Filozof a politolog Kroupa: Imigranti by u nás měli skládat slib. Zvedá mě ze židle, když slyším od vyznavačů islámu...

Jak s odstupem měsíce hodnotíte kroky, které následovaly po brutálním útoku na satirický týdeník Charlie Hebdo v Paříži?

Domnívám se, že společnost reagovala velmi příznivě, že se solidarizovala s novináři z časopisu Charlie Hebdo a většinou bez ohledu na to, zda se jim jejich karikatury líbily nebo nelíbily. V okamžiku, kdy se útočí na základní svobodu, je třeba stát spolu jednotně. Nyní s odstupem se můžeme začít bavit o tom, jak svobody slova užívat a jaká jsou mravní pravidla, která bychom měli respektovat. To znamená, že stát by rozhodně neměl karikatury zakazovat například proto, že se rouhají, protože do nějakého náboženského rouhání státu nic není. Ale pokud by někdo užíval svobodu slova, aby podněcoval nenávist vůči nějaké skupině nebo aby organizoval násilnou činnost, tam stát zakročit musí.

TÉMA: Masakr v Paříži

Někdy lidé, kteří upozornili na to, že některé karikatury byly nevkusné a urazily nějakou skupinu lidí, i když současně samozřejmě odsoudili brutální útok na francouzské novináře, jako třeba Tomáš Halík, byli pomalu obviňováni z toho, že obhajují teroristy. Ale nemají pravdu v tom, že některé karikatury byly účelově urážlivé?

Myslím, že nejsme s profesorem Halíkem v nějakém zásadním rozporu, pokud bychom se lišili, tak spíš v důrazu. A zejména v tom, že na prvním místě je třeba vystoupit na obhajobu slova a novinářů. Za druhé je potřeba rozlišovat úroveň, na které se pohybujeme. Jedna je úroveň státu, který používá násilné prostředky k potlačení různých nebezpečných hnutí, tam je třeba být velmi opatrný, a druhá věc je úroveň mravní. I když něco není zakázáno a podle zákona to můžeme dělat, tak platí ještě mravní pravidla, která by nás měla vést k tomu, abychom se některým věcem vyhnuli.

Může být svoboda slova tak bezbřehá, že může urážet i to, co je pro některé lidi posvátné, jako je jejich víra nebo Bůh? A nemyslím jen islám a Alláha, ale i křesťanství a Krista, judaismus a Jehovu a další?

Já jsem věřící křesťan a někdy mne velice uráží vyjádření novinářů a jiných lidí na adresu křesťanství, ale to poslední, co bych požadoval, je, aby je za to někdo trestal. Jinými slovy očekávám od svých spoluobčanů, že mne nebudou urážet, ale když se takových urážek dopustí, zaslouží si jen pohrdání. Docela jiný případ je, když někdo užívá svobodu slova k tomu, aby poštval nějaké lidi nebo aby vyvolal nějakou paniku. Klasický příklad je, když někdo v uzavřené místnosti začne volat Hoří a vyvolá paniku, ve které zahynou lidi, tak se nemůže hájit tím, že užíval svobodu slova. To nespadá do svobody slova. A za třetí: z hlediska státu je svoboda slova vždycky vymezena, a to respektem k uplatnění práv a svobod druhých lidí. To znamená, že je možné se vyjadřovat zcela svobodně, ale pouze pokud tím nezasahuji do práv jiného člověka.

Ve Spojených státech je svoboda slova téměř neomezená na rozdíl od Evropy. Třeba v Česku Listina základních práv a svobod připouští možnost zákonného omezení svobody projevu, nesmí se například propagovat nacismus, komunismus a další hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka, popírat nebo dokonce schvalovat a ospravedlňovat genocidu, podněcovat k útočné válce, k trestnému činu, hanobit národ, etnickou skupinu, rasu a přesvědčení. Nemohl by někdo říci, že tu vlastně svobodu slova nemáme?

Ne. To je podle mne naprosto v pořádku. Je rozdíl mezi Evropou a třeba Spojenými státy americkými, pokud se týče vymezení svobody slova. V Americe, kde nezažili ani nacismus, ani komunismus, samozřejmě necítí potřebu někomu bránit v tom, aby tato hnutí propagoval. V Evropě, kde v důsledku nacismu zahynulo padesát milionů lidí a v důsledku komunismu ještě víc, bychom měli být opatrní. Svoboda slova se nemůže vztahovat na to, když někdo veřejně propaguje nějakou chemickou látku, která lidem škodí. Nebo když se někdo prohlásí za alternativního léčitele a začne veřejně prohlašovat, že na vyléčení rakoviny stačí dubová kůra, tak stát musí určitým způsobem zakročit, protože v důsledku toho mohou zemřít lidé. Nejsem odpůrcem alternativní medicíny, ale když jde o život, tak tam stát zakročit musí. Stejně jako v případě určitých sekt, které mohou lidi svést až k masové sebevraždě, jak už se několikrát stalo. Dále musí stát zakročit, když se někdo snaží zneužít svobody slova, aby vytvořil teroristickou organizaci zaměřenou proti jiné skupině obyvatel. Na druhou stranu to nesmí znamenat omezení kritiky kterékoli skupiny obyvatel, a to jak z hlediska kulturního, tak z hlediska náboženského nebo etnického. V poslední době jsme tak zpovykaní z té politické korektnosti, že to znemožňuje upozornit na některé nedostatky jednotlivých etnik. To je samozřejmě chyba, pokud ani policie nesmí zaznamenat, že třeba v nějakém etniku se vyskytuje určitý druh trestné činnosti. Myslím, že tady je stále o čem diskutovat a ta otázka zůstává stále otevřena.

Nyní se objevují nejen v Německu, ale i u nás, kde problém s imigranty z arabských zemí není tak palčivý jako v jiných evropských zemích, hlasy, které zatracují islám a nerozlišují mezi islámem jako náboženstvím a islámským radikalismem, dokonce tvrdí, že je mezi to nutné dát rovnítko. Co si o tom myslíte?

Jen zaslepený člověk není schopen rozlišovat. Existuje mnoho stupňů, jak v samotném islámu jako náboženství, tak v jeho politickém využití. Islamismus, který využívá islám k politickým účelům, nemusí znamenat volání po násilí a terorismu. A potom existuje islamismus, který je spojený s terorismem. Takže i tady musíme rozlišovat. Já bych k celé té záležitosti přistupoval z opačného hlediska. My jsme Češi a naše Česká republika vyznává určité základní hodnoty, které si vložila do své vlastní ústavy. Naše děti by se ty hodnoty měly učit zpaměti, měly by si je dobře uvědomovat, a každý, kdo přichází do České republiky a uchází se o české občanství, by měl skládat podobný slib, jako skládají poslanci, to znamená slib, že bude dodržovat ústavu a zákony České republiky. A pak je logické, že když je dodržovat nebude, bude sankcionován a trestán. A stejný model by měl fungovat na evropské úrovni, pokud se bude řešit otázka imigrace na úrovni Evropské unie. Jinými slovy - my si musíme znovu uvědomit hodnoty, které máme, a vyžadovat jejich přijetí od všech, kteří chtějí být našimi občany. Pak nám může být úplně jedno, jaké náboženství vyznávají.

Myslíte si, že Evropa udělala v otázce integrace imigrantů z odlišných kultur a v pojetí multikulturalismu vážnou chybu?

Pod slovem multikulturalismus se skrývají dvě věci, jedna je pozitivní a jedna negativní. Ta negativní je ideologie multikulturalismu, která tvrdí, že všechny kultury jsou si rovné. Nemáme žádné měřítko, jak porovnávat rovnost či nerovnost kultur. To je nesmysl tvrdit, že všechny kultury jsou si rovné. Nikdo z nás neví, jestli ano či ne. Druhá je skutečnost, že žijeme ve světě, v němž je stále větší svoboda pohybu a do Evropy a do České republiky mohou přicházet rozmanitá etnika, která zde chtějí žít. Já tvrdím, že pokud s námi chtějí tito lidé žít, musí se povinně přihlásit k našim hodnotám a složit na ně slib. Tedy podobně jako skládá imigrant přísahu ve Spojených státech amerických. Tam tomu říkají melting pot neboli tavicí kotlík /výraz je používán k popsání asimilace imigrantů v USA, kdy se rozdílné prvky či rysy v přeneseném smyslu „přetavují“ a pojí v jeden harmonický celek – pozn. red.). Ti lidé zůstávají věrni svým kořenům, ale přesto vyznávají společné americké hodnoty. A to bez ohledu na to, jestli přicházejí z Asie, Afriky nebo jiných končin, a bez ohledu na to, jaké vyznávají náboženství. To zůstává jejich soukromou záležitostí. My v Evropě jsme pohrdali tímto americkým přístupem a po lidech, kteří přicházejí, nechceme v podstatě žádný závazek. A ti lidé si neuvědomují, že je jejich povinnost dodržovat ústavu a její hodnoty a že tedy nemohou požadovat, aby se v jejich komunitách uznávalo jiné právo, než které platí pro ostatní.

Třeba právo šaria, jak se nedávno objevilo z úst jednoho v Čechách žijícího Araba v pořadu České televize.

Ano. To je třeba odmítnout se vší razancí.

Co říkáte protiislámským iniciativám, které se objevují, jednu z nich – sdružení Islám v České republice nechceme – dokonce vede člověk z akademického prostředí, vysokoškolský pedagog Martin Konvička, který chce zastavit šíření islámu v Česku. Co si o takových aktivitách myslíte?

Domnívám se, že všechny tyto skupiny mají právo vyjádřit svůj názor, pokud tím nebudou utiskovat ostatní skupiny. Jim se nelíbí islám, tak ať to řeknou, že se jim nelíbí z těch a těch důvodů. Pokud nebudou proti vyznavačům islámu podnikat nějaké násilné kroky, tak ať si říkají, co chtějí. Na druhou stranu mne zvedá ze židle, když slyším od některých představitelů islámu, že odmítají odsoudit útok na americká dvojčata nebo že požadují islamizaci Evropy. V takovém případě musí stát říci velice jasné a tvrdé ne.

Česká republika rozhodla jako gesto přijmout patnáct rodin uprchlíků z arabských zemí. Zdá se vám to dostatečné vzhledem k milionům uprchlíků ze Sýrie a dalších oblastí? Nemohlo by Česko udělat víc?

Jsem přesvědčen o tom, že humanitární pomoc máme poskytnout lidem, kteří ji potřebují, v maximálně možné míře. Ale to neznamená, že musíme ty lidi přijmout jako občany České republiky. Jako občany je můžeme přijmout jen tehdy, když splní podmínky, o kterých jsem mluvil. A to je docela odlišná záležitost. Jsou tam lidé pronásledovaní, jsou v zoufalé existenční situaci, proto bychom je měli samozřejmě přijmout a postarat se o ně, ale ve chvíli, kdy to nebezpečí v místě, odkud přišli, zmizí, měli by jet zpátky. A s tím bychom je měli přijmout. A pokud by se chtěli zapojit do nějakého azylového řízení, tak to už je potom další příběh.

Nemělo by tedy být automatické, že kdo sem jednou přijde, tak už tady rovnou zůstane, jak například vláda předpokládá u těch patnácti uprchlických rodin?

To rozhodně ne. Podmínky by měly být jasněji, a myslím že i přísněji definované.

S kým také hovořily ParlamentníListy.cz o tragédii v Paříži a o problematice soužití muslimů a většinové populace:

Kněz a exsenátor Zdeněk Bárta, předák českých Kurdů Rachid Khalil, evangelický pastor Dan Drápal, politoložka Vladimíra Dvořáková, politolog Petr Robejšek, exministr zahraničí Cyril Svoboda, generál v z. Andor Šándor, vojenský analytik Martin Koller, sociolog Libor Prudký, publicista Roman Joch, analytik Jan Schneider, Ředitel Česko-arabského centra Šádí Shanaáh ,ministr kultury Daniel Herman, armádní generál v z. Jiří Šedivý, profesor Stanislav Štech, důstojník Řádu akademických palem, novinářská legenda Jan Petránek,mnohonásobný šéfredaktor Pavel Šafr, poslankyně ODS Jana Černochová, senátor ODS Jaroslav Kubera, emeritní biskupka Jana Šilerová, věřící z Valašska, šéf Společnosti česko-arabské Josef Regner, senátor a někdejší kněz František Bublan