Co byste jako bývalý ministr obrany řekl k současné české profesionální armádě?
Dnes když někdo hovoří o vojácích profesionálech, tak stále musí zdůrazňovat, že jsou profesionálně připravení. Oni si snad myslí, že my jako vojáci z povolání jsme nebyli na solidní úrovni. Samozřejmě že byli, ale nevykřikovali jsme pořád o sobě, jací jsme profesionálové. No ale tak bychom mohli hledat další věci. Faktem je, že by si to měli pánové na ministerstvu rozebírat sami. Neberu takové věci, že dnes je na jednoho vojína tolik a tolik plukovníků. Proč? Ten vojín se jednou stane tím rotmistrem. No a, jestli je někdo nezaměstnaný a má trochu poměr k armádě, tak proč by nešel dělat řidiče obrněného transportéru. Tím plní jakýmsi způsobem i vlasteneckou povinnost. I když vlastenectví dnes ani neexistuje, ani k tomu nejsou vedeni. Ne vším jsou vinni ti, co slouží, ale Ministerstvo obrany, které tomu dává lajnu.
Je pro armádu větším problémem její personální složení, početní stav, nebo technická vybavenost?
Podívejte se, třeba gripeny nejsou špatná letadla. Ale podívejte se, jaké úkoly plní. Létají v pobaltských státech nebo na Islandu, cvičí se, ale kolik nám kdo hradí, se také člověk přesně nedozví. Nebo se jen řekne, že všechno máme uhrazeno a oni se cvičí. Ono to tak ale úplně není. Když někdo vstoupí do vojenského paktu, ať se jmenoval Varšavská smlouva nebo Severoatlantická aliance, bere na sebe závazky, že bude něco plnit, co po něm bude požadováno. Ale nesmí tohle být to hlavní. Jak je zabezpečena obrana této země? Vážím si těch, kteří tvoří aktivní zálohy, v každém kraji jich máme asi sto dvacet, snad se nepletu. Někde jich mají jenom osmdesát a nemůžou víc získat. Vylepšilo se to tím, že už jim dávají nějaké příspěvky. To považuji za správné, jestliže ten člověk něco obětuje ve dnech svého volna, ať ho platí, ať přispívají na ten jeho zájem. Bohužel, čímž neznevažuji všechny, mi někteří připadají, že milují tramping, dostanou uniformy, zastřílí si a jsou spokojeni. Tohle by také nebyla dobrá cesta. A přitom ty aktivní zálohy by mohly být vychovávány a vedeny jinak. K boji proti živelným katastrofám a podobně.
Někdy jsou slyšet názory, že o místo v armádě nebo u policie se uchází jen ten, kdo nemá buňky na to, aby se uplatnil jinde. Pokud to platí, jak si dokážete představit zatraktivnění armády, aby o ni byl ve veřejnosti větší zájem?
Bohužel, já bych potvrzoval myšlenku, že na základní nebo nízké funkce v armádě chodí lidé, kteří opravdu mají problémy se zaměstnáním, které by jim poskytovalo finanční zabezpečení, to je pravda. Co pro to zatraktivnění dělat? Jde strašně moc věcí. Nemusí jít jen o zvyšování platů. Kdo není vychovaný z domova, tak stejně ty prachy utratí, nebo je propije. Já jsem tyhle zkušenosti měl. Větší peníze by motivace byla pro ty, kteří kvůli nim jdou na vojnu. Ale je otázka, jestli takový člověk je ten nejžádanější pro službu v armádě. Jde také o vztah k armádě. Vzpomínám, že my jsme měli sedmnáct vojenských hudeb. Když ty hudby někde vystoupily, v Karlových Varech na kolonádě, v Praze a jinde, tak jsem vždy říkal, že za dopoledne udělaly pro armádu víc práce než štáb okruhu. Skutečně ten vztah k armádě se musí nějakým způsobem vytvářet. Samozřejmě v tom hrají roli sportovci, i když dnes je to ovlivněno tím, že každý ví, že to jsou milionáři.
Psali jsme:
Vidíte roli české armády v současnosti někde jinde než v zahraničních misích?
Samozřejmě účast na misích v zahraničí samozřejmě svým způsobem přispívá více než normální výcvik k tomu, že se z vojáka stane ještě kvalitnější voják. Ale pokud je to hlavní náplní, tak to je slabé, abychom jezdili do zahraničí a tam se předváděli. Spojené státy jsou nejsilnější vojenská síla ve světě a dlouho budou, protože jsou i ekonomicky nejsilnější. Ale musím říct, že nepotřebují vojenskou pomoc. Potřebují, aby spojenců z NATO bylo co nejvíce a šli s nimi. Nechci to nějak vulgarizovat, ale Spojeným státům jde o to, aby spojenci tvořili jakýsi přívěsek jejich vojenské síly, a tím se vlastně stanou naprosto demokraticky fungující armádou. Často vzpomínám na své setkání ve funkci ministra se španělským králem Juanem Carlosem. A ten, když jsme spolu mluvili, tak mě v jednu chvíli přerušil a řekl: „Pane ministře, nedopusťte hlavně jednu věc, aby všichni mluvili jen o demokracii v armádě. Armáda potřebuje mít své hranice ve smyslu výchovy, boje a připravenosti. Jestli to budete pořád tak dělat, tak tu vaši armádu zlikvidujete.“ A v tom něco bylo.
Spatřujete někde reálné vojenské hrozby pro Českou republiku, a co říkáte častému strašení Ruskem?
Momentálně žádná hrozba pro republiku neexistuje, pokud nebudeme zmiňovat migrační vlny a podobné věci, což je záležitost především policie, ale i armáda by se na tom měla v celé Evropě také podílet. Ale jsou věci, které by se měly připomínat. Co když dojde k takovým rozporům, že se dostanou do konfliktu Rusko a Spojené státy? K tomu není daleko, jestli to Trump zlepší, není vůbec jisté. Teď si představte to, co se stalo v osmatřicátém, Francie a Anglie se na nás vykašlaly. Proč? Protože jim šlo především o ně samotné. Kde máte napsané, jak to dopadne, když se velmoci střetnou o své zájmy? Poloha naší republiky je obecně známá, že má význam. A mít toto území propojené s dalším zázemím, které mohou využít, je výhodné pro ty, kteří by vyhráli ten politický souboj. A to může být i Rusko. Tak když se pořád straší Ruskem, tak by se mělo brát v úvahu všechno, že se velmoci nedohodnou a rozdělí si to teritorium tak, jak bude potřebné. A ustoupí ten, kdo bude mít slabší argumenty a sílu pro to, aby to prosazoval. To nemusí být vždy ten, kdo je momentálně slabší.
Nevěříte ani tomu, že Rusko představuje velké nebezpečí pro Pobaltí?
Američtí generálové mluví pravdu, když říkají: Kdyby Rusové chtěli, tak to Pobaltí za šestnáct hodin bude jejich. Což je pravda. A jsou to američtí generálové. Takže když se na to podíváte, oni tam dají čtyři tisíce vojáků a dvacet, nebo čtyřicet tanků. Co to je? Proti té síle, která by proti nim šla? Dnes, kdy probíhají předválečná tažení, když to budeme tak nazývat, než skutečná začne, tak se stejně musí dodržovat určité zásady. Podívejte se. My máme sedmnáct tisíc vojáků z povolání, profesionálů, kteří prošli různými konflikty v zahraničí. Našel se jenom jeden, plukovník doktor Obrtel, který popsal, jak se dívá on na činnosti od Balkánu přes jiné země až po Afghánistán. A jako lékař sám viděl, co se děje. Požádal proto o odejmutí válečných vyznamenání. Čili je to trochu málo z těch 17 tisíc, že to jeden takhle řekne. Pochopitelně tam hrají roli takové věci, že se lidé cítí v armádě trochu materiálně zabezpečeni, v těch nízkých funkcích řidičů, střelců a tak dále. No, a když mu to ponechají a on jde na tři měsíce nebo na půl roku do zahraničí a má tam mnohonásobně vyšší plat, proč by tam nešel. Co může cítit k této zemi? Nic, pokud není vychován z domova tak, aby k ní něco cítil.
Jiří Čunek
Co si myslíte o návrhu na povinnou vojnu, s nímž přišel senátor Jiří Čunek? Nebo alespoň nějaký povinný třeba tříměsíční výcvik? Bylo by to k něčemu?
S tím jsem se setkal ještě ve funkci ministra. Když jsem diskutoval s politickými odpůrci ve Výboru pro obranu a bezpečnost nebo kdekoli jinde, tak jsem vždy zastával názor: Dobře, zruší se základní vojenská služba, cesta k ní je snížit z 24 měsíců na 18, na 12, nějakou dobu ponechat a potom pokračovat dál. Až vybuduji profesionální sbor, tak budu stejně potřebovat někoho na ty základní činnosti. Konkrétně když vezmete bojové vozidlo pěchoty nebo transportér: velitel, řidič, střelec-operátor. Lidi, jejichž příprava stojí velké peníze. Vystřelíte jednu protitankovou řiditelnou střelu a ta stála osmdesát tisíc, musel jich nastřílet dost. Dnes je technika tak vyspělá, že to potřebuje z dvanáctičlenného družstva tři lidi profesionálně připravené a ostatní mohou být – jak se dříve říkalo bigoši – obyčejní vojáci: kulometčíci a tak dále.
Měl jsem představu, že i když se bude zkracovat délka základní vojenské služby, tak bude pokračovat, dokud nebude vybudována profesionální armáda. A pak že by měla být vytvořena nějaká záloha, jako jsou třeba teď aktivní zálohy, které budou plnit jednoduché funkce. A jim stačí krátký výcvik, tři měsíce. Jednou za čtyři roky je na měsíc pozvat, protože technika se mění. Když to potom řešili Nečas se sociálními demokraty, tak to bylo předhánění se v tom, komu se podaří zrušit základní vojenskou službu, a tím pádem získat slušně řečeno voliče pro své strany ve smyslu „to my, ČSSD, nebo to my, ODS, jsme zařídíly, abyste do té pakárny nemuseli chodit. Čili to byly závody, které proběhly příliš rychle, a to se také svým způsobem projevilo na stavu v armádě.
Pro tu klasickou, po které volá pan senátor Čunek, byste asi už nebyl?
V minulosti byly popudem k existenci povinné vojenské služby tradice válek. Dřív také když kluk nešel na vojnu, tak si o něm holky vykládaly, že je divný. Pak přišlo období modrých knížek, no a teď už se do armády moc lidí nehrne. Ale nebylo by špatné umožnit základní vojenskou službu pro ty, kteří by ji chtěli podstoupit. Třeba tři měsíce pro začátek, naučit se střílet a tak dále. Mě zaujalo, že v Řecku to v posledních letech dělají tak: Chceš jít na vojnu? Ani moc ne. Nechoď. Až budeš potřebovat zdravotnické zabezpečení, přednostně na operaci nebo něco jiného, nepočítej s tím, že náš stát tě v tom podpoří. Ale když půjdeš na vojnu, tak protože jsi něco odvedl, budeš využívat výhody a my tě budeme podporovat. V Německu v osmdesátých letech platilo, že když někdo přišel na pracovní úřad a ucházel se o zaměstnání třeba hasiče, zdravotníka, tak první otázka byla: Kde jste sloužil v Bundeswehru? A když řekl, že nikde, tak mu řekli, mějte se pěkně a můžete jít. To si vezměte Řecko, Německo a všude se to jakýmsi způsobem kompenzuje. Uděláš něco pro stát, co by mělo být tvou povinností, nebo nedělej. Ale pak se to projeví i ve vztahu státu k tobě. Ale to, bohužel, u nás dlouho platit nebude.
Sledujete, jak si vedou vaši nástupci ve funkci ministra obrany?
Mě zvou na Hrad na slavnosti ke vstupu do NATO, kde mluví náčelník Generálního štábu i ministr obrany. Nemám za zlé nynějšímu ministru Stropnickému, že mě nezná. Potkal mě a říká, že jsem mu nějaký povědomý. No a já na to, že to je možné, ale že o nic nepřišel, že mě nezná. „Vy jste možná ten generál Václavík,“ tipnul si. A já na to, že se trochu spletl, ale že se jmenuji Vacek. „Ježišmarjá, já se omlouvám,“ reagoval okamžitě. „Pane ministře, za tu omluvu vám dám jedno povzbuzení. Přicházíte do funkce v době, kdy to vůbec není lehké. Nemyslete si, že přicházíte v lehkém období. Ale máte jednu velkou výhodu. Můžu říct jakou? Ti, co to dělali bezprostředně před vámi, byli tak ubozí, že to už hůř dělat nemůžete, i kdybyste chtěl.“
Vzpomínám na paní Parkanovou, ona byla také z Táborska. Když jsem byl ve Federálním shromáždění v letech 1986 až 90, tak mě občas zastavovala. Potom v devadesátém roce říkala: „Co to v té armádě děláte, že je pořád tolik hluku, a takových nesmyslů, a ti vojáci, to je hrůza. Já jí povídám: „Paní Parkanová, vymyslete něco jiného, možná se to bude lidem líbit.“ Když jsem byl pozvaný a několikrát jsem mezi všemi těmi ministry obrany seděl, tak vám řeknu, že to byste se bavil.
Jak vzpomínáte na ono hektické období, kdy jste byl ministrem národní obrany ČSSR, respektive ČSFR, od 3. prosince 1989 do 18. října 1990 ve vládách Ladislava Adamce a Mariána Čalfy?
Havel mi volal asi tak dvakrát, třikrát týdně, vždycky něco potřeboval. A když jsem tam viděl, jak ti Vondrové a Žantovští byli zlomení v pase a jak pak vyrostli, tak ti jsou ubozí. Já jsem to viděl takhle, ale ať si žijí, jak chtějí. Založil jsem Vojenskou policii. Nechtějte vědět, kdo první jí velel. Současný náčelník Generálního štábu Bečvář. Já jsem to dělal v devadesátém roce, ale pak napsali, že vznikla v roce 1991. To je jedno, některým věcem se musíte až smát, co se odehrává, jak šaškují.
Havel mě povýšil na armádního generála. A já mu povídám: „Kdybych to věděl, že to chystáte, tak jsem vám to rozmluvil. Tři generálské hodnosti mi dal Husák a čtvrtou teď vy. Jestli si myslíte, že jste tím získal lidi na svou stranu, nebojte se, oni vědí, jak to chodí.“ A když mi dával úkoly, tak jsem mu vždy říkal: „Pane prezidente, tohle dělat nebudu. A máte možnost, vyhoďte mě z té funkce. Já to dělat nemusím, najděte si někoho jiného“. On na to, že to neudělá. A řeknu vám, že on byl proti tomu, když mě odvolali z funkce ministra obrany. Ale já už jsem tam nepotřeboval být. Co jsem potřeboval, to jsem zařídil. A on mě akorát poprosil, jestli bych ještě nepřesluhoval. Tak jsem tam ještě byl.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
