Pane Baudyši, nedávno jsem zaznamenala na facebooku vaše vyjádření k tomu, jak vnímáte zvěsti o vstupu současné společnosti do již postkapitalistické doby... Co nám tedy tato doba přinese, podle vás? A podle čeho můžeme dle vašeho mínění poznat, že tomu tak skutečně je?
Víte, je to poměrně jednoduché. Postřehy formulované britským ekonomickým novinářem Paulem Masonem říkají jasně, že potřeba práce klesla. Hranice mezi prací a volným časem již není tak ostrá. A souvislost mezi prací a mzdou také není zrovna samozřejmá. Hodnotu získává vše, co je zdarma a co člověku poskytne to nejcennější: volný čas. Dnes už nejde o přežití, netrpíme hladem a zimou a máme, když ne vše, tak přinejmenším mnohé. A tak se ukazuje mnoho z toho, co už vůbec nedává smysl, co nám bere jen čas a jeví se jako zcela zbytečné.
To je tedy podle vás obrázek oné postkapitalistické společnosti? Možná jsou pro ni typické i další jevy. Třeba to, co se děje v Řecku… Pokud ještě jednou tedy zůstanu u sociální sítě a vaší komunikace na ní, před časem jste si posvítil jako astrolog na datum narození řeckého premiéra Alexise Tsiprase. Co jste z něj vyčetl? Dá se z toho usuzovat i vývoj Řecka jako takového?
Alexis Tsipras se vydal řešit situaci, kterou sám nezpůsobil. A kterou, jak dnes víme, ani vyřešit nemohl. Unijními představiteli mu bylo ukázáno, že po řešení není ani poptávka. Protože plán zní: Řecko ohlodat jako kost. Angela Merkelová po celou dobu Tsiprase chlácholila, že vše dopadne dobře. Ale už mu neřekla, že vše dopadne dobře pouze pro banky. Tsipras byl za svoji odvahu vyjednávat zcela znemožněn. Podle jeho horoskopu soudím, že se časem vrátí na scénu. Není to typ muže, který se vzdává. Vývoj Řecka odhadnout nedovedu, ale asi všichni chápeme, že nejdéle za rok a půl tu stejná situace bude znovu, protože ani kompletní vybrakování Řecka nepomůže jeho dluh zkrátit.
Nejen v souvislosti s Řeckem jste se nechal též slyšet, že ve vás vzbuzuje pochybnost fakt, že selhání bank je úzkostlivě nevyslovováno. Nemluvě o dosud nevysloveném podezření, že banky půjčovaly nehorázné peníze právě proto, aby nastala tato situace. Země tak rozprodává státní majetek, jak se děje po Tsiprasově kapitulaci: vodárny, železnice, pošta, letiště, energetika, telefonní operátor, to vše má jít do privatizace. Ergo do rukou Západu, koupeno za výhodnou cenu... To jsou silná slova a podezření - přesto zaznívají již hlasitěji i z jiných úst. Můžeme se tedy teoreticky podle vás obávat toho, že podobné scénáře mohou nastat i v jiných zemích?
Ano, bohužel to skutečně vypadá, jako kdyby Řecko bylo jakýsi pilotní projekt. Zkoumá se v něm možná, co unese řecká veřejnost a co tomu řekne evropská veřejnost? Zdá se, že jsme připravováni na vedení kontinentu zcela jiného typu, kdy vlády a parlamenty jsou již jen nepodstatnou kulisou. A volby a voliči zbytečný vedlejší produkt. Státní zřízení je v podstatě nepotřebné, direktivy přicházejí odjinud, stát je vyvlastněn, diskuse se nepřipouští, politika je zbytečná, protože je nahrazena obchodními podmínkami technokratického vedení unie a bank. Je to však stejně málo platné, protože ač to vypadá, že jsme v defenzivě my, kdo tvoříme 90 procent populace, tak ve skutečnosti jsou v defenzivě oni, protože se jim pomalu, ale jistě, rozpadá dolar i vláda nad světem.
Tím se dostáváme k hodně palčivému tématu dneška - k uprchlíkům a lidem, kteří opouštějí masově své domoviny, v kterých nemají šanci na plnohodnotný život a hledají zcela nové domovy v Evropě. Nejde o poklidný exodus, a tak je s tím spojena řada vášní. Samozřejmě se objevují i teorie, že může jít o jakýsi plán nejmocnějších. Myslíte, že je možné, že by toto někdo zosnoval, aby například mohl oslabit Evropu? Nebo je to přirozený jev, zvaný po celá staletí putování národů?
Celé to na mne působí dojmem, jakože je to ze všeho nejvíce hra s lidskou pozorností. Bylo mezi nás skrze média vloženo téma, které silně zaměstnává emoce. V reakci na záměrné tvoření chaosu ztrácíme schopnost vnímat témata ostatní. A tak je náš kontinent smlouvou TTIP potichu přebírán pod křídla Spojených států. Což ale beztak probíhá již dlouhodobě. Náš pud sebezáchovy celý ten blázinec s uprchlíky a Islámským státem vyhodnocuje jako primární ohrožení, přestože se nám reálně nic neděje. Německý novinář Udo Ulfkotte upozornil na možnost, že chystané odstátnění německých věznic a jejich převedení do soukromých rukou, po americkém vzoru, přinese proměnu věznic na továrny s levnou pracovní silou. A upozornil na možnost, že se s imigranty pravděpodobně počítá jako s těmi, kdo budou v těchto obřích výrobních táborech dlouhodobě pracovat. Je pravděpodobné, že z uprchlíků chce Evropa nadělat novodobé otroky. Vždyť se ukázalo, že například distribuční sklady firmy Amazon fungují více méně jako technologicky propracované pracovní tábory. Legálně to však nejspíš udělat nejde jinak než takovýmto manévrem, v návaznosti na justici a vězeňství.
Na závěr je asi dobré se zeptat i na roli lidského elementu - tedy jednotlivce. On totiž, jak víme, někdy i jednotlivec, aby se někomu zalíbil, může udělat ve svém okolí jakési nesvobodné peklo…Třeba tím, že bude přitahovat šrouby v jisté formě cenzury. Hrdě se tak sice stále provolává, že cenzura v českých médiích není, ale souhlasíte s tím? Pokud vím, i vám nedávno zablokovali blog, který jste dlouhá léta psával. Samozřejmě – objevovaly se v něm značně nekonformní názory – stejně jako nyní ve vašich odpovědích, ale…
Média vlastní do velké míry oligarchové a jejich obsah tím pádem slouží jim. Což se neobejde bez důsledného filtrování. O své psaní nemám obavu, stejně jako nemám obavu o žádného jednotlivce. Tlak na nás a omezování našeho prostoru nás vede k větší odvaze a větší síle. Čím více negace nabízejí média svým konzumentům, tím více pozitivity v sobě člověk musí najít, aby se s tím vyrovnal. Celým tímto procesem získáváme zkušenost, že řešení na nízké úrovni, tedy řešení založená na strachu, nepřinášejí pomoc. A jsme nucení hledat řešení, která obsahují jistotu, pramenící v sobě a pohled zbavený strachu.
- Politika a společnost JINÝMA OČIMA
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
