Myslíte, že odkaz 28. října není v dnešní době jen fráze nebo prázdné slovo?
Myslím si, že to rozhodně není prázdné slovo. Je to i jeden z největších symbolů samostatné republiky, stejně jako státní vlajka, znak a hymna. Je to den, který připomíná i neslavný konec monarchie, jež se dějinně vyprázdnila. Je to připomínka hrdinství mnoha českých, slovenských a rusínských vojáků bojujících v legiích, připomenutí konce útrap světové války, osvobození z kriminálů těch statečných, kteří neváhali bojovat proti národnostnímu a koneckonců i sociálnímu útlaku.
Tento svátek je pro obyvatele České republiky větší srdeční záležitost než u Slováků. Kde je podle vás prapříčina?
Jednoduchá otázka, složitá a pohříchu subjektivní odpověď. Já v té době nežil a tudíž mám vše zprostředkované od generace mých dědů. Asi byla chyba stavět na myšlence československého národa. Češi i Slováci se dějinně vyprofilovali jako dva svébytné národy. Ony jejich osudy za habsburské monarchie byly přeci jen značně rozdílné. Dalším problémem tzv. čechoslovakismu byla německá národnostní otázka. Jak to nakonec dopadlo, víme všichni. A to vůbec nemluvím o původně skutečně mnohonárodnostní Podkarpatské Rusi.
Dnes si politici rádi berou do úst „tatíčka Masaryka". Není to zase jen populární klišé?
Je. Docela by mě zajímalo, kolik z těch, kteří si TGM dnes berou do úst, od něho někdy vůbec něco četli. Nebo alespoň knížku velmi poučnou z pera Karla Čapka, mám na mysli slavné rozhovory s Masarykem. Kolik jich dnes ví o tom, že Masaryk nebyl jen jakousi nepsanou konvencí uctíván, ale i velmi kritizován dobovými osobnostmi politiky i umění. Nemluvím tu o extrému – levicovém i pravicovém.
Zapomíná se, že vliv na vznik republiky měla i jeho manželka Charlotta a její vazby na Spojené státy... Ostatně Masaryk na začátku svého působení nebyl prý údajně pevně rozhodnut pro samostatný stát, ale chtěl vytvořit něco na způsob konstituční monarchie, že?
Původně ano, ale to byla stará a překonaná myšlenka, která se setrvačně držela od počátků národního obrození. A také byla skoro od počátků vyvracována. Bylo by to zajímavé, co by se stalo, jak by vypadal vývoj Evropy, kdyby se bývalé Rakousko-Uhersko udrželo v podobě federace či konfederace. Ale je to o tom „coby kdyby“, což jsou jen a jen spekulace. Spousta lidí dnes nechce příliš slyšet o zásluhách USA na vzniku ČSR. Ale kdyby nebylo přímých osobních vazeb Masaryka a Wilsona, zase bychom mohli jen spekulovat.
V tomto směru někteří historikové hovoří o mírně řečeno nepřesné faktografii v seriálu České televize První republika. Co byste k tomu řekl?
Mohu to hodnotit jako každou televizní tvorbu jen subjektivně. A upřímně řečeno, tak jak je seriál uchopen a postaven, se mi prostě nelíbí. Odkoukal jsem dva díly a přestal to sledovat.
Nezapomíná se také při vší úctě k TGM k hladovým bouřím ve dvacátých letech a střílení do dělníků, čehož hojně využila minulá komunistická propaganda?
Nu, to byl opravdu vážný problém. Nejen u nás, ale v celém tehdejším světě. Musela přijít řada dalších krizí, aby se elity naučily, že základní lidské potřeby nejde „napravovat“ silou zbraní. Tohle je otázka na celodenní diskuzi a na to tu asi prostor nemáme…
První měsíce první republiky byly hodně složité. Nezapomíná se podle vás také na boje na Podkarpatí a maďarské útoky?
Zapomíná se na ně takřka úplně. Pár výjimek existuje, ale je jich žalostně málo. Já o tom vím poměrně hodně – jeden z mých dědů se na Podkarpatskou Rus dostal - a zůstal tam jako důlní úředník až do mnichovského rozbití ČSR - právě jako voják potlačující maďarský pokus o její převzetí. Výsledkem bylo období, na něž se stále v těch končinách vzpomíná jako na dobu největšího a přitom poklidného rozvoje. Maďaři se však vždycky na Podkarpatské Rusi drželi i nadále jaksi stranou ostatních národností – Rusínů, Čechů, Židů, Němců, Rumunů a dalších. Fungovali vůči okolí jako dost uzavřená komunita. Ale je zajímavé, že mezi lidmi byla komunikačně běžná maďarština, které tam takřka každý rozuměl. A dovolte malou poznámku na závěr: Olbrachtova romantická vyprávění jsou značně tendenčně a umělecky zkreslená. Třebas Nikola Šuhaj a jeho banda, to nebyli Robinové Hoodové, ale docela obyčejní lapkové a zabijáci. Pamatuji se na setkání s nadlesním, který mi vyprávěl, že neměl pokoje, dokud nedržel nad pitevním stolem Šuhajův mozek v ruce.
Pojďme ještě k Ukrajině. Nebylo by podle vás záslužné právě v těchto dnech si více připomínat a pomáhat našim krajanům ve světě, zvláště pak volyňským Čechům?
Já si myslím, že určitě ano. Nejenom volyňským Čechům. Co třeba takoví rumunští Češi v Banátu? Co naši krajani za Velkou louží? To není, prosím, jak je zřejmé, jen o ekonomické pomoci. Ta je důležitá. Ale je to též o kulturních vazbách, na které naše politické špičky – a hovořím o celém politickém spektru - tak rády zapomínají.
| Martin Lang (60 let) - doktor přírodních věd, geolog a báňský i regionální historik. Po většinu života pracoval v geologii a inženýrské geologii, posléze muzejník (Muzeum Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech, Národní technické muzeum), publicista. Spoluzakladatel a nyní ředitel Muzea Středních Brd ve Strašicích. Z knižní tvorby: Sága černého zlata pod Brdy (2004), Kterak železo z moře do Rokycan přišlo (2006), Hřbitove, hřbitove, zahrado železná (2013), Barokní zámky - Lidské osudy (2014). Vdovec, otec dvou dcer. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
