Tentokrát slavíme 17. listopadu třicáté výročí. Pokud jde o ideály listopadu 89, kde je naše země v porovnání s rokem 2009?
Na jednu stranu můžeme být hrdí na to, že žijeme v demokracii a svobodě, že se naší zemi daří ekonomicky, že máme, alespoň prozatím, dobré zdravotnictví a funkční sociální systém a v porovnání s jinými evropskými zeměmi i nízkou úroveň chudoby. Na druhou stranu má tento úspěch i druhou, méně pozitivní stranu. Svobodu, které jsme po roce 1989 dosáhli, začíná vláda stále více ohlodávat. Roste počet úředníků, zvyšují se daně, objevují se nové a nové regulace, které omezují svobodné podnikání a rozhodování lidí. Principům demokracie a svobody se ale zpronevěřují často i ti, kteří stojí na druhé straně, političtí aktivisté, kteří vládu nejen kritizují, ale verbálně ji chtějí i svrhávat. Jsou to často lidé, kteří pro změnu chtějí určovat, jaký názor na politiku je ten jediný správný, nepřipouštějí diskusi a názorové oponenty škatulkují. Já, například, plně respektuju, že se lidé sejdou na demonstraci a vyjádří svůj nesouhlas s vládní politikou, pokud ale organizátoři dávají vládě ultimáta a požadují její konec, pak tito revolucionáři projevují stejně slabý cit pro demokracii jako vládní poslanci, kteří chtějí v Parlamentu osekávat opozici čas na vyjadřování.
Možná si to ti aktivisté neuvědomují, ale byli to i oni, kdo dnes kritizované vládě Andreje Babiše umetali cestu k vládě zpochybňováním polistopadového vývoje, opovrhováním politickými stranami a negativismem, který budil dojem, že se v Česku jen krade a podvádí. Ano, někteří politici skončili jako korupčníci, ale do politiky přišly také stovky normálních pracovitých lidí, z nichž se stali třeba starostové a zastupitelé, kteří opravili svá města, vybudovali čističky odpadních vod, spravili silnice, vystavěli domovy pro seniory nebo rozšířili školy. Řadu z nich znám a smekám před jejich pracovitostí a obětavostí.
Vítáte vítězství Borise Johnsona v britských volbách ?Anketa
I tehdy, po pádu Topolánkovy vlády, se tvrdilo, že země je nesmiřitelně rozdělená. Někdo podporoval ODS, někdo Paroubka. Navíc zuřila hospodářská krize. Jsme na tom dnes lépe než tehdy?
Jak se to vezme. Ekonomicky určitě, o tom není pochyb. Názorově bude země rozdělená vždycky, je opravdu dobré podívat se do minulosti a připomenout si, kolikrát jsme slýchávali apokalyptické řeči o rozdělené zemi nebo konci demokracie. Vždycky budou zájmy jednotlivých skupin občanů rozdílné, vždycky budou existovat různé názory, vždycky budou v politice selhávat jedinci a politické strany měnit kurz a buďme rádi, že se můžeme veřejně střetávat, třeba i hádat, a využívat svobodu slova. A chraňme si ji.
Jako senátorka vždycky budu bojovat proti jakémukoliv pokusu svobodu slova omezit. Konkrétním projevem snahy o omezování svobody slova byl pro mne například postup ve Stálé komisi pro sdělovací prostředky při přípravě usnesením schválené Konference o svobodě médií k třicátému výročí. Kdy páni senátoři, jmenovitě pan senátor Marek Hilšer a pan senátor Mikuláš Bek, nesouhlasili s možností vystoupení pana Petra Žantovského a pana Jiřího Mikeše ani za možnosti, že budou zařazeni jimi navrhovaní řečníci. Konference tedy proběhla zcela jinak – již bez usnesení komise – a já jsem rezignovala na členství v této Stále komisi pro sdělovací prostředky. Asi mám z minulé doby větší vnímavost pro zákazy svobody projevu a cenzuru. Na tom se tedy podílet nebudu a nemohu nést zodpovědnost za takové jednání a postupy.
V médiích v souvislosti s třicátým výročím listopadu 1989 padá otázka: Co pro vás znamená svoboda? Co tedy znamená pro vás?
Svoboda, to je především úcta k člověku a ke skutečným a nezadatelným lidským právům každého člověka. To je poměrně složitá otázka i odpověď na ni, protože právě lidská práva by se měla dobře znát. A co jimi rozumíme? Základními lidskými právy jsou právo na život, právo dítěte znát své biologické rodiče a být jimi vychováváno, právo na ochranu před mučením a nelidským zacházením. A posuzování pojmu svoboda? Dá se to docela zjednodušit: svoboda buď je, anebo není. Nic mezi tím.
Co jsme podle vás získali za těchto 30 let? A co jsme ztratili, pokud něco?
Získali jsme volnost pohybu, rozhled, svobodu rozhodovat se bez dohledu státu a strachu z postihů a celkově lepší život, ale také více odpovědnosti, se kterou si někteří lidé neumějí poradit. Možná nám chybí dostatek národního sebevědomí, neustále se bičujeme, že jsme málo či příliš proevropští, nebo naopak příliš proruští, přitom naše zahraniční politika by měla hledět na jediné – aby hájila zájmy České republiky a jejích občanů. A lidé velmi citlivě vnímají rozdíl mezi poctivým vlastenectvím a nějakým nacionalismem, ze kterého jsou mnohdy očerňováni. A pak hledají představitelé některých politických stran své voliče. Vždyť s občany je třeba poctivě diskutovat, vnímat obavy a předkládat návrhy řešení. Skutečná témata leží na chodníku. V podstatě nechápu neochotu některých politických stran takto pracovat. Asi je pohodlnější diskutovat v uzavřených skupinách a přesvědčovat přesvědčené. Mnohdy o abstraktních tématech. Ovšem takové politické strany spějí nezadržitelně k zániku. A to je velmi špatné, protože pak nastává chaos, anarchie, pohrdání volbami a institucemi vzešlými z demokratických voleb. Kromě toho také ztrácíme některé hodnoty, které v dobách nesvobody pomáhaly držet rodiny a společnost pohromadě, například stálost v mezilidských vztazích, úctu ke stáří a obecně solidaritu a ochotu nezištně pomáhat. Ale na druhou stranu i zde je spousta pozitivních příkladů.
Když se podíváme na 90. léta, která tuto éru do značné míry určovala: Mnozí v nich přišli o práci a museli si zvykat na jinou. Jiní říkají, že to byla léta úplné a dokonalé svobody, příležitostí atd. Jak je vnímáte vy?
Platí určitě obojí. Ti, kteří uspěli, budou na toto období vždycky vzpomínat jako na období euforie a příležitostí, které v komunismu prostě nebyly, protože stát lidem život nadiktoval v zásadě od narození do smrti. Ne každý byl ale dostatečně schopný a také odvážný vzít na sebe zodpovědnost a jít do rizika podnikání a zaměstnávání lidí, někdo byl naopak odvážný nad míru svých schopností, ne každý uspěl. Po bitvě bývá každý generál, jistě nebylo vše tak, jak by si lidé představovali. Již roky před listopadem 1989 jsme se s hrůzou dívali na vnitřně vyčerpané hospodářství bez obnovy a nutných investic. Na zničené životní prostředí. Po zhroucení trhů ve východním světě nastaly další problémy. A pro nás, kteří jsme začali v devadesátých letech podnikat, byly největším problémem nerovné podmínky – to ostatně platí dodnes. Byl nedostatek kapitálu a drahé peníze. Upozorňovali jsme partnery, ať nesedají ne lep těm, kteří poskytnou zdroje, kterým nelze v domácím prostředí konkurovat a zároveň zaplatit provoz. Dopady pocítili až dnes. Tohle mne mrzí dodnes. Ale líbí se mi věta mého manžela: jsme trénovaní na krizi každý rok. To mne vždycky rozveselí.
Na druhou stranu, statisíce lidí skončily v exekuci, dle průzkumů podstatná část občanů nic neuspoří. Naučili jsme se za 30 zvládat svobodu nakládat s penězi? Nebo nás v tomto směru stále poznamenává zkušenost se socialismem?
Poměrně drsná podoba exekučního řádu byla prosazena poslaneckým návrhem zákona – což je neuvěřitelné – poslanců Pavla Svobody z US, Cyrila Svobody, Pavla Němce, Jana Grůzy a dalších v roce 2000. Já osobně jsem se později v aktivní politice snažila dělat vše pro to, aby se ke dlužníkům přistupovalo férově, byli legislativou lépe chráněni a zastavily se nepřijatelné praktiky některých poskytovatelů půjček. Dnes už bychom se ale po sérii nových zákonů exekucemi strašit neměli.
A prosím, nezapomeňme, že do stejných problémů jako dlužník se může dostat i jakýkoliv drobný věřitel, třeba dodavatel nějaké služby nebo řemeslník, když mu zákazník přestane platit. Hodnotit důvody, které lidi vedou k rozhodnutí zadlužit se i s vědomím, že dluh nezvládnou z domácího rozpočtu uplatit, si netroufnu. Rodina, která se zadluží jen proto, aby si mohla k Vánocům nakoupit nové mobily, u mě každopádně pochopení nenajde.
Ovšem situace některých rodin jsou opravdu tristní, to opravdu vím. Obrovským problémem pro některé rodiny je získání a udržení si bydlení poté, co zejména některá velká města zprivatizovala téměř kompletně bytový fond, který obdržela od státu či od státních podniků. Vedení měst se v přístupu ke svým občanům a jejich sociálním potřebám opravdu diametrálně liší. Pak je otázkou, jak upravit rozpočtové určení daní pro obce a města ve vazbě na zpřesnění zákona o obcích. A bylo by vhodné otevřít debatu o úspěšnosti či spíše neúspěšnosti reformy veřejné správy spojené se zrušením okresních úřadů.
Exekuce, to je vůbec ožehavé téma. Byl podle vás systém, který se tu po roce 2000 nastavil, spravedlivý a sociálně únosný?
Už jsem v zásadě odpověděla. Nebyl ani spravedlivý, ani sociálně únosný, ale naštěstí se ho podařilo poměrně zásadně změnit. Dnešní tvrdá data ukazují, že ke katastrofickým zprávám o zadlužení českých domácnosti není důvod. Počet nově zahájených exekucí klesá a je třeba dořešit především dluhy z minulosti, kdy vládní politici skutečně selhali a dali prostor podvodníkům.
Sociálně zaměření učenci mluví i o „svobodě od bídy“. Že člověk, který žije v bídě, zkrátka žádnou svobodu nemá. Důchodci, zdravotně postižení, rodiny s dětmi, nezaměstnaní, lidé v pásmu pracující chudoby... O které skupiny se systém, který jsme tu 30 let budovali, měl postarat lépe?
Máte pravdu, svoboda bez reálné možnosti těšit se z jejích výhod opravdu může znamenat zdroj frustrace a zklamání. Stát může v zásadě dělat dvě věci – přerozdělovat peníze vybrané od daňových poplatníků a starat se o správně nastavený sociální systém, který bude spravedlivý a udržitelný. Ani na stát ale nelze hodit vše. Základem svobody a vztahů je dobře fungující rodina. Myslím si ovšem, že v naší zemi je rodina ceněna naštěstí opravdu vysoko. Nenechme si fungování rodiny jako ekonomické a soudržné – a svobodné! – jednotky vzít například úplně pomýleným nápadem paní ministryně Maláčové na zrušení úlevy na dani pro vyživovanou manželku, event. manžela, který se stará o rodinné zázemí. Takto je to správně a je to vzkaz státu rodinám, že ji jich váží.
Ono těch různých úkroků, které například péči o děti v domácím prostředí na rozdíl od umisťování do kolektivní péče v raném věku diskriminují, je více než dost. Vždy na tyto snahy reaguji i pozměňovacími návrhy. Není to vždy snadné v ovzduší propagandy typu „vstříc jasným zítřkům, ženy do výroby“ a podobně. Důležité také je důsledně kontrolovat příjemce některých sociálních dávek, které v podstatě zvýhodňují nesezdané páry. Proto podporuji pozměňovací návrh paní poslankyně Pastuchové k právě projednávanému návrhu novely zákona o státní sociální podpoře, který se týká zpřísnění podmínek a kontroly vyplácení příspěvku na bydlení.
Mezi cílovými skupinami, které jmenujete, je každopádně třeba rozlišovat. Stát má primárně pomáhat těm, kteří si nemohou pomoci sami. Pokud jde o dávky v nezaměstnanosti, tak v současnosti, kdy je více volných pracovních míst než lidí vedených v evidenci úřadů práce, bych takovou dávku zrušila úplně. Proč by lidé, kteří chodí do práce, měli živit ty, kteří pracovat mohou, ale nechtějí? Samozřejmě s výjimkou těch, kteří mají speciální potřeby a pracovat opravdu nemohou.
Sociální jistoty mělo řešit primárně Ministerstvo práce a sociálních věcí. Do jaké míry podle vás v polistopadové historii dokázalo tuto úlohu plnit?
Z Ministerstva práce a sociálních věcí se stal moloch, který jen přerozděluje sociální dávky. Ve chvílích volna pak jeho úředníci vymýšlejí nebezpečné experimenty, a to za aktivního přispění různých nevládních organizací, s nimiž jsou často personálně propojení. Každý nový ministr dědí robustnější systém, ve kterém se jen těžko budou prosazovat rozumné změny.
Nemáte pocit, že tak jako se v poslední době (zejména od nástupu Bohuslava Sobotky do čela ČSSD) sociální demokracie více přeorientovala na menšiny a jiná „kulturní témata“, jak se dnes říká, tak i ministerstvo práce pod ministryněmi Marksovou a Maláčovou zaměřilo svou agendu více na podporu různých menšin než na boj za sociálně slabé?
Ano, s tím souhlasím. I když s výhradou. Nemyslím si, že by mělo ministerstvo bojovat jen za sociálně slabé. Mělo by vést například i aktivní politiku na podporu rodin, a to nejen těch, které jsou v obtížích. Úkolem ministerstva není jen zachraňovat to, co nefunguje a bortí se, ale nastavovat pravidla a systém, ve kterém se toho bude bortit stále méně. Jenže to ministerstvo ani náhodou nedělá. Abych byla konkrétní. Zajídají se mi třeba neustálé návrhy na zachraňování maminek samoživitelek, například zálohovaným výživným, když stát současně nedělá nic, aby rodiny byly stabilnější a maminek samoživitelek ubylo. Protože už to, že s dítětem žije jen jeden rodič, předurčuje jeho finanční problémy. A co dělá ministerstvo? Přichází s návrhem umožnit a zaplatit ženám bez partnera umělé oplodnění.
Tedy s návrhem, který počet samoživitelek navýší a problém ještě prohloubí. Tento návrh považuji za mimořádně strašný a nerespektující práva dítěte na poznání obou rodičů. Již jsem dvakrát v Poslanecké sněmovně Parlamentu předkládala návrh novely zákona o specifických zdravotních službách, který by měl omezit dárcovství zárodečných buněk v České republice obdobně jako v jiných zemích kolem nás a který by umožnil dítěti splnit jeho nezadatelná základní lidská práva.
A vzhledem k tomu, co se v naší zemi děje, kdy jsme se stali v podstatě kolonií pro bohaté lidi ze zahraničí, kdy zejména mladé dívky nedostatečně poučené o riziku, které podstupují při dárcovství svých vajíček, jsou ohroženy na zdraví, a to i s následkem smrti – konkrétní případ!!! – považuji za svou povinnost návrh předložit znovu. Jde o obludný a odporný business, nikoliv o nezištnou pomoc bližnímu, jak se některé dívky domnívají.
Téma ochrany menšin bych z agendy ministerstva vyřadila úplně a peníze plynoucí spřáteleným organizacím věnovala na užitečnější věci. Lidským právům se věnuje příslušná rada při Úřadu vlády a mám za to, že ochranu menšin máme právně podchycenou dostatečně a také v praxi je úroveň ochrany menšin, jakýchkoliv, v ČR vysoká. A zde si dovolím znovu upřesnění. Základními lidskými právy jsou právo na život, k tomu samozřejmě právo dítěte poznat své biologické rodiče. To, čím nás zásobují někteří aktivisté, to už lze bez uzardění nazvat parodií na lidská práva. Například právo na tzv. stejnopohlavní manželství. To je opravdový nesmysl a bude jím i nadále, dokonce i v případě, že by ho schválil Parlament. A v této souvislosti upozorňuji na mnohem nebezpečnější záměr těchto aktivistů: prosadit právo na adopci dětí homosexuálními páry. A zase lži. Jednak dětí vhodných k adopci, tedy právně volných, je naprostý nedostatek. A pravda je jinde. Jde o výrobu dětí na zakázku, třeba i s pomocí náhradních matek. A obchod s dětmi, nevinnými lidskými bytostmi, které si svůj osud nevybraly.
Od začátku tohoto desetiletí trumfuje v politice Andrej Babiš, který politicky vyrostl na slovech o polistopadovém Palermu a kritice vývoje po roce 1989. Proč podle vás bere tolik lidí Babiše jako určitého zachránce a vykupitele od toho, co zde bylo předtím?
Pan Babiš má krátkou paměť, on byl pevnou součástí už předlistopadového establishmentu, šikovně pokračoval v hromadění majetku i v době po sametové revoluci a do politiky podle všeho vstoupil jen proto, aby si svůj majetek i nadále ochránil. Za svůj vstup do politiky vděčí hlavně šikovnému PR a dobrému načasování, protože uměl lidem jednoduchým jazykem sdělit něco, co v tu chvíli potřebovali slyšet. V tomto umění srozumitelné zkratky je, bohužel, míle daleko před všemi ostatními opozičními lídry. Je to ale paradox, protože pokud tu vládlo, jak on říká, nějaké Palermo, tak on byl jeho nedílnou součástí. Nicméně je to volič, kdo rozhoduje. S lidmi je třeba mluvit a vysvětlovat vše a poctivě. Každý může vstoupit do politiky a nést politickou zodpovědnost. I ve svém nejbližší okolí. Jde o práci, jejímuž smyslu prostě musíte věřit.
Úspěch Andreje Babiše bezprostředně navazoval na vládu Petra Nečase, ve které jedním z nejvíce „nenáviděných“ ministrů byl právě ministr práce Jaromír Drábek z TOP 09. Byla to vláda, která vládla v nepříznivých podmínkách hospodářské krize, ale když to hodnotíte zpětně, netlačila až příliš „na pilu“ v sociálně bolestivých reformách, které lidi zklamaly a dostaly je do náruče Andreje Babiše?
Je třeba si uvědomit, že Nečasova vláda vládla v období skutečné krize, kterou v žádném případě nezavinila. Jistě je mnohem lepší provádět tolik nutné reformy v období konjunktury, ovšem to za minulých levicových vlád pohodlně přešli, jen aby získávali zase voliče. Pokud jde o důchodové reformy, byly ve skutečnosti dvě. Tzv. malá důchodová reforma zohlednila predikci příjmů, prodlužování věku dožití a nastavila automatismus prodlužování věku odchodu do důchodu. Ani zastropování tohoto věku sociální demokracií na realitě nic nezmění, jde jen o populismus a oni to musí vědět. A z této reformy žijí vlády dodnes, jinak by logicky muselo docházet postupně po odeznění konjunktury buď ke snižování důchodů, nebo k saturaci z jiných zdrojů od daňových poplatníků. Což vzhledem k přetrvávající nepříliš vysoké tvorbě přidané hodnoty naším hospodářstvím není nic moc. To už je na kapitolu o efektivitě.
Pokud jde o tzv. velkou důchodovou reformu, tak byla splněna dohoda, že prošla jako nepovinná. Snížení odvodů na sociální a důchodové pojištění a jejich přesměrování do individuálního spoření je určitě možností, současně byl tímto krokem vyřešen neutěšený stav výpočtů důchodů u osob samostatně výdělečně činných. Jistě jsou i jiné možnosti, ale vždy je třeba se bavit o příliš vysokém zdanění práce v oblasti odvodů a stropech na odvodech. Kolik peněz se vyplatí na stávající důchody a kolik peněz se ponechá na individuální zabezpečení každého, jak sám uváží. No, tak tohle současná levicová vláda slyšet nechce. Ano, právě v těchto dnech předložili modifikaci téhož. A mám temné přesvědčení, že s vědomím, že stejně již nic nestihnou do konce volebního období prosadit. A co hrozí po roce 2030, tedy již brzy? Deficit na tzv. důchodovém účtu ve výši až 200 miliard Kč. Prostě to neřeší.
Pokud jde o valorizace důchodů, ty vycházejí ze zákona. Pokud byla inflace nula, tak zápočet této položky byla samozřejmě také nula. Dokonce i třetina z nuly byla zase nula. Proto vyšla paní ministryni Marksové částka na valorizaci důchodů 40,- Kč a ještě s tím přišla pozdě. V současnosti je inflace poměrně vysoká, vše se zdražuje. Valorizace je automaticky ze zákona až 700,- Kč. Těch 200,- nad to přerozděluje vláda od daňových poplatníků navíc. Tedy vzhledem k inflaci nic moc. K některým dalším krokům vedení Ministerstva práce a sociálních věcí v době Nečasovy vlády, bylo to jako vždy. Ministři se domnívají, že úkolují poslance. A ve skutečnosti by tomu mělo být naopak, ministerstvo je úřad, který vůli poslanců vykonává. Takže sporů bylo dost. Ale alespoň vím, co mám hlídat a opravovat.
38 procent Čechů starších 40 let dle průzkumu tvrdí, že za socialismu bylo lépe. Čím to je? Je to tím, že zde stále působí komunistická propaganda, jak také k tématu padlo?
Důvody nechť zjišťují agentury, které s těmito čísly přicházejí. Pro mě je, samozřejmě, takové zjištění smutné. Protože můžeme brblat na současnost sebevíc, ale lidé se tu pro opačné názory nezavírají a nevraždí. Komunisté se neštítili ničeho, a když nic jiného, pro zločiny, které spáchali a za které se nikdy neomluvili, si žádný respekt ani pochopení nezaslouží. Byla to ukrutná totalita bez úcty k životům lidí. Za jistou shovívavostí starších lidí k minulému režimu vidím hlavně nostalgii a vlastní vzpomínky, protože lidé prostě v té době žili, prožívali své radosti i trápení a na realitu všedních dnů možná už zapomněli. Ale bavme se o totalitě. Ta může mít různé podoby. A lze do ní dospět i při existenci formální demokracie.
Například potíráním svobody slova a projevu. Pod zdánlivě ušlechtilou fasádou potírání projevů nenávisti, například na internetu. Samozřejmě naprosto nesouhlasím s nenávistí k druhému člověku, ale jestli má někdo pravomoc – a kdo mu ji dal? – posuzovat a potírat nějaké projevy, tak to může být strašně zneužitelné! A provozování Kampaně proti rasismu a násilí z nenávisti jsem si osobně prověřila na Úřadu vlády. Dost neuvěřitelné využívání peněz z fondů EHP Norsko ve výši 31 799 999,- Kč.
A pokud jde například o totalitní praktiky systému norského Barnevernu, tam prostě nemohu mlčet. Toto systémové neštěstí se dotýká stejně norských občanů jako zahraničních tam žijících. Snad se podaří tyto ledy prolomit. Ale když čtu, že jsme ve vleku ruské propagandy, tak to se opravdu musím smát. To asi ani prezident Putin netuší. Ale tyto případy jsou natolik závažné, že ani nesmysly a očerňování obhájců Barnevernu za každou cenu náš tým nemohou zastavit.
Co je podle vás v současnosti největším nebezpečím pro český politický systém?
Já si tedy při vší úctě nemyslím, že by byl politický systém ohrožený. V České republice se konají svobodné volby, vlády se mění podle toho, kdo uspěje, jednou se změní i člověk na nejvyšším prezidentském postu a také on vzejde ze svobodných voleb. Soukromá média se sice dostala do rukou lidí, kteří mají zájem veřejné mínění ovlivňovat, současně jich je ale na trhu dostatek, konkurují si a jejich vlastnická struktura je známá, takže každý občan si může udělat úsudek sám. To mě tedy mnohem víc trápí snaha některých lidí omezovat svobodu slova ve veřejnoprávních médiích. Tato média tu ale nejsou od toho, aby lidem vštěpovala správný pohled na svět, ale aby dala prostor ke svobodné diskuzi a nikoho z ní nevyřazovala. Myslím, že zákon o České televizi a o Českém rozhlasu máme dobrý, vyvážený. Jen jej dodržovat.
Nedávno jste mi v rozhovoru říkala, že v našem politickém systému vám chybí otevřeně konzervativní strana. Máte pocit, že dnes je dominantním proudem ten liberálně levicový, reprezentovaný třeba ČSSD nebo Piráty?
Lidé konzervativního ražení jako jednotlivci se určitě najdou ve všech politických stranách. Pro upřesnění, ona existuje Konzervativní strana se skvělými lidmi. Možná, že jen chybí poptávka. Kdo ví? Liberálně- progresivistický proud, dnes hlavně v podobě Pirátů, sílí a je smutné, že je v současnosti i nejsilnější alternativou k hnutí ANO. Podle mého názoru a ze zkušeností volební kampaně lidé chtějí hlavně normálně žít. A čeho si velmi vážím, tak většinově uznávají důležité hodnoty, jako je rodina, vlast, bezpečí. Už jen s ohledem na potřebu vyvažovat některé jednostranné tendence ve veřejném prostoru by bylo dobré, kdyby konzervativnější pohled na svět zazníval častěji. A pokud s ním mají progresivisté problém, pro začátek by ho mohli přestat označovat jako proputinovskou propagandu. Jinak bych musela neochotu k diskusi potírání práva na názor nazvat totalitním přístupem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
