Souhlasíte s církevními restitucemi?Anketa
Liberálové či modernisté v církvi hovoří o svěcení žen. Proč nesmí být v církvi ženy svěceny? Jsou ženy podle katolíků nerovnoprávné, podřadné bytosti?
Ženy nesmí být v církvi svěceny nikoli proto, že by to církev chtěla, ale že to tak ustanovil samotný spasitel Ježíš Kristus – a s tím ani papež „nic nenadělá“. On je Bůh – a proto věděl podstatně lépe než my lidé, proč si vyvolil za apoštoly a učedníky pouze muže a nikoli ženy. To ovšem naprosto neznamená, že ženy jsou „podřadné bytosti“, bylo to právě křesťanství, které přineslo zrovnoprávnění žen s muži, sv. Pavel píše, že zde už „není muž nebo žena, otrok nebo člověk svobodný, ale všichni jsou jedno v Kristu“.
Církev od prvopočátku hlásala mariánský kult, Panna Maria, i když neměla žádné svěcení, přesto stojí v nebeské hierarchii nad všemi anděly a svatými. Teprve díky křesťanství se žena stala ve společnosti bytostí rovnoprávnou s mužem, ale s tím, že jejím přednostním posláním je péče o vytváření domova a výchova dětí, zatímco muž má přednostní poslání pracovat a být aktivní ve společnosti. Tomu odpovídá i rozdílná psychologie muže a ženy, což by ovšem zastánci dnešního genderismu a feminismu rádi popřeli. To, že ženy nemohou být svěceny na kněze, není jejich diskriminací, ale upozorněním, že jejich poslání je jiné, stejně důležité a vznešené: být matkami a vychovatelkami.
Církevní problematika na ParlamentníchListech.cz ze všech stran:
A jak se díváte na ministrování žen?
Nepodporuji to, právě tento fakt vzbuzuje falešný dojem, že ženy by mohly také přijímat kněžské svěcení.
Vše k tématu miliardy pro církve
Spornou otázkou je také přijímání na ruku…
Jsem zásadně proti. Zkušenosti jsou takové, že tato praxe všude vedla a vede k poklesu úcty k tělu Páně a hlavně k poklesu víry v Jeho přítomnost v eucharistii. Tento zvyk byl zaveden v 60. letech v Holandsku na základě neposlušnosti tamního duchovenstva a biskupů, papež Pavel VI. se postavil proti tomu dokumentem Memoriale Domini z roku 1969, ale zároveň tam řekl, že kde už je to neposlušností zavedeno, má být ponecháno, aby nedocházelo ke zmatkům, jinde to ale zaváděno být nesmí. Jenže v západních zemích si to nejspíš vyložili tak, že když budou neposlušní, nakonec se jim to povolí. Přijímání na ruku se začalo všude zavádět a Řím k tomu dával svůj souhlas.
Fotogalerie: - Půlnoční s Dukou
Jak je to s majetkem církve a apoštolskou chudobou?
Každé společenství na této zemi, chce-li vyvíjet nějakou činnost, potřebuje finanční zdroje. Měla je i prvotní komunita kolem Ježíše Krista za jeho života, víme z evangelií, že Jidáš byl správcem jejich financí. Čím větší komunita, tím větší majetek potřebuje, to je snad logické. Církev na konci starověku a ve středověku byla již mohutnou organizací, čemuž odpovídal i její majetek. Získala ho pouze a výhradně dobrovolnými dary, které jim poskytli velcí feudálové a panovníci, na to jsou takřka ve všech případech listinné doklady, není znám jediný případ, kdy by se tak stalo loupežemi nebo krádežemi, jak se mnoho lidí u nás hloupě domnívá.
Kdyby nebylo církevního majetku, neexistoval by ani úžasný pokrok na úseku lásky k bližnímu – charitativní instituce, málokdo ví, že první nemocnici na světě založil ve 4. století biskup a církevní učitel sv. Basil Veliký právě z majetku, který jeho rodina darovala církvi. Totéž nutno říci i o vzdělanosti, školství a umění. Jestliže komunisté církvi majetek sebrali, potom jsou restituce pouhou otázkou spravedlnosti a ničím jiným.
Psali jsme:
Takže hájíte restituce?
Dnes v ČR církev majetek potřebuje k tomu, aby mohla vydržovat své charitativní instituce a školy a také, což je nejdůležitější, aby mohla financovat veškerou svoji pastoraci, protože stát postupně snižuje platy duchovním, za pár let s tím přestane úplně a církev bude závislá pouze na svém majetku, eventuálně na dobrovolných příspěvcích věřících. To ale těm zfanatizovaným primitivům nevysvětlíte. A propos: Církevní restituce prý ochuzují naši státní pokladnu, což se údajně dotkne samotných občanů, ačkoliv jde o pouhou 1,5 miliardu ročně. Těm samým lidem přitom ale vůbec nevadí, že ČNB devalvovala korunu a tím naráz okradla všechno obyvatelstvo o 75 miliard, což pocítí – a už pociťují – bez výjimky všichni, protože zboží z dovozu bude a už je dražší. Církevní restituce naopak nezdraží zboží ani o korunu, nikomu nesníží plat ani důchod, pouze samotným duchovním, jejichž mzda bude nižší. Jenže toto si řadový občan, zmanipulovaný současnou propagandou, nechce nechat vůbec vysvětlit, což jenom dokazuje, že odpor proti restitucím nemá racionální základ, jde pouze o iracionální emoce.
Psali jsme:
Proč jsou podle vás potraty špatné? Neměla by mít žena možnost volby?
Tuto otázku bych rozšířil: Proč je zabíjení nezletilých dětí špatné? Neměli by mít rodiče možnost volby? Chápete absurditu této otázky? Nenarozené dítě je člověkem právě tak jako narozené, tak to učí neomylně katolická církev, což potvrzuje i mnoho významných vědeckých kapacit v medicínském oboru: Člověk je člověkem od okamžiku početí. Jestliže usmrcení narozeného dítěte kvalifikuje trestní zákoník jako vraždu bez ohledu na sociální, zdravotní nebo psychické důvody, proč to neplatí i pro nenarozené dítě?
Pro mne je potrat vraždou, nadto vraždou obzvlášť bestiální, protože na rozdíl od dospělého člověka se tady oběť nemůže bránit ani slovem, ani pláčem – dítě zabíjené potratem sice naříká, ale nikdo jeho pláč neslyší. Má-li mít žena právo „volby“, tak nechť mají totéž právo vrahové nejrůznějšího ražení. Proto jsem pro trestní postih potratů pro všechny zúčastněné, samozřejmě s polehčujícími okolnostmi pro ženu, která je často vystavena brutálnímu nátlaku rodiny a okolí a hlavně manipulaci gynekologů, kteří ji přesvědčují, že tvor pod jejím srdcem je pouhý „shluk buněk“. Pro ně by měl být trest obzvlášť tvrdý.
Psali jsme:
Vy podporujete tradiční mši. Není to hloupost, když lidé nerozumí jazyku bohoslužby? V čem je podle vás zásadní rozdíl oproti nové mši a v čem je stará tridentská mše lepší?
Jak to, že lidé nerozumí jazyku tradiční mše? Já jsem v ní vyrostl, dokonce ministroval a toto jsem nepozoroval. Už od 17. století existovaly misálky současně s latinskými i národnějazyčnými texty, za mého mládí takový misálek téměř každý věřící měl. Kromě toho jej ani příliš nepotřeboval, i prostá babička, jež vychodila pět tříd obecné školy, moc dobře věděla, co je to „Dominus vobiscum", „Sursum corda" nebo „Pater noster". Stupňové modlitby, Gloria, Credo, Sanctus a mešní kánon se kněz modlil potichu, ale lidem to nevadilo, protože přitom zpívali za doprovodu varhan příslušnou sloku mešní písně, která jejich srdce vnitřně dobře disponovala k autentickému vnitřnímu prožitku tajemství příchodu Pána na oltář při konsekračních slovech.
A Novus ordo?
A dnes? Lidé prý textům rozumí, protože kněz se je modlí česky. Jenže vnímají vůbec, co říká? Jejich obsah? V rychlém spádu recitace mešního kánonu, který je mnohoslovný, to ani psychologicky není dost dobře možné. Ale i kdyby vnímali, tak skutečně rozumějí? Vždyť podle církevních Otců tomu, co se na oltáři při mši svaté děje, nerozumí ani andělé. Při tradiční mši svaté nejde o to „rozumět“, mše je a zůstane vždycky tajemstvím, ale vnitřně prožívat, adorovat to úžasné tajemství proměny chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista.
Právě toto tajemství je v nové mši zasuto, zastrčeno, čímž se podobá protestantské takzvané večeři Páně, kde je vyzvedáván aspekt „společenství“, kdežto ve staré naopak zvýrazněno jako ústřední bod liturgie. V tom je podstatný rozdíl obou, v tom je také tradiční mše dokonalejší proti nové. To neříkám pouze já, to říká i kardinál Joseph Ratzinger alias papež Benedikt XVI. v předmluvě ke známé knize Klause Gambera o liturgii. A ještě něco: V nové mši se klade důraz na takzvanou „aktivní účast“, jež spočívá v odpovědích lidu knězi, v „tělocviku“ neustálého vstávání a sedání, v iniciativě při čtení Písma a přímluv nebo přinášení obětních darů. Kdo se tomuto vyhýbá, ten není „aktivně účasten“. Ve staré liturgii se ale pod pojmem „aktivní účast“ rozumí něco zcela jiného: vnitřní sjednocení se s Kristem na oltáři, přijetí nekrvavého zpřítomnění Jeho kalvarské oběti a hluboké díkůvzdání za to.
Psali jsme:
Časopis Te Deum, jehož jste spolupracovníkem, neformálně spolupracuje a ideově se hlásí ke Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. Co říkáte některým hlasům, že bratrstvo je schismatické?
Roku 1988 zakladatel bratrstva arcibiskup mons. Marcel Lefébvre bez souhlasu Říma vysvětil na biskupy čtyři kněze bratrstva, čímž upadli do formální exkomunikace, kterou z nich ovšem roku 2009 papež Benedikt XVI. sňal. Biskupové bratrstva zůstávají tak jako kněží ve stavu suspenze. Mnozí církevní právníci však argumentují, že Lefébvre subjektivně jednal ve stavu nouze, ve snaze zabezpečit trvání bratrstva i po své smrti, tedy aby měl kdo světit jeho kněze, proto exkomunikace se vlastně na něho nevztahuje. Jako laik a neodborník na církevní právo si toto netroufám hodnotit, pouze chci říct, že považuji mons. Lefébvra za úžasnou osobnost církve posledních desetiletí a identifikuji se se zesnulým kuriálním kardinálem Silviem Odim, jenž navštívil Lefébvrův hrob a pronesl pouhá dvě slova: „Díky, monsignore."
Není dobře, že je dnes církev více otevřená jiným náboženstvím a jiným křesťanským společnostem? Není nutné pokračovat v tom, co započal Jan Pavel II. v Assissi? Není ekumena cestou vpřed?
Pán Ježíš řekl jasně: „Já jsem cesta, pravda i život... Nikdo nepřichází k Otci jinak než skrze mne...." Pouze On prolil za nás na kalvárii svou krev, abychom mohli být spaseni, nikoli Mohamed nebo Buddha. Vytvářet proto dojem, že všechna náboženství jsou si rovna, je lež. Totéž platí i o takzvané ekumeně, která zlehčuje dogmatické i mravoučné rozdíly mezi katolickou vírou a ostatními křesťanskými konfesemi, jako kdyby se nejednalo o nic podstatného. Ekumena může být cestou vpřed pouze tehdy, když povede k návratu nekatolíků do katolické církve.
Psali jsme:
Není nakonec jedno, zda je člověk katolíkem, protestantem, buddhistou či muslimem? Máme přece všichni jednoho Boha a ten nás má rád...
Nikdy jsem nepochyboval o tom, že Bůh má rád i protestanty, buddhisty a muslimy. I je chce spasit, i za ně přinesl Bohočlověk na kalvárii svou oběť života. Jenže věří všichni v jednoho Boha? Katolíci věří v trojjediného Boha, který se takto lidem zjevil. Věří v něj i protestanté? Luther a Kalvín, zakladatelé protestantismu, ještě věřili. Ale dnešní protestantské denominace s výjimkou evangelikálních a letničních směrů jsou prosáklé osvícenskými a postmoderními teoriemi, které zpochybňují někdy i samotnou existenci Boha, natož potom aby věřili v Boží Trojici. Je toto společný Bůh s námi? A buddhisté – ti nevěří ani v osobního Boha, pouze v jakousi neosobní sílu, muslimové se pak proti trojjedinému Bohu ostře vymezují. Je toto víra v jednoho a téhož Boha? Ani omylem.
Proč by měla být jedinou pravou církví jen ta katolická? Nemá člověk čerpat jenom z Bible a ostatní jsou nánosy a výmysly církevních potentátů?
Katolická nauka říká, že jsou dva prameny víry: Písmo svaté a Tradice. To druhé bylo dřív, alespoň pro Nový zákon to platí zcela určitě. Apoštolové nejdříve zprávu o Ježíši Kristu a spáse skrze něho hlásali ústně, teprve nějakých 20-30 let později to bylo zapsáno a definitivně byly knihy Nového zákona prohlášeny za inspirované, tedy napsané pod přímým vlivem Ducha svatého, až koncem 4. století. Ústní tradice byla tedy od prvopočátku naprosto rovnoprávná s Biblí.
Že se jedná o „nánosy a výmysly církevních potentátů“? Co konkrétně? Všechno, co církev závazně učí a přitom není výslovně v Písmu obsaženo, bylo hlásáno už v raných křesťanských dobách, na to jsou doklady. Užívalo se sice někdy jiné terminologie, ale obsah byl jeden a tentýž s tím dnešním. Katolická nauka zůstala neměnná už od raně křesťanských časů, kromě toho zde existuje apoštolská posloupnost, kdy biskupská pravomoc je kontinuálně svěcením předávána dál, papežové následují v řadě za sebou na Petrově stolci až do současnosti. Protestanté naproti tomu se záhy po Lutherovi a Kalvínovi rozdrobili do mnoha sekt, které bojují proti sobě a jejich nauky si navzájem odporují, z toho, co zakladatelé reformace hlásali, nezbylo už téměř nic.
Co byste řekl tomu, pokud by měl být Jan Pavel II. svatořečen?
Přiznám se, že mám pro Jana Pavla II. jistou slabost. Patřím k té generaci katolíků, která za éry komunistického pronásledování s nadějí vzhlížela k Polsku, kde tamní katolicismus si na rozdíl od našeho udržel podstatně větší prostor pro své veřejné působení a hlásání evangelia. S nadšením jsme proto v říjnu 1978 přijali zprávu, že krakovský kardinál Wojtyla byl zvolen papežem. A on nezklamal, kompromisní politiku Pavla VI. vůči komunistickým státům dokázal změnit, proto mu také bolševická média nemohla přijít na jméno. Jan Pavel má také velkou zásluhu, že v církvi opět získal své patřičné místo mariánský kult, po II. vatikánském koncilu odsunutý na okraj. Nekompromisně hájil nenarozený život a katolickou sexuální morálku, zakročil proti heretickým teologům Hansi Kuengovi, Edwardu Curranovi a jiným, řekl jasné slovo ke kryptokomunistické teologii osvobození v Latinské Americe.
Psali jsme:
Ale?
Až po rozpadu komunismu roku 1989 jsme se teprve dozvídali i o sporných stránkách jeho pontifikátu: společné modlitby s pohany a mohamedány v Assisi, políbení koránu a tak dále. Chtělo by to každý sporný bod samostatně analyzovat, jenže k tomu v tomto rozhovoru není prostor, nehledě k tomu, že toto nepřísluší hodnotit mně, nýbrž těm teologům, kteří jsou do problematiky pontifikátu tohoto papeže náležitě zasvěceni a přitom smýšlí pravověrně. Právě tady je podle mne kámen úrazu kanonizace Jana Pavla II. Teologové, které mám na mysli, by se měli uplatnit v kanonizačním procesu jako „advokáti ďáblovi“, tedy odpůrci jeho svatořečení, jak tomu bylo obvyklé u všech dřívějších kanonizačních procesů. Podle mne jsou u tohoto papeže rysy, kvůli nimž by si možná kanonizaci zasloužil, krom výše uvedených kladů bych ještě dodal trpělivost a zbožnou odevzdanost do vůle Pána, již osvědčil ve své nemoci na sklonku života, ale proč v tomto procesu chybí „advocatus diaboli“, nechápu. Kanonizaci Jana Pavla II. bez „advocata diaboli“ proto při veškeré úctě vůči němu vnímám jako letadlo, jemuž chybí to podstatné: křídla.
A potom také bych raději viděl mezi blahoslavenými a svatými ještě dříve než Jana Pavla II. Pia XII., ten by si to zasloužil už za to, co udělal za války pro Židy, nehledě k tomu, že už existují potřebné dva zázraky na jeho přímluvu, proč se tedy s tím otálí? To se Vatikán tolik bojí mas zmanipulovaných evidentním lhaním o tomto velikém papeži?
Jak hodnotíte nynějšího papeže Františka?
Podle katolické morálky mám povinnost upozornit nejprve na kladné stránky hodnocené osobnosti. Papež František bezesporu žije příkladným kněžským životem a preferuje ty nejchudší a nejbezbrannější lidské bytosti. Ve své encyklice „Gaudium evangelii“ pranýřoval bezohledný a sobecký kapitalismus tvrdého střihu, což plně odpovídá katolické sociální nauce, jak ji prezentoval už Lev XIII. v encyklice Rerum novarum roku 1891.
A ta negativa?
Bohužel však jeho pontifikát mne naplňuje velkými obavami. I když dal několikrát jasně najevo, že je plně ve smyslu katolické nauky odpůrcem potratů a homosexuálních partnerských svazků, v jiných svých veřejných projevech toto zlehčoval a kritizoval, že se tím katolíci „nadměrně“ zabývají. Naznačil také, že Panna Maria pod křížem Bohu možná i vyčítala, že ji „podvedl“, když jí anděl slíbil pro Ježíše „trůn jeho předka Davida“ – a místo toho On teď umírá v mukách jako zločinec, což zcela odporuje tomu, co církevní tradice ví o Panně Marii. K tomu nadto na potvrzení svých slov ještě citoval z dokumentu Jana Pavla II. Redemptoris Mater pasáže, které se tam vůbec nenacházejí.
Prominentnímu ateistovi a odpůrci církve Scalfarimu poskytl rozhovor s bianko šekem – ponechal mu naprostou volnost k úpravě, aniž si vyžádal autorizaci. Podle toho to také dopadlo, Scalfari vložil papeži do úst věty, které on nikdy neřekl. Papež František mnohokrát ve svých promluvách naznačil, že jsou mu bližší současní církevní neomodernisté než zastánci pravověrnosti. Znepokojující též je, že právě tohoto papeže všechny genderistické, homosexualistické a propotratové organizace chválí a velebí. Modleme se za papeže Františka, to je jediné, co můžeme v této situaci dělat.
Psali jsme:
Jak se díváte na to, že hodnostáři církve často podporují EU, zatímco EU hájí manželství homosexuálů, potraty a obecně nekřesťanské hodnoty?
Podporu EU ze strany církevních hodnostářů bych chápal, kdyby oni tlačili na změnu v její linii a vyzývali ve volbách do Evropského parlamentu k odevzdání hlasu lidem, kteří hájí autentické rodinné hodnoty a jsou připraveni prosazovat zákaz potratů, „manželství“ homosexuálů, pornografie a tak dále. Oni však toto až na malé výjimky nedělají, což je tragické. Tím spíše potom zaslouží ocenění opravdoví a stateční evropští hierarchové, kteří se nebojí nazývat věci pravými jmény: lichtenštejnský arcibiskup Wolfgang Haas, biskup ze švýcarského Churu Vitus Huonder nebo bruselský arcibiskup André Joseph Leonard. K tomu bych ještě přidal slovenský a polský episkopát. Obě tyto biskupské konference vydaly pastýřský list proti genderové ideologii a homosexualismu a proti tlakům v tomto směru ze strany EU. Takže i přes veškerý marasmus, který v současné církvi převládá, existují přece jen aktivity, které nutno pochválit a ocenit. Modleme se a také vyviňme příslušný tlak, aby takových bylo víc.
Radomír Malý vystudoval Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity. Poté pracoval jako historik v Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži, v roce 1972 byl z politických důvodů propuštěn a byl nucen pracovat mimo svůj obor. Aktivně se účastnil vydávání katolického samizdatu a stal se signatářem Charty 77. Po sametové revoluci byl v Brně zástupcem šéfredaktora deníku Lidová demokracie a mezi lety 1993 a 1994 šéfredaktorem křesťanského týdeníku Světlo. Od roku 1996 vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Radomír Malý je autorem řady odborných článků a publikací, které se týkají především církevních dějin. Své články též publikuje na webu Institutu sv. Josefa a v časopisech Te Deum a Immaculata. Svými názory je v rozporu s liberály a modernisty v rámci katolické církve v ČR, které kritizuje z tradicionalistických pozic. Předloni vydal knihu Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti – Málo známé informace o pronásledování křesťanů. Napsal i knihy Církevní dějiny, Katolíci ve stínu hákového kříže či Je dovoleno bránit inkvizici?
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
