Generál Šándor varuje před tím, co nebezpečného může po brexitu přijít z Irska. A co čekat od Rusů

Myslíte si, že s brexitem se změní i bezpečnostní situace v Evropě? Máme se nyní například více bát Ruska? Velká Británie sice zůstává členem NATO, nicméně v zahraniční politice bývala právě ona největším Putinovým oponentem a vždy bedlivě sledovala všechny jeho kroky. Nyní bude takový člen v EU chybět. Mohou toho Rusové využít a také i dočasného oslabení EU, která bude mít zase plné ruce práce s řešením nových problémů, a dělat si územní nároky na další část Ukrajiny či některého z regionů v pobaltských republikách, kde žijí převážně Rusové?

Brexitem se v oblasti bezpečnosti Evropy nic zásadního nezmění. Bohužel, některá média i politici začali reagovat na zprávy o výsledcích referenda neuvěřitelně hystericky. Zbytečně to přehánějí, protože Velká Británie de facto ani de iure zatím nevystoupila z EU. My ještě vůbec nevíme, jak bude ten proces dlouhý, a co bude na jeho konci. Ty požadavky ze strany vedení EU, aby Anglie co nejrychleji odešla, jsou škodlivé. Nicméně Britové se stejně k tomu nenechají dotlačit. A pokud tedy v rámci procesu, podle článku 50 Lisabonské smlouvy, požádají o vystoupení, budou potom usilovat o statut jako má Norsko.

Co se týká Ruska a ukrajinské krize, tak se celá záležitost dost zvláštně interpretuje. Když se podíváte na poslední dohodu Minsk2, tak je tam napsáno, že první věcí, co se musí udělat, je změna ukrajinské ústavy. A to se vůbec nedaří a existuje jen malá naděje, že se najde řešení, a do té doby nejde očekávat, že by Rusko ukončilo podporu separatistů v doněcké oblasti. Vůbec informace o vztahu Ruska s okolním světem se nyní v prohlášeních různých politiků a vojenských představitelů, jako například generála Pavla nebo německého ministra zahraničí, dost liší a obyčejný člověk z toho musí být paf. Neví, co si má myslet. Já sám zastávám názor shodný s generálem Pavlem. Rusko je komplikovaný stát, který má svou zahraniční politiku s určitými záměry, ale v žádném případě nemá nyní zájem vést válku. Takové ty řeči, že bude nyní chtít destabilizovat Pobaltí, považuji za nesmysl. Není to v jejich zájmu, jelikož Rusové ví, že proti NATO se Spojenými státy jsou na tom v poměru sil daleko hůře.

Co je ale pravdou, že po odchodu Britů budou mít Spojené státy daleko menší vliv na prosazování svých bezpečnostních opatření a zájmů vůči Evropské unii. Na Severoatlantickou alianci to však nebude mít žádný vliv, stejně jako na spolupráci evropských a britských zpravodajců, například při sdílení informací ohledně islámského terorismu.

Může rozhádanost Evropy zužitkovat i Islámský stát? Jedním z jeho teroristických cílů je přece, podle názorů bezpečnostních analytiků, i „starý kontinent“. Máme očekávat více útoků ve známých evropských městech nebo v Británii, kde nyní mají politikové zcela jiné starosti?

Islámský stát má dvě dimenze. V té první, která se týká existence tohoto státního útvaru a jeho bojových úspěchů, IS ztrácí zhruba 30 procent ze svého území. Pak má ještě ideologickou dimenzi, která nemá hranice a bohužel čím dál tím víc oslovuje nespokojené muslimy po celém světě. Svou hybnou půdu si pěstují islamisté i mezi emigranty ze třetího nebo čtvrtého pokolení. Ti jsou pak ochotni páchat odporné teroristické útoky, kdykoliv mají k tomu příležitost.

Brexit samozřejmě neznamenal, že by britské bezpečnostní síly na jmenovaná rizika rezignovaly nebo se zcela rozklížily. Ony řadu let fungují velmi dobře a mají přece letité zkušenosti s Irskou republikánskou armádou (IRA). Vůbec v Irsku se může po brexitu vyvinout nebezpečná situace, protože předseda irské strany Sinn Féin Garry Adams vyzval ke sjednocení Irska. A v tomto případě mohou být separatistické snahy podpořené i silou IRA.

Generál Šedivý uvedl, že v otázce jaderné hrozby se více obává teroristických útoků ze strany některých radikálních skupin či nestabilních politických režimů, než od dvou tradičních rivalů – USA a Ruska. Je v současné době, podle vašeho názoru, příznivější situace pro pořízení jaderných arzenálů pro některé takové militantní organizace typu al-Káida či an-Nusrá nebo pro některé rizikové arabské či africké státy (Egypt, Írán atp.)?

Já nevím, kde by ty teroristické organizace sehnaly všechen potřebný materiál k výrobě jaderných zbraní, a i když už ho seženou, jak by pak dokázaly získat pokročilé technologie k obohacování uranu. Oni mohou tak vyrobit nějakou špinavou bombu (zbraň, která způsobí radioaktivní zamoření rozmetáním radioaktivních látek klasickou výbušninou), s čímž se počítá. Její následky by byly sice ničivé, ale nedosahují účinku běžných jaderných zbraní. Já jsem zastánce názoru, aby se už nerozšiřoval „klub“ majitelů jaderných zbraní. Dnes totiž existuje okolo 25 států, které, když se rozhodnou, tak je mohou vyrobit.

Souhlasím také s generálem Šedivým, zda by se Rusko nebo USA chtěly dostat do jaderného konfliktu. To není v ničím zájmu. Já se obávám jen toho stálého přibližování jednotek Spojených států a Ruska, kdy by mohlo dojít k nějaké chybě, nedorozumění či osobnímu nebo technickému selhání. Pokud však stále mezi Aliancí a Ruskem funguje komunikační kanál, tak by se to stát nemělo. Je ale zbytečné, když některé země svojí rétorikou nyní tlačí na to, abychom prováděli proti Rusku zvýšená bezpečnostní opatření, a vyvolávají tak rusofobní nálady.

Ředitel Ústavu světových dějin Martin Kovář poukázal před časem na to, že jsme součástí neformálního amerického impéria. „Dnešním evropským lídrům chybí politická odvaha, politický leadership. Dnešní politik? Samý ouřada a žádný Churchill,“ zhodnotil historik. Máme nedostatek politických osobností? Co s tím dělat? A opět se tak vracíme k otázce růstu preferencí nacionalisticky zaměřených uskupení. Co když se místo nových lídrů objeví spíš diktátoři?

Já se obávám, že současná snaha vedení Evropské unie o zachování až přehnané korektnosti ve všech případech a neochota přijímat zásadní rozhodnutí v některých důležitých případech povedou k jejímu totálnímu selhání. Naopak zas pak můžeme někdy vidět její neschopnost domluvit se se svými členy na přijatelném kompromisu a společných zájmech, což je primární záležitostí. Proto pak vznikají různá radikálnější uskupení, která se snaží ty problémy řešit za ně, a to ne zrovna správným způsobem, a pak z toho vzniká začarovaný kruh. Také je pravdou, že dnešní politikové se snaží řešit důležitá témata populisticky a nikoliv s výhledem na skutečné potřeby společnosti.

V evropské osmadvacítce se hodně těžko domlouvá a také se podceňuje důraz na bezpečnost. Ono to totiž není jen o volném pohybu lidí a zboží…

Brexit je těžká rána evropské integraci, otázkou je, zda nebude smrtelná. Velmi skepticky se k budoucnosti soudržnosti EU vyjádřil politolog Alexander Tomský ve svém posledním komentáři pro idnes.cz: „Doufejme, že bude pomalu chátrat a rozpadne se mírumilovně jako kdysi Sovětský svaz a nahradí ji nějaké minimalistické, pragmatické a vzájemně si konkurující společenství evropského trhu. Británii možná čeká lepší budoucnost než sklerotickou Evropu.“ Do jaké míry hrozí Evropské unii rozpad? Semkne se na pevné jádro, a zvítězí současný trend „více Evropy, více integrace“ anebo převládnou reformní tendence a z EU se stane volnější společenství států, které bude většina jeho členských států více chválit?

Já si nemyslím, že dojde k rozpadu Evropské unie, protože těch výhod je tam pořád dostatek. Všichni ti lidé u nás, kteří volají pro rozpadu EU, by si měli položit otázku, co pak bude dál, kam budeme směřovat? My nemáme lepší alternativu, my nejsme Švýcarsko, které si může vyjednat nějaký speciální status. My nejsme Norsko, které má ropu a zemní plyn, a tak vytváří ohromné přebytky ve státním rozpočtu. My bychom se určitě neměli tetelit radostí, že se EU rozpadne. Musíme víc zapracovat na tom, abychom získali ze členství v Unii víc výhod než handicapů. My jsme vstoupili do klubu, který už nějakým způsobem fungoval, a to si musíme také uvědomit. Přece se nechceme zase stát zemí třetí kategorie za nějakou zdí jako v minulosti. Co si vlastně o sobě myslíme? My jsme malá země, žádný pupek světa a měli bychom usilovat o to, aby z nás nebyli euroskeptici ani eurohujeři, nýbrž společně s Visegrádskou čtyřkou spíše europragmatici.

Nicméně nějaké snahy o větší integraci v EU dnes nevidím, to neznamená, že se o tom nebude mluvit, ale realita je někde jinde. Pevně věřím, že si lidé jako Juncker, pokud ho nevyhodí, konečně uvědomí, jak jsou škodlivé některé požadavky či zásahy Evropské komise. Rozpad EU by nikomu ze členů nic dobrého nepřinesl, navíc nikde není napsáno, že by se potom Evropa nevrátila do 20. století, kdy se na jejím území rozpoutaly dvě světové války. Jestliže se EU po brexitu nezmodernizuje a nezreformuje, tak to bude hodně špatný signál.