Od doby, kdy jste vzkřísil stadion za Lužánkami, uplynul víc než rok. Co se za tu dobu změnilo?

Hlavní je, že stadion dál a stále intenzivněji žije, konají se na něm různé akce a mám radost, že tam trénuje mládež Zbrojovky, to je pro mne asi nejlepší zpráva. Pořádají se tam taky akce, které nejsou sportovní, největší teď brzy bude sraz veteránů. Ale každý víkend se tam scházejí lidé jen tak, jsou to ti, kteří stadion pomohli postavit na nohy a chodili tam pracovat. Pořádají tam fotbálky a nejrůznější společenské akce a já jsem rád, že je to i místo pro ty, kdo se o to nejvíc zasloužili. Chodí sem každý víkend skupina zhruba třiceti lidí, ti si stadion zamilovali tak, že tam chodí místo výletu na přehradu nebo na chatu. Je to pravidelné setkávání skupiny, která tomu od začátku nejvíc věřila a pomáhala. I dnes se k nim ale může kdokoli přidat a přijít se svým nápadem. Jediný problém je snad jenom voda, když je sucho a není tam závlaha, musíme svépomocí řešit kropení, aby byla tráva dobrá.

Před rokem a půl jste začali likvidovat „džungli“ která na stadionu rostla. Jakou jste měli tehdy představu o budoucnosti stadionu, tušili jste, že bude takto žít i po vaší fotbalové rozlučce?