Která z následujících osobností veřejného života by dle vás měla býti příštím prezidentem republiky ? (poznámka: Jde o čistě orientační anketu)Anketa
Od počátku velké ekonomické krize před sedmi lety bylo stále hlasitěji slyšet kritiky současného ekonomického systému, kteří se po krachu amerických bank snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, se ostře naváželi do finančního systému dle nich založeného na bublinách, dominanci dolaru a snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali?
Pokud jde o argumenty aktivistů Occupy Wall Street, a především pokud jde o analýzy Janise Varoufakise nebo ještě více knihy francouzského ekonoma Thomase Pickettyho či oxfordského profesora Sira Tony Atkinsona, tak osobně jsem přesvědčen, že správně reflektují realitu, v níž žijeme. Ztotožňuji se s kritikou neoliberálních přístupů, které jsou postaveny na tzv. úsporách, na masivních škrtech sociálních výdajů a na postupné destrukci sociálního státu (welfare state). Picketty i Atkinson jsou pochopitelně znepokojeni obrovským nárůstem nerovnosti, jak globálně, tak uvnitř rozvinutých moderních států, a jejím negativním dopadem na současnou společnost. Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii, Joseph Stiglitz a Paul Krugman, přesvědčivě dokazují, že politika škrtů a úspor, které mají údajně dosáhnout snížení veřejného dluhu, má přesně opačný dopad, a je tedy kontraproduktivní. Na příkladu německého přístupu k Řecku to neobyčejně přesvědčivě prokazuje i italská ekonomka Mariana Mazzucato, která přednáší na britské univerzitě v Sussexu. Mazzucato připomíná, že na konci 90. let, po dekádě snižování mezd a životní úrovně, nebyla v Německu dostatečně silná poptávka po německém zboží. Přebytek hotovosti v německých bankách byl tedy nabídnut cizím bankám – zvláště řeckým. Řecké banky vzaly tyto německé půjčky a nabídly je řeckým firmám, aby skupovaly německé zboží a tak zvýšily německý export. (Mimochodem, na německé přání Řekové kupovali i drahé německé zbraně, a tak je dnes řecká armáda jedna z nejlépe vyzbrojených v Evropě. Bohužel se t toho řečtí chudí nenajedí). Německé banky vlastní obrovský podíl řeckého dluhu (21 miliard eur). Řecké firmy neinvestovaly do oblastí, kde by bylo možné zvýšit konkurenceschopnost. Navíc stát nefungoval efektivně díky absenci reformy státní správy, a především kvůli neschopnosti získat daně od bohatých loďařů a jim podobných oligarchů. Soukromý dluh se brzy stal dluhem veřejným. Když udeřila finanční krize roku 2008, byl privátní sektor zcela nepřipraven a stát zachraňoval banky, zvyšovala se nezaměstnanost, snižovaly se příjmy, a tak i výběr daní.
Evropská Trojka zareagovala tím, že Řecku začala vnucovat úsporná opatření, čímž se prudce zvýšila nezaměstnanost (zvláště mládeže) a řecký HDP se propadl o 26 %. Už John Maynard Keynes zdůrazňoval, že v době, kdy jsou spotřebitelé a soukromý sektor nuceni šetřit, je nesmyslné, aby šetřila i vláda, neboť tak se z recese stává deprese. Pod nátlakem Trojky musela řecká vláda přijmout více úsporných opatření, což Řecku znemožnilo se postavit na nohy; jen budoucí růst umožňuje splácení dluhu, který naopak rostl a rostl, až se stal zcela nesplatitelným, jak nedávno správně konstatovala šéfka MMF, Christine Lagardeová, která nyní prosazuje odpis části řeckého dluhu.
Německá neochota odpustit Řecku část dluhu je pokrytecká, neboť po válce (v roce 1953) bylo Německu odpuštěno 60 % jeho dluhu, což svým hlasem tehdy podpořilo i Řecko, jedna ze zemí nejvíce devastovaných nacistickým Německem. Druhým pokrytectvím, které média moc nezmiňují, je skutečnost, že velké soukromé mezinárodní banky byly „zachráněny“, i když jejich dluh daleko převyšoval ten současný řecký. Řecko dnes potřebuje 370 miliard euro. Srovnejte například s dluhem Citigroup (2513 miliard USD), Morgan Stanley (2041 miliard USD), Goldman Sachs (814 miliard USD), BNP Paribas (175 miliard USD) či Dresdner Bank (135 miliard USD). Tenhle fakt částečně vysvětluje dnešní netrpělivost prezidenta USA s kancléřkou Merkelovou, neboť Barack Obama si tato čísla musí dobře pamatovat a ví dobře, že pokud je dluh takto vysoký, tak ho nelze splatit a musí být „restrukturalizován“, tedy odepsán.
Třetím pokrytectvím a příkladem dvojího metru je přístup k Ukrajině, která nyní požádala o „záchranu“ ve výši 60 miliard USD. Řecký deficit je výsledkem především špatného vedení, ukrajinský je větší měrou výsledkem defraudace, zpronevěry a korupce. Tím nechci říct, že v Řecku nehraje roli korupce nebo na Ukrajině mizerné vedení.
Tento druh evropského či spíše německého kapitalismu je slepou uličkou. Kdo bude nakupovat německé zboží, až úsporná opatření přiškrtí poptávku v ostatních zemích? Souhlasím, že Řecko potřebuje reformy, které Syriza po svém zvolení začala, i když pomalu, prosazovat. Reformovat ale potřebuje celá eurozóna a celé fungování Evropské unie, kterou je zapotřebí radikálně zdemokratizovat, což ovšem znamená reformovat současný kapitalismus.
Kromě vysoké migrace se dnes hovoří o doutnajícím problému v Africe, kterým brzy bude obrovský nedostatek vody, k tomu stále rostoucí populace planety hlavně v chudých částech světa apod. Dokážeme si s tím poradit? Hrozí planetě přelidnění v takovém měřítku, že nebude moci značnou část lidstva uživit? A co v takovém případě? Některé radikální názory tvrdí, že přelidnění budou postupně řešit války, jako tomu tak bylo i v minulosti…
V Africe jsme svědky vskutku široké škály různorodých problémů, včetně nedostatku zdravotně nezávadné vody. Tyto problémy jsou ještě zvýrazněny klimatickými změnami. Rostoucí populace je relativním, ne absolutním konceptem. Množství zdrojů, kterých je zapotřebí k uživení populace, a potenciál pro jejich navýšení souvisí s řadou různých faktorů, jakými jsou životní prostředí, technologický rozvoj, sociální a hospodářská politika atd. Environmentální ekonomové argumentují, že musíme usilovat o udržitelné hospodářství (např. J. Sacks), které zahrnuje nejen výrobu, ale i distribuci, soudržnost společnosti, snížení sociálních konfliktů apod. Takže pokud by se nám podařilo vyřešit nejurgentnější problémy, jakými jsou globální oteplování, nedostatek ekonomických příležitostí, radikální snížení množství ozbrojených konfliktů, což by mělo pozitivní dopad na snížení chudoby, tak by pak migrace nepředstavovala žádný neřešitelný problém. Je tedy nutné posuzovat tyto problémy globálně a v celém jejich kontextu, a nedomnívat se naivně, že řešením budou vysoké zdi a ostře střežené hranice, které by nás ochránily před vlnou běženců a uprchlíků.
V souvislosti s problematikou běženců si dovolím ocitovat část ze stanoviska levicového křídla ČSSD, které letos založilo platformu „Doleva!“: „Problém s imigranty je důsledkem krachu mezinárodní politiky ‚vývozu‘ demokracie, kdy USA a země EU odstranily vlády Libye, Iráku, Egypta, Afghánistánu bez ohledu na důsledky. Srovnatelný je i případ Sýrie, kde probíhá destruktivní občanská válka – aktivně podporovaná USA i některými státy NATO. Musíme si už konečně přiznat, že demokracii západního stylu nelze vyvézt na tancích či na bodácích. K zodpovědnosti za vzniklý chaos by se měli přihlásit politici, jejichž špatná rozhodnutí mohla být ovlivněna ziskuchtivými zbrojařskými nebo ropnými společnostmi. Z tohoto chaosu pak vzešly ty nejhorší síly, jako je např. Islámský stát. Nyní tamní obyvatelstvo trpí materiálním nedostatkem, hladem a strachem, a mnozí i nadále umírají v ozbrojených konfliktech. Za tento stav jsou odpovědny USA i NATO, tudíž i my, protože jsme se na některých operacích podíleli, i když menším dílem, a s jinými jsme aspoň souhlasili“… „Doporučujeme podpořit především azylanty, kteří utíkají před válkami, represemi a diskriminací. Ze strachu o své životy prchají z míst, kde se střílí a bombarduje… Měli bychom však mít i jisté pochopení pro ekonomické migranty, kteří utíkají před bídou, kterou nezpůsobili, i od nemožnosti využít svého případného vzdělání a kvalifikace…
Fotogalerie: - Uprchlíci na Sicílii
_635735950239733433.jpg&id=74901)
Je možné souhlasit s návratem řady ekonomických migrantů do zemí jejich původu, ale pouze pokud tam vytvoříme prostředí, v němž by mohli důstojně žít a pracovat. Jinak budou zase utíkat do Evropy. USA a bohaté země EU, bývalé koloniální mocnosti, které jsou spoluodpovědné za destabilizaci regionů, z nichž imigranti prchají, musí významně investovat do rekonstrukce těchto států, do potřebné infrastruktury a zajistit jejich zapojení do oboustranně výhodného mezinárodního obchodu… Je nutné, aby západní země, vědomy si své spoluzodpovědnosti za rozvrácené země Blízkého Východu a Afriky, se daleko aktivněji zúčastnily boje proti teroristům z tzv. Islámského státu (IS), ale i proti al-Káidě či jejím odnožím, jakou je např. An-Nusrá. Porazit je můžeme jen ve spolupráci s některými arabskými státy, ale i s Íránem. Současně bychom se měli podílet na vytvoření podmínek pro obnovení mírumilovného soužití šíitů a sunnitů. Západ se musí účinněji snažit ukončit válku v Sýrii, kterou pomohl rozdmýchat, zastavit válku v Jemenu i boje mezi znesvářenými kmeny v Libyi, kterou rozvrátily útoky Aliance proti bývalému režimu Kaddáfího…“
Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. A tak nám byl také předkládán. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malým nedorozuměním, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?
Nemám pojem „válka“ ztotožněný s Ruskem, ale spíše s nacistickým Německem. S Ruskem si mohu spojovat termíny jako „invaze“ a „okupace“, ale nevšiml jsem si, že by nám Rusko někdy vyhlásilo válku. Mezi EU a Ruskou federací dnes převládá napětí, zvláště díky vyhlášení sankcí, které však považuji za přechodný jev, neboť dříve či později, dojde i evropským politikům, že sankce neplní svůj údajný účel (pokud jím mělo být donucení prezidenta Putina, aby změnil svou politiku). V čase jistě dojde k obnovení stavu quo ante, který byl charakterizován jistou opatrností, obezřetností, konkurenčním bojem, ale i poznáním, že se obě strany vzájemně potřebují. Například, Rusko potřebuje evropskou technologii a přístup na evropský trh, Evropa zas plyn i ropu. Rozumní evropští politici si uvědomují, že dobré vztahy s Ruskem posilují evropskou bezpečnost i prosperitu. Je kontraproduktivní tlačit Rusko do izolace nebo do pevnějšího objetí s Čínou. Pokud jde o Ukrajinu, tak si nejsem vědom žádného ruského agresivního kroku, který by vedl k pádu ukrajinské vlády, k obrovské korupci, k vytvoření soukromých armád kontrolovaných několika oligarchy, ani k rozvoji ultranacionalistického Pravého sektoru s jeho symboly, které připomínají Třetí říši. Ruská obava z rozšiřování vlivu NATO směrem k jeho hranici je zcela srozumitelná všem, kdo jsou aspoň rámcově obeznámeni s historií Ruska a celého regionu. Snaha jistých amerických kruhů dosáhnout oslabení Ruska je také prokazatelná, ale jsem současně přesvědčen, že už dnes začínáme být svědky sbližování postojů obou velmocí, a to i pokud se týká budoucnosti Ukrajiny. Rusko a Západ mají zájem na naplnění minských dohod, na ukončení války, na jisté stabilitě Ukrajiny, kterou jistě nezajistí premiér Jaceňuk, a možná ani ne prezident Porošenko. Chtěl bych věřit, že nové vzájemné porozumění povede rovněž k tomu, že velmoci přesvědčí své „klienty“ o nutnosti federalizace Ukrajiny, tedy o významné autonomii Donbasu, při zachování teritoriální integrity Ukrajiny.
Prezident Obama již vyjádřil vděčnost Rusku za pomoc při jednání s Íránem. A nevšiml jsem si ani, že by nějak kritizoval ruskou podporu syrskému režimu atd. Rusko, USA, Evropa i Írán mají jasného společného nepřítele – tzv. Islámský stát, i když ochota s ním bojovat a intenzita tohoto boje se velmi liší. Pokud šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska (který si jistě mnozí politici přáli), tak nevyšel.
Rusko modernizuje své zbraňové systémy, posiluje vojenskou přítomnost blízko svých hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA...
Jsem hluboce přesvědčen, že se Rusko nechystá napadnout nějakou evropskou zemi, či dokonce členský stát Aliance. Prezident Putin může být autokratem, ale není bláznem, jak sám několikrát zdůrazňoval. Napětí a úvahy o válce nahrávají zájmům významných zbrojařských společností, ale mnohým politikům je naštěstí stále jasné, že válku mezi velmocemi nelze vyhrát. Výsledkem by byla jen nepředstavitelná celosvětová katastrofa. Mimochodem proč zmiňujete jen ruské zbrojení, a ne třeba americké, když americké výdaje na zbrojení jsou největší na světě a dnes se výrazně zvyšuje i jejich vojenská přítomnost v Evropě, a to i v regionech ne příliš vzdálených od Ruska.
Pokud jde o obranu naší země, spoléháme na spojenecké závazky NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit?
Myslím si, že spojenecké závazky NATO jsou pro nás dostatečnou zárukou. Mohl bych se nechat přesvědčit, že stejné závazky, za jistých (extrémních) okolností, nemusí nutně pomoci třeba pobaltským republikám (všimněte si v této souvislosti výzkumů amerického veřejného mínění), ale jsem přesvědčen, že NATO si pohlídá mír ve střední Evropě, u sousedů Německa. Nejsem vojenským expertem, ale podle studií z věrohodných zdrojů, si nemyslím, že je naše armáda schopná ubránit republiku před vojenskou agresí. Ovšem naše zahraniční politika, která zajišťuje dobré vztahy se všemi sousedy, může být onou zárukou. Buďme rádi, že jsme schopni dostát našim spojeneckým závazkům, a občas poskytnout konkrétní vojenské jednotky do společných zahraničních misí. I když si myslím, že bychom se takových misí měli účastnit jen tehdy, pokud získají mandát Rady bezpečnosti OSN.
Psali jsme:
Nakolik je podle vás reálné nebezpečí současných a třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat? A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu? Pokud by nastala taková situace, šel byste vy sám bránit zemi a vyzýval byste k tomu i ostatní?
Již jsem odpověděl, že nevnímám nebezpečí války ve střední Evropě, i když na mnoha jiných místech světa, bohužel, války pokračují a dokonce jsou stále intenzívnější. Nedomnívám se, že by současnou neutěšenou situaci AČR mohlo vyřešit obnovení základní vojenské služby. Jsem spíše příznivcem profesionální armády, jakou má třeba Velká Británie. Pokud by však nastala situace, kterou si zatím nedovedu představit, tedy, že by bylo nutné, aby občané šli se zbraní v ruce bránit svou zemi, tak osobně bych neváhal ani chvilku. Máme to nakonec v rodině. Můj otec bojoval v československé armádě na Západě, jeho bratr zase ve Svobodově armádě na Východě.
Přestože si myslím, že nás politici a generálové neuvrhnou do třetí světové války, tak jsem současně přesvědčen, že jiné formy války, například kybernetické, budou využívány více a častěji.
Nad ruským nebezpečím v současné době převládá nebezpečí tzv. Islámského státu, který rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Existuje mapa vysněného rozsahu území, které by IS chtěl: Půl Afriky, západní Asii, jižní Evropu. A někteří učenci mluví o tom, že islám jako takový má ve svých základech povinnost dobýt celý svět. Prezident Zeman přirovnává IS k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?
Z toho, co jsem již řekl, jasně vyplývá, že podle mne neexistuje žádné ruské nebezpečí, které přebíjí nebezpečí tzv. Islámského státu. IS skutečně považuji za závažné nebezpečí, a odvolávám se i na výše citované stanovisko platformy ČSSD „Doleva“, (jsem jedním ze třech mluvčích), kde vyzýváme ke spolupráci Západu s některými arabskými státy a s Íránem v boji proti IS. Extrémní formu jakési verze wahhábismu či salafismu, na kterou se odvolávají ideologové IS, neztotožňuji s islámem jako takovým. Proti citacím některých islámských učenců (anonymních), na které se odvoláváte, vám mohu citovat mnoho velmi významných islámských učenců, kteří tvrdí opak. A myslím si, že jich je nezpochybnitelná většina. Dovolte mi citovat aspoň z prohlášení Federace islámských organizací v Evropě ze 14. září 2014: „Federace islámských organizací v Evropě rozhodně odsuzuje pokusy o očerňování islámu a jeho propojení s těmito hrůznými obrazy představujícími barbarské praktiky extremistických skupin, které porušují islámské učení, a páchání zvěrstva jak proti muslimům, tak i nemuslimům. Muslimové v Evropě a na celém světě jsou velmi zoufalí ze zvěrstva a závažného porušování, které je pácháno, ze spojení přes slogany a vzkazy falešně týkající se islámu nebo islámského modelu správy a státu, a také z toho, že se jedná o závažný trestný čin proti islámskému náboženství, které odmítá agresi, terorizování a poškozování nevinných.“ Mimochodem ve stejné době napsalo 126 nejvýznamnějších islámských učenců a intelektuálů z celého světa „Otevřený dopis Dr Ibrahimu Awwad Al-Badrimu, alias Bakr Al-Baghdádímu a stoupencům samozvaného Islámského státu“, v němž na 26 stranách podrobně prokazovali, jak jsou ideologická hesla IS a jejich tvrzení v hlubokém rozporu s islámem a Koránem.
Nemyslím si, že Evropě hrozí, že by zaspala, pokud jde o vlastní obranu. Ale mnozí Evropané přehlížejí, že hlavním terčem fanatiků z IS nejsou ani tak křesťané nebo Židé, ale především muslimové, kteří nesdílejí jejich zvrácenou interpretaci islámu. Počet popravených muslimů (šíitů, iráckých Jezidů, ale i sunnitů) roste každým dnem a jde do mnoha tisíců.
Chápu, že po svých zkušenostech z Iráku a Afghánistánu nechce Barack Obama vyslat proti IS americké vojáky, a tak Američané jen bombardují z bezpečné výšky. (Tak to nakonec dělali i v bývalé Jugoslávii). Páteří pozemního vojska nasazeného proti IS je část irácké armády, šíitské milice (za jisté pomoci íránských vojenských expertů a důstojníků), a především kurdští pešmergové. S velkým znepokojením jsem proto zaregistroval, že Turecko po dlouhém váhání nakonec čtyři dny po sebevražedném atentátu, který spáchal Turek zrekrutovaný IS a který v Suruci zabil 30 tureckých občanů a 100 dalších zranil, začalo bombardovat pozice IS, ale současně i pozice kurdské PKK v severním Iráku. Je jistě dobře, že Turecko konečně umožnilo americkému letectvu využít svých letištních základen v Incirliku a v Diyarbakiru, ale doufám, že díky tomu Barack Obama nepřimhouří oči nad faktem, že Turci zabíjejí kurdské bojovníky, na jejichž vojenské akce proti IS Američané spoléhají.
Jak bude dle vás vypadat v roce 2050 naše země?Anketa
Je pravda, že jak turecká, tak i vláda USA, považují bojovníky Kurdské strany pracujících (PKK) za teroristy. Ale je rovněž pravda, že iráčtí Kurdové z PKK úzce spolupracují se syrskými Kurdy ze strany PYD (Democratic Union Party). Vojenské křídlo této syrské kurdské strany, známé pod akronymem YPG, nedávno úspěšně osvobodilo syrské město Kobani, okupované IS, nedaleko tureckých hranic. Turecká obava, že by současné úspěšné vojenské akce Kurdů proti IS mohly po válce vést k samostatnému Kurdistánu na jeho hranicích, je jediným vysvětlením, proč Turecko nyní bombarduje tábory Kurdů, kteří statečně bojují (i umírají) v boji proti našemu společnému nepříteli. Vládu ČR je třeba pochválit za připravovanou další zásilku munice pro Kurdy, ale rovněž musím vyjádřit naději, že se zástupce ČR v Radě NATO, která se nyní schází na popud Turecka, bude od tureckých útoků na Kurdy distancovat.
A jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je či není správné? Nahradili jsme náboženství, alespoň tedy většina Evropy, něčím jiným, co nás v tomto směruje?
Náboženství není v žádném případě jediným zdrojem hodnot. Představa, že potřebujeme náboženství, nebo něco podobného, aby nám poskytlo jakýsi základ pro dobrý život jak pro jednotlivce, tak i pro společnost, je představou nezvykle zjednodušenou, která by nás, mimochodem, konfrontovala s problémem, jak zajistit vzájemnou toleranci mezi často velmi antagonistickými modely různých náboženství. Nemohu se rovněž ztotožnit s některými tvrzeními, která jaksi nadřazují evropskou civilizaci nad všechny ostatní a dělají z ní něco zcela výjimečného. Takovéto postoje vnímám jako zavádějící, v nejlepším případě jako nepřesné. Víme přece, že evropský vývoj zahrnoval kontakt s jinými civilizacemi – islámskou, perskou, hinduistickou, čínskou, atd. Vlivy jejich myšlenek i zkušenost s jejich životem, to vše svým způsobem pomohlo utvářet moderní Evropu. Domnívám se, že je daleko důležitější se ptát, co by mohlo vygenerovat lidskou solidaritu na všech rovinách – místní, národní, regionální, globální – neboť ta by především umožnila rozvoj dobrého a smysluplného života.
Zásadním tématem současnosti je migrace. Jak si v tomto směru EU v rámci aktuálních diskutovaných řešení vede? Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Oproti tomu liberálně orientovaní lidé spílají veřejnosti, že uprchlíky nechce, je rasistická a necitlivá k lidem v nouzi. Je možné se dobrat, kdo je v tomto sporu v právu a proč?
Nesouhlasím s lidmi, kteří se bojí kulturně odlišných migrantů, ale chápu tyto reakce, zvláště u nás. Neoliberalismus, který prosazují mnohé politické strany a kterému fandí i řada novinářů, umožnil mnoha občanům si hledět pouze vlastního zisku a nezajímat se o ostatní lidi v nouzi, a současně mít pocit, že takovýto postoj je správný, neboť cizinci by mohli být břemenem pro sociální rozpočet státu, nebo se stát lacinou pracovní silou, která by tak konkurovala „obyčejným“ občanům. I předlistopadový režim podporoval krajní nedůvěru k lidem, kteří se velmi odlišovali, a tak není překvapující, že lidé mají iracionální strach z něčeho, co je jim bytostně cizí. To, že je to pro ně nebezpečné, jim denně potvrzují i mnohá média. Neoliberalismus je schopen mezilidskou solidaritu zdeformovat. Znovu se odvolávám na již zmíněné stanoviska platformy „Doleva!“. V něm jsme především zdůraznili, že „Češi nejsou morálně ani hodnotově na příchod velkého počtu imigrantů připraveni. Důvody jsou dané rovněž naší historií. Neměli jsme dosud ve větší míře možnost se naučit žít dlouhodobě s občany ze vzdálených zemí (s jistou výjimkou Vietnamců), neboť nemáme ani koloniální minulost, ani jsme nebyli účastníky západoevropského hospodářského zázraku z 60. let. Nemáme tedy se soužitím s imigranty vůbec žádnou zkušenost. Máme strach a předsudky. Národy se učí žít s jinými etniky po generace. Nás to teprve čeká.“
Nedávno jsem četl, že indický opoziční poslanec – ovšem za souhlasného přizvukování i premiéra – vyzval Velkou Británii, aby významně kompenzovala Indii za to, že 200 let využívala indické zdroje k vlastnímu obrovskému obohacení. Má to svou logiku. A chápu, že Británie nemůže dost dobře odmítat například indické přistěhovalce. Britové se i díky své koloniální minulosti naučili žít s lidmi z jiných etnik. Na našich sociálních sítích odpůrci migrantů občas zveřejňují nějaké drastičtější incidenty z Británie, a tím argumentují, že soužití nefunguje ani v ostrovním království. K podobným jednotlivým incidentům dochází a bude docházet všude, ale to nic nemění na skutečnosti, že třeba Londýn je dnes kosmopolitní metropole, v níž miliony Britů žijí s přistěhovalci jiné barvy pleti bez větších problémů. U nás lidé kritizují vládu, že je připravena přijmout 1500 běženců. Jsem si jist, že pokud by se o tom neustále nepsalo, nikdo by si tady tak směšného počtu ani nevšimnul. V západní Evropě jsou jich statisíce a nové vlny běženců nutí vlády hledat nejvhodnější řešení. Demonstrovat proti běžencům, z nichž mnozí utíkají třeba před teroristy z Islámského státu, považuji za hloupé. Ti lidé si prošli útrapami, které si vůbec nedovedeme představit. Máme tyto oběti učinit terčem našich předsudků?
Netvrdím, že všichni běženci si zaslouží naše sympatie. Jistě se mezi nimi najdou jednotlivci, kteří chtějí zneužít evropské sociální systémy. Teroristé mezi nimi asi nebudou. Ti jsou schopni si zařídit a zaplatit pohodlný přílet komerčními aerolinkami. Měli bychom se však vyvarovat zevšeobecňování a házení všech do jednoho pytle. A k nám se žádné větší množství migrantů nehrne. Když se jim podařilo utéct před válkou a zabíjením i před nesnesitelnou bídou, tak jistě budou chtít žít v prostředí, v němž by se cítili dobře a bezpečně. Nenávisti mají jistě až po krk. Chtějí do Německa, do Švédska a do Velké Británie.
V poslední době se příliv běženců ovšem varovně zvýšil. Evropa a USA na to musí reagovat. Jak jsem již zmínil, musíme především zastavit války, za které jsme spoluzodpovědní, a zlepšit podmínky v zemích, z nichž běženci utíkají.
Žijeme mezi Západem a Ruskem. S oběma stranami jsme si zažili to dobré i to zlé. Jaký vztah máme najít k Rusku? Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že Rusové nás chtějí, když ne napadnout, tak pokoutně ovládat, šířit u nás jen to nejhorší a zneužívat nás k rozbíjení Evropy. Jiní lidé zase tvrdí, že budoucnost Evropy je v náručí s Ruskem – buď kvůli nutnosti kolektivní bezpečnosti Evropy, panslovanským idejím, nebo proto, že Rusko je součást BRICS, podle nich politicko-hospodářské aliance budoucnosti. Kde je pravda?
Otázka prezentuje dva extrémy. Realita je někde jinde. Dokud Rusům nesnížily příjmy současné sankce, tak sem mnozí jezdili jako turisté; a k radosti místních tu utráceli i dost peněz. Předpokládám, že k tomu dojde znovu po zrušení sankcí a obnovení jisté prosperity Ruska. Řada českých firem obchodovala, a jistě zas bude obchodovat, s Ruskou federací, kterou dobře znají. K tomu nepotřebujete panslovanské ideje nebo členství v BRICS. Dobré vzájemné vztahy posílí jak naší obchodní bilanci, a tím i naše příjmy, tak i naší bezpečnost. I pro Rusy je výhodnější mít dobré a bezproblémové vztahy s EU. Proč by nás chtěli napadnout? Jejich firmy se jistě budou snažit rozšiřovat pole své působnosti, tak jak to dělají třeba německé nebo americké firmy. To je pokoutní ovládání? Měli bychom rozlišovat mezi SSSR a Ruskou federací a každopádně nenechat si emocemi z minulosti zabarvovat přítomnost i budoucnost.
A co náš vztah s Německem? Přebolelo již všechno a nemusíme se Němců obávat? Co o současném Německu ukázala řecká krize a tlak kancléřky Merkelové a ministra financí Schäubleho na řeckou vládu?
Má poznámka o emocích z minulosti platí pochopitelně i pro Německo. Teoreticky bych na to osobně měl jisté právo, neboť v Osvětimi zahynula má babička, v Terezíně a v dalších koncentračních táborech další příbuzní mého židovského otce. Nedělám to. To však nemění nic na mé kritice politiky současné německé vlády. Způsob, jakým kancléřka Merkelová, a zvláště ministr financí Schäuble, zachází s Řeckem, považuji za odsouzeníhodný. Za kancléře Kohla Němci velmi neradi obětovali svou silnou Deutschmark na oltář eura, jako společné evropské měny, a myšlenky evropské integrace. Velký evropský státník Helmut Kohl chtěl společnou Evropou uklidnit i ty, kteří měli obavu ze sjednoceného Německa. (Francouzský prezident Mitterrand jednou poznamenal: „Mám Německo tak rád, že bych preferoval mít dvě.“) Merkelová, kdysi Kohlova chráněnka, která ho však později vyštvala z politiky, se nikdy ani nepokusila přesvědčit své voliče o správnosti Kohlovy evropské vize. I díky ní je Evropa Kohla, De Gasperiho nebo Schumana dávnou minulostí. Pokud jde o EU, tak místo Delorse máme Junckera. Místo idealistické, solidární a demokratické Evropy máme EU, kde převládají národní zájmy velkých zemí a osobní zájmy mocné finanční oligarchie. Solidarita není doma v regionu, kde žije 450 milionů lidí, kteří se však neshodnou, jak přijmout 40 000 uprchlíků, často ze zemí jako Sýrie a Libye, za jejichž destrukci je Evropa přímo zodpovědná. Řecko je klasickým příkladem německého přístupu. V roce 2010 dostalo Řecko půjčku ve výši 110 miliard euro a v roce 2012 dalších 220 miliard. Nyní se jedná o třetí tzv. záchrannou půjčku. Nijak hlasitě se však nezdůrazňuje, že 80 % z těchto peněz se v Aténách ani neohřeje, a hned se vrací do evropských, především do německých, bank. Maximálně 20 % se dostane do řecké ekonomiky, což jí však nemůže pomoci. Řecko je jediným členským státem EU, kde se snížila minimální mzda. Mzdy celkově se propadly o 14 %. Počet bezdomovců se jen za poslední 2 roky ztrojnásobil. 40,5 % nezletilých žije v bídě. Nezaměstnanost mladých je 50 %.
Fotogalerie: - Okamura venčil v Teplicích
Schäuble není ekonom, ale právník, který se lépe vyzná v pravidlech a předpisech než ve fungování hospodářství. (Četl jsem, podle mne zatím neověřenou zprávu, že Schäublův otec byl za války zastřelen řeckými partyzány. Doufám, že se nemstí). Především si však Schäuble nikdy nepřál evropské Německo, ale chtěl německou Evropu. A to se mu podařilo. V takové Evropě, podle něho, není místo pro Řecko, což je jasným vzkazem státům, jakými jsou Itálie, Španělsko, Portugalsko, ale i Francie. (A souhlasí s ním i ministr financí ČR Andrej Babiš).
Řecká krize mi dokázala, že se Německu podařilo změnit evropský projekt, který se mně zamlouval. Nyní již není postavený na sjednocení a solidaritě, ale na penězích a trzích. Německá Evropa nebude vstřícná vůči sociálnímu státu, sociální spravedlnosti a nebude si dělat vrásky ze sociální nerovnosti, i když to povede ke zvýšenému napětí ve společnosti. Německo bylo hluboce poníženo Versailleskou smlouvou, což přivedlo Hitlera k moci. Řecko je však malá země, a tak jeho ponížení nepředstavuje pro Evropu žádné nebezpečí.
Otázka na závěr. Co považujete na největší nebezpečí pro naši zemi a naši evropskou civilizaci v současnosti nebo v blízké budoucnosti? Je něco, o čem se příliš nehovoří, a přitom to může výrazně v budoucnosti ať už negativně nebo pozitivně ovlivnit naše životy, naše prostředí, kde žijeme, a zavedený způsob života?
Jsem přesvědčen, že největším nebezpečím pro naši zemi a i pro Evropu by byl jakýkoli ústup do izolacionismu, neboť ten nemůže vést k řešení té spousty problémů, kterým dnes musíme čelit. Jako levicově orientovaný občan mám ve stejné souvislosti obavu z extrémního nacionalismu, ze sobeckého populismu, z nárůstu xenofobních postojů hlásajících netoleranci či dokonce nenávist vůči jiným lidem. Rád bych viděl obnovení úsilí o integrovanou Evropu tak, jak jsme ji popsali v Koncepci zahraniční politiky České republiky, kterou schválila Poslanecká sněmovna ČR v roce 1999, kdy jsem byl ministrem zahraničí. Hlásili jsme se tenkrát „k vizi sjednocené, demokratické, sociálně spravedlivé, prosperující a mírové Evropy bez napětí, Evropy svobodných občanů a spolupracujících regionů“, tedy k Evropě, v níž jsou „plně respektována lidská, občanská i sociální práva jednotlivců včetně práva na důstojný život ve zdravém životním prostředí.“ Dnes by se tato vize měla stát součástí programu radikální levice, a to celoevropské, neboť odporovat internacionálnímu kapitálu lze jen internacionálně. Jak jsem již řekl, levice by neměla bojovat proti EU, kterou dnes ovládají především němečtí bankéři, ale měla by se snažit prosadit radikální demokratickou reformu EU. Mimochodem, o té během své volební kampaně hovořil i Alexis Tsipras. Dnes je evropská solidarita na ústupu, ale jsem přesvědčen, že chceme-li zabránit dalšímu zhoršování kvality našeho života, pak musíme hledat cestu k mezinárodní solidaritě v Evropě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
