Historik Charvát o minulosti, současnosti, manipulacích a národech, jdoucích za svými vůdci do propastí nebytí

Jak vnímáte 70. výročí od konce druhé světové války? Co pro vás znamená?

Připomenutí největšího masakru lidských dějin a současně nejobludnějšího zneužití ideologií devatenáctého století. Svědectví o tom, jak odhodlané a promyšleně postupující zlo vítězí nad nic podobného neočekávajícím dobrem. Na jedné straně neblahé důsledky loajality chápané skutečně jako podpora vlastní vlády až do těch hrdel a statků. Na straně druhé úžasné doklady o lidském hrdinství, schopnosti strádat a téměř vše přežít.

Co znamenal konec války pro naši zemi?

Především tu šlo o zánik režimu, který zcela reálně kalkuloval se zánikem celých etnických společenství, jimž bylo upíráno právo na existenci. Odstranění vlády, která otevřeně hlásala zotročení celých etnických skupin a zaváděla do původně občanské společnosti princip neodstranitelné nerovnosti osob prvního řádu, osob druhého řádu, osob třetího řádu až po neosoby. Co se po válce stalo našim německým spoluobčanům, bylo otřesné, ale nebyli jsme to my, kdo ve sféře veřejného práva nastolili princip nelidskosti a tím vystavili své ne-německy cítící spoluobčany napospas bazálním animálním instinktům a v prvé řadě pudu sebezáchovy.

Z jakých chyb končící války bychom se my, Češi, mohli a měli poučit?

Především je třeba vždy uplatňovat základní lidské hodnoty - minimálně svoboda, rovnost, bratrství - a to od osobní, individuální úrovně. Ve sféře praxe dodržovat důsledně požadavek Karla Jasperse: nedělat nikdy nic, co by již nešlo napravit.

Je podle vašeho názoru válečným hrdinům a veteránům věnována dostatečná pozornost a vděk za jejich zásluhy?

Ve svém okolí jsem se zatím nesetkal s diskriminací válečných hrdinů a veteránů.

Stále více se diskutuje o historii, uváděných faktech a možné manipulaci. Co si o manipulaci s historií myslíte?

Každá historie obsahuje manipulaci. Objektivní historie neexistuje, je to mýtus právě tak jako třeba „dějiny spásy“ nebo „epocha nevědomosti před zjevením pravého náboženství“, i když už má za sebou také úctyhodnou historii minimálně od patnáctého století. Claude Lévi-Strauss kdysi napsal, že úplná historie by se zcela vynulovala (une histoire totale se réduirait au zéro). Interpretujeme-li historii, nikdy se nevyhneme jejímu dotváření. Zde je třeba dvou věcí: zřetelně od sebe oddělit ověřitelná fakta a naše doplňky, a dále dodržovat v interpretační sféře všeobecná pravidla diskuse, jak je stanovil José Ortega y Gasset. Tato pravidla jsou dvě a zní: oběma diskutujícím stranám musí jít o dosažení pravdy, a obě diskutující strany se musí zdržet nelegitimních způsobů napadání protivníka – tedy řečeno sportovní terminologií - faulů a podpásových chvatů.

Jistě k manipulaci docházelo za minulého politického režimu, a to například ve zpravodajství, školách a podobně. Má podobná manipulace v dějinách země obdoby?

Ovšemže má a v různé míře se takovéto manipulace objevovaly od samého počátku lidské historiografie. Stačí se jen podívat na vyprávění většiny středověkých kronik a srovnat je se skutečným stavem, jak se projevuje třeba v dokumentech vzešlých přímo z dobových událostí. Nejinak na tom byly velké historiografické práce novověku. František Palacký, který se jinak vyznačoval zcela mimořádným stupněm zvládnutí obrovského množství pramenů, vystoupil se zcela neudržitelnou tezí o demokratičnosti původní společnosti slovanské v kontrastu s dirigistickou a autoritářskou strukturou společnosti germánské.

Dochází podle vás k manipulacím i nyní?

Ovšemže dochází, nemůže k nim nedocházet, což jsem uvedl už výše. Otázkou je, do jaké míry jsou průhledné a do jaké míry urážejí lidský intelekt, činíce násilí skutečnostem zjevně plynoucím z pramenů. Výstražným příkladem budiž novinářská reakce na vystoupení historika předlistopadové společnosti Michaela Pullmana.

Jste o nějaké konkrétní manipulaci v knihách dějepisu přesvědčen? Případně zpochybňujete některé výklady?

Jak budeme vykládat pojem „knihy dějepisu“? Učebnice, nebo badatelské monografie? Učebnice musí být výběrové, ať již jsou naše nebo zahraniční. Každý výklad se dá zpochybnit, a záleží na úhlu pohledu, který přijmeme za svůj. Sám se držím teze formulované kdysi Dušanem Třeštíkem, že historický výklad nesmí být v rozporu se svědectvím faktů, a musí se pohybovat na půdě toho, co je v dané historické epoše myslitelné a možné. Výstražným příkladem zde budiž přání majora Terazkyho z Černých baronů ozbrojit obraz Jana Žižky z Trocnova na politicko-výchovné světnici kasáren lehkým kulometem.

Jaký je váš názor na způsob, s jakým komunisté přistupovali k válečným hrdinům a veteránům?

Pro komunisty byli váleční veteráni součástí jejich pojetí minulé reality. Vzhledem k tomu, že stalinistický výklad dějin představoval vítězství doktríny nad zdravým rozumem - viz George Orwell a jeho kniha 1984 - nemohli připustit objektivní hodnocení jejich zásluh. Respektive některé hodnotili vysoko, jiné vůbec ne a některé za jejich předcházející aktivitu trestali.

Zabýváte se částečně i českou historií, například v období Přemyslovců. Jaký rozdíl (kromě technického pokroku) vmínáte mezi tehdejšími vládci a jejich snaze zachovávat mír, nebo si přivlastňovat území či válčit, a dnešními? Zůstávají motivy podle historie stejné?

Motivy historie zůstávají stále stejné, neboť lidé jsou stále stejní. Také způsoby, jimiž státy dosahují loajality občanů, jsou neustále tytéž. Rozhoduje tu stupeň věrohodnosti elit. Občané vždy srovnávají to, co jim elity tvrdí, s tím, jak jejich vybranci a vybranky žijí a jak si počínají. Shledají-li řízení své řídící elity věrohodným, jdou za nimi třeba do pekel. Bohužel jsme se právě v moderní době opakovaně setkali s tak masivní kombinací důmyslně vytvořené soustavy polopravd a lží a tvrdého sankčního režimu postihujícího všechny, kdož se vzpírali takové soustavy brát vážně, že se opakovaně celé národy odebraly za svými vůdci do hrůzných propastí nebytí.

Jakou šanci měla naše země v minulosti, co se týče obrany vlasti? Kdy byla nejvyspělejší?

Na tuto otázku shledávám nalezení odpovědi dost obtížné. Samozřejmě nejvyšší kvality vojenské způsobilosti dosáhly česky mluvící země nesporně za husitských válek v patnáctém století. Soudím ovšem, že nejvyššího stupně bezpečnosti a obrany jsme dosáhli v době začlenění do habsburského impéria, které vždy shledalo dost sil alespoň k zastrašení možných protivníků.

Jaká je to ve srovnání s naší dobou? Je schopnost obrany nižší, nebo vyšší?

Nejsem si jist, jak vypadá naše dnešní obranyschopnost. Jsme, pravda, součástí vojenských struktur NATO, což ovšem o naší vlastní schopnosti bránit domovinu vypovídá pramálo. Rozhoduje tu po mém soudu vůle občanů bránit způsob života a základní hodnoty dané společnosti proti jakémukoli vnějšímu útočníkovi. Tato vůle pak závisí na kvalitě života obyvatel dané země. Zodpovězme si upřímně otázku, dosahuje-li náš současný život takové kvality, abychom nelitovali jeho případné ztráty v jediném okamžiku.

Opakuje se historie, jak se s oblibou říkává?

Historie se nejen opakuje, historie je stále stejná. Je to tentýž pradávný příběh, odehrávající se pouze v jiných kulisách, tu pomaleji, tu rychleji. Čím více studujete historii, tím intenzivněji docházíte k přesvědčení, že s plynutím času obohacují náš život takové vymoženosti jako plynové lampy, elektrické spotřebiče, splachovací záchody, atomové pumy, počítače, Facebook a internet, ale jinak že se toho mění pramálo.

Kde budete v den výročí? Plánujete něco zvláštního?

V pátek osmého května budu sedět v autobuse, který mne, mé kolegy a studenty Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Karlovy univerzity poveze na exkurzi za památkami jihozápadní Francie, kraje Lot a údolí řek Tarn a Dordogne. Obávám se, že na výročí příliš vzpomínat nebudu, ledaže si v duchu oddechnu, že to mají lidé všechno za sebou a zase se mohou věnovat svému sebezdokonalování prostřednictvím poznávání krásných věcí, milých lidí a přátelských krajů.