Česká republika se podle mezinárodních šetření drží mezi nejbezpečnějšími zeměmi světa, opět výrazně předběhla prakticky všechny své sousedy. Za rok 2016 byla šestou a za rok 2017 sedmou nejbezpečnější zemí na světě. Čemu za to vděčíme a mohou tedy Češi mít oprávněně pocit bezpečí?
Musím říct, že se neřadím mezi analytické bezpečnostní experty. Celý život jsem spíš člověk z praxe, takže nevím, jak to měří, ani jak bych to pojal já sám. Ani si nejsem jistý, jestli tohle je relevantní údaj, jestli taková skutečnost opravdu je. Česko v obecné rovině je bezpečnou zemí. Bezpečnost je však strašně široký pojem a je to oblíbené téma. Všechny strany opakují bezpečnost, bezpečnost, bezpečnost, protože to lidé chtějí slyšet. Ale pod tou bezpečností si ne každý dokáže představit to, co si pod ní představit má. Já bezpečnost vnímám jako celek. Když bych to vzal z pohledu mezinárodní bezpečnosti, tak jsme docela bezpečnou zemí. Zatím se nám vyhýbá to, co se dnes děje jinde v Evropě, příval migrantů a teroristických útoků, které se jakoby sekundárně objevují. Můžeme se ptát, proč se nám vyhýbají. To je na spoustu otázek a jde o široké téma pro odborníky, kteří se v tom pohybují. Bohužel, dřív nebo později ke zmíněným jevům u nás dojde taky, když se tak postupně začalo stávat v jiných evropských zemích.
Vyhnout se tomu Česká republika nemůže?
Měli bychom se tomu snažit předcházet a nepodceňovat to. Jestli jsme první, nebo desátou zemí co do bezpečnosti v nějakém žebříčku, na tom nezáleží. Pamatuji doby, kdy skandinávské země byly nejbezpečnějšími zeměmi nejen v Evropě, ale možná i ve světě, ale dnes tomu tak rozhodně není. Dnes jsou zavaleny přívalem běženců, kteří tam míří za dobrými ekonomickými podmínkami, a tamní policie s tím má obrovské problémy. Jezdím tam poměrně často a vím, že někde už pomáhá i armáda. Tyhle země nebyly zvyklé na takový stupeň kriminality a na takové bezpečnostní riziko. Snaží se, ale bojovat s tím neumí, protože nečekaly, že se to stane a navíc v takovém měřítku. Takže se z předních míst bezpečných zemí sesunuly někam do propadliště. My si vedeme dobře i proto, že nás mají migranti jen za jakousi přestupní stanici. A ty svoje buňky – aspoň doufám – zřizují hlavně někde jinde a operují daleko víc někde jinde, protože pro ně nejsme až tak zajímaví.
Na sociálních sítích, ale i jinde se lidé baví o tom, že potkávají skupiny cizokrajně vyhlížejících osob, které rozhodně nevypadají na turisty. Máme opravdu věřit oficiálním tvrzením, že u nás nelegální migranti nejsou?
To je otázka pro speciální složky státu, které se tím zabývají. Chtěl bych věřit, že to mají pod kontrolou. Ale když se podíváme, jak jsou otevřené hranice a jaká je bezpečnost tohoto prostoru, tak si nedělám iluze o tom, že v České republice žádní nelegální migranti nejsou. Určitě se situace monitoruje, ale myslím, že tady jsou a budou. Z té migrační vlny do Evropy mám velice špatný pocit. Rozumím tomu, že v těch zemích je bída a v některých i války, že se tam dějí strašné věci a že lidé chtějí utíkat. Ale musíme to brát z pozice občana evropského státu, kam ti lidé přicházejí, a ne vždy s dobrými úmysly. Mockrát jsem četl, že zhruba každý tisící z nich je vycvičený z Al-Káidy nebo jiné teroristické organizace, že tu pak zakládají militantní buňky. A ono to tak asi doopravdy všechno je. Nechtěl bych, aby někdy za padesát, sto let, až už my tady nebudeme, jsme byli poloislámská země. Tahle představa se mi nelíbí. Neměl by se tenhle problém podceňovat a lidé, kteří jsou k tomu kompetentní a mají k tomu prostředky a možnosti, by se tím měli velmi vážně zabývat. A to tak, aby to neohrožovalo samotnou zem a její občany, protože nás to ohrožuje, bude ohrožovat a také nás to ekonomicky potáhne ke dnu. To je zákonité. Ale věřím, že se to monitoruje a že speciální složky mají přehled o tom, kdo se na našem území pohybuje. Číslo nelegálních migrantů však bude nejspíš daleko vyšší než to, kolik se jich podaří zadržet.
Psali jsme:
Momentálně ale lidé vnímají každodenní bezpečnost jen z toho domácího pohledu. Jak to vypadá touto optikou?
Bezpečnost je to, že občan se cítí bezpečně. Tím se dostáváme k výchově dětí. Budoucnost jsou dobří učitelé, dobré školy, je třeba budovat u dětí nějaké reflexy, aby ve společnosti vyrůstali lidé, kteří nepáchají trestnou činnost a nejsou pro společnost nebezpeční. I toto spadá do bezpečnosti. Vzdělávací politika státu přímo i nepřímo do budoucna souvisí s bezpečností. Další věc je samotná práce policie, ať už městské, státní a dalších bezpečnostních složek, a to, jakým způsobem fungují. Přál bych si, aby se lidé skutečně cítili bezpečně, aby cítili, že se něco v této oblasti děje. Ale aby to nebyla bezpečnost, kterou by vytvářel šikanující policejní stát a co by je omezovala. To by bylo špatně. Musí jít o takovou bezpečnost, aby pachatel měl strach páchat trestnou činnost, a ne aby měl občan strach z pachatele. Pachatel by měl mít strach ze státu. Myslím, že je správně, aby trestní politika fungovala tak, aby si uměla tyhle věci kontrolovat a vyvozovat z toho sankce.
Jak byste si to představoval? Zpřísnit tresty?
Asi budu tímto názorem zařazen do škatulky kontroverzních lidí, ale já jsem třeba i pro pravidlo „třikrát a dost“. Jsem přesvědčen, že by jeden člověk neměl za život spáchat deset stejných závažných trestných činů. Mě rozčiluje, že se někdo ani napotřetí nenechá odradit. Pak tedy musí dostat takový flastr a musí být tak řešen, aby už ten čin nikdy nespáchal. Tohle někteří pseudohumanisté nechtějí slyšet a zdá se jim to příliš radikální, ale doba taková je, a proto by se k tomu mělo takhle přistupovat. Ať si pak dotyčný rozmyslí, než jde něco páchat, jestli už státu s ním nepřetekl pohár trpělivosti.
Asi vzhledem ke své kandidatuře do Senátu čelíte dotazům, co byste v oblasti bezpečnosti chtěl změnit. Co může jeden senátor změnit?
Sám nezměním vůbec nic. Můžu se pokusit nastavit některé mechanismy, kdybych měl takovou pravomoc, kdybych byl součástí Bezpečnostní rady státu nebo kdybych byl členem senátního Výboru pro bezpečnost. Pak můžu jednat s policií, s lidmi, můžu dostat policisty z kanceláří do ulic, vrátit městskou policii tam, kam patří. Nechci jí křivdit, někde to funguje v pořádku. Všímám si, že u škol, kde přecházejí děti, jsou městští policisté, ale mohlo by to být v daleko větší míře. Všichni pamatujeme devadesátá léta, jak vznikala městská policie. Tehdy byl jednoznačný argument, že to bude jenom ochrana občanů. Měla hlídat parky, školy a podobně, ale postupně se dotahovala na úroveň státní policie. Nic proti tomu, kdyby to nekončilo tak, že si některé obce z toho udělaly byznys a začaly si vylepšovat obecní rozpočet tím, že se za každým rohem měří rychlost a dávají botičky na auta. Jako sekundární součást práce městské policie proč ne, ale hlavně by měla vytvářet pocit bezpečnosti. Lidé by měli cítit přítomnost policisty tak, že se ho nebojí, ale vnímat ho jako bezpečnostní prvek. Aby se někdo, když se večer prochází parkem, nemusel bát, stejně jako dítě, když jde ze školy nebo si někde hraje. Musí mít pocit, že je tam někdo, kdo na tu bezpečnost dohlíží. K tomu patří i otázka kamerových systémů. Na jednu stranu je tady ochrana osobních údajů, ale na druhou stranu si myslím, že na veřejných místech by měly být. A to, co zachytí, by mělo být okamžitě vyhodnocováno. Neříkám, že se tak neděje, ale rozhodně je ještě hodně co zlepšovat.
Bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nedávno prohlásil, že Vietnam je bezpečnostní riziko prvního řádu a Vietnam je organizovaný zločin. Česko také pozastavilo vydávání pracovních víz pro občany Vietnamu, protože existuje podezření, že je zneužívá drogová mafie. Vnímáte vietnamskou menšinu u nás jako bezpečnostní problém?
To se mi velmi těžko hodnotí. Z pozice občana pro mě žádné riziko nepředstavují. Pro mě je Vietnamec pracující člověk. Když přijdu do nějaké večerky, tak tam vidím Vietnamce, kteří pracující od nevidím do nevidím, jsou slušní a pracovití. I za svou kariéru ve Vězeňské službě můžu říct, že Vietnamec byl ve vězení hodně vzácným jevem a do dneška jich je velmi málo. Na druhou stranu nemám informace, jaké určitě má bývalý ministr zahraničí. Jestli to pan Zaorálek tvrdí, tak jistě takové informace má, takže bych je nevyloučil z bezpečnostních rizik, určitě mají své mafie a něco takového. Ale na tohle nejsem dost fundovaný, abych na to odpověděl. Ale jako občana mě osobně Vietnamci neznepokojují, nemůžu však vyloučit to, že rizikem jsou. Ale jestli je zařadil jako riziko „No.1“, tak s tím bych se neztotožnil.
Když už jste zmínil vězení, tak by mě zajímalo z vašich dlouholetých zkušeností ve Vězeňské službě, zda ti, co se do něj jednou dostanou, mají už předurčeno, že se tam po propuštění budou zase vracet. Jaká je šance, že se napraví?
S recidivou pachatelů je to velmi složité. Zabývalo se jí strašně moc výzkumů a odborníků. Nic úplně nefunguje, recidiva je pořád na stabilní úrovni. Ať děláte cokoli, ať se těm lidem věnujete, nebo nevěnujete, tak je recidiva hodně podobná. Některé severské země mají modely naprosto otevřených věznic, liberálního přístupu. Vězni mají své chatičky, volnost, pracuje se s nimi. Podívejte se na Breivika, co tam předvádí, to už je pro mě těžce za hranou. Tyto země dbají na to, aby vězňové neměli stres, aby vyšli ven a byli free. Svého času za ně dokonce spláceli nějaké pohledávky, aby neměli dluhy, aby měli co největší pravděpodobnost se do společnosti vrátit. Speciální vládní i nevládní organizace jim chystaly práci. Ale veřejné mínění tomu moc nakloněné nebylo. Kritici říkali: „Tak já se taky nechám zavřít, abych tohle všechno dostal“. Nicméně svoji logiku to má. Ten člověk byl potrestán, ale když vyjde, tak by měl mít šanci znovu začít. Jenomže se jim lidé do vězení také vraceli, ta efektivita byla velmi nízká.
Mohou pachatele od recidivy odradit přísné podmínky ve vězení?
Ani to nefunguje. Projel jsem země, kde je vězeňství represívní a vytváří na lidi ohromný tlak, což bylo naprosto špatně, mám na mysli ruské systémy a podobně. Recidiva tam byla stejná. Pachatele trestných činů ani tohle neodradilo, aby se nevraceli. Jestliže se někdo desetkrát dopustil trestného činu, tak pokud mu nedošla energie nebo nezestárl, tak to zkouší znovu. To tak opravdu fungovalo. Recidiva obecně – nejen v Česku, ale v celém světě – je velmi vysoká. Někdo volá po tvrdších podmínkách ve vězení, ale to samotné omezení svobody je tak velký trest, že by nemělo toho člověka poškozovat ještě víc. Zažil jsem spoustu lidí, kteří se tam dostali. Přišli o rodinu, o firmu, o spoustu dalších věcí. A vyšli ven jako naprosto bezprizorné nuly, které pak dál páchaly trestnou činnost nebo se do společnosti neuměly zařadit. Podle mého by se ve vězení měla věnovat energie lidem, kteří si to zaslouží. V tomhle byl nejlepší kanadský systém, který nerozlišoval člověka podle toho, co udělal, ale jestli se chce polepšit. Pokud chtěl, tak se s ním pracovalo, dostal šanci, mohl si udělat výuční list a tak dále, aby vyšel z vězení co nejméně poškozen a mohl se zařadit. A u těch, co nechtějí, nemá cenu plýtvat energií. Jestli je někdo podvacáté v kriminále, tak toho asi těžko přesvědčíte, že má žít jinak, to je házení hrachu na zeď. Neznám žádný účinný nástroj, kterým by se recidiva dala výrazně snížit.
Zaujala mě vaše slova o tom, že už samotné omezení svobody je tvrdý trest. Na veřejnosti někdy znějí názory o fešáckém kriminálu, jak je o vězně z našich daní postaráno, jak mají zajištěné jídlo třikrát denně, jak se mohou dívat na televizi a podobně. Co si o tom myslíte?
Nejdřív je třeba si uvědomit, jaká společenská skupina ve vězení je. Pokud se budeme bavit my dva, nebo jiný normální občan, ke kterým se řadím, tak pro ty je to šílený trest. To, že vám vezmou svobodu, že vás dají na celu, že jdete na výkon trestu na nějaký oddíl, tak i když můžete sledovat televizi a dostanete třikrát denně jídlo a můžete si jít na hodinu házet míčem, to vám nic nedá. Přijdou Vánoce, budete úplně naměkko, budete myslet na své blízké, budete si všechno vyčítat, budete se koukat z okna a uvidíte lidi, kteří se vodí za ruku, to vám nikdo nenahradí, to je fakt velký trest. Odtrhne vás to od blízkých, od sportu, jste na rok nebo jak dlouho v cizím prostředí, jako je vězení, v nějakém mundůru, čekáte, kdy vám někdo přinese chleba s máslem nebo polévku, válíte se tam a jste k ničemu. Samozřejmě jsou lidé – nechci se dotknout skupiny bezdomovců – kterým to tam vyhovuje. Občas se stalo, když jsme někoho propouštěli, že se bránil, že nechce ven. A jen co vyšel, tak vykopl výlohu, aby byl zase zpátky. Jasně, když někdo nemá rodinu a musí spát u popelnic, tak uvítá vězení, prostředí, které zná, má tam kamarády, nadstandard, který venku nemá. Ale pro normální lidi je to omezení tak velký trest sám o sobě, že není potřeba další represe. Stejně jako na druhou stranu je bizarní, aby se někdo soudil, jestli může mít na cele Playstation. Myslím, že všechno má mít svůj řád a své mantinely.
Mohou podmínky ve vězení následně ovlivnit chování člověka na svobodě?
Když jsem byl ve funkci, tak jsem lidem volajícím po tvrdších trestech a přísnějších podmínkách říkal: „Přejte si represi, aby tam ‚dostávali‘, abychom z nich udělali polozvířata. Za pět let vyjdou ven a přijdou do měst, kde bydlíte. Budou tam s vámi žít, vrátí se mezi vás. A jak chcete, aby se vám vrátili? Jako lidé plní nenávisti, zášti, zloby a agrese? Nebo jako lidé, kteří si odseděli svůj trest, uvědomili si svou chybu a budou se chtít zařadit? Čemu dáváte přednost?“ No a když jim to takhle vysvětlíte, tak uznají, že třeba u Pepy, který byl vyhlášený rváč, si nepřejí, aby se vrátil ještě horší.
Vězení není dobré místo pro život. Je to místo smutku, znám z něj jenom smutné příběhy. Už Churchill říkával: „Ukažte mi svá vězení a já vám řeknu, jaká jste společnost“. Myslím, že nějaká extra represe je špatná. Zažil jsem v Rusku, že byli po padesáti, šedesáti na velkých celách, už je to několik let zpátky. Tam muselo být, když tu celu někdo otvíral, deset členů stráže s puškami, s obušky, báli se, kdo na ně skočí, jak byli agresívní. Mezi tou službou a vězni to jenom vřelo. A to je úplně špatně. V tom si myslím, že má Česko systém dobře propracovaný. Není ani na té severské, ani na té východní straně, a dlouhodobě jde správným směrem.
Psali jsme:
Proč si myslíte, že si česká společnost neví rady s romskou problematikou, s níž ruku v ruce jde vysoká kriminalita Romů? Ptám se vás i proto, že kandidujete na Praze 8, kde je romská populace nezanedbatelná, i když samozřejmě s některými jinými regiony v zemi je ta situace naprosto neporovnatelná.
Úplně na začátek řeknu, že mně fakt nevadí žádná skupina. Bydlel jsem v Brně kousek od Bratislavské, kdo to tam znal, tak tam v noci, když se zhaslo, tak co kdo neměl přivázané, to mu ukradli. Je to někdy před dvaceti lety. Ale je to velmi komplikovaná skupina, která žije svým životem. Myslím, že o Romech toho vím hodně. Když jsem mluvil o tom, že ve vězeních nejsou skoro žádní Vietnamci, tak Romů těch tam tedy je. Když někdo řekne, že Čechů je tam 60 a Romů jen 40 procent, tak to je sice pravda, ale Čechů je devět milionů a Romů 700 tisíc nebo kolik. Takže když se vezme ten poměr, tak to je opravdu moc. A jsou lokality a věznice, kde je Romů strašlivě moc. Netvrdím, že páchají až tak nejzávažnější trestnou činnost, spíš se vždy věnovali neskutečným a nekonečným podvodům a krádežím. Ale znal jsem i dobré Romy. Tvrdím ale, že by se mělo měřit všem stejně, o čemž nejsem vždy přesvědčen. Někdy mám dokonce pocit, že diskriminace je vůči těm, kdo nejsou Romové.
Tím máte na mysli zvýhodňování Romů na úkor většinové společnosti?
Tak třeba to, když Romové něco provedou, tak začnou vykřikovat a každý začne uhýbat, aby nebyl za rasistu. Kdežto když to udělá bílý, tak je to jiné. Ale pokud se vyloženě nebavím s lidmi, kteří žijí blízko ghett, kde je ta averze obrovská, tak ostatní lidé řeknou, že jim Rom nevadí, pokud se chová slušně a dělá, co dělat má. Ale když už se děti dopouštějí trestné činnosti před dovršením patnácti let, protože jsou učení od rodičů, že je za nic nemůžou zavřít, tak jak mohou dopadnout, když začnou krást už od deseti let, možná i dřív, co já vím. Ale nerad bych všechny házel do jednoho pytle. Jestli jsem řekl, že Vietnamci se chovají nějak, tak u Romů to cítím úplně opačně. Nechci být zařazen jako nějaký diskriminátor, to opravdu nejsem. Dokonce mám i kamarády Romy. Ale oni to mají od přírody trochu jinak, jsou trochu free. Ale každému by se bez ohledu na to, jestli je Rom, nebo ne, musí měřit stejně. Ne, že když Rom napadne Čecha, tak to sice někdo odsoudí, ale když je to opačně, tak ho napadl, protože je to Rom a hledá se v tom rasismus. To vůbec nemusí tak být. Smutné je, že tomu Romovi se přidá dalších pět na pomoc, zatímco Čech se otočí a jde pryč. Tak to je.
Trochu to má kořeny v devadesátých letech a v tom, jak jim prezident Václav Havel hodně stranil. Není to tak, že většinová společnost Romům kvůli němu dělala spoustu ústupků a teď už to nepůjde dát zpátky a přimět je, aby žili a pracovali jako ostatní?
Asi to tak bude. Je to jako u dítěte. Když mu něco povolíte, těžko ho tomu odvykáte. Takový přístup tady byl, hodně věcí se tolerovalo a oni si na to zvykli. Dokonce se i agresí domáhají dávek, o nichž si myslí, že na ně mají nárok, to už je opravdu moc. O tom by ty úřady dodnes mohly mluvit, jaký je poměr dávek u romských obyvatel v jednotlivých lokalitách ve vztahu k těm ostatním. Určitě bychom se dostali k tomu, že to procento je výrazně na straně Romů. To o něčem svědčí. Pak se člověk ptá proč. Proč ten Rom a já ne? Je alibistické říkat, že jsou těžko zařaditelní, nemají vzdělání a my jim musíme vyjít vstříc, přece je tak nenecháme. Na to říkám: „Naučte naše děti, že odmala nemusí moc makat a zvyknou si na to raz dva. A za dvacet let tu máte skupinu těžko zařaditelných lidí“. Holt mají Romové „smůlu“. Ať chodí jejich děti do školy, ať se učí jako ostatní v tomto státě a pak je to v pořádku.
Pamatuji dobu, kdy nám ve vězeňství dávali kvóty Romů, které musíme zaměstnávat. Třeba když jsem byl v Brně, tak mi nařídili, že musím přednostně zaměstnat Romy. Což o to, já bych je zaměstnal, ale problém byl v tom, že jsme měli v podmínkách maturitu a fyzické testy, což nesplňovali. Na to mi napsali, že u Romů to nemusím vyžadovat. Tak jsem zareagoval, že to je diskriminace ostatních. Ať Romové klidně nastoupí, ale ať splní podmínky jako ostatní. Tak mi zase říkali, že oni nemají vzdělání. No a já na to, že u nás tedy nemohou pracovat. To je jako když chci hrát fotbal, ale neumím kopnout do míče, pak přece na tom hřišti nemám co dělat. Nechci v tom hledat nějakou složitost. Jenom se někdo chce zalíbit, a to je populismus. Přece není diskriminace chtít, aby splnili stejné podmínky jako ti ostatní.
Jak ambiciózní cíle byste si před sebe stavěl v případě svého zvolení do Senátu?
Chtěl bych změnit hodně věcí, ale nechci vypadat tak, že doteď bylo všechno špatně a teď přichází Kula a on to všechno změní. Hlavně bych chtěl, aby se podařilo dosáhnout to, co už jsem řekl na začátku, aby se pachatelé báli páchat trestnou činnost, a ne aby se občané báli pachatelů. To je mé celoživotní motto, že pachatel by měl mít strach ze státních represí za to, že páchá trestnou činnost, a ne že se lidé těch pachatelů bojí. A také to „třikrát a dost“. To má své opodstatnění. Poznal jsem lidi, kteří stihli spáchat třicet trestných činů. To přece není možné. Nebo aby někdo čtyřikrát za život znásilnil dítě. To není normální. Nechci porovnávat s americkým systémem, podle něhož dostanou za nějaký čin elektrické křeslo, zatímco u nás ho stihne třikrát a pak ještě vyjde ven. To přece není vůči našim občanům fér. Tím nechci otvírat diskusi o trestu smrti, protože jsem viděl knihu justičních omylů v Americe. Ale jsou případy, kdy jsou jasné důkazy. Ale není to o trestu smrti. Je to o tom, že pokud tohle někdo páchá, tak by to neměl páchat celý život. Stát by si měl najít cestu, jak mu v tom zamezit. To je alfa a omega toho všeho. Jestli někdo ukradne cigarety v trafice, tak to naštve toho trafikanta, ale jinak obecně to nikoho neohrožuje. Ale jestli někdo stihne za život deset násilných trestných činů, tak kategoricky odmítám, aby mu stát po třech v dalších už nezabránil. A je mi jedno, jestli to bylo kdysi lidovecké heslo „třikrát a dost“, nebo jestli ho budou mít v programu komunisti, ODS nebo kdokoli jiný. To říkám jako Luděk Kula a za tím si stojím.
Dokázal byste si v Senátu najít názorově spřízněné duše, aby byla šance, že se vaše představy o potřebných krocích na poli bezpečnosti mohou převést do praxe?
Předně bych se snažil načerpat informace, které nemám. Mám okruh informací z oblasti, kde jsem celý život pracoval. Vězeňství se dotýká bezpečnosti. Přínos bych viděl v tom stát se členem výboru pro bezpečnost, kde dostanu materiály, které si můžu načíst, kde můžu tu problematiku komunikovat s odborníky, kteří tomu rozumí. Jsem schopen se do toho rychle vpravit, ale potřebuji objektivní a relevantní informace, s nimiž mohu pracovat. Kdybych pak tu šanci měl, tak svou aktivitou a spolu s dalšími senátory mohu nějaké změny prosazovat. Nejsem člověk emotivní, jemuž když někdo něco řekne, tak hned vystartuje a řekne, že takhle to musí být. Často říkám: „Když si nevíte rády, tak se neptejte nějakých teoretiků, ale zeptejte se obyčejných lidí na ulici“. Ti nad tím nebudou přemýšlet a rovnou vypálí odpověď. Tak, jak se dělá brainstorming, že lidé říkají, co mají na jazyku a pak se v tom najde to správné. Jestliže někdo hledá složitost tam, kde vůbec není, tak ať se zeptá obyčejných lidí, oni mu to řeknou. Chtěl bych prosazovat něco, co bude mít dlouhodobou systémovou podobu a hlavně nějaký řád a význam. Není to tak, že přijde jeden člověk a všechno změní, tak to nefunguje. Ale mělo by to fungovat tak, že lidé, kteří dané problematice rozumí, to mohou v nějakém celku prosazovat. A musí to umět vysvětlit. Moje zbraň je komunikace. Už kdysi někdo říkal, že jazyk je nejmocnější zbraň. Na to sázím. Nemyslím prázdné řeči, ale dostat se k informacím a na jejich základě přicházet s návrhy, co se dá zlepšit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
_profil_top.jpg)
