Jakub Janda a podobní jsou jako svazáci z padesátých let. Bojí se myslících lidí. Já v jeho věku taky chodila na vnitro, ale na výslechy, vzpomíná Lenka Procházková

V Radě Ústavu pro studium totalitních režimů nezasednete, senát vás jako kandidátku odmítl. K argumentům se dostaneme později. Jak vnímáte tento výsledek?

Zamítnutí jsem očekávala, a to nejen kvůli tomu, že mě nominoval prezident Miloš Zeman, ale i pod vlivem nátlakového dopisu, v němž dva zaměstnanci Ústavu pro studium totalitních režimů jménem tamních odborů varovali senát před mým zvolením. Lidé s jinými než takzvanými většinovými názory musejí s dehonestací počítat a já mám v tom dlouholetý trénink.

Trošku mě ale udivila malá účast při obou kolech senátního hlasování a také skutečnost, že neproběhla rozprava a že mi nikdo z přítomných nekladl žádné otázky. Krátkost projednávání možná ovlivnilo to, že bod se dostal na řadu až kolem jedné hodiny, takže část legislativců raději sledovala průběh na televizní obrazovce v útulné restauraci. S nadsázkou řečeno, ústavní pojistka demokracie, za kterou je senát považován, opět sklapla zuby.

Podle senátora Tomáše Grulicha (ODS) se snažíte „zlehčovat dobu totalitního období od roku 1948 do roku 1989“. Snažíte se ji zlehčovat?

Ne. Já pouze odmítám vnímat tu dobu černobíle. Vývoj od února 1948 k Pražskému jaru 1968 v naší zemi nelze zpětně překreslit do jednolité černé přímky, to je nepřípustné zjednodušení. Ve skutečnosti to byla cesta. Na počátku plná jam a roubená památníky obětí, ale směřující ke křižovatce, kterou už jsme chtěli přejít bez nápovědy podle svého. To nám nebylo dovoleno, stejně jako vícekrát v minulosti.

Po srpnové invazi takzvaných spřátelených vojsk už část lidí ztratila naději a zvolila emigraci nebo k ní byla donucena. Opět nic nového, i to se v našich dějinách opakuje. Ti, kdo zůstali, přizpůsobili svůj život novým poměrům.

Je pravda, že v počátcích normalizace dělali špinavou práci za okupanta naši lidé. Ale také je pravda, že statisíce lidí si zachovaly rovnou páteř. Viditelná část občanské opozice, například signatáři Charty 77 a tak dále, byla jen špičkou ledovce, protože odpor proti vnucenému normalizačnímu režimu a jeho ideologii byl mnohem širší. Proto taky pád toho režimu proběhl tak hladce a se všeobecným souhlasem.

Jakub Janda se vyjádřil, že jste obdivovatelka komunistů. Podle mých informací jste podepsala Chartu 77 a byla jste pro komunisty politicky „nevhodná“. Dokonce jsem slyšela, že jste musela pracovat jako uklízečka. Je to pravda? Co říkáte na tento paradox?

Pro pana Jandu je zřejmě každý samostatně myslící člověk, který tupě neopakuje tu jedinou mainstreamem posvěcenou pravdu, nebezpečný tvor. To, že nějaký názor je takzvaně většinový, ale neznamená, že je pravdivý. Většina lidí si ve středověku myslela, že Země je placatá. Dnes i pan Janda ví, že placatá není. Nejspíš ale ještě nepochopil, že základem demokracie je diskuse, dialog, takže nálepkuje oponenty té jediné momentálně uznávané pravdy. Podobně se chovali svazáci v padesátých letech a normalizátoři v letech sedmdesátých a osmdesátých.

Když jsem ve věku pana Jakuba Jandy podepsala Chartu 77 a režim mě onálepkoval jako nepřátelskou osobu, schovala jsem diplom z Filozofické fakulty do šuplíku a chopila se na dvanáct let smetáku a kbelíku, abych uživila děti. Mé knihy a články vycházely pouze v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Místo honorářů jsem dostávala předvolánky k výslechům. Do téže kachlikárny, kde teď pan Janda zkoumá mé současné články publikované na alternativních webech.

Když jsem šla ve středu do senátu, připnula jsem si na sáčko malou pamětní medaili, kterou mi udělilo současné ministerstvo obrany za můj někdejší odboj a odpor proti komunistickému režimu. Vzala jsem si ji proto, že mám stále smysl pro absurdní humor. Dnes ráno, když jsem se dozvěděla, že senát mou nominaci do Ústavu pro studium totalitních režimů zamítl, jsem pamětní medailičku zase uložila do sametové krabičky. Možná že za dvacet let k ní přibude in memoriam i medailička další za účast ve čtvrtém odboji a moje tři děti budou muset losovat o tom, které ji převezme jako rodinnou památku. To říkám jen z legrace, paní redaktorko, a kdyby to šlo, doprovodila bych ten výrok rozchechtaným smajlíkem.

Senátorka Miluše Horská řekla, že „relativizujete ruskou propagandistickou politiku“. Relativizujete? Jak se díváte na Vladimira Putina a současnou zahraniční politiku Ruska?

Můj táta kdysi v jednom z poinvazních článků napsal, že malý národ, chce-li přežít, musí umět snášet i veliké křivdy. Já bych dnes dodala: a učit se odpouštět viníkům, a ne se zavíčkovat v tom někdejším ukřivdění. Odsuzovat dnešní Rusko za včerejší viny a zločiny někdejšího vedení SSSR nemá logiku. Ostatně srpnové invaze se účastnili i vojáci z Lotyšska, Maďarska, Polska, Bulharska a Německa, a přesto jsme s jejich zeměmi dnes znovu pod jednou střechou. Vnucovaná nenávist k Rusku, ke které jsou vychováváni i dnešní naši školáci, zatímco mnozí pamětníci okupace už ji překonali, je nebezpečná, protože nevede ke kritickému myšlení.

Já mám k takzvanému většinovému názoru odjakživa nedůvěru, a proto jsem v posledních deseti letech Rusko čtyřikrát navštívila. Během těch pracovních cest, které kromě jedné organizovalo České centrum, jsem se zúčastnila mnoha besed se studenty, bohemisty, novináři a čtenáři. Opakovaně jsem navštívila i naše krajany na Kubáni. Takže můj obraz dnešního Ruska je poněkud jiný než ten, co nám servírují média hlavního proudu.

Nikdo z těch stovek lidí, se kterými jsem v Rusku debatovala, si nepřeje válku. Zahraniční politiku své země nevnímají jako agresivní, ale defenzivní. Putina hodnotí jako dobrého státníka, který hájí zájmy své země, vrátil národu hrdost a snaží se Ruskou federaci pozvednout i ekonomicky, když omezuje moc oligarchů a vrací přírodní zdroje lidem. Debatéři, se kterými jsem během svých cest po Rusku mluvila, ovšem kritizují nedostatky ve školství, ve zdravotnictví, v nízkých platech, ale věří, že to je přechodná fáze.

Můj osobní názor na Putina, který byl zprvu předpojatý, se začal měnit v roce 2007 vlivem jeho vystoupení na konferenci o bezpečnosti pořádané v Mnichově. Tehdejší projev Vladimira Putina, v němž mluvil o nebezpečí jednopolárního světa, jsem si opakovaně pouštěla na internetu a dodnes jej pokládám za vizionářský, protože ta varování se naplňují.

V médiích, která reflektovala vaše nezvolení do Rady ÚSTR, zazněla i výtka, že jste veřejně ničila symboly NATO. Proč jste to dělala?

Já jsem proti tomu, aby moje země setrvávala v NATO a aby i naší státní vlajkou Aliance kryla své válečnické výpravy.

Vstup České republiky do NATO bez referenda pokládám za mladickou nerozvážnost našich tehdejších politiků. Ta byla hned v následných dnech zneužita, když naším „bezpečným“ nebem začaly prolétávat bombardéry směřující na Bělehrad. I z následných skutků Aliance je zřejmé, že to dávno není obranný spolek, ale útočný. V našich soudobých dějinách jsme poprvé na straně agresorů.

Pro mě je to zahanbující pocit. Proto jsem iniciovala petici o speciálním referendu, v němž by se Češi rozhodli, zda chtějí jako členský stát v NATO setrvat, nebo podle využití článku třináct Washingtonské smlouvy z ní vystoupit.

Proč jste přijala prezidentovu nominaci a čemu jste se v ÚSTR chtěla věnovat?

Jako odpověď přikládám text mého středečního vystoupení před senátem:
Každý národ potřebuje znát své milníky i omyly. Jako pamětnice minulého režimu a jako vnučka účastníka odboje popraveného gestapem cítím, že je nutné zkoumat a analyzovat příčiny a způsoby likvidace svobody člověka, ať už jde o druhou republiku, protektorát nebo o období 1948 až 1989. Dosavadní práci ústavu, který se tímto ze zákona zabývá, znám převážně jen z veřejně dostupných zdrojů a ty informace jsou mnohdy rozporuplné. Signatáři otevřeného dopisu, ve kterém varovali senát před mým zvolením do rady, tvrdí, že ústav je v krizi. Krize je příležitost. Příležitost ke změně. To vyžaduje debatu, na kterou jsem připravena.

Od chvíle prezidentovy nominace jsem přemýšlela o tom, jakým přínosem pro radu budu, pokud mě zvolíte. Když jsem si prostudovala náplň práce jednotlivých oddělení, jako spisovatelku mě zaujal odbor publikační činnosti a oddělení výstav a vzdělávání. To je činnost, které rozumím nejen jako autorka a vysokoškolská pedagožka, ale i jako účastnice a organizátorka seminářů.

Mým celoživotním tématem je Pražské jaro. Ve výročním roce 2008 jsem uspořádala a moderovala v Národní knihovně cyklus veřejných přednášek, v nichž vystupovali pamětníci a odborníci a chronologicky jsme zmapovali ten vývoj od takzvaných strahovských událostí přes sjezd spisovatelů až k invazi, k činu Jana Palacha a k počátkům normalizace. Celý cyklus natáčel pro archiv štáb Českého rozhlasu. O Janu Palachovi jsem napsala dvě knihy, ta první je dokumentární, spoluautorem byl Jiří Lederer a vyšla v samizdatu. Tu druhou jsem zpracovala jako román, abych příběh mého nezapomenutelného vrstevníka přiblížila mladším čtenářům.

V knížce se zabývám i vysočanským sjezdem, což je téma dnes poněkud opomíjené. Domnívám se, že neprávem. Proč mladé lidi neinformovat o statečnosti tehdejších delegátů, kteří se napříč okupovanou republikou sjeli do Prahy a organizovali odpor proti invazi včetně celostátní generální stávky? Étos Pražského jara neskončil podpisem Moskevských protokolů, pokračoval listopadovou stávkou vysokoškolských studentů a i v normalizaci, kdy statisíce lidí sice neprošly kádrovými prověrkami, ale prošly zkouškou pravdy, když odmítly uznat invazi za přátelskou pomoc a raději se daly vyhodit z práce a šikanovat.

Étos Pražského jara se nevztahoval jen na reformní komunisty, jak je dnes zjednodušováno, byla to univerzální hodnota. Mnoho rodin dodnes opatruje zažloutlé výtisky novin a časopisů z konce šedesátých let, v nichž publikovali později zakázaní autoři. Každý národ potřebuje znát milníky, na které může být hrdý. A Pražské jaro k nim také patří.

Pokud mi pracovníci ÚSTR ve svém dopise senátu vytýkají větu z nějakého projevu, že Pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodního dialogu, jak zachránit svět, pak jsou asi příliš mladí na objektivní pohled. Zkoumat dějiny sine ira et studio, tedy bez hněvu a zaujatosti, dokáže asi málokdo. Člověk není robot. I mně se zvedl žaludek, když jsem pro potřeby televizního pořadu o mém tátovi odtajňovala v archivu bezpečnostních složek materiály operativy včetně telefonních odposlechů, které měly sloužit k přípravě politického procesu s Janem Procházkou – protagonistou Pražského jara. Je prospěšné tyto estébácké metody zkoumat, analyzovat a zveřejňovat. Současně je ale nutné dávat je do souvislostí s tím, proč byly užívány a co, koho a jaké myšlenky měly dehonestovat. Někdy mi připadá, že Pražské jaro je na indexu pořád. Kladu si otázku proč.

Další téma, které si zaslouží zájem badatelů, je druhá republika. S normalizací ji spojuje statečnost některých a zbabělost jiných. Nevím, zda byla probádána a zanalyzována mediální štvanice na Karla Čapka. Každý národ potřebuje znát své milníky. Pokud mě zvolíte za sedmého člena rady, pokusím se iniciovat bádání na téma vliv médií na likvidaci demokratických režimů. A jsem si jistá, že těch zanedbaných témat je celá řada.