Máme po návštěvě Angely Merkelové. Někdo se prý před ní hrbil, někdo protestoval, každopádně prý nejmocnější žena planety u nás pobyla méně, než se čekalo – z dvou dnů to bylo osm hodin. Co říkáte „hemžení“ kolem její návštěvy?
Nejmocnější žena? Snad opravdu „prý“. Doufám. A všeho do času, jako vždy v běhu světa. Mělo by nás však spíš opravdu zarazit a varovat zkrácení jejího předpokládaného pobytu. Nasvědčuje to totiž tomu, že naše názory a postoje pokládá za cosi okrajového. Zkrátka – „kolonie nám do impéria kecat nebude!“ Hemžení kolem její návštěvy? Myslíte těch pár hloučků lidí v Praze? Z toho je naopak vidět, že „kolonii“ osoba paní „císařovny“ zas až tak moc nezajímá…
Je podle vás Německo hegemonem EU, byť je – převážně v jižních státech Evropy – možná trochu nenáviděné, samozřejmě zvláště v Řecku...
Hegemonem bych ho asi nenazval. Je tu ještě Francie a nezapomínejme ani na Velkou Británii, která členství v Unii ještě neukončila a na jejíž názory je třeba stále dbát. A to, i když z Unie vystoupí se vším všudy. Pokud se tak vůbec stane. Stále totiž nelze tak úplně vyloučit, že si to Spojené království rozmyslí.
Německo a předtím ještě starogermánskou říši jsme tu měli jako sousedé vlastně odjakživa. Je to soužití podle vás plné válek a bojů, nebo „soužití z rozumu“? A jak to prognózujete dál?
Nemíchal bych historii zase až tak moc dohromady s přítomností. Navíc, ona ta minulost nebyla nikdy tak černobílá, „jestřábovskoněmecká a holubičkoslovanská“, jak ji líčí romantičtí historici doby národního obrození, „hurávlastenecká“ jako jsou mnohé oficiální interpretace z první republiky, natož pak „hrrrhusitská“, jak nám ji podávali ve školách za komunistů. Což, bohužel, dodnes v mnohých mozcích přetrvává, neb je to zažité. Spíš bychom se měli starat, aby nás právě takový pohled neopanoval a nezavedl někam zpět, mezi zdvižené pěsti mužů a omdlévání žen. To, prosím, platí nejen pro nás, ale i pro Němce, Francouze, Rusy a tak dále.
Prezident Miloš Zeman věnoval Angele Merkelové knihu Osudy dobrého vojáka Švejka v němčině a v češtině. Je to podle vás „prezidentská švejkyáda“, nebo v tom je určité poselství či hlubší smysl?
Nebudu komentovat počínání pana prezidenta, je dospělý a zatím stále svéprávný. Je to jeho názor, ne můj. Já bych tam ten hlubší smysl neviděl, spíš určitou, byť poněkud, zvlášť pro ženu, špatně srozumitelnou ironii. Všiml jste si někdy, kolik žen vůbec Švejka nechápe? A obávám se, že ani většina dnešních mladých mužů. Když čtu některé „švejkovské“ kritiky současných třicátníků, nestačím se divit. On si člověk tu vojnu prostě musel zažít, aby plně pochopil. Ale zpět k meritu věci: Já bych paní kancléřce spíš věnoval DVD s českou verzí totalitního východoněmeckého TV seriálu „Komisař Hans Baimler“. A dal bych tomu německé titulky. To by byl výsměch! Snad by si ta dáma vzpomněla na svůj „Ossi“ původ a vše, co s tím souviselo – a co se občas spolu s ní snaží ti různí Schulzové opět implantovat do současné politiky EU. A bohužel, zatím se jim to daří.
Psali jsme:
A abychom nehovořili jen o Německu. Co říkáte současnému dění v Turecku? Neobnovují se nám na Blízkém východě Perská a Osmanská říše?
To, co se dnes děje v Turecku, je smutné. Poslední armádní puč byl tak neuvěřitelně zpackaný, až se obávám, zda nebyl provedený na objednávku Erdoganovy svity. Je-li on demokrat, pak já jsem břišní tanečnice. Turci však měli vždycky mocenské ambice a je tristní dívat se, jak Atatürkovo dědictví končí pohřbívané v repríze utužení islámu a potlačování světského státu. Protože takhle to vyhovuje tradicím, které se Kemal rozumně snažil inhibovat a posunout Turky na Západ. Co se týče Íránu, moc bych na spojenectví s Tureckem nesázel. Při nejbližší příležitosti si právě z náboženských důvodů začnou jejich imámové i politici – ono je to vlastně totéž – okopávat kotníky.
Nezahodíme a nepopliváme udělením bezvízového styku Turecku staletí válek, kdy jsme se mu s většími či menšími úspěchy bránili a nakonec ubránili? Co by tomu řekli naši předci?
Takto bych to rozhodně nikdy neformuloval! Co bylo, to bylo. Já už jsem tady na ParlamentníchListech.cz v minulosti říkal cosi ve smyslu, že euroatlantická civilizace je schopná se se současnými problémy vypořádat. Jen to bude stát něco víc, než spoléhání se na otevřenou náruč nekonečným zástupům primitivních lenochů, kteří se spoléhají na to, že se o ně budeme starat, budeme jim sloužit a oni si budou diktovat, co všechno pro ně máme udělat. A jsme oklikou zase u paní Merkelové a jejích „přicmrdovačů“ v EU a hlavně, to zdůrazňuji, v Evropské komisi. Uvidíte, že za nějaký ten čas tenhle nepovedený experiment skončí. Otázkou je jenom, kolik testů pokusu ještě musí selhat, aby evropská veřejnost pochopila, že tudy cesta nevede. Abych nezapomněl, Turecko do Evropy nepatří. Má jiný historický vývoj, jiné většinové náboženství, jiné kulturní tradice, jinou mentalitu. Takže bezvízový styk, zvláště v současné situaci, rozhodně nedoporučuji.
Přejděme k naší bezpečnosti. Na případě zemětřesením postižené Itálie vidíme potřebu Civilní ochrany, která tam funguje poměrně dobře. Německo přijímá dokument o bezpečnosti, kde se občanům doporučují zásoby na 8-–10 dní. Národní strategické hmotné rezervy – potraviny – jsou u nás jen na den či dva, což kritizuje i Evropská unie. Máme se víc připravit? Skončila podle vás doba klidu a můžeme očekávat třeba takový black-out?
Hmmm, tohle je opravdu problém, vážnější, než se na první pohled zdá. Přírodní katastrofa, tak jak ji známe my, třeba v případě pravděpodobné velké povodně, ta je asi zvládnutelná současnými silami CO, IZS a povodňových štábů i dobrovolnických složek. Je ale otázka, co na nás „matka příroda“ může všechno vymyslet. Klidně může přiletět větší vesmírný projektil – malý asteroid – a pak nám opravdu pomoz pámbu. Já myslím, že právě z potenciálních katastrofických důvodů by se měla obnovit jakási povinná základní vojenská služba. Ať se tam dnešní mladí věnují kromě ovládnutí osobních zbraní právě nácviku pomoci při velké přírodní katastrofě. Co se týká řečeného shromáždění příručních zásob, jsem jednoznačně pro. Rozhodně by neměla chybět zásoba mouky, tuku a konzerv alespoň na dva týdny. Příliš jsme si zvykli, že když doma něco dojde, stačí zajet do hypermarketu, nebo aspoň zajít k Vietnamci do večerky za rohem. Black-out může při přetížeností sítí nárazovou „ekologickou“, hlavně větrnou energií nastat kdykoliv. Tím se ale rozhodně nechci dopustit šíření poplašných zpráv. Prostě je jen dobré mít připravený pásek, kdyby nám náhodou kalhoty začaly padat.
A co zbraně? Máme podle vás právo být ozbrojeni? Neměli bychom opět zavést základy sebeobrany a jakousi novou brannou výchovu zpět do škol?
Tohle je teď velký hit, že? Nu, já myslím, že občan má právo se chránit, bránit a ubránit. A nevěřím, že by držení osobních zbraní přineslo zvýšenou zločinnost. To je zejména názor policajtů a těch, kteří je za každou cenu potřebují v co největším množství, aby se daly dobře šmírovat a buzerovat široké řady běžného občanstva. Asi by se zpočátku stalo pár malérů. Do té doby, než by si lidé uvědomili, že soukromý pozemek je zkrátka soukromý a nikdo bez vědomí a souhlasu majitele tam nemá co dělat. Totéž platí o bytě. Můj dům, můj hrad! A takové cvaknutí závěru pistole či natažení kohoutku revolveru dokáže příležitostné i chronické lumpy rychle přesvědčit o tom, že svou obranu ve ztemnělém parku myslím smrtelně vážně. Ale bylo by nutné tomu přizpůsobit zákony. Což ve žhavé současnosti pokládám za sci-fi. Většina veřejnosti, zmasírovaná značnou částí médií, si myslí, že bychom držením zbraní příliš zvlčili. Hlavně ti lidé, kteří se bojí starat sami o sebe a delegují tuto starost „výše“. Důsledkem je stupňované šmírování a buzerace, mnohdy přecházející až do šikany. Pokud se týká sebeobrany bez horkých zbraní, co brání, aby se tomu na školách věnovali v hodinách tělocviku? Určitě by to bylo prospěšnější, než jakoby hraní fotbalu, aby se ta líná počítačová sebranka, míním dorost, vůbec nějak hýbala… A vyučování CO? Pokud by to mělo být něco podobného, co pamatuji ze škol já, narozený v 50. letech, tak raději nic.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
