Falešné hranice, výměna běženců za cigarety, sehraný únos. Badatelka popisuje opravdu zákeřnou akci StB

Akce „Kámen“ je donedávna nepříliš známá konspirační metoda StB, kterou komunistická tajná policie opakovaně používala na přelomu čtyřicátých a padesátých let. V kostce se jednalo o vylákání vytipovaných jednotlivců ke snaze o ilegální přechod na Západ a jejich výslech v pečlivě připravených kulisách takzvaných „falešných hranic“.

V opuštěných pohraničních objektech narychlo upravených tak, aby vypadaly jako pracoviště německé pohraniční stráže či americké armády, vyslýchali nic netušící uprchlíky z Československa pečlivě proškolení a zdatně jazykově vybavení členové nebo agenti StB převlečení za příslušníky západních bezpečnostních sborů. S pocitem falešného bezpečí jim oběti zpravodajské hry o sobě a svých aktivitách vypověděly všechno. StB pak následně v režii falešných pohraničníků sehrála inscenované vrácení do Čech.

O metodě komunistické bezpečnosti, nad kterou dosud mrazí, si ParlamentníListy.cz povídaly s badatelkou a autorkou publikací o akcích „Kámen“ Václavou Jandečkovou. „Měli tam všechno, americké uniformy, jazz, na stěnách portréty amerických prezidentů, hovořili perfektně německy, anglicky,“ popisuje důmyslnost lstivé metody Jandečková.

JEDEN Z ODTAJNĚNÝCH DOKUMENTŮ STB K AKCI KÁMEN (FOTO: ARCHIV VÁCLAVY JANDEČKOVÉ):

Foto: Archiv Václavy Jandečkové

Píšete o zpravodajské metodě „Kámen“, kterou používala po únoru 1948 StB. Kdo je vlastně autorem oné metody?

To by badatelé a historikové samozřejmě moc rádi věděli. Názory na to, kdo je autorem, se různí. Někdo říká, že autorem této metody je jeden nechvalně známý velitel StB jménem Antonín Prchal. Jenže Prchal zase tvrdil, že s metodou přišel jiný důstojník StB Evžen Abrahamovič. Abrahamovič je koneckonců ten, kdo jako první přijel tehdy do Všerub, kde se akce dělala. Nicméně Abrahamovič později vypověděl, že ta metoda jako taková se na Plzeňsku dělala už předtím a že ji tam zavedl velitel StB, který se jmenoval Stehlík. Nicméně já ve své poslední knize s názvem Falešné hranice podporuji teorii, že metodu využívali už Sověti, a to ještě před vypuknutím druhé světové války.

Jak to vlastně ve Všerubech začalo?

Na jaře 1948 přijel na Všerubsko v té době již poměrně známý příslušník StB Evžen Abrahamovič a chtěl, aby mu místní ukázali pohraničí. Měl vyžadovat nějaký neobydlený domek, a tak to sdělil místnímu veliteli SNB na Všerubsku Stanislavu Liškovi. Liškovi podřízení dostali německé uniformy a měli sehrát roli německých pohraničníků, přičemž sám velitel SNB hrál převaděče. Jenže on ten Liška byl poměrně zajímavá osobnost. Kromě toho, že ho zatáhli do akce „Kámen“, organizoval i skutečné přechody utečenců přes hranice (převedl například paní Ivanu Tigridovou i jejího bratra s maminkou) a ještě k tomu pracoval pro Američany.

Ono totiž kromě toho, že na Všerubsku probíhaly akce „Kámen“, tak tudy i skutečně utíkali lidé, kteří se chtěli dostat na Západ. Využívali přitom lidí sloužících na hranicích, kteří ten prostor znali a byli ochotni je přes hranici za peníze převést. O těch skutečných přechodech StB nevěděla.

Kolikrát StB metodu „Kámen“ použila?

StB metodu „Kámen“ používala opakovaně tak, aby příslušná provokační akce nebo celé operativní kombinace vypadaly autenticky, a také podle toho, jak se to zrovna hodilo.

MÍSTO, KDE FALEŠNÍ NĚMEČTÍ POHRANIČNÍCI VYMĚNILI EMANUELA VALENTU ZA JÍDLO A CIGARETY ZPĚT DO ČESKOSLOVENSKA:

Foto: Archiv Václavy Jandečkové

StB si oběti pro „Kámen“ vybírala. Kdo byl v jejím hledáčku?

Důvody, proč se někdo stal cílem metody „Kámen“, byly různé. U některých obětí hrály svou roli například majetkové důvody. U jiných byly ty důvody ale třeba kariérní: tedy snaha StB dostat určité lidi z jejich postů. A pak tu byly i případy, u kterých šlo skutečně o to, že potřebovala tajná policie odhalit a zlikvidovat nějakou ilegální protikomunistickou skupinu. V té době působily například nějaké skupiny takového druhu na Vysočině v lesích.

Něco ve stylu partyzánského boje?

Ano, něco takového. Byli to skutečně i bývalí partyzáni, kteří bojovali proti Němcům. Akorát, že nyní už působili vlastně proti již zavedenému socialistickému zřízení.

V souvislosti s touto metodou si lze snadno představit zcela zničené lidské životy a osudy. Vypíchla byste konkrétní příběhy?

Mohu zmínit například případ Jiřího Fikrta, který se stal obětí této metody na jižním okraji Aše. Fikrt byl předtím ve výkonu trestu v Jáchymově, kde si měl odsedět šestnáct let. Jenže se mu podařilo se třemi spoluvězni uprchnout, a to aniž by někoho zranili, přesto, že u sebe měli střelnou zbraň. Po útěku se uprchlíci pokoušeli překročit hranice. Fikrtův známý si myslel, že svému příteli dokáže sehnat někoho, kdo by mu mohl přechod hranic zprostředkovat. Jenže to celé nakonec díky neuvěřitelné naivitě skončilo u StB v Aši a Fikrt upadl do pasti.

Možná si říkáte, proč to vlastně StB dělala, že utečence z Jáchymova lákala do tak komplikované i velmi finančně náročné zpravodajské hry, když ho mohla zatknout kdekoliv jinde. Jenže tady šlo o výtěžnost a efektivitu této metody. Oni ty lidi vyslýchali v podstatě v pro ně bezpečném prostředí, kde jim ti vyslýchaní prozradili všechno, i to, co by jim třeba jindy vůbec neřekli. A příslušníci StB vlastně měli takové akce v pohraničí rádi. Bylo to pro ně dobrodružství, zpravodajská hra, ve které se procvičovali a zároveň vytrénovali kolegy z nižších úřadoven.

FALEŠNÁ HRANICE NA HRÁZI RYBNÍKA, KDE PADLY DO LÉČKY VŮBEC PRVNÍ OBĚTI AKCE KÁMEN:

Foto: Archiv Václavy Jandečkové

Zmínila jste možnou inspiraci Sověty. Nemohlo něco podobného využívat za války i gestapo?

Osobně nemohu vyloučit, že by Němci za války nemohli něco podobného využívat. „Kámen“ je zkrátka zpravodajská metoda určitého typu, které nedemokratické a totalitní státy využívaly. Gestapo zcela nesporně využívalo různých agentů a podobně. Nicméně metoda „Kámen“ je specifická svou zákeřností a tím, že se vlastně vyslýchalo v jakési pomyslné bezpečné zóně. A oběti měly pocit, že skutečně překročily hranice totalitního státu a že jsou v bezpečí, a proto neměly žádné zábrany. V kostce šlo o to, vyslechnout lidi, kteří prchají z totalitní země a už se vlastně nebojí mluvit. Samozřejmě se tenkrát vědělo, že v totalitním státě se nemůže veřejně říkat úplně všechno. Jenže na druhé straně se předpokládalo, že když přejdete hranice, tak tam už cítíte tu svobodu a můžete i do tisku napsat, co chcete, přičemž vás za to nemůžou třeba zavřít.

Zmínila jste nechvalně známého důstojníka StB Antonína Prchala. Jakou hrál v akcích „Kámen“ roli?

Plukovník Prchal osobně podepisoval rozkazy týkající se akcí „Kámen“. Měl velmi strmou kariéru. Akcí „Kámen“ se dříve i sám zúčastňoval, jelikož působil na odděleních, kde se to provádělo. Jednu dobu tento muž dokonce disponoval funkcí, která zahrnovala, že měl k dispozici osobní automobil, jezdil po Česku a předstíral, že je zahraniční agent.

Budovala StB po válce své struktury i na lidech, kteří za protektorátu prokazatelně kolaborovali s Němci?

Asi bych se v ohledu k této otázce vyjádřila spíše konkrétněji k akci „Kámen“. Dvě taková jména v té souvislosti skutečně figurují. Jedním z nich je právě už dříve zmíněný velitel StB JUDr. Josef Stehlík, který se původně jmenoval Josef Stelzer a u něj se ví, že měl mít za války cosi společného s gestapem.

JEDEN Z ODTAJNĚNÝCH DOKUMENTŮ STB K AKCI KÁMEN:

Foto: Archiv Václavy Jandečkové

A pak je tu ještě jedna osoba, žena, a co je zajímavé, jedná se o jednu z nejúspěšnějších agentek tajné bezpečnosti v rámci akcí „Kámen“ vůbec. Jmenovala se Milena Marková a po válce byla ve vězení kvůli kolaboraci s Němci. Posléze byla propuštěna, jenže i tak hrozilo, že ji znovu zavřou. A právě v tu chvíli za ní přišli lidé pracující pro tajnou bezpečnost a z těch problémů ji vysekali. A ona pro ně na oplátku začala pracovat. Podobně na tom byli i její otec a bratr, kteří za války také kolaborovali. Zjednodušeně se tak dá říci, že StB vlastně využívala lidí, které mohli nějakým způsobem vydírat a těch, kteří si z minulosti nesli nějaké škraloupy.

A další agenti?

Významnou roli v akcích „Kámen“ hrál například jistý Amon Tomašoff, což byl velmi výkonný agent StB, který uměl asi patnáct cizích jazyků. Tomašoff byl povahou světoběžník, jezdil na zaoceánských lodích. Byl tak výkonný v navazování kontaktů a získávání informací, že se ho později začali bát i samotní estébáci.

A oběti „Kamene“? Byly mezi nimi i některé významné osobnosti?

No z hlediska jejich společenského statusu lze jmenovat například bývalého viceředitele Škodových závodů, doktora báňských věd Emanuela Valentu. Valenta hovořil šesti jazyky. Nejdříve prý ve chvíli, kdy ho dovezli na falešnou německou celnici, nevěřil, že je skutečně na německém území. Nicméně podle spisu StB ho přesvědčila údajně výborná jazyková vybavenost důstojníků hrajících roli západních příslušníků, estébáci se pochválili za dobrou němčinu. Valenta nakonec uvěřil. Jeho vrácení nazpátek sehráli tak, že ho jakože po přechodu hranice západoněmečtí pohraničníci vyměnili za cigarety a potraviny.

V materiálech k akci jsem našla zápis, ve kterém se doslova píše, že mají příslušníci StB představující falešné západoněmecké pohraničníky doslova sehrát chamtivost. A sehráli to důmyslně. Valentu nejdříve v domněle „bezpečném“ prostředí vyslechli v objektu v Jalovém Dvoře u Tachova. Pak ho odvezli zpět na fingovanou hranici u Pavlovy Hutě a vystřelili do vzduchu. Přirozeně se dalo čekat, že se v reakci na to objeví hlídka československých pohraničníků, ovšem i to bylo předem domluveno. A následně ty dvě dvojice falešných pohraničníků z navzájem znepřátelených států odehrály další dějství. Před bývalým viceředitelem Škodových závodů sehrály scénku ve stylu: „my vám tady vracíme toho uprchlíka a vy nám za něj zítra přinesete cigarety a potraviny“. Tak ho skutečně v březnu 1951 vyměnili.

Dozvěděl se někdy Valenta pravdu?

Valenta se pravdu nikdy nedozvěděl. Do konce života se domníval, že byl na německém území a západoněmečtí pohraničníci jej vyměnili za cigarety. Svůj trest za překročení hranic odseděl a do smrti netušil, že v západním Německu vůbec nebyl.

Srovnatelným v tomto ohledu byl i případ jistého Karla Procházky z Dobrušky u Hradce Králové, bývalého učitele a poslance Prozatímního národního shromáždění. Ten se v soukolí akce „Kámen“ ocitl v listopadu 1948 a posléze vyfasoval doživotí za překročení hranic a vyzrazení státního tajemství Američanům. Jenže oni tam samozřejmě žádní Američané nebyli. Procházka se do konce života nedověděl, že hranice ve skutečnosti nikdy nepřekročil a že to celé byla jen hra.

OBJEKT, KTERÝ POSLOUŽIL V AKCI KÁMEN JAKO FALEŠNÁ ZÁPADONĚMECKÁ CELNICE:

Foto: Archiv Václavy Jandečkové

Jaké byly další scénáře? Byly nezákonné provokace tohoto typu namířeny i proti ženám?

Metody, kterými StB sehrávala vracení nazpátek, byly skutečně různé. Často to bylo velmi kruté. Falešní západoněmečtí pohraničníci uprchlíkovi třeba na falešných hranicích řekli: „Vy jste špion, tak vás vracíme zpátky.“ A to celé proběhlo v tu samou noc. Nebo mu třeba řekli: „Vy jste člen komunistické strany a my vás tady nechceme.“ Zkrátka se vždy našel a zfingoval nějaký důvod, proč toho člověka vrátit zpět.

Byly tu ale i oběti, které si až do konce života myslely, že byly uneseny ze západního území, a tedy, že je českoslovenští pohraničníci unesli z Německa nebo je tam přepadli. Mám na mysli například Marii Štěrbovou a její dceru Vlastu. Obě byly vlákány do akce „Kámen“ pro svoji protikomunistickou činnost. Právě před dvěma týdny obdržely in memoriam osvědčení jako účastnice odboje a odporu proti komunismu. Nabádala jsem Zdeňka Klímu, jejich vnuka a syna, aby o to požádal, v nové knize Falešné hranice jsem jejich odvážné aktivity popsala. Marie Štěrbová zemřela ve vazbě ještě před vynesením rozsudku ve věku 42 let. Někdejší budova falešné německé celnice ve Svatém Kříži u Chebu, kde byly tu noc vyslýchány, dokonce stojí. O půl roku později, v prosinci 1950, tam byl vyslýchán i Mirko Šikola s rodiči. Tehdy mu bylo 18 let. Dnes žije v Jablonci nad Nisou a stále ještě se strachem v očích vzpomíná, jak je českoslovenští pohraničníci po sehraném přepadení „na německém území“ vyděsili salvou z kulometu, jako že je chtějí rovnou postřílet.

To je dost kruté.

Z tohoto úhlu pohledu vlastně metoda „Kámen“ sloužila StB výborně k tomu, že v zemi posilovala atmosféru strachu. Mezi lidmi, kteří měli v plánu z Československa utéct, se třeba profláklo, že je na hranicích vrátili zpátky sami západoněmečtí či američtí vojáci. Zmínila bych i přítomnost příslušníků StB vystupujících v rolích západních agentů, kteří potenciálním cílům akce „Kámen“ například říkali: „Musíte tady něco dělat, zakládat odbojové skupiny, nebo vás od hranic vrátí.“ Oni je tím pádem vlastně provokovali k vyvíjení aktivit, za které byli později také odsouzeni, nebo které jim značně přitížily.

Podařilo se vám během prací na poslední knize nějaké příslušníky či agenty komunistické tajné bezpečnosti zapojené do akce „Kámen“ odhalit?

Skutečně odhalit se dají jen někteří, ale v knize je jich kupodivu dost. Od roku 2016 policie prověřovala okolo třiceti jmen, a to včetně falešných převaděčů a provokatérů. V jednom případě byl zapojen dokonce Europol. Nicméně podle všeho se zdá, že nikdo z těch lidí už nežije. I tak by těm lidem dnes bylo něco málo přes devadesát let. Ale zcela hypoteticky ta možnost, že by někdo z nich mohl žít, tu ještě je.

* * *

Václava Jandečková

Je vnučkou vedoucího úředníka Kdyňských prádelen a držitele osvědčení účastníka oboje a odporu proti komunismu in memoriam Oty Tulačky, který po únoru 1948 a nástupu komunistů k moci zorganizoval významnou převaděčskou síť, byl v roce 1949 zatčen, odsouzen na doživotí a až v roce 1964 amnestován.

Její prapradědeček inženýr František Kohl, někdejší ředitel Kdyňských prádelen, koncem války ukryl dva americké vojáky a po válce obdržel písemné poděkování vrchního velitele armády Spojených států Dwighta D. Eisenhowera z pověření prezidenta USA.

Václava Jandečková se zabývá výzkumem a dokumentací zločinů komunismu jako soukromá badatelka. Výsledky své práce předává odborné i laické veřejnosti prostřednictvím knih a publikací, které vycházejí i v zahraničí. V roce 2017 se stala členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Za svoji třetí knihu Jan Masaryk (nový pohled). Doznání k vraždě a tajný přešetřovací proces StB z let 1950-1951 (2015) obdržela Mezinárodní zvláštní cenu Egona Erwina Kische.

Je autorkou knih: KÁMEN. Svědectví hlavního aktéra akce „Falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku (2013), Tři muži proti totalitě. Odbojář Ota Tulačka, Pilot RAF Josef Hýbler a americký diplomat Walter Birge v boji s StB (2014), Kauza Jan Masaryk (nový pohled). Doznání k vraždě a tajný přešetřovací proces StB z let 1950-1951(2015), Falešné hranice. Akce „Kámen“. Oběti a strůjci nejutajovanějších zločinů StB 1948-1951 (2018).

Zdroj: zlocinykomunismu.cz