Jak vnímáte rozpočet Evropské unie na příští období? Objeví se v něm už důsledky odchodu Velké Británie?
Myslím si, že návrh rozpočtového rámce 2021-27 je víceméně autentickým odrazem toho, co Evropa pro příští dekádu potřebuje. Když někdo říká, že to je nevyhovující, myslím, že nemá úplně pravdu. Podle mne jde rozpočet hodně do budoucích potřeb. To znamená, že hodně jde do inovací, do výzkumu, do lidských zdrojů, méně jde už do oblastí, na které je Česká republika zvyklá. To znamená na kohezní politiku a na společnou zemědělskou politiku, což samozřejmě může budit z hlediska zvyklostí, které si čeští příjemci za posledních patnáct let osvojili, určitou nevoli, takže budou bránit způsoby, kterými byli zvyklí se doposud na evropském rozpočtu podílet.
Fotogalerie: - Buchty místo koblih
Volili byste v příštích prezidentských volbách Václava Klause staršího?Anketa
Myslím, že přístup „dejte nám peníze a my se postaráme o to, jak je využijeme“, není úplně moderní. My jsme za dobu od vstupu do Evropské unie poměrně dost zbohatli, jsme někde na úrovni Španělska nebo Itálie, a mám pocit, že by tomu měl odpovídat i způsob využívání zdrojů evropského rozpočtu. To znamená, že by měly jít na opravdu inovativní rozvojové projekty.
My jsme měli v minulosti obrovské množství prostředků na dopravní infrastrukturu, v procentech nejvíc ze všech členských států. A všichni víme, jak ta situace vypadá, a není to vina Evropy, je to naše vina, jak jsme takové obrovské množství prostředků dokázali prohospodařit. A zahraničí pozorovatel zírá, jak je u nás dopravní infrastruktura v zoufalém stavu. Takže bědovat nad tím, že u nás pořád není dokončena, by mělo vést k zamyšlení nad sebou samými než nad Evropou.
Dojde i ke změně tolik kritizované společné zemědělské politiky?
Co se týče společné zemědělské politiky, domnívám se, že bychom měli také preferovat spíš nějaké moderní využití, to znamená nelpět na zaručených platbách, které pořád tvoří velmi významnou část rozpočtu na společnou zemědělskou politiku, ale spíš pojímat financování zemědělství projektově tak, jak přímé platby dělají ostatní kapitoly. Zvlášť ty, které se netýkají aktivních zemědělců, mi připadají jako zhůvěřilost.
Na druhou stranu v oblasti společné zemědělské politiky bych prosazoval jako zásadní zájem České republiky to, aby případně přímá platba na hektar byla v celé Evropské unii stejná. To, že je v Bulharsku 60 eur, v České republice 90 eur, v Dánsku nebo v severských zemích 350 eur, to není podle mne úplně férové. Sjednotit tyto podmínky v rámci jednoho trhu by bylo více než žádoucí a měl by to být větší zájem České republiky než to, aby se neuplatňoval tzv. kepping, to znamená, aby se u velkých farem omezila dotace nějakou maximální rozlohou farmy, hovoří se o nějakých sto, sto dvaceti hektarech. A farma, která má větší rozlohu než toto číslo, by dostala výrazně méně než menší farmy. Tohle mi přijde naopak docela rozumné, byť ortodoxní zemědělci u nás bědují, že žádný potenciál pro malé zemědělské farmy u nás není, že to drží ty velké, a že musí dostat podporu. Nejsem zemědělec, nejsem schopen to posoudit, ale přijde mi to jednostranné.
Myslím si, že v budoucnu by evropský rozpočet neměly zdaleka představovat jen dotace, ale měly by se v daleko větší míře než doposud uplatnit tzv. finanční nebo inovativní finanční nástroje, to znamená návratné prostředky, které neprotečou jednorázově jako dotace a někde se ztratí, ale poté, co splní účel, tak se vrátí. A možná bych důraz na finanční nástroje kladl i s tím, že se očekává obecně v Evropě zvýšení úrokových sazeb, znepřístupnění peněz, takže banky budou poskytovat úvěry za daleko vyšší úrokové sazby.
Myslím, že tyto finanční nástroje, které mají úrokové sazby okolo jednoho procenta a méně, se stanou velmi atraktivní, a budou podle mne daleko potřebnější. Přinesou větší přínos než nějaký fiktivní vzdělávací kurs, na který nikdo nepřijde a kde ty peníze schramstne ten, kdo ten kurs pořádá, a lektor, aniž by kohokoli vzdělal. Tohle je opět jedna ze stinných stránek toho využívání peněz. Já bych nebědoval nad tím, že se z evropských prostředků pořizovala golfová hřiště, protože těch bylo strašně málo v porovnání s penězi, které byly k dispozici. Jen se staly užitečným idiotem, který měl ilustrovat neefektivnost těch peněz, ale ty neefektivně vydané peníze v oblasti vzdělávání se staly docela masivním jevem. Tím nechci říci, že vzdělávání není třeba, naopak, je potřeba jako sůl, ale mělo by se využívat daleko jiným způsobem, než bylo u nás v minulosti praktikováno.
Půjde tedy podle vás o razantní změny v evropském rozpočtu a v rozdělování peněz z evropských fondů, ne jen o drobné změny?
Myslím, že to vůbec nejsou drobnosti, že to je opravdu větší než malá změna. Samozřejmě je to podmíněné tím, že to schválí členské státy, které v tom mají klíčovou roli, to znamená Rada. Evropský parlament tam víceméně přicmrndává, ale mám pocit, že členské státy obecně mají poměrně vysokou míru shody na základních nových parametrech.
Vedle těch, které jsem zmiňoval, výzkum, vývoj, lidské zdroje, hrají velkou roli věci spojené s bezpečností a migrací. Tam je vyčleněno více než deset procent víceletého finančního rámce. V různých podobách jde na rozvojovou pomoc i na prevenci před migrací, řešení migrace a posílení bezpečnosti, zvlášť vnějších hranic unie, což by mělo být v České republice, která se tohoto problému velmi bojí, kvitováno, že k tomu má docházet. Ale myslím, že na těchto základních parametrech je všeobecná shoda.
Z hlediska způsobu financování se v daleko větší míře uplatňuje to, co už je platné teď, říká se tomu tematická koncentrace: že v podstatě ty prostředky jsou předurčeny na nějaký cíl, že invence na úrovni členských států je limitována, že v podstatě členský stát je zavázán určité oblasti minimálně podpořit. Třeba v případě České republiky v rámci nejvýznamnější kapitoly, která bude pořád nejvýznamnější, to znamená kohezní politika, strukturální a investiční fondy, tam bychom měli až sedmdesát pět procent prostředků věnovat na inovativní projekty, na výzkum a na šetrné zacházení s přírodními zdroji.
Daleko menší podíl by měl jít na dopravu. Nestěžujme si, že se nám zužuje rozsah prostředků na dopravu, protože, jak už jsem říkal, když jsme měli obrovské šance je využít daleko lépe v minulých patnácti letech, promrhali jsme to. Nemůžeme chtít, když bohatneme, pořád čerpat prostředky, které jsou určeny pro ty nejchudší státy a regiony, když už mezi ně dávno nepatříme.
Myslíte si, že Česká republika, tedy stát a jeho úředníci, ale i podnikatelé, jsou připraveni využít těch změn, které z Evropské unie přicházejí, a dokážou využít evropských peněz na ty inovativní programy, vědu a výzkum, nebo očekáváte, že zase vzniknou problémy v čerpání peněz jako v minulosti?
Bojím se té druhé varianty. Na obou dvou stranách. Jak na straně příjemců, tak na straně těch správců. U nás stále setrvává sektorové dělení, tady je škatulka na dopravu, tady je škatulka na životní prostředí, tady je škatulka na vzdělání, tady je škatulka na trh práce, a to, co je v mé škatulce, nemá toho druhého zajímat. A je navíc snaha, aby ta škatulka byla co největší. Tenhle sektorový nebo resortní přístup se zřejmě nezmění a to je jeden z hlavních handicapů na samém počátku, protože jestli je o něčem ten nový rozpočet, tak je to o multidisciplinárním řešení, o propojování nejen jednotlivých oblastí, ale o propojování zdrojů. O tom, aby domácí zdroje byly kombinovány s několika evropskými zdroji jdoucími z různých kapes. A mám pocit, že na tohle nemáme talent, abychom to uplatnili. A ti, kteří to umí, jako banky a finanční instituce, pro které je to rutina, nedostávají šanci k tomu, aby se tohoto úkolu zhostily. To je problém na straně těch organizátorů.
A obávám se, že na straně příjemců bude snaha udržet nějaký stereotyp z minulosti, což nebude úplně nejlepší předpoklad pro úspěšné čerpání v budoucnosti. Ti, kteří byli zvyklí čerpat peníze na opravu silnic třetí třídy, na rekonstrukci náměstí nebo na zvelebení obce, se nedočkají a budou zklamaní. A naopak o oblasti, pro které se otevře nová příležitost, nebude doma velká poptávka, protože jsou to projekty, které nějakým způsobem, z mého pohledu záhadným, neumíme uchopit. Třeba takové, že se podnikatel dohodne nejen s univerzitou, ale třeba nějakou odbornou školou, říká se tomu inteligentní specializace, a věci, které si může z té školy relativně levně zařídit, si zařídí, a nemusí zaměstnat relativně drahého výzkumníka za třikrát větší plat, než dá studentovi, učiteli nebo odbornému asistentovi. To je věc, která na Západě funguje už docela dobře. Nemusí to být nějaké objevné projekty, ale čistě inovativní řešení na okresní úrovni, na což bude poměrně dost peněz. Obávám se, že to nebudeme schopni realizovat, protože škola bude říkat, že nemá s podnikáním nic společného, bude si chtít uchovat svoji nezávislost, nebude chtít, aby jí do toho někdo nahlížel, a podnikatel se bude bát zadat úkol nějaké škole a raději si to bude pytlíkovat na koleni sám, protože se bude bát, že mu nápad ve škole ukradnou a prodají ho jinde. Obávám se, že pro to u nás není dostatečné společenské klima, ač ve třech čtvrtinách Evropské unie to funguje dobře, bez problémů. A když se jim chci vysvětlit tento problém, nevědí, o čem mluvím.
Říkáte, že už patříme mezi ty bohatší země, ale u nás si myslíme, jak jsme na tom špatně, protože se srovnáváme s Německem, tedy s tím nejbohatším státem v Evropské unii, a za tím samozřejmě v životní úrovni stále zaostáváme.
My jsme někde uprostřed. Na 14. a 15. místě z osmadvaceti členských států Evropské unie.
Ale to je přece úspěch, že jsme předběhli některé země, které na rozdíl od nás neprošly čtyřiceti lety vlády totality v područí Sovětského svazu.
Řecko je o nějakých dvacet procentních bodů za námi, Portugalsko o nějakých patnáct, jsme teď na tom stejně jako Španělsko a jen o dva body níž než Itálie. Myslím, že Itálii můžeme předehnat zcela reálně někdy během dvou, tří let. A nejsme daleko od Francie, my jsme na nějakých devadesáti procentech, Itálie má devadesát dva a Francie kolem stovky. To není tak daleko.
A jak jsou na tom ostatní bývalé satelity Sovětského svazu?
Bulharsko je na pětačtyřiceti procentech, Rumunsko na padesáti, Madarsko na pětašedesáti.
V některých zemích se začínají objevovat sociální nepokoje, například nedávno ve Francii proběhly poměrně dramatické demonstrace „žlutých vest“. Myslíte si, že Francie je v Evropské unii nějaká výjimka? Nemohou se podobné nepokoje rozšířit do dalších evropských zemí? I když se životní úroveň obecně zvyšuje, nůžky mezi bohatými a chudými se leckde rozevírají, i u nás jsou na tom ekonomicky špatně lidé na minimálních mzdách, samoživitelky nebo důchodci, kteří jsou závislí jen na penzi od státu.
Myslím, že nejsme národ, který řeší problémy francouzským způsobem. Francie je v tomhle bezkonkurenčně unikátní případ, následovaný Belgií, kde to je víceméně stejné, ale ne tak radikální. Belgičani stávkují pořád, třikrát měsíčně je generální stávka, kdy je ochromena veškerá veřejná doprava, což není vůbec příjemné, ale myslím si, že to dělají jako mejdan. Francouzi to dělají daleko radikálněji. Přiznám se, že pokud chce francouzský prezident vychovávat Evropu v tom, jaká má být, tak mi přijde, že masové protesty s kvantem zraněných a s několika mrtvými proti tomu, že se zvýší cena benzinu, jsou velmi nezápadní a hodně neevropské.
Ano, každá jiskra může přeskočit dál, ale jsem přesvědčen o tom, že v případě Francie ten oheň hoří na vatře, která k tomu má největší předpoklady a že ostatní země k tomu nejsou tak náchylné jako Francie. Rozvinout celonárodní protest kvůli zámince, že se zvýší cena pohonných hmot, byť na základě vládního rozhodnutí, je absurdní. To u nás bychom se museli totálně povraždit za skoro třicet let transformace, když v devadesátém prvním roce vzrostly ceny všeho o sto procent. Přesto byl víceméně klid a lidé to respektovali. Nebo když v některých baltských státech v době krize klesly platy o dvacet, třicet procent. Nevím, co by v této situaci dělali Francouzi.
Když se člověk zamyslí nad jejich heslem „Volnost, rovnost, bratrství“, tak to s tím asi souvisí. Nelze být současně svobodný a současně mít úplně rovné podmínky. To je podle mne trochu schizofrenie, která se může projevit do těch reakcí, které dnes ve Francii pozorujeme.
Nemůže se nálada ve společnosti zhoršit? Zatím už pár let zažíváme příznivou ekonomickou situaci, ale obvykle po takovém cyklu přichází stagnace, propad ekonomického růstu nebo dokonce krize. Některé indicie ukazují, že toto zpomalení nastává. Nemáme se připravit na to, že přijde něco takového jako v roce 2008-2009?
Připravit na to, že něco přijde, to určitě. Ale myslím, že to nebude zdaleka tak závažné jako v roce 2008-2009, kdy to bylo opravdu jako staletá nebo možná mnohasetletá voda. V těch letech se nešťastně protnula cyklická krize, které se opravdu asi v tržním hospodářství nevyhneme, s velmi vážnou finanční krizí, kdy byly obrovské dluhy, padaly banky, kdy do značné míry zkolaboval systém, ve který bylo věřeno. Myslím si, že mnohé se napravilo, že ekonomická disciplína, ekonomická zodpovědnost se zcela určitě výrazným způsobem zlepšila, soukromý sektor se oddlužil, veřejný sektor minimálně zastavil proces zadlužování a v některých případech, viz Německo a koneckonců Česká republika, minimálně v těch relativních veličinách se velmi výrazně snižuje míra dluhu.
Problém je v tom, že v různých evropských státech je to různé, že i ta synchronizace hospodářských cyklů je různá. My jsme letos už pátým rokem v poměrně výrazné konjunktuře, kdežto Řecko nebo Itálie se z té krize probraly někdy před rokem, rokem a půl, ale investičně se pořádně neprobraly doteď. U nás je vyčerpaný trh práce, v Řecku je pořád nějaká patnáctiprocentní míra nezaměstnanosti, což svědčí o tom, že minimálně v oblasti volného pohybu jednotný trh v Evropě úplně nefunguje. A zdaleka to není už zdaleka jen o penězích, u nás vzrostla průměrná mzda na úroveň, za kterou by se vyplatilo i řeckému nebo italskému pracovníkovi se zapojit, a přesto tak nečiní. Ukazuje se, že je vyčerpaný trh práce v evropských zemích, že začínají růst ceny nemovitostí, k tomu se přidává situace na kapitálových trzích, což se České republiky vůbec netkne, tady kapitálový trh nehraje žádnou roli. Ale to může maximálně signalizovat nějaké utlumení vnější poptávky z pohledu České republiky.
Cyklická krize dřív nebo později prostě přijde, ale opravdu si myslím, že to nebude takový náraz, jako nastal před těmi deseti lety. Ale nějaké umírnění ekonomiky nastane. Když se podíváme na naše indikátory podnikatelské, spotřebitelské a investorské důvěry, tak všechna tato čísla stojí hodně vysoko. I důvěra ve stavebnictví, která byla hodně nízká, vzrostla. I naše spotřeba je velmi umírněná s evropským průměrem, my nejsme nějaký nákupní ráj, ale na naše poměry je i tak velmi vysoko, takže korekce určitě přijde.
Na druhou stranu si myslím, že máme tolik dluhů a nedokončených věcí v oblasti veřejných investic, že pro fázi hrozící krize, kdy vypadne ten exportní kanál jako v roce 2009, je třeba mít připravené projekty, jako je třeba výstavba dálnic, výstavba nového terminálu a dráhy na ruzyňském letišti, dostavba Temelína, různé strategické projekty, na které se upře pozornost a které budou tržně nezávislé. Pak vládní politika prokáže svůj smysl.
Letos Česká republika splní podmínky vstupu do eurozóny, ale žádný konkrétní termín zatím nebyl stanoven. Vláda to odkládá. Je to správné, když říkáte, že ekonomicky jsme už v polovině žebříčku členských zemí EU? Nebyl by vstup do eurozóny už pro nás přínosný, nebo bychom měli raději ještě vzhledem k situaci v Řecku, Itálii, Portugalsku vyčkat, až bude jasné, že to je pro nás bezpečné?
Myslím, že takové jasno nebude nikdy. Ale domnívám se, že zvlášť z politického hlediska to není dobré. Z ekonomického hlediska si dokážu představit, že nějakou dobu přežijeme bez eura a že nám to nějak neuškodí. Naopak si dokážu stejně dobře představit, že budeme v eurozóně a nevyužijeme všech příležitostí, které nám eurozóna nabízí, a tak reálný přínos nebude takový, jak stoupenci očekávají nebo jak učebnice předpokládají. Řekl bych, že daleko víc je to o nějaké evropské sounáležitosti, že Evropa už asi dvacet let ztrácí pozice na globálním trhu, že Asie ji do značné míry vytěsňuje, že Amerika se jakž takž drží, Evropa klesá a rozdíl je vyplňován Čínou a dalšími dynamicky se rozvíjejícími asijskými ekonomikami.
Myslím, že v dané chvíli Evropa potřebuje být pospolu a euro je jedním z projevů, jak být pospolu. Nám by to nemělo vůbec vadit, protože jsme tzv. strukturálně zdraví. Tam je takový test prostřednictvím čtrnácti nebo patnácti ukazatelů a tři roky po sobě z toho Česká republika vychází jako strukturálně, makroekonomicky a fiskálně nejzdravější ekonomika Evropské unie. Záleží samozřejmě na tom, za kolik by se kurs koruny na euro zafixoval. Je dobré následovat německého příkladu, kdy na začátku do toho zabudovali výrazný devalvační polštář, ze kterého německá ekonomika vlastně žije doteď. Takže bych byl proti tomu, aby to bylo třeba dvacet nebo osmnáct, ale někde na úrovni dvacet dva, dvacet tři s ohledem na nějakou budoucí konvergenci korun za euro. Ale je to samozřejmě politické rozhodnutí, aktuální nálada je vůči přijetí eura velmi skleslá a skeptická, ignoruje to, že eurozóna na sobě podstatně zapracovala, její zranitelnost je podstatně menší než byla před deseti lety. Koneckonců teď prochází testem vstupu do eurozóny Bulharsko a může dát příklad tomu, jakým způsobem se dá vyjednávat.
Naše ekonomické zdraví může vést k tomu, že si můžeme vyjednat a prosadit ledacos. Zmínila jste současnou zprávu ČNB a Ministerstva financí, ve které se snaží za každou cenu najít nějaký důvod, proč vstup do eurozóny donekonečna oddálit. Ještě jsem to chápal před deseti lety, kdy rozdíly v příjmech a v životní úrovni byly velmi významné. Ale spousta věcí, na které se tehdy poukazovalo, se od té doby zlepšila, přesto se dnes se chytáme sebemenšího detailu, byť už nám vychází, že naplňujeme všechno, a nemáme v úmyslu do eurozóny jít. Na druhou stranu eurozóna po brexitu bude představovat nějakých pětaosmdesát nebo šestaosmdesát procent HDP Evropské unie, takže bude naprosto dominantní ekonomická součást Evropské unie a ti, kteří v eurozóně nebudou, budou na jakési periférii.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
