Invaze imigrantů. Putinovo agresivní Rusko. Nesvéprávní šašci kývající na každý nesmysl z Bruselu. I křupan Zeman může mít pravdu. Peroutkův synovec promlouvá

Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu ´89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 1989 dostali, o nás samých?

Opravdu to vypadá na velkou krizi. Mizí pocit svobody a bezpečí z počátku 90. let, nálada ve společnosti se v poslední době rapidně mění. Přibývá obav z budoucnosti a roste skepse. Nemusíme být spokojeni se současným stavem české demokracie, ale ta hlavní a zásadní hrozba je zvenku. Nebezpečí zvenku – myslím teď nejen z invaze nekompatibilní kultury, ale i z demoralizace části Západu a EU, násobící tyto hrozby – ohrožuje celou Evropu a tedy i země Visegrádu a Česko. Ale na druhé straně může tato krize vyvolat také zdravou reakci. Říkáte tomu výzva. Zdá se, že tuto výzvu Češi – a je jich většina – správně chápou. Záleží teď na tom, zda a kdo se - u nás, ve střední i v celé Evropě - dokáže s těmito hrozbami poprat.

Seriál ParlamentníchListů.cz k výročí 17. listopadu 1989

Myslíte si, že sdělovací prostředky podporují demokratickou otevřenou diskusi, nebo se jedná o manipulaci a propagandu? A případně v čem?

Otevřenou diskusi některá média určitě podporují a některá ne – na prvním místě Česká televize pod vedením exkomunisty Dvořáka. Svobodnou diskusi u nás podporují svobodná média, jako jsou některé rozhlasové stanice nebo např. Echo 24, Reflex nebo Parlamentní listy. Otevřené diskusi naopak brání ta média, která jsou pod vlivem ideologie nepřátel národních států, neprůhledných nadnárodních institucí, silných ekonomických hráčů nebo parazitujících nevládních organizací. Nesvobodná média propagují jejich názory, a to i násilnými způsoby, jako jsou cenzurní zásahy, potlačování svobody slova a umlčování nepohodlných novinářů. V denní praxi jde o tendenční zpravodajství, zamlčování či zveličování skutečností a týká se to citlivých oblastí, jako jsou válečné konflikty, terorismus, ale i přirozená lidská práva a bioetické problémy.

V současnosti se hovoří o tom, že více než 85 procent legislativy přichází z Bruselu a český parlament ji musí jen povinně implementovat. Lze tedy ještě hovořit o demokracii?

V legislativní branži evidentně o žádnou demokracii nejde. Vstupem do EU jsme se ocitli v roli nesvéprávných šašků, kývajících na každý nesmysl z Bruselu. Mohou za to i někteří eurohujerští politici a samozřejmě všichni, kdo členství v unii nekriticky podpořili nebo stále ještě podporují. Nicméně připomínám, že v referendu o vstupu do EU v roce 2003 to ani zdaleka nebyla ona podle Cyrila Svobody „drtivá většina“, která hlasovala pro vstup, ale naopak jen menšina - necelých 43 procent českých občanů. Skoro tři pětiny Čechů tedy vstup do unie nepodpořily a pokud by se dnes o tom znovu hlasovalo, byla by nadpoloviční většina opět proti.

Známe citát J. A. Komenského „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“, který se hodně citoval po listopadu. Je vláda věcí našich v rukou našich – českého lidu? Nebo je jinde? Kde?

Už jsem to naznačil, když jsem mluvil o potlačování svobody slova a o legislativním diktátu. Ale ještě jednou: v hodnotových záležitostech nebo v legislativním procesu jsme vazaly bruselských byrokratů a neomarxistických sociálních inženýrů. Vůbec nejhorší dopad na náš stát může mít řešení nynější migrační krize podle unijních takzvaných elit v režii paní Merkelové a pánů Junckera, Schulze či Hollandea.

Co dělat pro návrat vlády věcí našich do rukou našich?

Předně bych radil připojit se k britským požadavkům na změnu unijních pravidel. A to včetně návratu k principu jednomyslnosti v rozhodování Rady EU, revokace povinných uprchlických kvót a zakotvení křesťansko-židovských kořenů do preambule základního dokumentu EU. Nebude-li to přijato, pak bych kromě referenda o vystoupení z EU doporučil předčasné volby, a to nejpozději v polovině příštího roku. Obě tyto urgentní demokratické procedury se mohou konat současně a mohou přispět k záchraně kulturní, ekonomické a politické svrchovanosti České republiky.

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?

Nechci zvyšovat paniku, která už nyní je dostatečná. Oba zmínění pánové jistě nemluví v této věci zcela do větru. Klimatolog Cílek upozorňuje, že v souvislosti s klimatickými změnami se mohou dát do pohybu stamiliony. A to nejen ze severní Afriky a Blízkého východu, ale i z klimaticky a vojensky zranitelného pásma mezi Íránem a Čínou. Dokonce mluví o strategicky řízené migraci jako o zbrani hromadného ničení. Migrační vlna ani nemusí být konspirativně organizovaná, může však být jako specifická zbraň v hybridní válce zneužitá.

Zásadní figurou je nyní již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni na 17. listopadu proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos prý se mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?

Nemusím mít Miloše Zemana vůbec rád a mohu si o něm myslet, že je nedovzdělanec a svým způsobem křupan. Jeho výkony ve funkci prezidenta jsou mírně řečeno velmi nevyrovnané. To nic nemění na tom, že i křupan může mít pravdu a dokonce i v některých zásadních věcech. Oproti jeho začátkům na Hradě bych řekl, že v poslední době vidí věci jasněji. Naopak se tragicky mýlí, pokud přehlíží nebezpečí imperiálních choutek Vladimira Putina.

Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je dle vás pravda?

Pan Babiš má mnoho minusů, tím hlavním je drzost, že se jako miliardář, jehož firmy pobírají evropské i státní dotace, a majitel mediálního impéria nestyděl vstoupit do české vlády. A to nemluvím o jeho údajné minulosti registrovaného důvěrníka a agenta StB, z čehož ho prý u slovenského soudu vysekal jeho estébácký řídící orgán. Samozřejmě, že takový člověk může být nebezpečím pro demokracii. Zda chce okrádat či už okrádá stát, o tom si nedovolím spekulovat, to je otázka pro orgány činné v trestním řízení. Jisté je, že i jako ministr financí střeží zájmy svých firem.

K samotnému 17. listopadu. Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata, jak o zločinech z doby nadvlády KSČ, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

O 17. listopadu se už několikrát mluvilo jako o ukradené revoluci, poprvé hned při prvním výročí. Je fakt, že sametový převrat mohl dopadnout mnohem hůře. Negativní úlohu hned od počátku nehrál ani tak Václav Havel jako Václav Klaus – a ten až na výjimky do konce svého druhého prezidentského mandátu. Ale jak už jsem zmínil, devadesátá léta byla v Česku především ve znamení svobody a celkem přehledné politické situace. Dostatečná podle mého názoru nebyla reflexe komunistické minulosti, a to jak v politické, tak v ekonomické sféře. Chyby byly i v nedostatečné legislativě a ve způsobu privatizace. V roce 2013 ovšem došlo k takzvanému Ištvánově puči, policejnímu spektáklu s cílem odstranit Nečasovu vládu, a od té doby to tu stále častěji připomíná policejní stát, v němž páchá a kryje trestnou činnost samotná policie. Velmi nestandardní byly i politickomocenské machinace přímo voleného prezidenta po jeho nástupu do funkce.

Co 17. listopad 1939? Není poněkud zakryt novějším listopadem?

Oba listopady nelze srovnávat, třebaže podstatnou úlohu v r. 1939 i v roce 1989 hráli studenti. Ten první 17. listopad dopadl pro studenty tragicky, druhý, který z prvního vycházel, naopak otevřel svobodnější epochu českých dějin.

Jak se vlastně v naší zemi žije? Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce a tak dále. Jaké jsou u nás „nedodělky“, které společnost má vůči nejslabším?

„Nedodělky“, o nichž mluvíte, jsou bohužel trvalou skvrnou posledního čtvrtstoletí. Patří k nim také stále platný komunistický potratový zákon, nesprávná rodinná politika, nově i zvýhodňování nepřirozené sexuální orientace nebo sociální dávky usnadňující rozpad rodin. Nápravu nemůžeme čekat od liberálních politiků, ale od pevné vlády, která bude respektovat přirozená práva a osvědčený systém tradičních hodnot.

A máme pomáhat uprchlíkům, když tak máme ve vlastní zemi řadu lidí, kteří si zaslouží naši pomoc?

Je pravda, že prioritní sociální pomoc by měli dostávat nejpotřebnější tuzemští bližní. Ale jak víte, ne vždy o ni například bezdomovci stojí. Spíše by měl být vytvořen systém, který by bezdomovectví ne-li úplně vymýtil, tedy aspoň maximálně omezil. Pomoc by měli dostat i nejvíce ohrožení křesťanští uprchlíci z oblastí postižených válkou nebo terorem Islámského státu. Je skandální, že prvních 152 křesťanských uprchlíků z Iráku, kteří do Česka mají přijet, nedostanou pomoc od českého státu, ale musí se na ni skládat dobrovolníci z českých farností.

Které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu ´89 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím? Kdybyste měl vypíchnout ty nejvýraznější…

Václav Havel i přes své morální hendikepy jako první polistopadový prezident udělal Česku ohromné renomé ve světě. V domácí politice zdaleka tak úspěšný nebyl a v mnoha věcech se mýlil. To Václav Klaus už při svém vstupu do politiky jako ministr financí nešťastně propásl možnost oddělit špinavé peníze od čistých, jako to udělal po první světové válce ministr Alois Rašín. Starým strukturám tím Klaus otevřel možnost transformovat politickou moc do ekonomiky. Důrazem na takzvanou neviditelnou ruku trhu a tržní hospodářství bez přívlastku pak jako premiér přispěl k oslabení sociální funkce státu, což vedlo k necitlivosti ve společenské oblasti a problémům s privatizovanými podniky strategické důležitosti, které měly zůstat ve vlastnictví státu.

V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Čím přispějete vy do této diskuse? Směřujeme správně? Či co máme změnit a kam máme směřovat?

Transatlantickou orientaci problematizuje neschopnost americké administrativy i prezidenta Obamy, který v politickém klání s Putinem selhává. Prestiž „amerického četníka“, který v dobách republikánů Ronalda Reagana a George Bushe představoval světovou bezpečnostní pojistku, je pryč. Ani vztah USA k naší části Evropy neposkytuje takové záruky bezpečnosti, jaké bychom v blízkosti expanzivního Ruska potřebovali. Spoléhat nemůžeme ani na EU, která za celou dobu své existence nebyla schopna vytvořit společné obranné síly, ale naopak nátlakovou integrační a imigrační politikou Evropu rozděluje.

Členství v NATO nebereme příliš vážně, protože nedodržujeme ani stanovený podíl výdajů na armádu. A orientace na Putinovo agresivní Rusko by byla stoprocentním návratem do ruského chomoutu. Můžeme vkládat naděje do pozitivních politických změn v západních zemích, ale musíme především spoléhat sami na sebe, jako to už do určité míry dělají naši visegrádští partneři.

Hovoří se o tom, že EU selhává v migrační krizi a že na nás Německo vytváří nátlak. Máme dle vás nadále zůstat v EU?

Vážných důvodů k vystoupení z EU je řada, katastrofálně nezvládnutá migrační krize je posledním a nejvážnějším z nich.

Hovoří se o hodnotové a duchovní krizi naší civilizace a společnosti. Není to tak, že demokracie a společenství občanů nemůže fungovat bez některých pevně zakotvených hodnot? A případně jakých?

Už za první republiky T. G. Masaryk řekl, že máme sice demokracii, ale potřebujeme také demokraty. To je maxima v sobě zahrnující hodnotovou a vědomostní výbavu každého, kdo chce provozovat demokracii se zodpovědností k celku. Vedle Masarykova „nebát se a nekrást“ taková výbava obsahuje řadu ctností, znalostí a zásad. Například sebeovládání, rytířskost, lásku k životu a pravdě, odvahu jít s kůží na trh, obětavost a jasné vědomí odkud a kam jdeme. Tatíček Masaryk také pravil, že „demokracie je diskuse“, což znamená, že dobrá řešení lze nacházet se znalci věci, nikoli s polovzdělanci či primitivy. Být demokratem prostě není lehké, vyžaduje to úsilí. Ale nebudeme-li pěstovat demokraty, nebude fungovat ani demokracie.

Co přát české demokracii do dalšího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?

Přál bych jí nějakou novou Národní stranu práce, něco podobného, ale úspěšnějšího, než co v roce 1925 založili Jaroslav Stránský s Karlem Čapkem a Ferdinandem Peroutkou. Měla by to být strana realistická, široce přijatelná pro tvůrčí a mravně vyspělé občany, zejména i nespokojence s dnešním stavem věcí. Nepřál bych to, co si jistě nepřeje ani většina občanů – nějakou novou totalitu v jakékoli barvě nebo konfesi.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.