Jaké jsou největší slabiny českého zemědělství a projevily se nějak výrazně v důsledku letošního suchého léta?
Slabinou je především to, že v České republice se nacházejí rozsáhlé půdní bloky a chybějí jakékoli krajinotvorné prvky, jako jsou meze nebo remízy, které krajinu stabilizují. Pochopitelně i nadměrně utužená a vyčerpaná zemědělská půda vůbec ničemu neprospívá. To, že jsme měli po dobu tří měsíců sucho, by nevadilo, ale problémem byla nadměrná tropická vedra. Další potíže nastávají, když přijdou srážky v podobě přívalových dešťů. Krajina kvůli utužené půdě není schopná vodu absorbovat, a tím pádem voda stéká pryč z polí. Nemálo s tím souvisí i vysoké procento zastavěné půdy. Denně se zastaví patnáct hektarů, takže za posledních pětadvacet let to znamená téměř 140 katastrů po tisíci hektarech, což už není zrovna malá plocha. Uvědomme si, že při takhle velkém množství „zabetonované půdy“ stačí jakýkoliv přívalový déšť a okamžitě nastávají potíže.
Zmenšující se podíl orné půdy je nevratný proces. Dá se trend zastavěnosti alespoň zpomalit, když už ne zastavit?
Ano, minimálně zpomalit! Osobně navrhuji okamžitý zákaz zástavby v České republice, protože pouze tohle je jediná i efektivní záchrana orné půdy. Pro upřesnění, dané opatření by se týkalo zejména obchodních center a průmyslových zón. Bylo by zapotřebí, aby se stavby povolovaly pouze uvnitř obcí s nějakou omezenou plochou, například od dvou set do pěti set metrů čtverečních. Musí se to přece nějak nastavit, není možné, abychom zastavěli v České republice kvalitní půdy průmyslovými zónami a obchodními centry, to je absolutní nesmysl. Už takhle jich tu máme až dost. Teď je třeba to okamžitě a striktně zastavit nebo hodně omezit, jiná varianta opravdu není. V zemědělském výboru s panem předsedou Faltýnkem teď řešíme otázky ohledně stability krajiny, ale zároveň chci, abychom začali jednat i o problémech týkajících se zastavování orné půdy v České republice.
V jakém stavu vůbec půdní fond v České republice je?
Na konci osmdesátých let rozbory prokázaly, že v půdě je pouze padesát procent humusu, co by v ní mělo být. Bohužel po roce devadesát jsme ji nijak nezlepšovali, ba naopak jsme ji ještě zhoršovali. Proto se v současnosti půda nachází přímo v „žalostném“ stavu. Náprava potrvá dvojnásobek času, než když se ničila. Do krajiny musíme vrátit zlepšující plodiny zemědělství, tj. jetelotrávy, vojtěšku, hrách a další. Musíme se zamyslet nad tím, že velká část slámy nejde zpět v podobě statkových hnojiv, ale do tepláren nebo na další technické zpracování. Ministerstvo zemědělství a životního prostředí musí naslouchat nezávislým odborníkům, kteří mají zdravý rozum a nenahraditelnou praxi a zkušenosti. Dnes je takový model, že do zemědělství nechceme vracet pracovní sílu, ale přitom bychom měli vrátit zpět pracovní příležitosti na český venkov. V zemědělství i lesnictví práce musí být, aby venkov začal nějak prosperovat.
Psali jsme:
Co s tím, abychom se při snižující se ploše orné půdy nestali jen závislými na dovozu zemědělské produkce ze zahraničí?
Česká republika má úžasnou výhodu v tom, že je v mírném pásmu střední Evropy. Jen je zapotřebí připravit takovou koncepci, pochopitelně nemám žádný problém se na její přípravě spolupodílet, která by ukázala, co se dá v České republice vypěstovat, vykrmit nebo zpracovat. To je jediná cesta ke zlepšení pozice České republiky. Musíme se stát soběstační ve výrobě téměř všech potravin, potom to bude v pořádku. Nebo ještě lépe s mírnou nadvýrobou, protože po kvalitních potravinách poptávka určitě bude.
Jak se na českém zemědělství podepsal náš vstup do Evropské unie?
Jednak z toho pohledu, že kupříkladu v důsledku dotační politiky EU u nás došlo ke kolapsu cukrovarnictví, a tím i k výraznému zmenšení osevní plochy cukrové řepy, ale i kvůli už zmíněným zastavěným plochám, které vedou k tomu, abychom toho pěstovali méně a raději co nejvíce dováželi ze zahraničí. Pokud to byl záměr, byl určitě dokonán se souhlasem „našich“ politiků. To bylo absurdní, přece nikdo, žádná země, žádný soudný člověk by neudělal to, k čemu došlo. Byly dané kvóty vázané na české cukrovary, ale pak je koupili zahraniční investoři, zrušili u nás cukrovary a kvótu si vzali s sebou. To přece musíme vrátit zpět. Myslím si, že Evropská unie je dnes dvacet osm si konkurujících firem, to je třeba si uvědomit. A podle toho je zapotřebí stavět veškerou ekonomiku a vůbec taktiku České republiky. Evropská unie nám nemá co poroučet, i když jsme její součástí. Musíme začít přemýšlet tak, aby tahle země byla soběstačná. Ale to nás musejí zastupovat lidé, kteří budou neústupní v jednáních týkajících se České republiky. Pro mě je politik, jenž řekne, že Brusel něco nařídil, automaticky „hloupý“ člověk, který nemá vůbec v politice co dělat. Pouze „chytrý“ politik řekne, že právě my jsme ti, kteří si o tom rozhodují, aby tato země měla ten „pozitivní“ ekonomický směr.
Českému zemědělství tedy náš vstup do Evropské unie příliš nepomohl?
Rozhodně mu uškodil! Zredukovala se zemědělská výroba na minimum a návazně na to i další zpracovatelské obory na výrobu potravin. Měla tu určitě být zachována zemědělská výroba, pouze v menším rozsahu, než tomu bylo do roku 1989. Bohužel se tu pozavíraly zpracovatelské podniky, výrobny, což mělo i ten dopad, že dnes potraviny vozíme ze zahraničí a nikdo nezná ani původ. Proto když dnes někdo napíše, že je to česká potravina, je to absurdní, protože velká část se k nám dováží.
Jak je na tom Česko se živočišnou výrobou?
Oproti období před rokem 1989 se živočišná výroba rapidně snížila, celkově asi na polovinu. Ve výrobě vepřového masa jsme pouze na 46 procentech soběstačnosti. Důležité je, aby se začaly více podporovat malé výkrmny, například kolem tisíce prasat, protože čím jsou provozy větší, tím větší je zatížení na životní prostředí a krajinu. Musíme tyto současné přeplněné a „centralizované“ výkrmny rozmělnit do početnějších a zejména menších. Tím bude znatelně nižší zatížení na životní prostředí a pochopitelně vrátíme na venkov i zaměstnanost.
To byste si představoval, že se stanoví nějaké limity, kterým se chovatelé budou muset podřídit?
Ideální je, pokud funguje zdravý rozum. Přirovnám to k jízdě na dálnici. Někdo řekne, že chce jezdit po dálnici dvě stě, tři sta, tak pochopitelně může, ale musí počítat také s následky. A to samé vidím i v zemědělství. Kdyby byla nějaká koncepce na zmenšení velkochovů, tak by se do ní muselo bezpodmínečně dát, že pokud někdo znečišťuje více životní prostředí, také musí mít zvýšenou daň. Ano, i tohle si umím představit, protože je načase s tím něco udělat. Dále tu máme „železné krávy“, tedy bioplynové stanice, do nichž vozíme padesát, sto kilometrů „krmivo“, kterým je nejčastěji kukuřice. A také ten odpad musíme vozit dál. Zatěžujeme nejen přírodu, ale i místní komunikace nebo občany. Je jasné, že tato změna či přeměna nebude jednoduchá.
Soustava mezí zabraňující erozi půdy. Foto: Archív Františka Havláta
O České republice se občas říká, že jsme jen takovou montovnou. Toto poněkud pohrdlivé slovo se vztahuje na průmysl. Jakým výstižným označením by se dalo charakterizovat zemědělství ve stavu jedenáct let po vstupu do EU?
Správně by to mělo být nastavené tak, že to, co se v České republice, teď budeme mluvit o rostlinné produkci, obilninách a dalším, vyprodukuje, bychom měli zpracovat nebo zkrmit v živočišné výrobě. Tady by se to mělo vykrmit, zabít a zpracovat do konečných výrobků. Ale my to vyvezeme ven, někdo s tím vykrmí „nějaký“ dobytek a vrátí nám to zpět do České republiky. Myslím si, že teď je prostor na změnu. Globální svět pomalu končí a většina věcí se soustřeďuje zpět na regiony. De facto takovým regionem je i Česká republika v porovnání se světem. Úplně jednoznačně to musíme nastavit tak, že se to zde vypěstuje, vychová a následně zpracuje a prodá. Pokud to takhle bude fungovat, přestaneme být závislí na dovozu ze zahraničí. Mám známé, kteří se zabývají výrobou uzenin, zpracováním masa, uzeniny mají v relacích 140–170 korun, a je v nich prokazatelně sto procent kvalitního vepřového masa. Podle mého názoru jsou to velice přijatelné ceny. Základem je se pokusit ten „řetěz“ zkrátit. Přidanou hodnotou by byla hlavně práce a navíc bychom učili naše děti, jak se to má dělat. To platí i pro průmysl, který je dnes postaven na dovozu různých výrobků z Východu a u nás se jen smontují. Nepotřebujeme tu „nějaké“ montéry se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním. Potřebujeme vyučené, středoškoláky i vysokoškoláky, podotýkám, že kvalitní. A zároveň tito lidé musejí vytvářet i předávat něco dalším generacím.
Jak by měla vypadat státní zemědělská politika, co by se mělo především zlepšit?
Tady se stala velká chyba v dotacích, které jsou postavené na plochu. Měly se vzít v úvahu tři veličiny zemědělského podniku, myslím tím výměru, produkci a zaměstnanost. Jednoduchým vzorečkem bychom spočítali, jak vysokou dotaci udělit. Pochopitelně malé firmy s dvaceti hektary, které by se věnovaly sadům a pěstování zeleniny, by měly vyšší koeficient pro výpočet dotací, protože je tam více rukodělné práce. Ano, budou nám „hloupí“ politici oponovat, že Evropská unie to nedovolí, ale my se jí přece nemusíme ptát. Musíme dělat všechno, aby Česká republika byla ekonomicky stabilní a soběstačná. Tento model se dá nastavit, aby zde byly především malé a střední zemědělské podniky. Nechci, aby někdo měl představu, že podporuji všechno malé. Jenže nemůže to být postavené jenom na tom, dostat dotaci na plochu, tak jak tomu bylo po roce devadesát, že bylo výhodnější ji zatravnit, jednou nebo dvakrát pokosit a dostat „tučné“ finanční prostředky. Ne, finanční prostředky v podobě dotací musejí sloužit na to, co má nějakou prospěšnou ekonomickou hodnotu.
Kukuřičné pole - "krmivo" pro bioplynové stanice. Foto: Archiv Františka Havláta
Jste poradcem i v oblasti životního prostředí. Za poslední čtvrtstoletí se u nás zlepšily kvalita ovzduší i čistota vodních toků. Kam by se teď měla zaměřit pozornost nejen ochránců přírody, odborníků a politiků, ale veřejnosti vůbec?
Podstatné je, aby se konečně začala stabilizovat krajina. Navrátit krajinotvorné prvky, a tím minimalizovat splachování ornice do příkopů, potoků, říček a tak dále. Je důležité ji udržet na polních plochách. Krajinotvorné prvky mají i další užitečné funkce, není to jen ochranný prvek před erozí, slouží také jako zdroj obživy, úkryt pro různé živočichy. Do údolnic je třeba doplnit kaskádu rybníků. Příroda je neuvěřitelně mocná, a pokud jí budeme naslouchat, tak se bude určitě posouvat správným směrem. Ale musíme začít. Letošní sucha jsou takovým velkým upozorněním, že tento problém může celkem rychle nastat, a je pouze na nás, abychom se tím konečně s veškerou vážností zabývali.
Stabilizační mez v krajině. Foto: Archiv Františka Havláta
S kvalitou ovzduší a vodních toků tedy můžeme být oproti předchozím letům spokojeni?
Obecně se tvrdí, že ovzduší máme zdravější, ale když mám mluvit opravdu upřímně, tak si nejsem úplně jistý. Ano, nemáme například „velké“ továrny, které by nám znečišťovaly životní prostředí, ale stačí se zamyslet třeba nad leteckou dopravou ve vzdušném prostoru České republiky. Bylo by asi velice zajímavé spočítat dopad letecké i automobilové dopravy v porovnání s „nějakou“ průmyslovou výrobou. To je otázka, kterou doposud nikdo neřešil. Zase si myslím, že je třeba si uvědomit, že všelijaké tuzemské továrny, fabriky zaměstnávaly poměrně mnoho českých občanů a byly v první řadě užitečné pro náš stát. Dnes je už vlastní zahraniční investoři, takže posílají zisky i odvádějí daně v mateřské zemi, tudíž jsou pro Českou republiku úplně „bezcenné“. Od nás do zahraničí „odteče“ každý rok kolem 400 miliard až 500 miliard, ale Evropská unie nám vrátí „zanedbatelných“ 41 miliard. Když někdo z politiků řekne, že je to výhodné, mám dojem, že asi neumí nebo zapomněl počítat.
Rozhodně se chováme šetrněji k životnímu prostředí než dříve, to ano. Ale je zapotřebí se zamyslet i nad tím, aby se zvýšila zaměstnanost, pochopitelně i na venkově. Je absurdní, když přijdu kamkoli do města a vidím desítky bezdomovců, kteří se potulují, povalují a obtěžují ostatní lidi. Bohužel není pro ně práce. Dále senioři, matky samoživitelky a děti v dětských domovech, na které údajně nemáme taktéž finanční prostředky. Na straně druhé pro migranty, kteří sem přijdou, je schopná vláda pronajmout byty, popřípadě možná i hotely, aby měli kde bydlet. Je to paradox. Podle mě je něco hodně špatně a máme nejeden důvod se urychleně, důkladně zamyslet nad současností či budoucností této země.
Zádržný rybník v krajině. Foto: Archiv Františka Havláta
František Havlát je nezávislým odborníkem, poradcem v oblasti zemědělství, životního prostředí, rozvoje venkova, podpory rodinného podnikání a zaměstnanosti na venkově. Je autorem či spoluautorem několika odborných publikací, má více než 25letou praxi v zemědělství. Navštívil několik desítek rodinných zemědělských farem a zpracovatelských podniků v Evropě. Od konce 90. let spolupracuje s Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí na dotačních titulech Programu rozvoje venkova.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
