samozřejmě některé otázky stojí za prozkoumávání, ale přesně na ty otázky, kde je určité uznatelné riziko ohrožení nějakých výnosů podniků vlastněného městem nebo státem, jsou připravené pozměňovací návrhy. Za to si platíme poslance, aby se seznamovali s těmito návrhy a postupovali dál. A ne aby se najednou lekli, že v černém lese běhá bubák, protože jim to někdo říká, a hodili celou věc pod stůl, navíc s tou neuvěřitelnou zkratkou, že vláda má připravit lepší návrh.

Není to jedna z možností, když se vládní strany před volbami hrdě hlásily k návrhům Rekonstrukce státu, kde je jedním z požadavků právě registr smluv?

To je úplně úsměvné, protože ještě nikdy se nestalo, že by takový typ zákonů, kde zájem veřejnosti a občanů na kontrole a transparentnosti je v určitém protikladu proti výkonu veřejné správy, byl dobře zpracován, protože veřejná správa je tím vystavena podrobnějšímu pohledu a má menší pocit intimity, což je samozřejmě správně. Vždycky to vede k naprostému rozmělnění, příkladem může být opakovaně neúspěšné projednávání novel zákona o svobodném přístupu k informacím, které musely být několikrát zastaveny pro naprostou systémovou neschopnost legislativního procesu v tak zvaném připomínkovém řízení, kdy se k tomu vyjadřovaly resorty, různé úřady a zájmové skupiny. I když záměrem bylo zlepšit přístup k informacím, tak výsledkem bylo zhoršení přístupu k informacím. A vláda, konkrétně ministerstvo vnitra, neměla žádnou možnost splnit ten úkol. A stejně by to dopadlo u zákona o registru smluv.

Jedinou možnost tedy vidíte v poslanecké iniciativě?

To je typicky materie, která vzniká výhradně poslaneckou iniciativou, kdy zástupci veřejnosti, pokud plní svůj mandát a své sliby, skutečně něco udělají. Je samozřejmě nutné dodržet určitou kvalitu, aby to nebyl paskvil, aby tam nebyly závady. Teď dochází k tomu, že někteří poslanci v rámci té „poslanecké“ nezkušenosti, místo aby konstruktivně krok po kroku projednali jednotlivé pozměňovací návrhy, hází vidle do celé věci. Takže si vůbec nedovedu představit, jak se to vyvine.

Myslíte si, že to „uznatelné riziko ohrožení nějakých výnosů podniků vlastněného městem nebo státem“ je skutečným důvodem přerušení projednávání předlohy, nebo je to jen záminka, jak nepřipustit další kontrolu veřejné správy?

Myslím, že je to mix obojího. Je těžké u jednotlivců rozlišit, jestli ten člověk jen podléhá nějaké manipulaci, ne dobře si něco přečetl a je to tedy neúmyslné, a v jaké míře a u koho jsou motivy nepřijatelné. To znamená, byť to skrývá, je tam myšlenka, že to nemůže připustit, protože by se nedalo dál pokračovat v rozkrádání, snadném přidělování zakázek apod., a že by tak přišli o své vedlejší výhody a příjmy, provize a úplatky. Toho se dopátrat nelze. Určitě bych ale netvrdil o někom, kdo třeba navrhl přerušit zákon, že zrovna on musí být nositelem toho temného proudu. Jde o to, jak profesionálně se staví k tomu úkolu poslance nepodlehnout jen jedněm tvrzením, ale důkladně zkonfrontovat obě strany.

Díky vašemu velkému úsilí se podařilo v roce 1999 prosadit průlomový zákon o svobodném přístupu k informacím, který umožnil občanům získávat informace z veřejné správy. Podařilo se od přijetí tohoto zákona ještě víc zprůhlednit veřejnou správu?

Zákon o svobodném přístupu k informacím prodělal jen jednu významnou novelu, kterou se zlepšil přístup k informacím, a to v roce 2006. Tam bylo víc věcí, například zavedení soudního příkazu k poskytnutí informací, takže se zamezilo případům, které končily zatvrzelostí úřadů a neposkytnutím informací, ač rozsudky jasně zněly, že je musí poskytnout. Ale bylo to naštěstí prolomeno přímo tím, že soud dal příkaz informaci poskytnout, a tomu už úřady nemohou nijak čelit. Nemohou mařit soudní příkaz. Nastala i další zlepšení. Pak se v této oblasti dlouho nic moc nedělo, za určitý posun lze považovat novelizaci zákona o veřejných zakázkách, která rozšířila okruh povinně zveřejňovaných informací v souvislosti s veřejnými zakázkami. Tam také probíhal obrovský boj, podařilo se odvrátit snahy zakázat přístup k určitému okruhu informací. Ale tím je skutečně vyčerpán vývoj v oblasti legislativních úprav ve zveřejňovaní a poskytování informací. Ale i na tom se dá sledovat zlepšování v přístupu k informacím, kdy přece jen na žádosti povinné subjekty, které ještě před deseti lety zatvrzele tvrdily, že ani nejsou povinnými subjekty nebo že informace nemohou poskytnout, už je normálně poskytují. A mnoho povinných subjektů zveřejňuje velmi zajímavé informace, dobře strukturované, a tím si získávají i určité renomé. Některá města, obce a úřady mají unikátně zveřejněné rozpočty, jako třeba Nové Město na Moravě, kde se doklikáte velmi srozumitelně pomocí grafů až do poslední faktury. To jsou úplně neuvěřitelné a nádherné věci. Ale když tento přirozený vývoj srovnáme s jinými zeměmi, jako jsou USA nebo Británie, tak jsme stále ještě v plenkách a není to na žádné chlubení.

Považujete právě přijetí tohoto zákona o registru smluv za další důležitý krok k větší otevřenosti a snížení korupčních rizik veřejné správy?

Určitě. Podle všech odhadů a analýz lidí, kteří se zabývají problematikou ochrany společnosti před korupcí, klientelismem, rozkrádáním a plýtváním ve veřejné sféře, je jasné, že je to velmi silné a účinné opatření. Takže by to bylo velmi přínosné, rozšířilo by to okruh přístupných informací a mělo by to určitě také význam pro ekonomickou, podnikatelskou a vědeckou sféru jako obrovská zásobárna dat, která by vedla nutně k výraznému snižování nákladů veřejné sféry. Tuto zkušenost mají mnohé země. Víme všichni, že zákon nepřináší nic nového, nejde dál než zákon o svobodném přístupu k informacím, jen má být zveřejněno to, co by stejně muselo být poskytnuto na žádost. Má to jen některé nuance, které se musí řešit legislativně a technicky jinak. Ty nuance vyplývají ze dvou věcí: jedna je právní jistota při uzavření smlouvy, protože jestliže účinnost smlouvy je podmíněna zveřejněním smlouvy, tak musí být jednoznačněji vyjasněno, co je to zveřejnění. Aby obě strany měly jistotu, že to, co udělaly, je to zveřejnění, kterým je splněna podmínka účinnosti smlouvy. Jde o to, aby to nebylo napadnutelné. A druhý, trochu citlivější aspekt je, že podle zákona o svobodném přístupu k informacím se vytvářejí z hlediska žadatelů a veřejnosti takové ostrůvky informací. Jeden chtěl tohle, jiný zas něco jiného, ale nedochází k tomu, že by konkurence mohla kompletně přesně zmapovat úplně všechna data o smluvních vztazích podniku, který by byl povinným subjektem nebo významným dodavatelem povinného subjektu. Nový zákon říká, že se všechno zveřejní, takže by to bylo dostupné. A to, jak by tento fenomén plošnosti všech dat mohl zasáhnout do volné soutěže, je trochu citlivá věc. Ale jen v případě některých typů smluv, některých typů dodavatelů, ne v celém objemu, řekl bych tak pěti procent. V těchto dvou věcech probíhají pozměňovací návrhy, které jsou potřebné. A ty jsou celkem zformulované. Specifika, která by se neměla zveřejnit, by mohla určit vláda vládním nařízením. Takhle to funguje třeba v Norsku.

Připomíná vám dnešní situace kolem projednávání zákona těžkosti, kterým jste museli čelit, když jste před patnácti lety prosazovali zákon o svobodném přístupu k informacím?

Je to stejně vystaveno lobbismu. Za zákonodárci chodí různí našeptávači, píší jim různé spolky, které mají obavy, že by také musely něco zveřejňovat, leknou se, a začnou popisovat hrůzy, co všechno by nastalo. Když jsme připravovali v letech 1998 a 1999 zákon, probíhaly úplně stejné řeči o tom, jaké hrůzy nastanou, když veřejnost bude moci požádat o nějaké informace, jak budou úřady zahlceny, jak budou zničeny, co se tím prozrazením všechno zkazí. Teď se to strašení opakuje. A tehdy se nic takového nestalo a ani teď k ničemu takovému nedojde.