Minulý týden jste k dění na Ukrajině sdělila, že podle vašeho názoru existuje dohoda mezi USA a Ruskem, která stabilizuje situaci. Nyní však vidíme dosud nejvážnější porušení příměří od dohody Minsk 2, opět s rozpornými zprávami o tom, kdo je za to zodpovědný. Trváte si na své předpovědi? Jak si tyto útoky vysvětlovat? Má pravdu ruský analytik Felgenhauer, když tvrdí, že Rusko zajisté podnikne invazi na Donbas?
Zatím se neobjevila žádná skutečnost, která by tezi o americko-ruské dohodě vyvracela. Je přitom faktem, že se příměří důsledně nedodržovalo nikdy. Zintenzivnění lokálních střetů z uplynulých dní tedy ještě ani zdaleka neznamená, že bychom byli svědky návratu plnohodnotné války. A jak si je vysvětlovat? Odpovědí může být celá řada. Počínaje střety místních oddílů o kontrolu nad tou a tou vesnicí a s ní spojenou možností vydělávat třeba na pašování přes frontu až po snahu některých oddílů udržovat oblast i celou ukrajinskou krizi v neustálém napětí – tím spíš, že se na Ukrajině chystají místní volby. Už z nich byli vyloučeni komunisté, v některých městech má zákaz kandidovat i jinak parlamentní Opoziční blok. Napětí a různá obviňování mohou „prosít“ i další nepohodlné kandidáty a ti „dobří“ pak o to snáze upevní své pozice. Ony ukrajinské volby budou opravdu zábavné, demokracieprosté řekla bych s Limonádovým Joem. Zatímco za volitelné místo na kandidátce se prý platí až půl milionu dolarů, penzisté a další chudí lidé jsou podle ukrajinských médií ochotní vhodit „příslušný“ hlas za 500 hřiven, ale někteří i třeba za pytlík čekanky nebo lístek na fotbal.
A co se týče názoru Pavla Felgenhauera, fakt nevím. Je to letitý člen ruské protiputinovské opozice, spolupracuje s řadou amerických neokonzervativních institucí a v roce 2008 předvídal drtivé vítězství gruzínské armády nad tou ruskou. Ve finále pak ruská armáda došla málem do Tbilisi a Saakašviliho Gruzie, která naivně spoléhala, že jí NATO pomůže, ztratila Jižní Osetii… Zkrátka, netvrdím, že by pan Felgenhauer nemohl mít pravdu, ale tipuji, že své analýzy staví spíše na svých toužebných přáních. Ostatně, není sám. Kyjevský prezident Porošenko minulý týden tvrdil, že Putin obsadí nejen Ukrajinu, ale i Pobaltí a pak Finsko a Skandinávii… Čekání na plnokrevnou invazi alespoň do Donbasu přitom pokračuje už přes rok, a stále nic. Podobná věštění mě nezajímají, protože vypovídají víc o těch, kdo je pronášejí, než o realitě. Mně by spíš zajímalo, co všechno si řekli Kerry s Lavrovem a Putinem v Soči.
Úvahám o tom, že Rusko něco „musí udělat“, napomáhají dost zlé zprávy o stavu ruské ekonomiky, která se za druhé čtvrtletí meziročně propadá skoro až o pět procent, s vážnými dopady na životní úroveň. Samozřejmě ještě hůře je na tom Ukrajina. Čili... co kdyby skutečně Putin chtěl využít situace k odstřelení kyjevské vlády invazí? A sám by zase byl za hrdinu před strádajícími Rusy. Profesor Zubov dokonce tvrdí, že Putin nevydrží ani „do švestek“.
Ano, ruská ekonomika klesá, sankce prý způsobily ztráty ve výši 20 miliard dolarů, což sice může v někom vyvolávat upřímnou radost, ale mám dojem, že ruská ekonomika nikdy nebyla modelovým vzorem efektivnosti a produktivnosti, skoro z poloviny závisí na vývozu surovin a tak dále… Zkrátka, její pokles může být způsoben poklesem cen ropy i západními sankcemi – „Hurá!!!“ – ale moc se neradujme, protože Západ na tom není lépe. Z olbřímí zadluženosti se podle mnoha analýz nedokážeme dostat už ani v rámci matematické teorie. Všechno to žití na dluh a tištění dalších a dalších tun bankovek musí prostě jednou krachnout. Čím dál víc expertů novou a ještě hlubší krizi – v době, kdy jsme se nedostali ještě ani z krize minulé – předvídá už na letošní rok, takže už nebudeme nejspíš muset čekat dlouho, abychom viděli, kdo že je na tom lépe.
A profesor Zubov je v zásadě jen další ruský opozičník, který jezdí po Západu a říká, co tam chtějí slyšet. Z hlediska Západu a jeho „vývozu demokracie“ by přitom bylo mnohem zajímavější, kdyby se svými názory dokázal prorazit doma. Ale veškeré průzkumy nedávají ve volbách víc než pět procent ani nedávno utvořené koalici protiputinovských sil. A tak ruští opozičníci prostě musejí se svými názory jezdit za některými novináři třeba do Prahy, neb doma v Rusku pan Zubov velké titulky nenadělá. A není to jen cenzurou, jak by určitě kdosi namítl – důvodem bude, že v nacionalisticky naladěném Rusku prostě opozice – otevřeně napojená na americkou ambasádu a financovaná také z amerických zdrojů – nemůže uspět. Někteří u nás je sice mohou mít za „demokraty“, doma jsou ale „zaprodanci“ a „zrádci“. A tím pádem jsou pro další vývoj v zemi nezajímaví a navíc i fakticky nevolitelní. Klasická ruská literatura má svébytnou kategorii: Zbyteční lidé.
Rusové a Saúdové se skutečně sešli ke společnému jednání, kde dohodli dodávky zbraní. Naplňuje se tedy saúdské „rozkročení se“ k Rusku? Nicméně je tu otázka Bašára Asada, kterého Saúdové chtějí „dát dolů“. Má syrský prezident vlastně v současné situaci šanci na politické přežití? Jak vlastně hodnotit vývoj na frontě boje s Daešem...? Vidíme světlo na konci tunelu? Začalo Turecko opravdu bojovat proti němu, a ne jen proti Kurdům?
Mám za to, že sbližování pokračuje, byť souběžně s mocenským střetem v saúdském establishmentu, na který mají USA stále velký vliv. To je prvek, který sbližování zpomaluje. Jinými slovy, žádná rusko-saúdská „revoluce“ se zatím nekoná, ale zároveň nelze říci, že by celý ten jinak velepřekvapivý proces mířil do slepé uličky. Domnívám se, že se konflikt vlivů v Rijádu projevil i ve vámi zmíněném požadavku na odchod Bašára Asada z čela Sýrie. Na první pohled je to požadavek jednoznačný, ale pro Rusko nepřijatelný; na druhý pohled však saúdský ministr zahraničí v Moskvě vlastně prohlásil, že Asad je „nepřijatelný v budoucí Sýrii“. Co znamená takto vágně zmíněná budoucnost? Týden? Rok? Desetiletí? A kdo ví, jak bude náš rychle se měnící svět vypadat za rok či za deset let? Netuším, mám ale dojem, že právě větou o nutném odstavení Asada Saúdové zároveň nevyloučili ani pravý opak. Takže na vaši otázku říkám: ano, šance na jeho politické přežití je stále poměrně vysoká, tím spíš, že Rusko i Írán zdůrazňují, že na své podpoře jeho režimu nic měnit nehodlají. Ale i kdybychom si představili politický handl, v němž by Saúdové opravdu – třeba výměnou za ukončení podpory pro Islámský stát a al-Káidu – prosadili Asadovu demisi (a nějaký fešácký azyl), je velmi pravděpodobné, že by ho Rusové zaměnili za dalšího alavitu a zajistili by tak kontinuitu režimu.
Čímž se dostáváme k Islámskému státu, na jehož „frontě“ se stále v zásadě nic nemění. USA už rok bombardují jeho pozice a přiznávají, že jeho početní stavy to nijak neovlivnilo, Turecko dále bojuje proti Kurdům a na Daeš občas vystřelí, aby se neřeklo. Ve finále tak proti Daeši bojují i nadále hlavně Kurdové a šíitské i sunnitské oddíly v Iráku i v Sýrii, ale v neposlední řadě také armády Iráku a Sýrie.
I váš kolega Mirko Raduševič se věnoval americké nervozitě z toho, že Čína pořádá společná cvičení s Ruskem. Je to prý součást čínské emancipace v Tichomoří, kde vždy tradičně vládly USA. Co o tom soudit? Měli by se Američané bát? Na co se Čína po boku s Ruskem reálně zmůže, když i její ekonomika teď brzdí?
Nevím, jestli je slovo „bát se“ to správné, ale shodou okolností teď prostě žijeme v době, kdy vliv jednoho globálního hegemona končí a na jeho místo nastupují jiní. Dějiny lidstva takových situací zažily už spousty. Zatímco ale Mezopotámie, starý Egypt nebo třeba starý Řím „vládly“ lidstvu a určovaly v mnohém jeho vývoj celá tisíciletí, u západních koloniálních mocností to byla už jen staletí a v dnešní superrychlé době jsou to už jen desítky let. Myslím, že nemá smysl dívat se na tento proces z hlediska jednoho vojenského cvičení nebo aktuálních ekonomických ukazatelů z konkrétního dne, protože je to pozvolný, dlouhodobý proces. Řekněme třeba evoluční změna. Na ní není nic špatného či dobrého. Ona prostě je. A z hlediska života na naší planetě není ničím neobvyklá. Zatím není potřeba spekulovat o tom, co se stane až Čína s Ruskem (a Eurasií obecně) „ovládnou svět“, protože není jasné, kdy a v jaké míře k tomu opravdu dojde. Přičemž je už dnes vcelku jisté, že USA kvůli tomuto procesu nezaniknou, jen se sníží jejich vliv ve světě (a USA se samy budou vnitřně proměňovat; třebas už jen tím, že už snad za dvacet let by se v nich běloši měli stát menšinou). Samozřejmě nelze vyloučit, že se uvadající Západ bude pokoušet ubránit se evoluci silou a rozpoutá nějaké války, stejně jako nelze vyloučit, že dominance Číny a Ruska bude mít jepičí trvání, protože obě země na scénu vstupují v době, kdy lidstvu dochází skoro vše, ale především pitná voda. A o ni se bude válčit zcela určitě, protože ropa neropa, zlato nezlato, bez vody se nedá žít. Tož uvidíme. V každém případě nás čekají roky v žánru thrilleru.
Když jsme u těch vojenských cvičení, opět nám zde ožívá bubák války mezi Západem a Ruskem. Tentokrát právě proto, že obě strany pořádají řadu manévrů, jejichž povaha prý nasvědčuje přípravám na vojenské střetnutí. Jak vážné to podle vás je?
Jak říkám, války vyloučit nelze, ale osobně mám pocit, že přinejmenším při nynějším rozložení sil ve Washingtonu, Moskvě či Pekingu sice mohou zaznívat silná slova provázená bezpočtem manévrů, ale to nás ještě ke skutečnému konfliktu – pokud bychom z úvah vyloučili lidské selhání nebo technickou chybu – nijak nepřibližuje. Rozpoutání takové války by bylo naprostým nepochopením reality. Ta jasně ukazuje, že válka mezi Západem a Ruskem by žádného vítěze neměla. Zato by se nad troskami Západu i Ruska smál ten třetí, tedy Asie pod vedením Číny.
A navíc vezměte v potaz, že Rusko už dlouho nikde fakticky neválčilo, zatímco Západ má za sebou řadu „nevítězných“ válek na Blízkém východě a v Maghribu. Nedokázal za víc než 13 let porazit ani vousáče v sandálech z afghánského Tálibánu. Američtí armádní „instruktoři“ na Ukrajině si teď libují, že poprvé vidí, jak se střílí na tank, protože v Iráku ani v Afghánistánu se nic takového nenaučili… Zkrátka, věřím, že zvítězí racionalita, i když uznávám, že taková „víra“ s ohledem na reálný život žádným velkým argumentem není.
Uprchlická krize v Evropě se koncentruje například do přístavu v Calais a na řecké ostrovy. Jak hodnotíte vývoj v obou bolavých místech a obecně výhled dalších kroků evropských států? Jednoduše řečeno: Kdybyste měla klíč od evropské moci, co byste udělala vy?
Mít klíče od evropské moci? To zní zajímavě! V době krize s imigranty bych si nalila sklenku skvělého moravského veltlínu, zhluboka se nadechla, zapálila si cigárko a zavolala do Washingtonu, že bychom potřebovali, aby už nechali těch svých válek na Blízkém východě, protože to k nám hrne spousty lidí, s nimiž si Washington nemusí dělat žádné starosti, ale my na úklid po jejich průšvizích aktuálně nemáme. Pokud by mě odmítali „pochopit“, následovala by další dvojka a další telefonát, v němž bych dopředu zrušila smlouvu TTIP a spolu s ní i americké vojenské základny v Evropě; přinejmenším tam, kde o ně lidé až tolik nestojí, takže třeba v Itálii, Nizozemsku nebo Německu. Kvůli aférám s odposlechy předních evropských politiků by se možná dalo pohrozit i vypovězením některých amerických „diplomatů“ z Evropy. Zkrátka, snažila bych se problém řešit u zdroje a odstranit jednu z hlavních příčin dnešní imigrační krize. A přitom ukázat, že už mně nebaví nést většinu důsledků americké zahraniční politiky, zatímco samotné USA jsou od všech krizí a konfliktů, které rozpoutaly, daleko a v klídku. A možná bychom při tom všem viděli i malý zázrak – sebevědomá EU coby entita hájící evropské zájmy by jistě získala větší podporu občanů evropských zemí, zatímco dnes ji každým dnem jen ztrácí, neboť pohled na evropské elity je fakt tristní.
Ale klid. U moci, natož u té evropské, nejsem a nebudu.
Blíží se polovina volebního období prezidenta Zemana, který je nebývale činný ve světové politice. Co podle vás Zeman v tomto směru dělá dobře a co pokazil? Máme zde jeho neotřelé názory na Rusko a Ukrajinu, snahu o dobré vztahy s Čínou bez ohledu na agendu lidských práv, odpor vůči migrantům, jeho obrovskou nechuť vůči islámu, šťouchanec americkému velvyslanci či obvinění Západu, že za uprchlickou vlnu může jeho válečná politika... Co k tomu všemu říci? Jste sumárně ráda, že je prezidentem Zeman?
Přiznám se, že jsem pana Zemana nevolila, ale v obecné rovině mi v čele státu nevadí. Naopak, vámi zmíněné prezidentovy názory na Ukrajinu, Rusko nebo Čínu považuji za pozitivní. Přinejmenším se alespoň snaží uchovat si v době hysterie zdravý rozum a vytvořit určitý dojem, že Česká republika není jen nemyslící ovcí následující stádo, které je kýmsi řízeno jakýmsi, pro kohosi výhodným, směrem. Jeho protiislámské a protiarabské zanícení mi nejde na rozum už dlouhé roky, nechápu ho a coby s principem „kolektivní viny“ s ním nesouhlasím. Už dávno vím, že neexistují lidé jen kladní, nebo jen záporní. Život není hollywoodský přepis komiksu, kde se absolutní dobro utkává s absolutním zlem. Proto i Miloš Zeman v sobě spojuje spousty protikladů. Totéž ostatně platí i pro jeho někdejšího protikandidáta. S panem Schwarzenbergem se nemohu ztotožnit v mnoha otázkách, ale nelze přehlížet jeho principiální postoj k syrské krizi, neboť ČR díky němu dokázala zabránit, aby se EU na americký povel ještě víc nevrhla do války v Sýrii, neušpinila se kooperací s Islámským státem a tak podobně…
A jestli jsem ráda, že je Zeman prezidentem? Takhle jsem o tom asi nikdy nepřemýšlela. Snažím se brát realitu takovou, jaká je. Když už je jí na mně moc, obrňuji se cynismem. On byl prezidentem prostě zvolen, tak jaképak ráda nerada?
Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Nebýt aktuálních veder, která už dokázala zavařit i servery slovutného britského deníku The Guardian a zastavit jeho webové stránky, tak vlastně ani nevím, kam tématicky dřív skočit… Ukrajina, Sýrie, zadluženost Západu a Řecko, devalvace čínského jüanu, řeči, které černošští aktivisté v USA vedou o přípravách na občanskou válku, bankrot amerického Portorika a dopad na zbytek USA. Kritických situací zkrátka přibývá skoro geometrickou řadou…
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
