Jdeme podle vás ke kýženému cíli, nebo jsme na jiné cestě?
Z makropolitického hlediska jsme ze zvolené cesty neuhnuli a není důvod se obávat, že uhneme. Detailnější pohled už však tak optimistický zdaleka není. Je tu řada věcí, které určitě nejsou správně.
Hrozí nám pokuta od EU za to, že nepřijímáme uprchlíky podle kvót. A poplatky za každý den, kdy tak nečiníme. Co má nová vláda udělat, pokud nás EU odsoudí?Anketa
Například rozdíly mezi životem ve městě a na vesnici, pokud to nejsou satelity velkých měst, se neustále prohlubují. A nejde zdaleka jen o takzvané pohraničí. Nikdy jsem nebyl za minulého režimu příznivcem vyrovnávání měst a vesnice způsobem, že se tam začnou stavět paneláky pro námezdní síly v JZD nebo na státním statku. Byla to ale nějaká představa, nějaký směr. Podívejte se, kolik je dnes na vesnici zdevastovaných zemědělských objektů. V některých jsou alespoň různé dílničky, ale většinou je tam nepořádek, pohybují se tam různá individua. Z toho je mi divně a smutně. A vzpomínám na Havla, jak bájil o vzkvétajícím venkově. A neměl pravdu ani v tom, že se mezi pole vrátí rozkvetlé meze.
Po polích jezdí těžké mechanismy, daleko těžší než ty za socialistické velkovýroby. Jenže zemědělci jinou cestu nemají: To nejdražší na zemědělské produkci je lidská síla. Aby byli rentabilní, musí snižovat počty pracovníků. Za dva menší traktory jeden velký a tak dále. V živočišné výrobě je to se všemi nutnými důsledky, jakým je například ústup od chovu dojnic. Pak se nedivme, když najednou vyvstane problém s nedostatkem smetany a másla.
Na jedné akci pro pedagogy byl pozvaný předseda představenstva Kralovické zemědělské společnosti a ten to řekl zcela jasně: Můžeme jakkoliv odsuzovat zemědělce, že pěstují řepku, kukuřici pro bioplynové stanice a energetické účely, ale oni mají zodpovědnost za zaměstnávané lidi, tak jinou cestou nemohou A sebelepší zákony na ochranu půdy a proti erozi za této situace příliš platné nejsou.
Prostě pokud budou ekonomické zákonitosti zásadní a rozhodující – a vlastně existenční –, budou se pole dál žlutit řepkou a na podzim budou vjíždět kombajny do polí s kukuřicí. A úrodu z našich polí a mléko od našich zbylých krav budeme nadále vozit do Německa. Je to smutné, ale bohužel je to tak. A nezdá se, že by měla přijít v dohledné době náprava!
To už se dostáváme k problematice potravinové soběstačnosti. Ještě před pár lety se jí příliš nevěnovala pozornost, nyní jde o poměrně frekventované téma. Ale přesto se zdá, že ač se tomu na Západě docela věnují, pro nás je to takové jakoby podružné téma.
Každý, kdo pracuje v zemědělství, vám řekne, že tak jakým se ubíráme směrem, tím ještě více prohlubujeme naši potravinovou závislost na okolních zemích. Je to krátkozraké a navíc devastující krajinu. Stovky hektarů zemědělské půdy, často velmi kvalitní, spolkne ročně průmyslová výstavba, další hektary zarůstají, protože na nich z nejrůznějších důvodů nikdo nehospodaří. Obvyklým argumentem je, že je to nerentabilní.
Jenže okleštěné zemědělství sebralo vesnici hlavní zdroj pracovních příležitostí. A tak jsme zákonitě svědky systematického vylidňování vesnic. Zrovna nedávno jsem byl v jedné obci na Táborsku. Před dvaceti lety tam žilo přes stovku rodin, dnes zbyly tři. Lidé se stěhují do měst. Jenže jejich infrastruktura není připravena na současný stupeň automobilismu. Zkuste projet odpoledne Plzeň od jednoho konce na druhý. V největší špičce pojedete třeba i dvě hodiny.
Bojíte se také okleštění nebo dokonce ztráty demokracie, jak straší někteří politici a jim nakloněná média?
Ne, určitě se nebojím. Ty důvody jsou umělé, nebo je vymýšlejí ti poražení. Lidé prostě rozhodli ve volbách, a třeba podtrhnout, že ve svobodných a nijak zmanipulovaných, tak jak rozhodli. Protože jsme demokratická společnost, za čtyři roky se tyto volby budou opakovat a situace může být úplně jiná. Ale teď je na politicích, aby se v dané situaci zorientovali a začali tuto zemi řídit.
Je snad v naší povaze, že pořád s něčím a s někým bojujeme a zase nálepkuje. Dříve jsme žili v nějaké společnosti, která se prohlašovala za reálný socialismus. A jak vypadal nereálný socialismus? Dnes strašně rádi zase klasifikujeme demokracii. Nálepky jsou přitom vždycky špatné. Jsou vždycky výrazem určitého skupinového pohledu, mohou se za nimi skrývat lecjaké cíle. Často nyní slyšíme, že nesmíme dopustit, abychom se vzdali západní demokracie. Najednou je tu spousta vykladačů skutečné demokracie. I takových, kteří, když byli po předchozích volbách vítězi, demokracie z jejich úst nijak významně nezaznívala.
Podotýkám, že vítězné politické hnutí jsem nevolil a k jeho předsedovi určitě nevzhlížím jako k nějakému pánubohu. Politickému či podnikatelskému, i když těch jeho podnikatelských úspěchů si je třeba vážit. Nebyl jsem jeho volič, ale zvolilo ho 30 procent voličů. To je nějak silný hlas, a ten je třeba demokraticky. Sotva byly známé výsledky, okamžitě se rozezněly hlasy, že takto ne, takto demokracie nevypadá, všemi prostředky musíme zamezit, aby tato země přestal jít demokratickou cestou. Ať jsou to politici nebo novináři, jsou to najednou ti, kteří vědí, že takto ne. Samozřejmě vědí, co je správné, kdo by měl této zemi vládnout, jenže nikdo jim k tomu nedal mandát nebo hodně mizerný. Verbálně zachraňují národ, ale chtějí zachránit především sami sebe, ty posty, na něž se dostali a které jsou najednou vratké.
Nemohu si pomoci, ale v tomto směru se mi zdá, že jsme i tolik let po Listopadu stále ještě nedospělou společností. Řešit, jakou máme u nás demokracii, to je hodně akademické téma. Řešme ekonomická témata. Ta jsou důležitá a v tomto čase obzvlášť. Jenže na to není jaksi čas a prostor.
Snad si ani neuvědomujeme, že žijeme v Evropě, která se neupevňuje, ale vydává spíše signály o svém možném dalším rozvolnění. Určitě to není trend, který by měl nastat, protože v globalizujícím se světě může obstát pouze silná a jednotná Evropa. Ale měli bychom být připraveni i na jinou alternativu. I proto bychom neměli být tak lhostejní k vlastní potravinové soběstačnosti. A neměli bychom kritizovat, nýbrž naopak vítat každou možnost, která nám otevírá vývozní možnosti a kapitálovou spolupráci směrem na východ. Do Ruska, Číny, do stabilních arabských zemí. Jsme zemí závislou na vývozu.
Nemůžeme se jen setrvačně radovat z toho, že jsme se před léty velice dobře etablovali na západních trzích. To je v pořádku, važme si toho, chraňme si je, ale pojďme dopředu. Mějme vizi našeho dalšího ekonomického směřování. Mají ale naši politici vůbec nějakou ekonomickou, alespoň střednědobou, vizi?
Navíc, konečně to začínáme říkat nahlas: Naším největším odběratelem je Spolková republika Německo, ale za jakou cenu. Že jsme se stali největší montovnou Evropy. Pokud má u nás opravdu skončit levná práce, což byl také jeden z předvolebních výkřiků, tak musíme už konečně opustit cestu, která ji generuje. A rychle se rozhlédnout po dalších trzích.
Psali jsme:
Po revoluci tu byl silný apel na občanskou společnost. Dnes se naopak zdá, jako by se všechno atomizovalo, umrtvovalo, lidé vlastně nejdou ani do té vesnické hospody, protože už není. Jsou doma, otevřou si „lahváč“, pustí si televizi… To ale určitě nestmeluje…
Přiznám se, že jsem byl spíše příznivcem názorů Václava Klause než Václava Havla. Nebyl jsem příznivcem občanské společnosti ve smyslu, aby každý pracoval přinejmenším v šesti aktivitách, a měl jsem výhrady k některým neziskovým organizacím. Ale co se nedá Václavu Havlovi upřít, on o občanské společnosti jenom nemluvil, ale vytvářel pro ni podmínky. Po něm už nikdo další.
O co méně je dnešní společnost občanská, o to více je zbyrokratizovaná. Jako bychom zapomněli, že podstatný je obsah, forma je druhotná. Byrokraté a právníci všechno přesně nalinkovali, sešněrovali, a když je to jinak, je to automaticky špatné. A k tomu si navzájem nevěříme a soustavně se prověřujeme.
Pro příklad – v roce 2003 jsem stál u zrodu jednoho občanského sdružení. Je pravda, že nám byly tehdy z Ministerstva vnitra asi třikrát vráceny stanovy, ale měli jsme dobré poradce a tak jsme se s tím vyrovnali. Pracovali jsme, byly za námi vidět výsledky, dostali jsme dotace v řádu desítek tisíc korun. Najednou přišel nový zákon, nikdo neví proč, který přes noc transformoval občanská sdružení v zapsané spolky. Dva roky, na úkor činnosti, našeho poslání, jsme se zabývali transformací, o které jsme se naivně domnívali, že je to pouze změna administrativní. Velký omyl! I přes to, že jsme spolupracovali s několika renomovanými právníky, tak to bylo velice složité. A přitom jsme transparentní organizace, která se nezabývá pěstováním marjánky ani žádných jiných omamných látek, prostě dělá akce ve prospěch lidí, spoluobčanů. Rok trvalo, než jsme se stali plnoprávným zapsaným spolkem na krajském soudu. Několikrát jsme přihlášku museli měnit a poslední věcí, která nás dělila od toho zapsání bylo to, že předsedkyně a místopředsedkyně musely uvést tolik osobních, citlivých až důvěrných skutečností, že jsme si říkali, proboha, k čemu to stát potřebuje?! To chce lidem sdružování znechutit? A nebo si to vymyslela zdatná lobby právníků, aby měla co dělat? Nedovedu si představit důvod, proč nějaký spolek musí toto všechno dokládat, proč nestačí třeba výpis z rejstříku trestů. To je obrovská degradace toho, co se po devadesátých letech podařilo vytvořit. V důsledku toho se řada sdružení netransformovala a duch toho občanského života, setkávání, řešení problémů na nejnižší úrovni se prostě vytrácí. Občanská aktivita se rozplývá, opět se zde zabydluje nezájem. Pokud to byl záměr nějaké skupiny, umrtvit nebo okleštit občanský život v této zemi, tak by se nad tím měli politici zamyslet. Pokud to ovšem vůbec vědí.
A zase se dostáváme k tomu, proč de facto vyhrál Babiš. Podle mne proto, že mluví jako ostatní, má nějakou myšlenku, vizi, která, jak je vidět, něco národu říká. A čím ho oslovují vítězové předposledních voleb – představitelé ČSSD? Co od nich od prohraných voleb slyšíme? Že nevědí, koho mají zvolit do svého čela, že jsou příliš rozhádaní, zda mají prodat Lidový dům... Ale koho, probůh, zajímají jejich vnitřní problémy? Jenže o to platí o více stranách, že spoustu energie vypotřebovávají na vnitrostranické záležitosti, a potom jim nezbývá na řešení společenských témat.
Zastavme se ještě u médií. Oba k nim máme blízko. Před rokem 1989 existoval Český a Federální úřad pro tisk a informace, což nebyla rozvědka, ale monitorující a kontrolující organizace, ve které pracoval pan doktor Sládek. Dnes tu máme CTHH, centrum proti dezinformacím, které má říkat, co je správné a co nikoliv. Před revolucí bylo nastaveno, že Západ je zlo a Východ je dobro. To se nám otočilo. Je to v nás, napodobovat stále stejné metody, jen třeba pootočené o 180 stupňů?
V nás je to hluboce zakořeněno. Ono to přechází bohužel z generace na generaci. A je to, obzvláště v současné době, pro mnoho politiků a novinářů velice frekventované téma. Často s pochybným mandátem nám vnucují názor, který je zaručeně správný, protože ho hlásají oni. A jsou to zase oni, kteří neomylně vědí, kdo nám může vládnout a kdo ne. O těch nepohodlných se prohlásí, že nemají koaliční potenciál, nebo, ještě lépe, že nezastávají tu správnou demokracii. Prostě zase se nám tu začíná silně rýsovat tendence, že jsou tu jacísi vyvolení, kteří znají správnou cestu, že vědí, která je ta jedině akceptovatelná demokracie, zřejmě rozumějí naprosto všemu. Jenže jsou tu ti voliči, kteří naprosto nic nechápou a volí úplně jinak než by měli. Jestli něco, tak toto je skutečné ohrožení demokracie u nás.
A úřad, jak jste zmínil, tedy ty dezinformace: Kdo je tím povolaným, aby řekl, že toto je pravdivá informace, toto dezinformace, a tato je neškodná, neboť je z neznalosti – a tato naopak je nebezpečná, protože má nějaký cíl.
Před několika dny jsem poslouchal prezidentského kandidáta Drahoše. Představte si, že on ví, že je u nás 37 dezinformačních médií. Patří do nich i Parlamentní listy. Jak k tomu číslu došel, to ale vysvětlit nedokázal. Stejně tak, proč šel se svými obavami ze zasahování cizích velmocí za, nyní již expremiérem, panem Sobotkou. Když pro to nemá jedinou indicii. Ale ví, že tomu tak bude. Docela bych se takového člověka na Hradě bál. Ono, řekne-li se – tyto hodnoty jsou svaté a musí se chránit –, to už je jen krůček k osekávání demokracie a k cenzuře.
Víte, ona prakticky žádná úřední cenzura za minulého režimu nebyla. On ji musel mít každý novinář v sobě. Říkalo se tomu zodpovědnost – a otevřeněji autocenzura, Ale jinak bych se zase o novinářích a médiích moc nebavil. Určitě víte, jaké jsou jejich náklady a sledovanost. Co jim ale určitě nelze upřít je to, že dokázali zploštit naši společnost na velmi úzkou skupinu. A nejsou to podnikatelé s výsledky, úspěšní lidé všech oborů. Jsou to homosexuálové, rádoby hvězdy a hvězdičky, seriáloví herci, modelky atd. Nikdo další se takové pozornosti už netěší. Je to nejhorší pohrdání většinovou společností, lidmi.
Říkali jsme, že dříve byl jakýsi léčebný ústav Sanops pro horní elitu, ale i dnes se žije v jakési bublině, která je mnohem pevnější než kdy jindy…
Přesně tak. Nevím, kolik lidí se léčilo v Sanopsu, a je mi to dnes jedno. Ale není mi jedno, že jsou tu nové bubliny, v nichž se asi žije lépe než mimo ně, když se tolik lidí snaží do nich dostat. Ale více než ten jiný život uvnitř takové bubliny mne znepokojuje to, jak je člověk izoluje od okolního světa, jak zase začala elitám vadit většina, protože je zaměstnává potřebami, kauzami, a po volbách jim komplikuje spokojený život nechtěnými výsledky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
