Filozof: Neuvěřitelná agresivita atlantické civilizace a humanismu. Stalin byl hrobař bolševické revoluce. A Trump...

V poslední době se hodně hovoří o tom, že v realitě přestává platit klasické dělení na pravici a levici a konzervativní spisovatel Vlastimil Podracký říká, že to dělení je nyní na linii „patrioti versus globalisté“, obránci národa a rodiny vs. jejich destruktoři. Když se podíváme do Francie, tak Marine Le Pen je v ekonomice poměrně levicová, ale hájí národní zájmy. PiS Kaczyńského není též ekonomicky liberální. Trump podporuje protekcionismus. Pak tu máme strany, které o sobě tvrdí, že jsou pravicové, jako TOP 09 a ODS, a ty se snaží poslouchat to, co nařizují z Washingtonu či z Bruselu, „pravicová“ Merkelová vítá uprchlíky a „levicový“ Zeman fandí „pravicovému“ Trumpovi, „levicový“ Fico kritizuje islám a tak dále…

Jestliže se nemýlím, v jednom ze svých předchozích rozhovorů s vámi jsem již jednoznačně odmítl aktuálnost dělení politických stran na pravicové a levicové. Na druhé straně si nejsem jist, zda je už nyní možno pozitivně vymezit přesnou dělicí čáru mezi nově se formujícími silami. Raději mluvím o stranách systémových a antisystémových, tedy dávám přednost vymezení negativnímu. Každopádně ztratilo označování politických jevů a postojů jako pravicové nebo levicové svou vypovídací hodnotu.

V táboře „systémovém“ či režimním jsou nejen uvědomělí globalisté – a v táboře protisystémovém nejsou jen patrioti. Zejména tento druhý tábor je značně rozrůzněn, jak to u klubající se opozice bývá. Myslím, že v tuto chvíli v něm lze rozlišit tři hlavní proudy.

Tři proudy?

Nyní se je pokusím stručně charakterizovat. Zaprvé jde o umírněné kritiky systému, původem liberály, kteří však samy sebe většinou nazývají konzervativci. Jejich cílem je návrat k jakési ideální demokracii. Jsou proti oligarchickému charakteru současného politického systému, jsou často patrioty vystupujícími proti EU a své kořeny hledají u britských myslitelů 17. až 19. století. Říkejme jim brexitáři.

Druhý proud tvoří ti, které bychom dříve nazvali levicí. Jejich kritika je zaměřena zejména proti ekonomické stránce systému. Politicky prosazují rozšíření a prohloubení demokracie ve jménu rovnosti. Představují přechod od starého systému a je z nich cítit dezorientace. Budou se muset rozhodnout, jak dál. U nás jich mnoho není, vyskytují se zejména v jižní Evropě. Přestože považuji levicovost za obsoletní charakteristiku, dovolte mi malou nedůslednost a jako prozatímní nálepku pro ně používejme výraz levičáci.

Nejdůležitějším proudem je ten třetí. Je nejradikálnější a doufám, že na sebe strhne vedení. Zdálo by se logické mluvit o něm jako o konzervatismu, nicméně dnešní konzervativci jsou spíše liberály, a tak o antisystémových radikálech mluvme jako o tradicionalistech.

„Nemělo by ani zapadnout, že Trump vyhlásil program omezení globálního obchodu, přihlásil se k ochranářským opatřením a chce chránit americký trh a americká pracovní místa… Jde o to, že je potřeba chránit především vlastní podnikatele a zaměstnavatele, že je nutno chránit pracovní místa pro domácí zaměstnance, že je nutno bránit nekontrolovanému odlivu kapitálu, který oslabuje národní ekonomiku, kupní sílu obyvatel i prosperitu, že je potřeba chránit některá odvětví před konkurencí jiných ekonomických mocností a nadnárodních společností… Globalizace končí, v zahraničí se o tom mluví již řadu měsíců, trhy se začínají chránit, není možné, aby na to USA a Evropa nereagovaly,“ napsal v prosinci předseda ODS Petr Fiala. Co si myslíte o jeho slovech?

Globalizovaná ekonomika je bezesporu jedním z ústředních zel dnešní doby. Brexitáři, mezi něž pan Trump patří, vědí, že jde o zlo, se kterým je třeba bojovat. Osobně znám takové i u nás, ale pan Trump má tu výhodu, že ze své pozice s tím něco může dělat. Je pro mě novinkou, že by se ODS vynořila z bahna a chystala se přejít na druhou stranu.

A není to tak, že „protekcionismus“ je součástí konzervatismu? Konzervatismus chce chránit hodnoty jako národ, rodina, náboženství, řád a tak dále. Není pak nelogické, že jedna oblast – ekonomika – by z toho byla vyňata? Nejde tedy ekonomický liberalismus proti logice konzervatismu?

Jsme u toho, proč používám výrazu konzervatismus velmi opatrně. Konzervativci, zejména anglosaští, většinou spojovali a spojují „hodnotový“ konzervatismus s podporou volného trhu. I brexitáři chtějí omezit trh jen málo. Tradicionalisté, mezi něž se počítám, odmítají jak volný trh, tak socialistické, rovnostářské regulování trhu. Stále přežívá ideologické klišé, že neexistuje třetí cesta, která by byla alternativou k volnému trhu a ke státnímu plánování. Není to pravda, vždy tu je třetí a někdy i čtvrtá cesta. Pouze v bývalém bipolárním světě jsme mohli propadat klamu, že třetí cesta není, ačkoliv i tehdy existovaly věrohodné pokusy o její uskutečnění.

Je čas, abychom se inspirovali některými díly často zapomenutých opravdu konzervativních myslitelů. Vyzdvihl bych za všechny Hegelova mladšího vrstevníka, jenž kdysi byl nejuznávanějším odpůrcem Adama Smithe. Nebyl nám příliš vzdálen, byl to Středoevropan. Byl sice původem z Berlína, ale svůj pouhých 50 let dlouhý život byl činný zejména ve Vídni.

Myslíte si, že nastane smrt Západu, nebo ještě existuje šance na jeho obrodu? Jsou zde možná jisté vlaštovky v úspěších těch stran a politiků, o kterých jsme se zmínili?

Opět se u nás ve všech pádech skloňuje Západ. Skvělý filozof Oswald Spengler ve svém díle Zánik Západu z léta roku 1918 mluví o tom, že takzvaná západní civilizace prochází nutně poslední fází své existence, která se mimo jiné vyznačuje vládou hospodářsky silných jedinců a celkovou myšlenkovou sterilitou. Jako první ukázal, že dějiny netvoří jeden jediný proud, že každá civilizace má své vlastní dějiny, které jednou končí. Já raději mluvím o atlantickém civilizačním útvaru, který je opravdu na konci své existence. Jeho začátek vidím zhruba v polovině 18. století a jeho „ostrým startem“ byly americká a francouzská revoluce na obou stranách Atlantiku. Jeho ústřední myšlenkou je humanismus, který v průběhu posledního čtvrttisíciletí nabýval rozličných podob. Od začátku se manifestuje jako boj za lidská práva.

V této podobě ho drtivě zkritizoval Edmund Burke ve svých Úvahách o francouzské revoluci. Dnes se vyznačuje mnoha tvářemi, z nichž nejobludnější je multikulturalismus. Vy se asi ptáte, zda je nějaká přijatelná alternativa k buď vojenskopolitické, nebo ekonomické katastrofě tohoto útvaru. Není to obroda, nýbrž dobrovolné nahrazení humanistického systému systémem novým. Nejjednodušší cestou by bylo nové rozšíření křesťanství. Kéž nám je dopřána! Spengler a další tvůrci koncepce takzvané konzervativní revoluce po první světové válce v Německu hodně očekávali v tomto bodě od křesťanství ruského. I pro nás je F. M. Dostojevskij stálým zdrojem inspirace. Patriotismus je pouhým doplňkem, byť nutným.

Jak vlastně hodnotíte Trumpa, Le Penovou, Hofera a spol., lze-li je tedy vůbec takto hodit do jednoho pytle, z hlediska obrany „permanent things“, věčných hodnot (přirozeného řádu), tedy pojmu, který proslavil konzervativní klasik Russel Kirk?

Všichni jsou antisystémoví. Politiky však musíme hodnotit podle jejich politiky, když jsou u moci. Předvolební a opoziční rétorika pouze naznačují a to nestačí. Pan Trump naznačil zatím nejvíce. Jak už jsem řekl, zařazuji ho mezi brexitáře. Zbývající dvě osobnosti slibují být tradicionalisty. Všimněte si chybného hodnocení paní Le Penové jako ekonomické levičačky. To je právě ten omyl, o kterém jsem hovořil. K tradicionalismu patří i ona ekonomická „třetí“ cesta, které lidé špatně rozumějí a pletou si ji se socialismem.

Pan Hofer mě zaujal svou středoevropskou orientací. Státy střední a jihovýchodní Evropy mají historickou příležitost úzce kooperovat v tradicionalistickém duchu a jít tak příkladem značně dekadentnějším oblastem směrem na západ. Myslím, že tato nová celoevropská kooperace by postupně měla zahrnout celou kontinentální Evropu, jak si to kdysi představoval Charles de Gaulle: od Uralu po Atlantik.

Nemůžu si odpustit poznámku k vašim „permanent things“. Jsme u dalšího důležitého ideového problému. Kontinentální Evropa se musí osvobodit nejen od ideového poručníkování Angloameričanů. Wilhelm von Humboldt poznal již skoro před dvěma stoletími, že v jazyce vyjadřuje národ svůj pohled na svět. Když se používala jako dorozumívací jazyk v Evropě latina, bylo to něco jiného. Tehdy již dávno nebyla mateřskou řečí nějakého jednotlivého národa. Angličtina prolínající se nyní všemi oblastmi života je ale zároveň mateřskou řečí nejmocnější země světa. Spolu s jazykem nám do hlav proniká i způsob myšlení Anglosasů, což má na evropské národy devastující účinek.

Nyní byla i zajímavá výměna názorů mezi katolickým knězem Evermodem Sládkem a europoslancem KDU-ČSL Pavlem Svobodou. Co si myslíte o postoji Svobody k ISIS a k Asadovi, a co to vypovídá o lidovcích?

Ano, četl jsem to. Nesouhlasím sice úplně se vším, co otec Sládek v tom rozhovoru říká, ale to se týká jeho historických poznámek. Co se týče Sýrie, souhlasím s ním naprosto. Samotné rozlišování pana Svobody mezi Asadovým vztahem ke křesťanům a jeho vztahem celkově k Syřanům je kuriózní. Stejně i vyčíslení obětí. Občanská válka proti syrské vládě trvá dlouho, takže počet obětí na obou stranách může být opravdu vysoký, zatímco zničehonic se vynořivší ISIS toho na svědomí má zatím méně. Lidovci jsou – jak známo – stranou eurohujerů. Nepřekvapuje mě, že její představitel hájí zájmy globalistů. Pokud jde o situaci uvnitř té strany, nemohu se vyjádřit, protože ji neznám.

Do jaké míry neomarxismus infikoval nominálně pravicové strany?

Už před nějakou dobou jsem se poněkud ohradil vůči výrazu neomarxismus. Dávám přednost konkrétnějším označením. Pokud tím míníte frankfurtskou školu, tak ta napáchala nedozírné myšlenkové škody po celém světě. Nejvíce zřejmě v samotném Německu hned po válce. Krásně to popisuje americký židovský myslitel Paul Gottfried. Své napáchali američtí trockisté ve hnutí neokonzervatismu. Pak také různí ideologové šedesátých let po celé Evropě.

Položme si spíše otázku: proč původně levicová ideologie strhla pod svůj vliv prakticky všechny politické strany včetně pravicových? V atlantické civilizaci se ideologii humanismu dařilo postupně potlačit všechny pravicové proudy, které se spolu s jejím vznikem objevily, většinou jako reakce na tuto ideologii. Postupem doby se vykrystalizovaly dvě formy politického života atlantické civilizace, které se navzájem doplňují, ovlivňují a ve výsledku vzájemně přibližují. Jedna je moderní pravice, druhá moderní levice. První dává liberální důraz na volný trh a v ekonomických otázkách získala převahu. Druhá vychází ze socialismu a má navrch v oblasti hodnotové a mravní. Liberálové se původně opírali o britský utilitarismus a formálně uznávali křesťanství. Tato vazba se stále oslabovala a dnes po ní skoro není stopy. To umožňuje moderní levici stupňovat svou ideologickou agresivitu.

Původní revolučnost zažila renesanci a od 60. let panuje atlantickému civilizačnímu prostoru. V polovině 90. let, po pádu bipolarity, oba proudy prakticky splývají, i když pro účely uchování fikce demokratické volby předstírají rivalitu, která se ovšem ve skutečnosti omezuje na boj o ekonomické pozice. Směřování k permanenci revoluce, jak to historicky známe z jakobínské diktatury a z trockismu, nachází nové uplatnění. Neuvěřitelná míra agresivity atlantické civilizace dostává od ideologie, či spíše kvazináboženství, humanismu své (doslova) posvěcení a svým představitelům se zevnitř jeví jako revoluce. Jak doufají, má to být permanentní revoluce. Toto je stručný popis postupu oné infekce. Jedinou léčbou je – a oni to už vědí a bojí se toho – kontrarevoluce.

Letos si připomínáme sto let od bolševické revoluce. Co byste k tomu řekl?

Bolševická revoluce navazovala na humanistické myšlenky socialismu a komunismu tak, jako dnešní revoluce navazuje na humanismus hippies, studentských hnutí 60. let, na Gramsciho, Marcuseho, Adorna a tak dále. Je dnes zajímavá také ze studijních důvodů. Jako všechny ostatní přinesla mnoho slibů a lidé v počtu milionů jí věřili, zřejmě více než jiné. Navíc zcela uspěla, což se nedá říci o revoluci francouzské. Následky bolševické revoluce jsou dlouhodobé a trvají dodnes, a tak si musíme počkat na delší časový odstup, než ji zhodnotíme lépe. Co se dá nyní říci, je, že éra komunistické ideologie jakožto jednoho z výrazných projevů humanismu je uzavřena.

Václav Klaus řekl, že bolševická revoluce byla první „barevnou“ revolucí, protože podobně jako ostatní barevné revoluce byla podporována penězi ze Západu…

To je jen vtipná anachronická nadsázka. Jde o pohled na historický jev z hlediska dnešního světa. Nezapomeňme, že zasahování do záležitostí jiného státu prostřednictvím finanční i jiné pomoci silám, které mají onen stát destabilizovat, je staré jako mezinárodní politika sama. Financiéři bolševiků si před sto lety naprosto nebyli vědomi, že produktem zamýšlené destabilizace Ruska bude úspěšná revoluce. Naproti tomu dnešní financiéři zcela opačně investují do něčeho, v čem politikové a média chtějí vidět revoluce, ale žádné revoluce to nejsou. V historii je zcela běžné že mocní lidé ji chtějí tvořit, ale pak se ukáže, že šlo jen o iluze.

Když jsme u těch výročí, připomínáme si Chartu 77. Souvisí toto výročí tematicky s oním předtím zmíněným?

Ano, jistě souvisí s předchozími tématy, a to hned trojnásobně. Za prvé, historická souvislost, do níž Charta 77 patřila, je bez bolševické revoluce nemyslitelná.

Za druhé, je-li nějaká věrohodná analogie mezi nedávnými barevnými revolucemi a něčím v minulosti, pak je to analogie s Chartou a dalšími obdobnými jevy té doby. Tedy tu máme zahraniční podporu silám, které jsou s to destabilizovat domácí politickou scénu, a financiéři mají na rozdíl od roku 1917 v Rusku jasno v tom, do čeho se pouštějí. Koneckonců se dodnes převratu z listopadu 1989 říká revoluce. Byl jsem tehdy aktivním účastníkem dění a toto označení jsem nikdy nechápal.

Za třetí to zdaleka nejdůležitější. Západu se povedlo v létě 1975 na konferenci v Helsinkách vmanévrovat východní blok do nepříjemné situace. Vzhledem k tomu, že komunistická ideologie vyrůstala přímo z humanistické ideologie lidských práv, a dokonce se tím chlubila, nemohli představitelé východního bloku odmítnout závazek dodržovat lidská práva. Začali sice ihned zdůrazňovat, že jejich pojetí lidských práv je trochu jiné, ještě humanističtější, ale moc jim to nepomohlo.

Byl jsem v roce 1977 dospělý člověk se zájmem o mezinárodní politiku. Jako antikomunista jsem měl z této situace radost. Nicméně jsem byl naivně (?) přesvědčen, že s těmi lidskými právy je to jen chytrá lest, jak porazit bolševika. Zřejmě jak pro koho, hodně lidí tomu skutečně uvěřilo. Měl jsem mezi signatáři Charty několik přátel, jichž jsem si vážil. To, že lidská práva hlásali oni, bylo pochopitelné. Bohužel se z nich stala skvělá ideologická zbraň po listopadovém převratu. Tehdy jsem opět naivně věřil, že oslavovaná humanistická revoluce se přemění v kontrarevoluci s nacionalistickým obsahem. A tak čekám a čekám...

Co byste řekl značně zjednodušené myšlence, že vlastně Stalin a u nás například Husák v době normalizace vlastně v praxi opustili marxismus, když Stalin zakázal potraty a snažil se jakžtakž obnovit rodinu proti původní leninské a trockistické volné lásce a když prosazovali svou, byť pervertovanou verzi patriotismu, a že byli v praxi „pravicovější“ či „přirozenější“ než neomarxisté na Západě, kteří destruovali a destruují rodiny a národy jako přirozené entity? Nebyly v praxi komunistické režimy v Evropě spíše jakousi pervertovanou verzí jakéhosi národního socialismu (nikoli nacismu), který bránil některé přirozené hodnoty? Nebo nebyl Stalin určitou analogií Napoleona, který sice vycházel z francouzské revoluce, ale nejhorší jakobínské excesy odstranil?

Teď, prosím, zpomalme a s chladnou hlavou si to rozeberme jedno po druhém. Vezměme si za prvé Napoleona. Ten se výrazně projevil v Paříži až rok a čtvrt po rozdrcení jakobínské diktatury, nicméně analogie Napoleon – Stalin je nabíledni a trockisté považovali Stalina za jakéhosi sovětského Napoleona – hrobaře bolševické revoluce. Edmund Burke se již v roce 1790 domníval, že revoluce ve Francii vyústí ve vojenskou diktaturu. Od té doby se zdá, že úloha armády v pozdější fázi revoluce je rozhodující. Revoluční napětí nelze stupňovat do nekonečna a armáda pak má klíčovou úlohu. K tomu přistupuje fakt, že všechny důležité revoluce se odehrávaly ve státech s velmocenskou pozicí.

Připomeňme si mimochodem nacistickou revoluci 1933-1934 a „noc dlouhých nožů“. Německou zvláštností bylo, že hrobařem původní revoluce byl sám její vůdce, který dal přednost nerevoluční armádě před revolučnímí SA. V Sovětském svazu byla armáda (stejně jako ve Francii o jedno a čtvrt století dříve) revoluční a vedl ji Trockij. Stalin tedy zlikvidoval jak Trockého, tak původní velení armády, aby od revoluce přešel k budování velmocenského postavení SSSR.

Tak jsme se dostali k Stalinovi. Šlo mu o strategické prosazení své země. Její postavení ovšem legitimizoval bolševickou revolucí, a tak se nová, stalinská sovětská ideologie stala směsí starého marxismu, carského samoděržaví a „sovětského“ vlastenectví. Nezapomínejme, že Trockij a další revolucionáři chtěli Rusko pozápadnit, jejich permanentní revoluce měla Rusko začlenit do atlantického civilizačního útvaru. Stalin se tomu rozhodl zabránit, a proto nechal vyrobit již zmíněnou ideologickou směs. Marxismus v ní znamenal kontinuitu s revolucí, samoděržaví kontinuitu s ruskou historií a vlastenectví bylo jakýmsi pojidlem. Obě dvě nemarxistické složky způsobily mimoděk (!) konzervaci některých tradičních hodnot, jako jsou rodina, vlast. Vlast tedy ano, ale ne národ, vždyť SSSR byl mnohonárodní. Nacionalismus byl dovolen pouze Rusům.

Zato úhlavním nepřítelem i tohoto marxismu zůstalo křesťanství. Západní marxisté, kteří neměli žádné starosti s politickou praxí, zatím vesele pokračovali ve svých revolučních, antitradicionalistických kreacích. Po druhé světové válce vznikl východní blok, v němž rovněž vládla sovětská ideologie. Platí o ní téměř vše, co už bylo řečeno o její čistě sovětské variantě, s tím, že nacionalismus byl ještě ostřeji sledován. Připuštěn byl pouze nacionalismus obrácený proti potenciálním nepřátelům. Shrnovala to poučka o „proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví“.

Řekněme si na závěr, že vaše původní myšlenka je opravdu zjednodušená, ale že je třeba odvážně formulovat problémy, abychom nezůstávali zajatci formulací a klišé, které nám vnucuje mainstreamová propaganda.

* * *

PhDr. Jiří Hejlek (nar. 1952 v Praze) vystudoval filosofii, bohemistiku a klasickou řečtinu na FF UK. Pro svůj „kádrový profil“ se nemohl ani pokusit o akademickou kariéru. Měl různá zaměstnání. Převážně se živil jazyky. Učil a překládal. Mj. se podílel na překladu Komenského „Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“ z latiny do češtiny. Po listopadu 1989 byl politicky aktivní. Od února 1990 do března 1993 pracoval v Koordinačním centru OF, na ministerstvech zahraničí a kultury, na němž působil jako náměstek ministra. Tehdy byl také členem širšího vedení ODA, v níž setrval do roku 2001.

Od roku 1994 pracoval v průmyslu. Zpočátku jako manažer, od konce 90. let jako podnikatel. V posledních letech se opět věnuje svému původně vystudovanému oboru, překládá a příležitostně přednáší . Je jedním ze zakladatelů Akce D.O.S.T. Jiří Hejlek je praktikující evangelík. Je 31 let ženat a má dvě dospělé děti.