Když jsme před 26 lety pochovávali socialismus, doufali jsme, že teď už nás čeká jen růžová budoucnost. Dnes má rozhodující slovo v politice člověk podezřelý ze spolupráce s StB, nejbohatší Slovák, o němž nevíme, jak získal majetek, majitel významných médií, který je navíc nejpopulárnějším politikem. Dokázal byste jako dramatik takový scénář vymyslet? A jaký by měl konec?
To víte, že bych takový scénář nevymyslel. Skutečnost je vždy o kus před výmyslem, pokud ten výmysl usiluje skutečnost dostihnout a vystihnout. Ani pokračování mě nenapadá, nechci-li propadnout levné skepsi nebo levnému optimismu. Rakouský spolkový kancléř Bruno Kreisky však kdysi řekl, že demokracie vždycky pokračování najde. Jde o to, zda bude u nás a v Evropě pokračovat demokracie. Jsem přesvědčen, že je to v jejích silách. Demokracie není samospasitelná, ale má silné stoupence a ručitele, nejen v Evropě, nýbrž i jinde ve světě, a tak myslím, že má určitou vyhlídku navzdory době, která mluví o jejím stmívání a konci nebo o tom, že co prožíváme, už není ta stará dobrá demokracie. Můžeme o ni přijít jen v případě, že se jí vzdáme. To znamená, že zopakujeme někdejší nešťastné rozhodnutí, které si předmnichovské a mnichovské počínání západních států, konkrétně Francie a Anglie, vyložilo na konci třicátých let minulého století nikoli jako důsledek neprozíravé politiky a neschopnosti odhadnout, kam směřuje Hitler, a včas začít zbrojit, nýbrž jako zradu a malou životnost demokracie. Ozdravit ji měly injekce stalinské totalitní genocidní diktatury. Toto ozdravení mnozí z nás prodělali. Jenže poučí se člověk z dějin? Vypadá to, že jen velmi zřídka.
Nepřipadá vám, když vidíte, jaké jsou snahy zejména ze strany hnutí ANO omezit například diskusi ve sněmovně, že tu kdosi chce demontovat to, co se tady za uplynulých 26 let vybudovalo?
K demontáži skutečně dochází. Předák a majitel hnutí ANO otevřeně řekl, že vývoj vykročil a šel špatným směrem. Volební promluvy ing. Andreje Babiše mi v mnohém připomínaly rétoriku Benita Mussoliniho, který byl původně socialistickým novinářem a pak přešel k prohlášením, že není politik, ale něco jako hospodář, jenž především pracuje a zbytečně neztrácí čas řečmi. Už jsem o něm, tuším, s vámi rozmlouval. Nebudoval koncentrační tábory, nenastolil teror, jeho zahraničním ministrem byl vnějškově kultivovaný hrabě Ciano. Teprve volba zapojit se po boku hitlerovského Německa do světové války uvrhla Itálii do neřešitelné situace, zatímco caudillo Franco se nezapojil a španělský fašismus „s lidskou tváří“ přežíval až do hloubi padesátých let a definitivně padl ještě mnohem později. Dokud se bude hnutí ANO pohybovat na demokratické půdě a nezkusí přeměnit český parlamentní systém v autoritativní, nic zásadního podle mě nehrozí. Voliči jednoho dne poznají, že receptura ANO byla neúčinná, a dají hlasy někomu jinému.
Myslíte si jako někteří současní kritici Evropské unie, že bychom měli – vzhledem k tomu, že Evropa není schopna čelit vlně migrace – přehodnotit naše směřování po listopadu 1989, tedy naše členství v Evropské unii? Má nám EU ještě co poskytnout?
Evropská unie má nemálo vážných nedostatků. Ordinovala si Lisabonskou smlouvu, již nikdo do důsledků nečetl a která obsahovala nejasné nebo nepřijatelné formulace. Aniž Evropská unie připravila základnu pro dalekosáhlé změny své hospodářské struktury, zavedla politickým rozhodnutím společnou měnu. Profesor Friedmann před tím důrazně varoval: nestejná úroveň ekonomiky jednotlivých členských států a odlišné daňové systémy zaviní – a skutečně to pak zavinily –, že se rozdíly na jedné straně projeví v růstu cen a na straně druhé v jejich poklesu. Bohaté státy ještě více zbohatnou, chudé je nikdy nedostihnou a pokusy kompenzovat to přerozdělovacími dotačními programy povedou jen k růstu korupce a k tomu, že starostové získají peníze na stavbu nové radnice nebo aspoň na novou fasádu. Přitom v bankách leží ladem peníze, které by bylo možné investovat, a podněcovat tím podnikání, tedy vést společnost k tomu, aby se rozvíjela. Důsledkem přerozdělování je nižší a pomalejší rozvoj. Ale nedostatky EU jsou podle mě vesměs napravitelné. Nápravu lze však zjednávat jen zevnitř. Rozpad Evropské unie by naopak změnil Evropu v méně významný, ba bezvýznamný světadíl neschopný pronést slovo k vážným světovým konfliktům, krizím a problémům. Českou republiku mimo Evropskou unii a snad i mimo NATO, což spolu souvisí, by čekala obnova benešovské představy mostu mezi Východem a Západem, po němž se ovšem šlape, jak říkal dobový vtípek. Básník, který kdysi slynul levicově revolučními názory, to vyjádřil verši: „Mezi Východem a Západem, Moskvou a Paříží, leží svobodná nesvobodná země.“ Při představě života ve svobodné nesvobodné zemi, z níž by brzy byla zase jen čistá nesvoboda například pod ruskou nadvládou, mi naskakuje husí kůže.
Co nám ještě zbylo z ideálů listopadu 1989?
Zbyly ideály svobody, demokracie a právního státu. I když se jich Česká republika nedržela důsledně, hlásila se k nim a hlásí. Jako divadelník jsem si zvykl žít ve svobodě a pracovat s naprostou samozřejmostí v jejích podmínkách. Nejsem si jist, kolik nás je, kdo jsme se svobodou takto existenčně spjati. Mohu mluvit jen za sebe: nedovedu si představit, že bych se s ní musel rozloučit. Doufám, že tento pocit se mnou mnozí Češi sdílejí navzdory zklamáním, která se nám v nedávné minulosti nevyhnula.
Když padla železná opona, zdálo se, že má Evropa vyhráno, že válečné konflikty jí nehrozí. A za čtvrt století Rusko napadlo Ukrajinu, ukradlo jí Krym a přispělo k rozvrácení východní části země, což znejistilo řadu států bývalého východního bloku. Máme se Ruska bát?
Nemyslím, že se máme Ruska přímo bát, i když se zřejmě odhodlalo uskutečňovat své ambice mocensky. Dosud však ruská vojenská politika, sovětskou nevyjímaje, pečlivě zvažovala, koho si může dovolit napadnout, například malé Finsko nebo nyní Ukrajinu. Pokaždé byla jistota, že se těchto menších a zřetelně slabších napadených států žádná vojenská formace neujme. Dokud budeme členy Evropské unie, a zejména NATO, a podaří se zachovat tuto organizaci jako evropsky akceschopnou – což není úplně jisté –, není důvod k nadsazeným obavám. Je však třeba posuzovat situaci velmi věcně a bez iluzí: Evropa po záboru části ukrajinského území intervenčními zbraněmi není Evropa z dob před tímto záborem. Všechno ostatní je vedlejší: jestli Západ nebudil v Ukrajincích scestné iluze, jestli ukrajinský parlament schválil zhoubný jazykový zákon, jestli se rusky mluvící Ukrajinci cítili velmi špatně a jestli na Ukrajině ožily staré bludné atavismy a z hrobu vstaly dávné extremistické mrtvoly.
Evropa čelí migrační krizi, její lídři nejsou schopni příliv dalších a dalších imigrantů zastavit. Vypadá to jako politika ode zdi ke zdi. Na jedné straně německá kancléřka Angela Merkelová pozve Syřany do Německa, na druhé straně se zpřísňují azylové zákony, protože ani tak bohatá země není schopna vlnu migrace zvládnout. Na jedné straně mnozí volají po větší ochraně vnějších hranic Schengenu, na druhé straně kritizují Maďarsko, které se o to pokusilo postavením plotu na hranicích. Jak vnímáte jednání evropských politiků?
Myslím, že je důvod pokusit se o radikální pohled, totiž o pohled ke kořenům krize. Způsobily ji nebo aspoň na ni spolupůsobily západní státy a mocnosti tím, že uměle udržovaly určité části světa ve stavu hospodářské zaostalosti, jejímž plodem bývá totalitní režim v nejhrubším provedení. Všechno ostatní jsou následky. Pomíjíme-li příčiny, je velmi těžké shodnout se na jejich odstranění. Evropští politici se neumějí dohodnout a postupovat společně. To je pro mě nejkatastrofálnější zjištění posledních let a měsíců. Jednotlivé pokusy, ať už maďarské plotní pletivo nebo německá otevřená náruč nezakládají podle mě trvalé východisko. Jednotlivé kroky konané na vlastní pěst nalezení takového východiska podle mě dokonce brání.
Všechny, ať už souhlasí s přijímáním migrantů nebo jsou proti, překvapilo jednání evropských zemí při prosazování povinných kvót pro rozdělování uprchlíků. Když jsme se postavili proti tomuto návrhu, byli jsme kritizováni, nálepkováni a dokonce vydíráni, že můžeme přijít o evropské dotace. A nakonec jsme byli přehlasováni. Nepoškodilo toto jednání silnějších vůči slabším státům vztahy v Evropské unii?
Kvóty jsou přímým důsledkem neschopnosti domluvit se na společném postupu. Hlasuje se, když jsme se neshodli, a shodu přitom pokládá většina za nezbytnou. Nesouhlasil jsem však a nesouhlasím s apelem na to, abychom se s Evropskou unií soudili. Jsem toho názoru, že tváří v tvář hromadnému neštěstí, za jaké pokládám exodus statisíců lidí – a v budoucnosti prý půjde o miliony, ba ještě o větší nápor –, nemáme mávat paragrafy jako špatný kněz krucifixem před bezdomoveckými vyhnanci v Kazantzakisově románu Kristus znovu ukřižovaný. Máme se podílet na následcích maléru, ačkoli jsme jej nezpůsobili. Soud žádné řešení nenajde. To je třeba hledat v rozumném přístupu: celé schengenské hranice nutno ostříhat a imigranty dělit na ty, kdo přicházejí v úvahu pro azyl, a na ty, kdo si chtějí ekonomicky přilepšit ve světě, který pro ně symbolizuje blahobyt. K přijímání azylantů jsme se smluvně zavázali. Jsem proti tomu měnit tuto úmluvu, nebo ji dokonce likvidovat.
Do boje proti imigrantům vyznávajícím islám se zapojil i prezident Miloš Zeman. 17. listopad chce dokonce oslavit na Albertově v době, kdy tam bude probíhat akce Bloku proti islámu, prezidentův mluvčí dokonce nevyloučil, že tam Miloš Zeman vystoupí. Neměl by prezident vášně spíš zklidňovat, než přilévat olej do ohně strachu a nesnášenlivosti?
Prezident nepochybně ví, co dělá: zajišťuje si hlasy. V tom směru představuje smutnou tvář politika, který je za hlasy ochoten dát sám sebe. Obecně existuje velké dobové pokušení vyprázdnit se do té míry, že se člověk stane pouhou urnou na voličské hlasy. Chci říct, že si z dob svého politického působení pamatuji jiného Miloše Zemana, který bojoval například proti nepolitickému, vlastně antipolitickému pokusnictví. Společné místo s extremisty by tehdy nevyhledával, ani nenavštívil.
Prezident 28. října opět překvapil, když kromě vážených vyznamenal i kontroverzní osobnosti – zejména komunistického ministra zemědělství Miroslava Tomana, který vytuneloval po listopadu řadu potravinářských podniků, nebo šéfa Preciosy Ludvíka Karla, který podle médií v minulém režimu týral politické vězně. Kam až sahá právo prezidenta vyznamenat své sympatizanty a sponzory? Není to devalvace státních vyznamenání?
Jaký prezident, takoví vyznamenaní, a naopak. Samozřejmě ne všichni, které vyznamenal, jsou kontroverzní. Jejich skladba však charakterizuje svého původce velmi výrazně: i tady ví, co dělá. Získává si všude, kde se dá i nedá. Vyznamenávací pravomoc je jedno z reziduí rakousko-uherského obrazu panovníka stejně jako podpis profesorského jmenovacího dekretu. Panovník směl být i rozmarný. O tom, jaké jsou skutečné hodnoty, které vyznamenaný ztělesňuje, nevypovídá akt na Hradě nic nebo téměř nic. Napadá mě citát ze starého slovenského kazatele Tranoscia, který jako všichni myslitelé jeho rodu obracel oči nad obzor pouhého dnešního dne: „Nechť sobě mají. Nic tím nezískají.“
Odborníci, například profesor Miroslav Bárta nebo filozof Václav Cílek, varují, že v souvislosti s vysycháním rozsáhlých území Středního a Blízkého východu a severu Afriky nám v budoucnu hrozí skutečné stěhování národů – stovek milionů lidí. Je Evropa na něco takového připravena, když vidíme, jak bezmocná je tváří v tvář jednomu milionu migrantů, kteří sem přišli během několika uplynulých měsíců?
Vážím si obou těchto odborníků a jsem přesvědčen, že nemluví do větru. Právě proto je nejvyšší čas přistoupit k rozboru příčin dnešního stavu světa a Evropy, pokud už na to není pozdě. Možná už „věci jsou moc rozjetý“, jak v jiné dějinné etapě zpíval Svatopluk Karásek. Neučiní-li západní svět, moderní průmyslové státy, krok k tomu, aby pomohly zásadně zlepšit hospodářskou situaci v Africe a v některých státech Blízkého východu, může nastat něco, čeho bych se nerad dožil: stupňování násilí až po vojenské zákroky diktované snahou bránit masovému přílivu lidí ze zaostalé části světa sužované válkami.
Jak vidíte budoucnost České republiky? Máme vůbec nějakou?
Máme před sebou takovou budoucnost, jakou vybudujeme. Rozhodně nelze spoléhat na účinek starého latinského hesla Caveant consules – Ať se starají konzulové.
Soudobí politici se postarají jen o to, k čemu je přimějeme. Znamená to hledat účinné občanské angažmá, nepohrdat politikou, i když se ocitla bez státnických osobností a její představitelé nepřinášejí návrhy na řešení, nýbrž jen naslouchají… Sám se navzdory věku snažím najít i pro sebe způsob, jak se ozvat nikoli jen zamítavě, nýbrž dělně. Podle mě volá situace po nových nebo obrozených politických subjektech. Přijdou? Rád jim v takovém případě dám hlas a budu je podporovat zpoza svého spisovatelského stolu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
