Blížící se přímá prezidentská volba se bude týkat i Mirka Topolánka, který na poslední chvíli mohl díky deseti senátorským podpisům ohlásit kandidaturu. Dost významně tím zamíchal dosavadními prognózami a u sázkových kanceláří se dokonce vyšvihl na třetí příčku, čímž na čtvrtou odsunul Michala Horáčka. Má bývalý předseda vlády a ODS naději uspět? Co soudíte o něm jakožto osobě, o jeho politické historii?
Myslím si, že moc šancí nemá, jelikož je jako kandidát pro velké procento voličů nepřijatelný. Jeho osobnost je stále spojená s ODS, i když už od roku 2015 není členem této strany.
Mohla by jeho kandidatura pomoci Miloši Zemanovi tím, že zastíní dlouhodobě se propadajícího Jiřího Drahoše, o kterém i „kavárna“ tvrdí, že je „želé II“? Nebo je nutné se bát toho, kdo expremiéra do boje o prezidentský úřad vyslal?
Kandidatura Mirka Topolánka rozhodně nemůže, alespoň ne v prvním kole, Miloši Zemanovi pomoci, jelikož se jejich voličská struktura částečně překrývá. Zdá se tedy, že by se do druhého kola mohl dostat někdo z dvojice Miloš Zeman a Mirek Topolánek na jedné straně a Michal Horáček či Jiří Drahoš na straně druhé. K Jiřímu Drahošovi jako „želé“ se neumím vyjádřit. Mohu pouze říct, že je smutné, že ti, kteří nejvíce horlí proti nepřístojnostem bývalého režimu, nevědí přesně, o kom se mluví. Příkladem byla událost na Václavském náměstí při letošních oslavách 17. listopadu: pan Drahoš měl možnost mluvit, pan Horáček nikoli.
Jak hodnotit poslední politické vystupování Miloše Zemana? Srší bonmoty, dělá si legraci z novinářů i svého zdraví... Je v kondici vyhrát prezidentské volby? A bylo by to dobře s ohledem na jeho způsob řešení povolební situace?
Nejsem jeho lékař, ale z televizních záběrů se mi nezdá, že je v plné síle. Když srší bonmoty, tak se jeho psychická kondice naopak zdá být velmi dobrá. Takže sílu vyhrát volby pořád má. Bohužel, jeho podpora trestně stíhaného politika s hodně podivnou minulostí z něho nedělá dobrého kandidáta na prezidenta. Intervenoval proti docentům na základě něčeho, co se týkalo jejich minulosti a odmítl jim udělit profesuru. Kdyby chtěl používat stejný metr, nemohl by nominovat Andreje Babiše, i když ten získal relativní většinu ve volbách. Nazývat pana Babiše vítězem voleb je nekorektní, což dělají hlavně novináři, protože náš volební systém předpokládá formování koalic. A pokud pan Babiš, jak se zdá, má minimální koaliční potenciál, rozhodně není vítězem voleb.
Každý prezident, dokonce i Miloš Zeman, by to v jiných kontextech uznal. Bohužel, situace zatím vypadá jinak. Miloš Zeman by prostě měl, pokud hnutí ANO není schopno vytvořit většinovou vládu s premiérem, který nemá problémy se zákonem, pověřit někoho z jiné strany. Ale podle všech náznaků to neudělá, a proto si těžko zaslouží hlas demokraticky uvažujících občanů. Demokracie neznamená pouze to, že moc patří většině, kterou Andrej Babiš ani nemá, ale že by prezident měl být koherentní s principy, které on sám v minulosti hlásal. To, že i jeho předchůdci nebyli vždy zásadoví, není důvodem, aby nominoval Andreje Babiše do funkce prozatímního premiéra výměnou za to, že on nepostaví kandidáta na prezidenta. Jedná se o pokleslé politikaření à la devadesátá léta, které vadí čím dál tím více lidem. Panu Zemanovi nevadí, že lidem to vadí? Odpověď na to je jednoduchá: nedat mu hlas.
Psali jsme:
S přibývajícím časem od voleb se zdá, že komunisté „vyměkli“ a začínají uvažovat o toleranci vlády Andreje Babiše. Zásadově se tváří Tomio Okamura, nicméně hnutí ANO už na některé jeho požadavky kývlo. V ČSSD dle informací z tisku též pomalu zraje varianta spolupráce s Babišem. Senátor Pirátů Libor Michálek také vybízí k podmíněné spolupráci s ANO. Petr Pithart říká, že „raději ve vládě s Babišem než zcela mimo“. Jak to nakonec asi celé dopadne? Kdo podlehne a za co? Bude hrát roli úvaha, že by Babiš mohl všechny ostatní zbavit všeho vlivu na státní podniky a státní správu, tudíž oni „zmoudří“?
Komunisté si myslí, že pokud budou v jakékoli formě na vládě participovat, pak se definitivně legitimizují a stanou se časem úspěšní tak, jako se povedlo jiným bývalým komunistickým stranám v Evropě. Problémem je to, že tyto se spojily se sociálními demokraciemi, a ne s populistickými stranami, jakým je hnutí ANO. Pokud se pak komunisté budou ochotni spojit i s post-fašisty, nebo přáteli post-fašistů, jako je SPD, pak to pro ně bude konečná. ČSSD se už jednou spojila s ANO a každý ví, jak to dopadlo.
Senátor Michálek, není „senátorem Pirátů“, ale jedné širší koalice, kde figurovali i Piráti. Pokud si dobře pamatuji nedávno deklaroval, že bude volit KDU-ČSL. Nemyslím si, že jeho názory senátora mají rozhodující politickou váhu, jelikož vládu Senát neschvaluje. Jak to celé dopadne, nevím, bude zřejmě záležet na novém prezidentovi. Pokud se pak nějací politikové budou bát pana Babiše, jak říkáte, mohou si teď ještě chvíli užít svoje prebendy, ale příště se, jak všichni doufáme, propadnou do totálního neznáma.
Opět se hovoří o orientaci naší země „na Východ“ nebo „na Západ“. Příznivci Evropské unie se děsí referenda, které by dle ANO nemělo postihnout otázku setrvání v EU, ale nemusí to být konečný postoj. Okamura či KSČM se tomu vůbec nebrání. A Okamurova SPD, jejíž většina poslanců se pozitivně dívá na Putina, nejspíše obsadí funkci šéfa bezpečnostního výboru Sněmovny. Jak se na obě záležitosti díváte?
Nevím, proč se o tom vůbec hovoří. Naše země je více než tisíc let pevně zakotvena na Západě. Kdo chce měnit tuto orientaci, má smůlu. Když ani čtyřicetiletá součást Varšavského bloku nestačila, aby se tato dlouhodobá orientace v kultuře i v srdci většiny Čechů změnila; tak jak by se mohla dnes tato orientace změnit a proč? Pravda je, že se extrémně straší „silami“, které tuto orientaci chtějí změnit. Ale tento způsob jednání se mi zdá hodně totalitní a východní.
Okamura hraje proruskou kartu, protože jeho strana je spřízněna s francouzskými post-fašisty, kteří mají blízko ke konzervativní straně Jednotné Rusko Vladimira Putina. Komunisté mají stále rádi Rusko, i když tam vládne politická garnitura, která je všechno, ale rozhodně ne komunistická. Měli bychom se tedy těchto dvou politických formací bát? Myslím si, že SPD nemá za sebou žádnou intelektuální sílu; komunisté sice ano, ale zároveň mají v sobě vnitřní ideologický zmatek, a proto není nutné se jimi znepokojovat.
Pravda je, že jsou tyto dvě strany vzájemně schopné spolupracovat, tak jak to můžeme vidět na lokální úrovni. Nedá se říci, že by tyto strany byly obzvlášť úspěšné. Společně mají méně než komunistické a post-fašistické strany v mnoha zemích západní Evropy, tak není třeba strašit. Z mého pohledu je to samozřejmě smutné, protože se nerad dívám na jakoukoli formu fašismu, byť novodobou, a komunistům bych chtěl připomenout ostudu paktu Molotov-Ribbentrop, který stejně skončil katastrofou. Osud těchto stran bude záležet pouze na hnutí ANO, jestli je pustí blíž k moci, nebo ne.
Tomio Okamura
Právě Tomio Okamura vyzval ke změně statusu veřejnoprávních České televize a Českého rozhlasu. Je pravdou, že zejména ČT je kritizována za stranění některým politikům a špinění jiných. Často si na ni stěžuje i prezidentská kancelář. Kritizován je kupříkladu i výběr hostů do pořadů Václava Moravce. Oproti tomu zastánci ČT tvrdí, že jakákoliv podobná změna by ohrozila naši demokracii. Jak hodnotit práci veřejnoprávní televize a rozhlasu? Je třeba přistupovat ke změnám?
Byl jsem na debatě v České televizi, kde se mimo jiné hovořilo o budoucnu veřejnoprávní televize, kde byl také představitel SPD Miloslav Rozner. Pokud úroveň analýz produkované SPD je taková, jakou jsem osobně zažil, nevím, jestli stojí za to, si nějaké jejich návrhy na změnu statutu České televize vůbec přečíst.
Pořady Václava Moravce už moc nesleduji. Mám ale nepříjemnou osobní zkušenost, kdy během předvolební superdebaty velmi emotivním způsobem „citoval“ jednu mou větu. Způsob, jakým to prezentoval, chtěl vyvolat dojem, že jsem řekl úplně něco jiného. Napsal jsem mu a žádal jsem o vysvětlení. Dostal jsem odpověď, kde pan Moravec neuznal svou chybu, a když jsem předložil fakta, která dokládala, že jeho chování bylo učebnicovým příkladem porušování novinářské etiky, přestal se mnou komunikovat.
doc. dott. Giuseppe Maiello, Ph.D.
Zakopaný pes, myslím, je v tom, že Česká televize je stále příliš závislá na politické moci. Tu moc lze omezit – a věřím, že i většina novinářů ČT si to přeje – tím, že zakotvíme rozpočet ČT ve státním rozpočtu pevnou procentní sazbou, a dáme tak České televizi reálnou nezávislost. Prostě pokud necháme, aby ČT musela každým rokem nastavovat ruku politikům kvůli přežití, znamená to, že tu instituci činíme na nich závislou.
Chtěl bych ale upozornit i na to, že chování Václava Moravce je na české novinářské scéně dost běžné. Například také jeden anonymní redaktor Parlamentních listů, šířil podobné fámy: odkázal na výroky Jakuba Jandy proti mně, aniž by si ověřil, jestli jeho tvrzení má reálnou podstatu, nebo jedná-li se spíše o vykonstruované výmysly. Pan redaktor z Parlamentních listů, Václav Moravec a další se před měsícem stali hlásnou troubou jednoho mého politického odpůrce a nedali mi možnost se bránit. Neznamená to, že tyto instituce, pro které pracují, jsou vcelku špatné, ale rozhodně si buď příliš nehlídají kvalitu všech svých spolupracovníků, nebo podléhají externím, jestli chceme, pofidérním, tlakům.
Prezident Miloš Zeman je na návštěvě Ruské federace, kam se s ním vydala i rekordně velká delegace podnikatelů. I Putinovi odpůrci přiznávají, že se Rusku ekonomicky daří, navzdory sankcím. Jak s odstupem hodnotit to, jak naše politika, ale zejména Evropské unie jako celek, zareagovala na události na Ukrajině z roku 2014? A jak dál postupovat ve vztazích s Ruskem, když už budeme mít novou vládu?
Nás by mělo zajímat, jak si vede cizí mocnost, maximálně do té míry, jak může její vnitřní ekonomický a politický vývoj ohrozit západní bezpečnost. Ohledně Ukrajiny je nutno si připomenout, že naším cílem bylo, aby se tato země co nejvíce přiblížila, nejenom politicky, ale i sociálně a ekonomicky, Evropské unii. Výsledkem byla válka, migrace, zhoršení mezinárodních vztahů a tak dále. Cíle tedy nebylo dosaženo a musíme si položit otázku, kdo z nás byl tak neschopný, že nejen nedosáhl cíle, ale vytvořil podmínky, aby USA a Rusko razantně nastoupily na scénu. Navíc dal ruskému lídrovi Vladimiru Putinovi možnost zahrát nacionalistickou kartu, a tím výrazně zvýšit svou domácí popularitu, která byla v roce 2013 nízká. Ten eurokomisař, který toto nezvládl, se jmenoval Štefan Füle, a dokonce byl z Česka.
Ing. Miloš Zeman
Ale může být to, že Štefan Füle selhal, dostatečný důvod, abychom vylili dítě i s vaničkou, to jest otočili se zády k EU? Rozhodně ne, protože opakuji, jsme nedílnou součástí evropské civilizace. Ale jako dospělí Evropané nesmíme strkat hlavu do písku, musíme mít naopak odvahu si říct, kde nastaly chyby a kdo za ně nese zodpovědnost. Odmítat sebekritiku a poukazovat pouze na vnější faktory je dětinský postoj, který s tradičním kritickým myšlením Evropy nemá co dělat. Je směšné, že ti, kteří negují princip sebekritiky, nazývají sami sebe „proevropští”. Evropan znamená ctít principy, na kterých se Evropa během staletí formovala, a ne nekriticky obdivovat její vůdčí představitele či zapomenout na neschopnost bývalých funkcionářů KSČ, jako byl Štefan Füle, kteří si v Bruselu našli pohodlný flek, a poté se v tichosti kamsi schovali.
Pokud jde o odchod z EU, dle ekonomů bychom hned ztratili 400 tisíc pracovních míst, jiné odhady mluví o tom, že bychom zchudli o třetinu. Exposlanec KDU-ČSL Ivan Gabal navíc tvrdí, že bychom museli vracet miliardy evropských dotací, které jsme již využili. Zastánci „czexitu“ nicméně tvrdí, že bychom mohli zůstat na evropském trhu v rámci EFTA, tedy Evropského sdružení volného obchodu, a to zcela automaticky. Jak se na to celé dívat?
Co říká exposlanec Gabal, je kachna, ale je pravda, že odchod z EU by byl, jako každý rozvod, ekonomickou pohromou. Stejně tak zastánci czexitu nemohou garantovat, že bychom mohli zůstat na evropském trhu v rámci EFTA. Každá smlouva předpokládá alespoň dva subjekty a pochybuji, že by si někdo, pokud bychom odešli, s námi ke stolu sedl. Naštěstí to nehrozí. Ale alespoň v České republice musíme přestat démonizovat kohokoliv, kdo si dovolí upozornit na chyby, které se dějí v Bruselu. Démonizace a mccarthistické postoje vyvolávají opačné reakce a mnozí pak skutečně začnou nenávidět Evropu jako celek. Ale proč bychom měli nenávidět Evropu? Jenom protože pár hlupáků není schopno přemýšlet kriticky a chovat se tolerantně?
Mirek Topolánek
Západní svět je ohromen vlnou nařčení ze sexuálního obtěžování. Jde zejména o umělecké a sportovní kruhy. Bylo odhaleno bolavé místo naší civilizace, nebo jde o nafouklou věc?
Pokud se odhalují chlípné praktiky, není nikdy pozdě. Myslím, že by nebylo od věci, aby i v České republice vícero žen našlo odvahu oznámit sexuální delikty proti nim.
Tímto se ovšem neřeší velký, možná hlavní problém naší civilizace, tedy nespokojenost mužů a žen s jejich rolí v současné společnosti. Možná nějaká řešení jsou, o kterých se dokonce i mluví, ale stále se málo koná. Řešení ale nesmí být založené na sociálním inženýrství, protože víme, že sociální inženýrství v dějinách vždy vyvolalo ještě větší zmatky. Věřím, že budoucí evropské generace najdou síly reformovat současnou rodinnou legislativu, aby byla více adekvátní potřebám společnosti. Teď ale jsou konzervativci velmi silní, tak v nejbližších časech o nějakých reformách rodinného práva je těžké snít.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
