„Víte, já si občas užiju s tím, že nejsem přívrženec Havla, což bych měl díky svému profesnímu stavu být. Ono se totiž nosí opakovat stále stejné mantry a tvářit se chytře a důstojně. Už jsem si od pár idiotů vyslechl kdeco. Na druhou stranu Havla jako člověka nikdy nešpiním. Já ho neznal, tak to by asi ani nešlo. Ovšem zpochybňuji ten symbol a především jeho marketingový vznik, včetně špinavých dohod,“ řekl jste asi před třemi lety v rozhovoru pro PL. Jak dnes, s odstupem nejen těch tří let od tohoto svého vyjádření, ale i těch třiceti let od revoluce, vnímáte osobnost Václava Havla?
Pořád stejně. Vygenerovaná osobnost „nějakým“ společenstvím a dohodami, dobře marketingově připravená politická i lidská image. Nebyl bych ani z dnešního hlediska proti, kdyby ta jeho poslední dvě funkční období nebyla. Symbol byl naprojektovaný, ale díky těm dvěma obdobím se z něho stala karikatura. To je můj střízlivý a trochu zjednodušující pohled na věc, který se jistě liší od těch, kteří jsou zahlceni pozlátkem naivního lidství zesnulého pana prezidenta. Někteří programově, jiní idealisticky.
A pokud jde o mé vnímání jeho osobnosti, nezlobte se, nemohu se k žádnému vnímání donutit. Nejde mi to – a upřímně, ani se k tomu nutit nechci. Kdybyste se mne zeptal na vnímání T. G. Masaryka, tak bych vám mohl odpovědět. Tam už mám delší dobu nutkání připomínat, proč tahle republika vznikla, kdo se lvím podílem zasloužil a kolik úsilí a obětí to stálo. Ale není to předmětem otázky, tak nic.
Říkáte, že byste měl díky své profesi být přívržencem Václava Havla. Označení „havloid“ je dnes ale z některých míst bráno pomalu jako urážka. Jak si to vysvětlit? A co dnes znamená stále připomínané spojení „pravda a láska“?
No, to bych asi měl, protože jsem od divadla, filmu a jsem spisovatel, tak by se to „jako“ slušelo, držet basu. Ale znovu opakuji; nebudu se do toho přemáhat.
Pokud jde o to označení „havloid“, myslím, že to je důsledek úporné snahy nejaktivnějších vyznavačů osobnosti prezidenta Havla, vnutit velké části společnosti, nevím jak velké, symbol osvíceného vůdce demokracie. Ale s kulty osobností je to tak nějak nastejno. Postavíte sochu a hned se jí na hlavu vykálí pták... Pták je totiž svobodné stvoření, létá si kam chce a kálí na co chce. Tak už je to, holt, s ryzí svobodou. V případě Václava Havla se nemáme moc čeho chytit, jako třeba v případě TGM. Nevím čím to je, ale při pohledu na sochy TGM mám pocit, jako by na ně ptáci nekáleli, jako bych to neviděl, jako by mi to bylo šumák...Vidím politika, stratéga, pracanta! A odpouštím mu, že se podílel na rozmontování skvělého geopolitického útvaru, protože to myslel dobře, pan prezident TGM!
Pokud jde o pravdu, tak už to slovo samo o sobě začíná být přeprofanované. Dnes je namístě, naléhavěji než kdykoli před tím, otázka: „Co je pravda, kde je pravda, kdo mluví jménem pravdy... a jestli jsme si do obecných hodnot nepostavili, namísto vznešené pravdy, špinavou děvku?“
Pokud jde o lásku... Máte pocit, že se máme vzájemně rádi? My občané našeho státu, my Češi? Možná mi to uniklo, ale já vidím neradostný stav věcí, byť se pozlátko přetvářky snaží to zakrýt.
Film o Václavu Havlovi začala v minulých týdnech promítat kina. Snímek se setkal s rozporuplnými reakcemi, kromě filmových kritiků ho přijali rozpačitě i diváci, na serveru CSFD.cz byl hodnocen 56 %. Může film přinést něco nového? A vy už jste ho zhlédl, nebo se na něj chystáte?
Nezhlédl jsem, ale zhlédnu. Do kina kvůli tomu nepůjdu, ale počkám si. A budu se dívat na to z několika úhlů. Z profesního, žánrového a pokusím se vytáhnout si pro sebe z toho nějaký výsledek, ať už bude přízemní, nebo vznešený. Opakuji, neviděl jsem, takže mlčím a čekám, až bude příležitost, která mne nebude nutit kvůli tomu utrácet čas nad plán a peníze nad rozpočet.
Odpůrci Václava Havla začali postupem doby mluvit o tom, že Havel si ani před rokem 1989 nežil špatně. O kriminále, kde nějakou dobu pobýval, se mluví jako o „fešáckém“, poukazuje se na to, že jezdil mercedesem, že bez peněz rozhodně nebyl… Co na to říct?
Tohle není dobré. Jeví se mi to zbytečně přízemní. Mě zajímá odkaz, a tyhle pavlačové názory do toho nepatří. Já si výsledek generuji podle jiných kritérií! To je slušnost, kterou velí zachovávat zdravý rozum. Takže, slyšel jsem kdeco od kdekoho a četl také, ale nebyl jsem tam, nezažil to, tak to dávám stranou. Zajímá mě, co Havel vykonal, co po něm zbylo.
V tuhle chvíli bych to zjednodušil. Z mého hlediska po něm pozůstává pár omšelých hesel a sekta více či méně sentimentálních, ale i některých prohnaných postaviček, která se mu úporně snaží, obrazně řečeno, postavit pomník velikosti Stalina na Letné. Můžeme se jen domnívat, jestli by jeho samotného takový výsledek těšil.
Psali jsme:
A jak v tomto kontextu vlastně vnímat celou sametovou revoluci?
Bolševik ztratil dech, vzpamatoval se dvacet vteřin před dvanáctou a tak si alespoň zajistil, že ze sebe udělá kapitalistu a demokrata. Převlékl kabát, svetr, košili, ponožky i trenýrky, a protože demokracie je příležitost, jak potopit poctivé a vytáhnout bahno, ze kterého se dobře uplácá velká iluze, spojil se s nadrženými vykuky ze západu a prodal, rozkradl a rozdal, co se dalo, přesně podle pravidla, že kořist se nabízí v okamžiku, kdy je slabá.
Čímž bylo prokázáno a v současné době už se to „obrazně“ tesá do kamene dějin, že demokracie západního typu, infikovaná neomarxismem, je shnilé jablko naší chcípající naděje. Na Západě řádí levice a v Česku pomalu začíná zavánět velký exkrement! Po „slavné“ sametové revoluci přicházejí degenerované generace, v jejichž mozcích se dějí choré podivuhodnosti. Revoluce 89 je hadí vejce, které zrodilo škrtiče všech druhů a velikostí – i jedovaté korálovce a uhrančivé kobry. Oči pro pláč, pro všechny pamětníky, revoluční aktivisty a snílky o svobodě, spravedlnosti a zdravé soutěži.
V těch dnech po sametové revoluci si mnozí mysleli, že prvním porevolučním prezidentem bude spíš Dubček než Havel. Nyní, s určitým odstupem, domníváte se, že by to bývalo bylo lepší, nebo horší řešení?
Všechno kolem si pamatuji... Bohužel. No, bylo dobře, že to byl Havel, na němž se shodli. Dubček byl mimo, to naštěstí věděli ti, co kormidlem táhli na kurz. Ale my občané a aktivisti, kteří jsme šířili tu kampaň za Havla, jsme jaksi netušili, že v té čisté vodě něco nečistého plave. Dubček by byl stejně manipulovaný, ale dřív by se okoukal a k rozdělení společnosti by v důsledku toho došlo v kratším čase, než se tak stalo za těchto okolností.
Nicméně, úpadek byl nevyhnutelný – i kdyby tam nastoupil Ježíš. Západ okolo už byl zkažený a globalismus spěšně dělil buňky k vývoji dnešní nestvůry. Havel, nebo Dubček...? to je vlastně úplně jedno. Příležitost byla pouze v obnově geopolitiky bývalé monarchie. Ale o tom tehdy nikdo neuvažoval ani ve snu. Byli jsme posedlí Unií.
Teď je to „možná“ na stole, ale rozvrat Evropy vnějším i vnitřním vlivem je natolik výrazný, že bude těžké tuhle ideu uchopit a zachránit část zdravého evropského světa. Budeme muset zapomenout na Havly, Dubčeky a na řadu dalších postav, rozloučit se s nevýraznou, neschopnou salonní a korumpovanou EUsuitou... bohužel, trochu vymáznout i z Masarykova odkazu, trochu více z hlavní ideje...
... a pokusit se vrátit, po více než stu letech, vykolejenou soupravu na provizorní trať směrem k historicky osvědčené cílové stanici. Pokud tak neučiníme, budeme jen součástí zahnívajícího kontinentu, jehož zkázu dokonají hordy mrchožroutů.
Vám bylo v době sametové revoluce něco málo před dvacet let. Jak jste tehdy ty revoluční dny prožíval?
Velmi aktivně, v jednom rozhovoru jsem to popisoval, tak se nebudu opakovat. Dělal jsem, tehdy v angažmá v příbramském divadle, všechno naplno a nelituji toho, protože jsem to dělal upřímně, jako většina tehdejších aktivistů z herectva a studenstva.
Ale svou osobní revoluci jsem si začal už v roce 88, když se mi podařilo prosadit první divadelní titul: Prokletý básník. Celý ten tým, co to realizoval, netušil, jak jsme v předstihu a revoluční. Dnes už bych to nehrál, prvotina je přece jen prvotina – ale přece jen jsou tam věci, které dnes platí, a tehdy byly vysloveny jako varování. Ani sám nevím, jak jsem tenkrát k té vizi došel. Snad intuitivně.
Revoluce a její atmosféra byly ovšem krásné. Na jednu stranu je to z dnešního pohledu k vzteku, protože jsme parchantům posvětili koryta, na stranu druhou je to velká, třicetiletá zkušenost, která nakonec povede ke konci i toho tak „zbožňovaného“ systému, jakým je demokracie.
Už tehdy jste měl za sebou několik filmových rolí, například ve filmech Nad smutnou řekou ptáci nelétají, The Türn of the screw, Utrpení svatého Šebestiána a další. Můžete tedy porovnat, jak se umělcům žilo před a po sametové revoluci, a jestli se dají porovnat dnešní vztahy mezi umělci s těmi, které mezi sebou měli před rokem 1989...
Já to měl specifické. Mně se žilo jako na horolezeckém výstupu. Musel jsem si všechno vybojovat, neměl jsem žádnou protekci ani zázemí. Ale herec, dramatik, spisovatel, umělec obecně, to bylo společenské postavení, o kterém málokdo pochyboval. Dnes nás doba, mravy a panující sprostota společnosti hází do uličky pro prostitutky. Z toho je mi smutno. Lež, přetvářka, peníze, kariérismus... To všechno znehodnotilo náš společenský kurz.
Mluvíme-li o umělcích před rokem 1989, co říci na výčitky, které padly vůči některým, například vůči Karlu Gottovi, že proti předrevolučnímu režimu „dostatečně nebojovali“?
Bzukot, jako z vosího hnízda. Přeslýchat, mávnout rukou.
Na FB se objevila anketa, kde mohli lidé hlasovat, jestli by opět cinkali klíči, kdyby věděli, co nám těch třicet let po revoluci přinese. Cinkal byste?
Necinkal jsem, já na tohle neměl čas, jako většina lidí od divadla v té době. Ale dnes bych šel jedině do revoluce, vyprovodit současnou, zkaženou „demokracii“, tuhle „demokracii“, prezentovanou dnešními politickými stranami s ubohými myšlenkami... A byl bych raději pro instalaci monarchy, sloučení ve starý celek a zavedení cechovního a úředního systému podřízeného králi/hlavě, státu/soustátí a potřebám lidu.
Takže, šel bych na barikády proti téhle politické paralýze! Nemají žádné vznešené ideály, nemají skutečné symboly, derou se za svým prospěchem... a lid je jim, jen aby posvětil jejich koryta. Co s tím hnusným haraburdím? Vymést, zahrabat a začít stavět podle řádu, který se osvědčil od prvopočátků lidské společnosti. Náčelník, král, císař, lidé zodpovědní svým postojem a životem za své úkoly... Svět, kde slovo platí bez papíru, kde čest je víc než banka plná zlata, nebo computer naprogramovaný pseudoměnou, kde všehoschopné zástupy leštičů klik by musely dělat něco hmatatelně prospěšného pro svou obživu, kde práce a výsledek rovná se výdělek, kde idea rovná se zdravá energie. Za tohle bych šel opět do revolučního kvasu. Ne cinkat.
Ale, víte jak by to dopadlo? Opět by zmije vylezly na výsluní a uštkly každou dobrou ideu. Chceme-li totiž změnit svět, musíme zasáhnout vysoko, převysoko, až do samotných center zla. To je v našem komplikovaném a nevyzpytatelném světě téměř nemožné. A přece... Mně ta sprostota a přetvářka, politikaření a záludnost... k smrti smrdí! Každý slušný člověk se musí dusit, když to vidí, když to slyší, když pociťuje důsledky bezpočtu různých komplotů.
Vím, co si o mně teď myslíte, ale to mne neodradí, abych vám sdělil svůj pohled na věc: „Tenhle globální i lokální jed modifikované, moderní ‚demokracie‘, ten může vyhovovat jen psychopatům, psychotikům a nemorálním kšeftařům ve velkém! Tak jako za bolševika převážili zdravý rozum ideologové – tak dnes demokratické ideály zašlápli technokrati moci!“
V tomto bodě si opět dovolím udělat reklamu na video (viz fotografie) z produkce Hiddening, nazvané „SCHMETTERLINGŮV SEZNAM“. Můžete jej zhlédnout na stránkách Hiddening na facebooku nebo pod stejným názvem na YouTube. Ve zkratce ujasňuje vizi naší budoucnosti.
František Motýlek, Milda von Plackau. Foto: archiv M. Gulyáš
Hiddening cast. Foto: archiv M. Gulyáš
Když jsme mluvili o prvním porevolučním prezidentovi, podívejme se i na dva další. Jak hodnotíte prezidentování Václava Klause a Miloše Zemana?
Období prezidentování Václava Kaluse bylo plné klidu a elegance a mezinárodní politické prozřetelnosti. Víc k tomu nemám co říci – i když si to slíznu ze všech stran. Ale, ať mne „slepci“ umlátí holemi... Z Miloše Zemana jsem v posledních měsících v rozpacích... Nebo spíš z jeho okolí.
A podíváme-li se na další porevoluční politiky zvučných jmen, kdo a čím se, podle vás, nejvíc zasloužil o rozkvět naší země, a na koho naopak nebudeme jednou vzpomínat příliš v dobrém?
Lidé se zasloužili! Že to všechno přežili – i když jim rozebrali koláč. Lidé se zasloužili, že stále neumdlévali a budovali po třicet let tuhle zemi, jako Sisyfos tlačil svůj balvan vzhůru. Teď umdlévají... už je toho na ně moc. A proto nám všem přeji naději, proroka skutečné morální síly, který bude odolávat tlaku politických vlkodlaků a globálních upírů a vyvede nás k myšlence zaslíbené.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
