Čím mohl být končící rok 2019 z pohledu událostí v Česku pro historika zajímavý? Lze vyhmátnout to nejpodstatnější, s čím by měl být letošek v budoucnu spojován?
Je to hlavně přechod od módy migrační krize ke klimatické krizi.
Z mého osobního hlediska publicisty je to rok utužení opatření proti svobodě projevu, které jsem pocítil na vlastní kůži jako bloger iDNES, kde mi byl administrací smazán jeden blog, protože se prý dotýkal osobnosti Grety Thunbergové.
A pak jsem to ještě pocítil, když jsem napsal kritickou reakci na útoky kolegy historika Martina Šorma v časopise Dějiny a současnost, který si tam vymýšlel nějaké historické falzifikace ohledně naší spoluviny na zločinech kolonialismu. Následovala určitá zákulisní reakce ze strany vedení nakladatelství proti mně, ale to bych nerad veřejně rozpitvával.
Můžeme v souladu s tvrzením Babišovy vlády propadnout uspokojení z toho, že se máme stále lépe, že se zvyšují platy a že země je na dobré cestě, nebo se spíš máme bát budoucnosti?
Domnění, že se máme čím dál lépe, bych nepropadal. Naopak si myslím, že nás čeká nějaký druh finančního kolapsu. Ne třeba jenom kvůli Babišovi, ale spíše všeobecně kvůli mimoňské politice lidí, kteří vedou Evropskou unii a kteří neberou ohled na důsledky toho, co dělají.
Já jsem si třeba osobně všiml, že se po finanční krizi z roku 2008 přestalo mluvit o stavu veřejných financí a mluví se pořád o stavu hospodářství. A myslím, že nikdo z nás neví, jak na tom jsou veřejné finance jihoevropských států. Jen občas pronikají zprávy o tom, že třeba banky v Itálii nebo v Německu na tom nejsou dobře, že finanční stav Španělska a Řecka se nelepší.
Takže z toho důvodu si myslím, že nás něco opravdu čeká. Jen nevíme, kdy to spadne.
Vnímáte momentálně nějaké reálné hrozby pro naši zemi?
Pořád trvá takový ten útěk od parlamentní demokracie směrem k nastolení nějaké sekulární teokracie s prvky přímé demokracie, něco v tom smyslu. Tohle pořád pokračuje, ale není to záležitost jen tohoto roku, to trvá vlastně už od hnutí Occupy Wall Street. V naší zemi to bylo doprovázeno takovým tím útokem proti Nečasově pravicové vládě. To je proces, který dle mého stále trvá.
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2019
Z reálných hrozeb pro naši republiku bych jako největší viděl kampaň krajní levice v západní Evropě proti zemím východní Evropy celkově. To je strašně nebezpečné a u nás se o tom nemluví. Dokonce občas slýcháme projevy našich vlastních představitelů, spíš vysokých úředníků než ministrů, kteří se sami přidávají k takové neférové kritice České republiky.
Je to součást všeobecnější kampaně proti zemím východní Evropy, které pro levicové extremisty na Západě plní roli nepřítele. Oni ho potřebují, jsou to extremisté, tak nemají reálný program a potřebují obraz nepřítele, kterého porazí, protože ohrožuje demokracii v jejich smyslu slova. Tu úlohu nepřítele pro ně plníme my. Zároveň jsme ideální terč z toho důvodu, že na Západě je hodně imigrantů z východní Evropy, přistěhovalců. A veřejnoprávní média na Západě směřují nenávist a frustraci proti cizincům do nenávisti proti lidem z východní Evropy, asi nejvíc proti Polákům. Tahle kampaň nenávisti se týká všech zemí středovýchodní Evropy. Vidíme, že jak Maďarsko, tak Polsko ta kampaň degradovala do pozice druhořadých států v Evropské unii.
Nás se to do určité míry týká taky, protože jsme byli odsouzeni Radou Evropy už v roce 2007 v procesu D. H. versus Česká republika pro údajnou diskriminaci Romů ve školství. Od té doby jsme také svým způsobem v pozici druhořadého státu, i když nešlo o soud s Evropskou unií, ale s Radou Evropy, ono se to však prolíná, jde o stejné členské země. A Slováci to schytali v době řecké dluhové krize, kdy nebyli ochotni solidárně přispívat Řekům, kteří mají mnohem vyšší platy i životní úroveň.
Psali jsme:
Celým rokem 2019 nás provázely demonstrace spolku Milion chvilek. Už toho bylo řečeno mnoho, ale co vzkázat jak Mikuláši Minářovi, tak občanům, kteří se demonstrací účastní?
Já osobně jsem nepodporoval Babiše od začátku. Už v době, kdy kandidoval a směřoval ke svému prvnímu volebnímu úspěchu, jsem se snažil racionálně analyzovat jeho volební program a upozorňovat lidi na to, že to není tak, jak to vypadá. Ale Babiš byl tenkrát favorit veškeré široké koalice protidemokratických sil, které chtěly odstranit parlamentní demokracii a byly proti těm – jak se někdy říká – tradičním stranám. Dal jsem dohromady takovou online edici dokumentů z té doby, kde si to mohou lidé přečíst. Jmenuje se Pád české demokracie: dokumenty 2010–2019. Tam se můžete dočíst, že někteří aktivisté už v začátcích hnutí doporučovali Babiše jako jediného člověka, který může ty změny dotáhnout do konce.
Ale musím říct, že dnes mi aktivity Milionu chvilek pro demokracii připadají jako pokračování protidemokratického hnutí. A pokud by chtěli rozptýlit moje osobní pochyby, tak bych jim vzkázal, ať se jasně vysloví proti klimatické hysterii, která je jenom další fází boje proti parlamentní demokracii. V reálu nejde vůbec o klima, ale jde o to najít nějakou další záminku a další silný argument pro odstavení regulérních institucí demokratických států.
A druhá věc. Ať chvilkaři třeba vyzvou ony intelektuály a osobnosti, kteří tenkrát, už někdy od roku 2010, bušili do demokratických institucí, ať se omluví za to, co tenkrát řekli. Třeba taková rusistka Vladimíra Dvořáková, která tenkrát v televizi vyčítala mládeži, že není levicová. Vadilo jí, že TOP 09 měla dobré výsledky ve studentských „volbách nanečisto“ na středních školách. To by mě osobně přesvědčilo o tom, že jsou tím demokratickým hnutím, za jaké se vydávají.
Velkým tématem letoška byl boj proti globálnímu oteplování, který nejvíce zviditelnila švédská aktivistka Greta Thunbergová. Její cíle do značné míry přijala nová Evropská komise v plánu přechodu EU na bezuhlíkovou ekonomiku do roku 2050. Je namístě se z této „zelené revoluce“, kterou mají zaplatit především soukromé podniky, finanční sektor a občané prostřednictvím nových daní, radovat, nebo se jí děsit?
Je to spíš zelená kontrarevoluce, pokračování boje proti parlamentní demokracii, takže se toho obávat musíme, protože reálným smyslem toho hnutí je donutit státy k vytvoření umělého stavu nouze v hospodářství. Tak mi to připadá. Chtějí donutit státy, aby přijaly opatření, která byla obvyklá v době války nebo v čase nějakého skutečně vážného ohrožení. Vyvolají tak stav nouze, a pak, až na lidi dopadnou ekonomické důsledky, tak oni – ti levicoví extremisté – přijdou s tím, že ten hněv a frustraci lidí naorientují proti tradičním nepřátelům v podobě mezinárodních korporací, kapitalismu, a kdyby ještě někde existovaly nějaké pravicové strany u vlády, tak proti nim. Rozhodně je důvod se toho obávat.
Fotogalerie: - Havel mezi lidmi
Co se týká programu, který má platit pro celou Evropskou unii, tak jsem zaregistroval, že je spojen i s finančními hrozbami, třeba pro Polsko, pro případ, kdyby se tomu nechtělo podrobit, že mu zastaví dotace. Takže se to prosazuje drsně.
Má to oběti i na Západě. V říjnu, u nás se o tom nemluvilo, probíhaly demonstrace zemědělců v Nizozemsku, kterým bylo už teď nařizováno, že musejí omezovat stav skotu, tedy že musí začít s jeho vybíjením a se snižováním stavu domácího hospodářského zvířectva se zdůvodněním, že to kvůli prdění a krkání krav ohrožuje klima. Ti zemědělci poukazovali na to, že to je samozřejmě úplně šílená argumentace a snažili se proti tomu demonstrovat podobně jako žluté vesty ve Francii formou blokování dopravy, ale úspěch neměli.
Takže důsledky už to má. Dopadne to na nás na všechny.
Čelit se tomu už nedá, co se tedy dá dělat?
Důležité je, když už tomu nedokážeme zabránit, tak aby se alespoň pravdivě evidovalo, co se děje, kdo za to může, kdo to protlačuje. Protože jednou, až hospodářské výsledky spadnou, tak se k tomu ti lidé nebudou znát a budou spoléhat, že média, ne lidé, nemají paměť. Ve Švédsku jsem zaregistroval, že už švédská levicová vláda rétoricky obrátila a už se tváří, že třeba v otázce migrační krize nikdy neprosazovala politiku otevřených hranic, že byla vždycky proti tomu. Takže tam takové obracení nastává už teď. To podle mě přijde i s klimatickým stavem nouze, který se tihle lidé snaží vyvolat.
Během roku se do veřejného diskurzu několikrát dostalo téma přijetí původně sirotků, nyní „dětí bez doprovodu“ z táborů v Řecku. Naposledy se mluvilo o čtyřiceti a vláda byla peskována, že není vstřícná ani při takto zanedbatelném počtu, když jsme relativně bohatá země. Měli bychom se ustrnout nad nezletilými v tíživé životní situaci, nebo je správné setrvat na pozici, kterou hájí nynější vládnoucí garnitura? A nebyla hrozba migrace pro naši zemi trochu nafouknutá, což teď někteří její zastánci zesměšňují?
Ve srovnání se zeměmi západní Evropy rozhodně nejsme bohatá země a hrozba migrace určitě nafouknutá nebyla, šlo o reálnou krizi. Podstata problému nebyla v tom, jestli přijmout pár nějakých konkrétních uprchlíků, nebo ne, ale byl tam spor o to, podle jakého principu se bude rozhodovat. Existovala snaha vnutit státům princip otevřených hranic, což znamená, že by se muselo úplně v základních pojmech změnit chápání toho, co je vlastně stát. Státy by ztratily pravomoc rozhodovat o tom, koho, kdy a jak přijmout, a vlastně by musely otevřít své území i se všemi institucemi sociálně-politického státu komukoli.
Bylo by to jako přijít o střechu u domu a být závislý na tom, kdy bude hezky, kdy bude pršet. Státy by musely nečinně čekat, kdy se přižene velká vlna imigrantů, nebo kdy bude klid. Byl by to dům na písku, který by nemohl vůbec fungovat. Nejen v hospodářském ohledu, jak se často mluví. Mám na mysli časté obavy z toho, že by imigranti brali sociální dávky. Souvisí to i se školstvím, protože už dnes mají podle našich mezinárodních závazků a rozhodnutí Ústavního soudu migranti nárok na bezplatné vzdělávání a ze strany neziskovek je tlak na to vynutit pro ně na státu bezplatné zdravotní služby.
Ale týkalo by se to i politických pravomocí v tom smyslu, že z imigrantů, kteří v budoucnu nepochybně dostanou občanství, vzniknou noví voliči. To by znamenalo, jak se někdy říká, friendly takeover čili „přátelské převzetí“ evropských zemí bez boje, kdy by nové milionové kontingenty úplně cizích voličů rozhodovaly o tom, jak se má země dál rozvíjet.
Takže je dobře, že vláda nepodlehla účelovým slovům poslance Kalouska, lidovců, STAN a dokonce i ODS, kteří hovořili o sobectví koaličních politiků?
Samozřejmě nejde o těch konkrétních čtyřicet sirotků, ale o způsob, jakým se bude o imigraci rozhodovat všeobecně, nejen těch čtyřicet konkrétních jednotlivců. Četl jsem si dopis pana ministra Hamáčka a on v něm zdůrazňuje, že chce vědět, co to je za lidi, aby si je naše úřady zkontrolovaly a rozhodly, jestli je můžeme přijmout, nebo ne, přičemž pravděpodobně nejde o sirotky, ale o děti bez doprovodu, což je rozdíl. Tam je často problém s identitou, je to opakující se problém u těchto lidí, takže je opravdu potřeba ověřit, kdo to je. A pak ať naše republika rozhodne. Ale jde o udržení principu.
To je podobné jako na začátku americké revoluce, kdy Británie uvalila na Ameriku cla, pak většinu z nich stáhla, zůstal jen mírný poplatek. Američani se bouřili ne proto, že by na to neměli peníze, ale že jim šlo o princip. Nechtěli připustit, aby o tom, co budou platit, rozhodoval někdo v Londýně, v parlamentu, kde nemají zastoupení. A kvůli tomuto zachování principu to odmítli a vzbouřili se. My jsme v podobné situaci jen s tím rozdílem, že nejde o cla, ale o pravidla pro přijímání migrantů. Nejde tedy samozřejmě o těch čtyřicet jednotlivců, ale o to, že jsou v pohybu statisícové a milionové skupiny. S tím je třeba počítat.
Fotogalerie: - Pochod na vládu
I když se jako historik nespecializujete na dějiny 20. století, jak pohlížíte na dění, které se rozvířilo v souvislosti s koncem druhé světové války, ať už jde o možné odstranění pomníku maršála Koněva, nebo naopak zbudování památníku třem stovkám vojáků ROA, kteří padli při osvobozování Prahy?
Já to vnímám jako nešťastné. Myslím si, že odstraňovat pomník maršála Koněva není potřeba, protože to není totéž jako socha Gottwalda nebo Lenina. Rudá armáda nás reálně osvobodila, takže to není nějaké falšování dějin.
U pomníku Vlasovovy armády v Řeporyjích je největší problém v osobě pana starosty Pavla Novotného, od kterého bych nepřijal ani pomník Marie Terezie, protože to je provokatér, který jakkoli oprávněné nebo vznešené historické téma zdiskredituje. Podle mě to dělá jenom jako samoúčelnou provokaci. U nás je největším odborníkem na vlasovce historik Pavel Žáček a všiml jsem si, že ho podporuje, což, si myslím, je nešťastný tah. Nedělejme to, protože pan Novotný je samoúčelný provokatér, kterému o samotnou věc vůbec nejde.
Ti padlí by si nějaké veřejné připomenutí zasloužili, ale nemusí se to od začátku prezentovat úmyslně jako nějaká provokace proti Rusku.
V závěru roku otřásl veřejností masakr v ostravské nemocnici. Někdejší ředitel Vojenského zpravodajství generál Andor Šándor za tím vidí stoupající míru „nenávisti, hrubosti, netolerance, sprostoty a agrese mezi občany“. Dal byste mu v hodnocení atmosféry ve společnosti za pravdu a cítíte něco podobného ve svém okolí?
Nevím, jakým směrem to pan Šándor myslí, jestli se tím výrokem chce přidat k lidem, kteří vyčítají většinové společnosti rasismus a netoleranci, nebo tím pojmenoval tu bojovou atmosféru, kterou šíří krajní levice. Ve svém okolí to necítím, spíš v pop kultuře, v amerických seriálech, v hollywoodských filmech. Tam je jasně vidět posun k adoraci postavy nějaké bojovnice či bojovníka, superhrdiny. Na okraj podotýkám, že v USA nastupují demonstranti často v kostýmech superhrdinů. To je také fenomén dnešní doby, protože dříve byly filmy o supermanech určeny spíše pro děti. Takže kult bojovnice nebo superhrdiny je taková novinka naší doby, která sem přichází s americkou pop kulturou, která to šíří a která nepochybně má spoluvinu na tom, že některým lidem může připadat správnější a snazší vzít pistoli do rukou a začít na někoho kvůli něčemu střílet.
V poslední době jsem četl různé zprávy, v nichž někdo zdůvodňuje, proč chce třeba zákon o tom, že transgender osoby musí mít uznáno svoje jiné pohlaví bez fyzické změny pouze na základě vnitřního pocitu. A vždy se tam uvádí jako hlavní důvod, proč musí vlády ustoupit, nějaký vnitřní pocit, že by se někdo cítil ponížen, když nebude mít v občance napsáno, že je muž, nebo že někdo bude frustrován z toho, když vláda nebude poslouchat jeho požadavky o klimatu. To je přesně ten druh argumentace, který to usnadňuje, protože na nejvyšší stupínek klade nikým nekontrolovatelný vnitřní pocit. Někdo může mít pocit, že když je sklíčený nebo frustrovaný a okolí ho okamžitě neposlechne, tak může vzít zbraň a jít okamžitě střílet.
Nejsou v tomhle o dost kroků před námi v sousedním Německu, kde se argumentace frustrací pachatele často používala pro ospravedlňování i teroristických útoků?
V německých médiích, na rozdíl od francouzských, se v případech teroristických útoků arabských či muslimských migrantů nesdělovala identita pachatele ani národnost, ani přibližně. Máte pravdu, že v Německu v takových případech opravdu často tvrdili, že to spáchala „nervově narušená osoba“. Vrcholem absurdity bylo usmrcení osmiletého chlapce, kterého imigrant shodil ve Frankfurtu pod vlak. U nás se o tom mluvilo víc než v Německu, tam to byla jenom okrajová zpráva. A protože se nemohlo říct, že pachatelem byl imigrant, tak se média a ministři shodli na tom, že pachatelem bylo nádraží. Poučení z tohoto teroristického činu bylo, že chlapce zabil vlak a že za to můžou německá nádraží, která mají příliš krátká nástupiště. Takže se rozhodlo, že se musí přijmout přísná opatření, že budou nádraží delší a že se do toho musí investovat.
V Německu jsem studoval, v Tübingenu, a stále do Německa jezdím. Loni jsem jezdil častěji do bývalé NDR a v Halle na náměstí jsem viděl demonstrace proti imigrantům, u nás se o nich vůbec nemluvilo. V regionálním tisku se tam psalo, že v supermarketech se množí konflikty s imigranty a v srpnu 2018 došlo k útoku nožem na trhu v Chemnitzu. Poté, co byl syrský pachatel odsouzen a neuspěl s odvoláním, říkala jeho obhájkyně Ricarda Langová v médiích, že tohle by se v západních bundesrepublikách nestalo. Mluvila velmi pohrdavě o těch, co žijí na východě Německa.
V politickém marasmu české politiky, jak bývá nynější stav občas nazýván, by se mohlo začít blýskat na lepší časy. Mám tím na mysli projekt poslance a starosty Prahy 7 Jana Čižinského 3000 statečných, kteří mají během roku kontaktovat milion lidí a sehrát podobně pozitivní úlohu jako hrdinové filmu Sedm statečných. Může být tento program zaměřený na ty, kdo jsou zklamáni z posledních třiceti let, konečně tím pravým, co pomůže porazit Andreje Babiše a co opravdu může udělat zemi lepší? Není však až příliš silácké Čižinského vyhlášení, že je připraven být premiérem?
Až dosud jsem pana Čižinského považoval za docela racionálního člověka. Jako historik na to můžu říct, že podobný nápad, ale lepší, měl v osmnáctém století Giacomo Casanova, který hodlal podobným způsobem vytvořit novou společnost ve Španělsku, když chtěl španělskému ministrovi Campomanesovi poradit dokonalý plán na zalidnění pustých venkovských oblastí jižního Španělska.
Casanova, na rozdíl od Čižinského, nechtěl mít tři tisíce lidí, vystačil by si jenom s osmi, ale zase kladl důraz na rozmnožování. Vymyslel důmyslnou soustavu z lidových slavností a z hudby, které by podporovaly veselost a chuť se rozmnožovat. To mělo být hlavním principem jejich zákoníku.
Možná by pan Čižinský mohl jít spíš touto cestou.
Fotogalerie: - Století dobrovolníků ve Francii
O Vánocích by se měly setkávat všechny generace. Dříve platilo, že se mladší učili od starších a že moudrost starších má být ceněna. Nyní aktivisté upozorňují na to, že starší generace je náchylná k dezinformacím, ať už kvůli řetězovým mailům nebo internetovým prostředkům. A mladá generace se v médiích snaží té starší v tomto směru radit. Co o této možné výměně rolí soudíte?
Zaregistroval jsem tuhle rétoriku, a docela mě překvapila. Vím, že to začalo domněnkou, že starší lidé jsou náchylnější věřit nějakým ruským dezinformacím a dezinformačním webům. To mi ale připadalo nelogické, protože starší lidé sledují spíše audiovizuální média, jako je televize a rozhlas, než aby četli nějaké dezinformační weby. Jediní, kdo je prokazatelně čtou, jsou někteří čeští novináři. Spíš tedy čeští novináři a někteří filozoficky uvažující humanitní vědci jsou náchylní věřit lžím.
Věkem to není. Rozhodně bychom předávání zkušenosti staršími neměli zatracovat. Konkrétně naše východoevropská historická zkušenost je něco, co bychom měli nějak vyjádřit a bránit proti současnému přepisování zkušeností ze strany západní levice.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
