Připomínáme si osmdesáté výročí Mnichovské dohody, respektive mnichovského diktátu, jímž přišlo Československo o pohraničí, které nám zabralo Německo. Je namístě na to vzpomínat, když Německo i tehdejší zrazující spojenci jsou v současnosti našimi blízkými partnery v Evropské unii?
Domnívám se, že se o Mnichovu má mluvit mnohem víc, než se mluví. Mě to dokonce mrzí, že se tak neděje. A to především vzhledem k mladé generaci. Když se dnes mladých zeptáte, co to byl Mnichov, co to bylo za zradu, co se tam dělo, tak nejenže vám nikdo nevyjmenuje, kdo se pod to podepsal, kdo se toho zúčastnil, ale přiznají, že vůbec nevědí, co to je. To je smutné. Dějiny nikdo změnit nemůže, ty jsou dány, ale je potřeba je znát a poučit se z nich. Jsem přesvědčen, že by se o tom mluvit mělo, ať už je to historicky pojímáno jakkoli. Ta událost se stala, Československo to bralo jako obrovskou zradu a do dneška to tak vnímají lidé, kteří se o to zajímali.
Fotogalerie: - Zeman, fanoušci a „fanoušci“
Možná se o tom nemluví také proto, že by to bylo vnímáno jako odklon od našich nynějších západních spojenců. Pak už je jen krůček k napadání, že nás dotyčný táhne na Východ, jak to poznávají prezident Miloš Zeman, předseda SPD Tomio Okamura a další politici, kteří jen bezmyšlenkovitě nekývají na vše, co k nám ze Západu přijde. Nebo je něco pravdy na tom, že nám tito politici dělají ostudu, odvádějí nás ze Západu a dostávají nás do izolace?
Nemyslím si to, i když vnímám, že se to tímto způsobem občas prezentuje, u pana prezidenta asi nejčastěji. Podle mě to navíc v roce 2018 ani není technicky možné. Nikdo, kdo to pamatuje a něco o tom ví, nás na Východ vrátit nechce. Ale spíš v tom vidím, jak se některé věci prezentují, a sice tak, že veřejnost dnes nechce slyšet nic dobrého, co je spojováno s Východem, to je považováno za krok zpět. To podle mě není taky úplně správné. Je potřeba fungovat a orientovat se na Západ i na Východ, je to vždy o nějakém konsenzu a o tom, že je třeba spolupracovat všude, je to i o byznysu. Ale že by nás někteří politici mohli vést směrem na Východ, považuji za nemožné.
Jsou namístě spíše obavy z opakování Mnichova, že nás zase někdo zradí jako tehdy západní spojenci, nebo bychom se naopak měli my zamyslet, zda nezrazujeme své západní spojence tím, že ne ve všem jsme ochotni je následovat?
Jsou to samozřejmě složité otázky. Je to o tom, jak kdo pojímá zradu. Mnichov je Mnichov, tam to bylo úplně jasné, tam se jednalo o nás bez nás. My máme dnes možnost ovlivnit spoustu věcí, protože se s námi jedná. Nesouhlasíme s některými věcmi, jak potvrzují průzkumy veřejného mínění, vedou se diskuse kolem členství v NATO a dalších otázek. Ale v NATO jsme, zúčastňujeme se různých mezinárodních akcí. Takže se od nich nedistancujeme. Ale na druhou stranu máme mít právo také říct, že se nám něco nelíbí a že nechceme úplně skákat, jak pískají jiní. Nejsem tak ortodoxně pevný v tom, abych mluvil o vystoupení z Evropské unie. Jsou to složité věci a já se neřadím mezi odborníky, kteří by mohli úplně všechno posoudit. V současné době by to pro nás asi mělo ne úplně nejlepší dopady. Ale ten unijní diktát je někdy takový, že začíná přerůstat mez únosnosti a jako občanovi mi to vadí a nechci se tomu podvolovat. Teď je otázka, kam až si můžeme dovolit zajít a říci si své. Jsem přesvědčen, že v demokratickém světě by měly i ty menší státy umět vyslovit svůj názor a stát si za ním, aniž by to mělo znamenat destabilizaci nebo nějakou zradu směrem k Západu, nebo i Východu.
Psali jsme:
Ale když si Česko nebo Maďarsko stojí na svém s nepřijímáním migrantů, tak si od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona vyslechnou – jako na nedávném summitu v Salcburku – že by měly být vyloučeny z schengenského prostoru. Usilujete o zvolení do Senátu, jak byste na to jako senátor reagoval?
Zaznamenal jsem to a pochopitelně se mi to nelíbí. Cítím v tom až moc tu pozici síly, tu mocenskou pozici, kdy nám nějaká velmoc chce poroučet. I když nevím, do jaké míry je Francie tak pevná, jak bývávala, ale každá velká země si o sobě myslí, jak je silná, co si budeme namlouvat. To se mi nelíbí, je to už takové ultimativní, kdy nám někdo říká: „Podívejte se, buď něco bude takhle, a pokud ne, tak z toho budete mít problémy.“ To by mělo probíhat trošku v jiné politické úrovni než v podobě takovýchto výroků. To se může Francouzům také vrátit.
K té tvrdošíjnosti Česka ohledně nepřijímání migrantů se vztahuje i hurá akce europoslankyně Michaely Šojdrové, kterou v posledních dnech žila média i veřejnost, a to nápad na přijetí padesáti syrských sirotků. Premiér Andrej Babiš vyslovil ochotu pomoci jim, ovšem ne na českém území, a stejný kurz drží i Strana přímé demokracie, za niž ve volebním obvodu Praha 8 kandidujete. Co si o iniciativě lidovecké političky myslíte?
Za mě je to fakt jen hrozné gesto. Jde o tak marginální záležitost, dobře, jsou nějací sirotci. Ale nikdo je asi nikdy neviděl, nevíme, o čem mluvíme, nevíme, kolik jim je let, jsou to samí chlapci, divíme se, proč to nejsou také nějaká děvčata, kdo to všechno mezi nimi může být. Ale jako občana České republiky mě napadá, podívejte se do Klokánků, kolik máme v Česku sirotků, opuštěných dětí. Vypadá to jako humanitární gesto, ale je to jenom nějaké politické gesto. Navštívil jsem země, kde je velká chudoba, kde by se našla spousta sirotků. A to nemusíme chodit daleko, podívejme se do zemí poblíž nás. Je hodně míst, kde se dá pomáhat a kde bychom měli pomáhat a možná by to bylo efektivnější. Tím to nechci snižovat. Ale pořád nerozumím té kauze, kterou někdo neustále řeší, když mně samotnému to připomíná jen jakési pro mě nepochopitelné gesto.
Nemyslíte si tedy, že jejich nepřijetí je ostuda České republiky před celým světem, jak tvrdil lidumil Miroslav Kalousek, za jehož, resp. Nečasovy vlády stát šetřil i na zdravotně postižených?
To si vůbec nemyslím.
Byl jste generálním ředitelem Vězeňské služby, nyní kandidujete za Stranu přímé demokracie. Jak to jde dohromady, když SPD bývá označována za extremistickou nebo také xenofobně populistickou, jak vyplývá ze zprávy Ministerstva vnitra o extremismu, jejíž neschválená podoba unikla v květnu do médií?
Myslím, že to jsou média, která se snaží veřejnost přesvědčit, že SPD taková je, a dávají jí tuto nálepku. Když pominu pár sporných výroků jednotlivců, které jsem zaznamenal v médiích a které by mohly takové znaky naplňovat, tak se pořád bavíme o jednotlivcích. Strana přímé demokracie jako celek není ani extremistická, ani xenofobně populistická. V takové straně bych nebyl. Jsem v ní rok a půl, za tu dobu se bavím jak s vedením, tak se členy strany a nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by razil tuhle tendenci. To je pro mě hodně důležité. Ctím určité hodnoty, ctím historii a jsem hodně dalek tomu, abych něco takového jako extremismus či xenofobii podporoval. Taková SPD není. Ale když někdo říká nahlas to, co si 99 procent lidí jenom myslí, ale neříkají to, tak v tom nevidím ani extremismus, ani nic jiného. Já v tom vidím právo říkat pravdu. A jestli nás něco ohrožuje nebo si myslíme, že něco není správné pro občany nebo pro Českou republiku, tak bychom to měli nazývat pravými jmény.
Ing. Michaela Šojdrová
Ke zmíněné zprávě měl připomínky Pražský hrad, jenž mimo jiné uvedl, že největším nebezpečím pro demokracii jsou ti, kteří chtějí omezit politickou soutěž a legitimní diskusi ve veřejném prostoru nálepkováním a odsouzením. Berete SPD jako jednu z obětí tohoto nálepkování?
Média vytvořila z SPD pro veřejnost jinou stranu, než jaká je ve skutečnosti. Pořád slyším extremisté, rasová nesnášenlivost, ale ačkoli se dívám kolem sebe, chodím mezi ty lidi, tak jsem se ani nikdy nesetkal s tím, že by někdo o něčem takovém mluvil. Znám spoustu poctivých lidí, kteří tam pracují, chtějí říkat pravdu a za to bojovat. Ale nic z toho zmíněného, co píší média, jsem nezaznamenal, ať se to někomu líbí, nebo ne. Říkám to za sebe a ze zkušenosti, kterou v tomhle mám. Takže taková tvrzení a nálepky kategoricky odmítám. A mrzí mě to, že je strana takhle vykreslována, protože jsem přesvědčen, že má lidem co dát.
V materiálu Ministerstva vnitra se také objevilo, že populisté a extremisté chtějí ovlivňovat strategická rozhodnutí v oblasti bezpečnosti, tedy například členství v NATO nebo v Evropské unii. Má SPD takový záměr?
S něčím takovým jsem se nesetkal. Pochopitelně názory, jestli být, nebo nebýt členy NATO, jestli vystoupit, nebo nevystoupit z Unie, slýchám pořád dokola. Svého času SPD ve svém programu vystoupení z EU prosazovala, teď už tolik ne. A co se týká NATO, tak nemyslím, že jenom nastolení otázky našeho členství je extremismem nebo snahou dostat zemi někam jinam, žádný jiný než politický kontext tam nevidím. Ale ta otázka samotná je asi na referendum. SPD prosazuje referenda a já jsem pro to, aby si lidé v referendech rozhodovali o mnoha věcech. Nevím, proč se politici těch referend bojí. Byl bych pro, ať si lidé rozhodnou. V některých strategických otázkách možná spousta lidí nemá všechny potřebné informace, aby se mohli správně rozhodnout, ale je mnoho věcí, o nichž by mohli svobodně rozhodnout sami. Když pro nic jiného, tak by to byl dobrý podpůrný materiál pro ty, kteří o tom rozhodují, aby řekli: „Ale náš lid si myslí tohle, milá vládo, nezkusíte o tom přemýšlet, jestli na tom něco nebude?“ Ale sám nejsem v tomhle nějak vymezen. Do Senátu kandiduji jako Luděk Kula se svými názory, chci se zabývat bezpečností a jako kandidát na senátora bych měl umět vést tyhle už složité politické debaty, ale zatím se necítím informačně tak zdatný, abych k tomu mohl říci fundovaně svůj názor. Je to vázáno na spoustu věcí, o nichž běžný občan nic neví. Ale vždy bych se díval na to, jaký by to mělo dopad na Českou republiku a jejího občana. To by mělo být vždy to nejpodstatnější kritérium.
Tomio Okamura
A co si tedy myslí Luděk Kula o našem členství v NATO?
Především to, že v rámci NATO jsme naprosto bezvýznamný hráč. Když dnes kdekdo hlásá, že nemáme mít strach z migrantů, že tady nejsou, nebo jich je tu dvanáct, tak s tím tedy nesouhlasím, to je naprostý nesmysl. My nejsme samostatně plně obranyschopný stát. Pokud by nás napadl některý z velkých států, tak asi neuděláme vůbec nic. Obrovské prostředky, které jdou do armády, bych dokázal alespoň zčásti využít úplně jinak. Ale mluvím jako šéf bezpečnostní služby, nikoli jako voják. Na druhou stranu vnímám naši účast v misích, pokud v NATO jsme, tak tyhle mise jsou v pořádku. Nevím, jak dalece by na nás dopadlo, kdybychom členy Severoatlantické aliance nebyli. Z hlediska politiky a obecného zájmu bychom v NATO měli zůstat. Ale náš význam v Alianci vidím jako velmi malý.
Jste pro, aby se na tomto poli začalo něco dít, aby občané České republiky byli připraveni na možná nebezpečí a třeba i obranu země? Jak se vám zamlouvá úvaha o obnovení branné povinnosti?
Tohle téma mi je blízké. Jednoznačně bych byl pro obnovení základní vojenské služby, samozřejmě v jiném modelu, než byl za komunistů. Já byl na vojně v letech 1984 až 1986, to bylo trošku o něčem jiném, než by to bylo teď. Ale třeba vojna na šest měsíců by podle mě význam měla. Má to víc rozměrů než jen tu brannou připravenost. Dnešní záložáci by neuměli flintu ani nabít, kdyby bylo třeba. A může se stát cokoli v rámci bezpečnosti naší země, nemusí to být jen nějaký válečný konflikt. Druhá věc je disciplína u mladých lidí, což vojna přinášela. Během ní se učili pořádku, kázni, podřízenosti i soužití v kolektivu. To těm dnešním mladým chlapcům strašně moc chybí a projevuje se to třeba i v bezpečnostních sborech. Když jsem byl šéfem Vězeňské služby, tak jsem prosazoval, aby byl minimální věk pro službu čtyřiadvacet let. Ale neuspěl jsem, prý by to bylo diskriminační. Vezměte si, že dnes někdo bez vojny nastoupí v osmnácti nebo v devatenácti letech do Vězeňské služby jako vychovatel a má na ty lidi působit. Ten člověk by přitom sám měl ještě dlouhou dobu působit především na sebe. Zkrácenou vojenskou základní službu proto vnímám jako přínosnou.
Nebyl byste ani proti vrácení předmětu branné přípravy do škol?
Určitě bych ji v nějakém menším měřítku zavedl. Někdo sice říká, že se vracíme do dob socialismu nebo do východního bloku, ale branná příprava, jak to vidím já, nebyla jenom o střílení. Ta byla také o fyzické kondici, o používání plynových masek. Kdyby se něco stalo, tak skoro nikdo nebude mít ponětí o rizicích, která mohou nastat. V branné přípravě by se žáci a studenti učili, jak se mají chovat, kdyby k něčemu nepředvídanému došlo, kdyby něco vybouchlo, jak si počínat. Osnovy by musely být upraveny, aby odpovídaly situaci a rizikům v roce 2018, takže si myslím, že by to nikomu neuškodilo. Zatímco tehdy hrozil střet Východu a Západu, nyní jsou hrozbou především teroristické útoky, ale může se stát opravdu cokoli, třeba přírodní katastrofa. Mít základní povědomí o tom, jak se chovat v krizových situacích, které by mohly nastat, by nikomu neublížilo. Ale ten předmět se dá pojmenovat i jinak, nemusí to být zrovna branná příprava, může se nazývat třeba nauka o asertivním chování v případě vzniku nepředvídané události. To už si nazývejme, jak chceme.
Mělo by Česko přistupovat k Rusku vzhledem k událostem na Ukrajině i na Krymu jako k obrovské bezpečnostní hrozbě?
Určité riziko je tady vždycky, ale řešení se musí odehrát v nejvyšších politických patrech. Sleduji to, přemýšlím o tom a jsem přesvědčen, že všechny velké země se chovají stejně mocichtivě a Rusko samozřejmě také.
Ing. Miloš Zeman
Bojíte se Ruska?
V dnešní době se asi nebojím nikoho, protože si nemyslím, že by nám hrozil nějaký válečný konflikt, ať už ze strany Východu nebo Západu. Toho se fakt nebojím, myslím, že k něčemu takovému snad už nikdy nedojde, a moc si to přeji. Ruska se nebojím, ale určitě je třeba v těch nejvyšších politických patrech jednat a být obezřetní. Zrovna teď není bezpečnostní situace úplně nejlepší, ale my jsme tak málo podstatní, že za sebe můžu říct, že strach nemám.
O směřování na Východ už jsme se v úvodu bavili, když to zúžíme jen na Rusko, jsou prezident Miloš Zeman, předseda Tomio Okamura či někteří další politici ve svých krocích a postojích proruští?
Samozřejmě vnímám, že je někdo řadí k východnímu bloku. Prezident ale musí být člověk, který umí vyjednávat na všechny strany, to je vysoká diplomacie. Jednání s Ruskem musí být velice náročné a složité, to si ani nedokážu představit. Každá velmoc má syndrom té své velikosti – já, já, já, kdo je víc. Ale právě proto si myslím, že se musí jednat, že je třeba mít velkou míru určité asertivity a taktiky v jednání, právě aby k ničemu nedošlo. Jenom proto, že nějaký politik nenadává na Rusko, ještě nemusí být proruský. Určitě to je nějaká míra politické taktiky, neznamená to, že by všichni byli orientováni východním směrem, tak to určitě není. A navíc Východ není jenom Rusko a Západ nejsou jenom Spojené státy. Musí se jednat v širokém spektru a nevnímám to tak, že by nás někdo táhl na Východ. Je otázka, jak to prezentují média a jak je to ve skutečnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
