Za pár dní oslavíme 71. výročí konce druhé světové války v Evropě. Naši českoslovenští vojáci, domácí i zahraniční odbojáři byli ve svém úsilí vedeni vlastenectvím, pomocí vlastní zemi. Jak je to podle vás s vlastenectvím v dnešní České republice, když vynecháme třeba úspěchy na hokejovém mistrovství?
Řekneme-li v Česku slovo vlastenectví, místy ho hledáme těžko. Vlastenectví není to, že někdo řve věty proti migrantům a vykřikuje „Čechy Čechům“ a třeba den před tím bylo 28. října a on ani neví, že ten den vznikla republika, ten člověk neví, kdy se narodil Masaryk. Je velmi složité najít pro vlastenectví odpovídající jednání a chování v České republice. To by se mělo změnit. Vlastenectví není nacionalismus nebo xenofobie. Je to stav, kdy je člověk hrdý na národ, ze kterého vzešel, na symboly národa, na jeho dějiny. To je vlastenectví. Při vypjatém nacionalismu je sice ten člověk hrdý na vlastní národ, ale nenávidí ostatní. Tak to být nemůže a vlastenectví tak chápat nemůžeme.
Problém je, když někdo začne hovořit o vlastenectví, o češství, je okamžitě označen za nacionalistu nebo xenofoba. Funguje to tak bohužel i v dnešní Evropě. Takhle se Evropané dívají na Srby, kteří jsou hrdí na svoji zemi. Nebo jestliže Noční vlci mají vlajky armády Sovětského svazu nebo země, která v tehdejší době osvobodila skoro celou Evropu a položila přitom 20 milionů životů, tak to není žádný vypjatý nacionalismus, lidé mají právo být na to hrdí. A takhle by to mělo být i v České republice a snažím se novou formou hledat cesty k tomu, aby byli vlastenci. Není to o nenávisti k jiným národům nebo rasám, to s tím nemá co dělat a to se mi nelíbí.
Při diskusích tohoto typu občas z některých stran zaznívahí až extrémní názory, že vlastně jako Češi nemáme na co moc být hrdí…
To může říkat primitiv, který nezná dějiny. Český národ má být na co hrdý od Sámovy říše, od příchodu Cyrila a Metoděje. Máme být hrdí na Elišku Přemyslovnu, můžeme být hrdí na Karla IV., můžeme být hrdí na husitské revoluční hnutí, můžeme být hrdí na vojáky z první světové války, na rotu Nazdar, která tvořila první jednotku cizinecké legie. Můžeme být hrdí na bojovníky od Tobruku, na naše atentátníky na Heydricha. My máme být na co hrdí. Máme vynálezce, vynikající spisovatele, nositele Nobelovy ceny.
Český národ je součástí evropské kultury a my na to opravdu bohužel nejsme hrdí. Nás to takto nikdo neučil. Internacionalismus minulých padesáti let tzv. socialismu nevyzdvihoval tyto věci. Současná Evropa také neakcentuje nějaké národní otázky, spíš je to taková rozplizlost. Proto bychom se k tomu měli vrátit i z hlediska politiky. Není dobré někoho nutit, aby slavil den vzniku republiky. Ale mělo by být povinností a součástí školních řádů, že před dnem státního svátku se shromáždí celá škola a ředitel řekne: děti, zítra nejdete do školy, protože bude 28. října a toho dne vznikla Československá republika atd. Jestli to pak ti lidé budou slavit, to už je něco jiného. Ale mělo by se to takto říkat před každým významným svátkem.
Když pořádám kladení věnců k výročí vítězství 8. května, přijde tam dvanáct, patnáct lidí. Copak můžeme čekat, že tam přijdou žáci? Tahle země je deformovaná předchozím režimem a je deformovaná deviační politikou, která je v Evropě rozlezlá, že být vlastencem je rasismus a xenofobie. Navíc se začíná zpochybňovat i výklad některých historických událostí, jako je právě druhá světová válka a její konec. Relativizují se dění ve válce a relativizace má směřovat k tomu, že vlastně na konci války jsme všichni vinni. To je přece lež. Všichni vinni nejsme. Že tu bylo pár kolaborantů, kteří si hodili pásku Revoluční gardy na ruku a něco dělali? Celé Revoluční gardy se nechovaly špatně. To byla nutnost, která vznikla a v rámci té nutnosti z tisíce lidí bylo deset parchantů a české filmy jako Habermannův mlýn, to je svinstvo a pohádka, která má ošálit lidi. Takhle to nebylo. Nelze říkat, že neseme za něco vinu kvůli tomu, že se na konci války našlo pár kolaborantů, kteří si potřebovali léčit mindrák, tak řezali Němce a kradli. To existovalo, ale nedělal to český národ a dělo se to v kontextu toho, co se zde odehrávalo několik let předtím. Relativizace a filmy na objednávku, které mají rozplakat veřejnost, že bychom i my měli cítit vinu, no to je blbost. Všechno to má negativní účinky a je třeba se těmto věcem postavit.
Zmínil jste Noční vlky. V úterý společně s nimi na brněnském hřbitově uctil památku padlých rudoarmějců jihomoravský hejtman Michal Hašek, což spustilo ostrou mediální kritiku a jeho přestřelku s moderátorem ČT. Jak to vidíte?
Noční vlky by v České republice vůbec nikdo neznal, kdyby nebyla loňská drastická mediální kampaň dehonestující to, že vnuci, potomci svých dědů a pradědů jsou hrdí na to, že osvobodili Evropu. Teď jsme byli svědky mediální masáže, že jsou to nacionalisti, že udělali to a támhle to. Já bych nevěděl, že Noční vlci už desetkrát, dvanáctkrát jeli do Berlína, kdyby česká mediální žumpa neudělala tu negativní masáž. A protože český národ byl z padesátých let zvyklý, že nám banda ideologů masírovala hlavu, tak jsme si pravdu našli.
Jsem rád, že jsem měl možnost se s Nočními vlky seznámit. Vím, že to nejsou žádní zločinci atd. Česká televize v objektivitě kulhá na obě nohy. Místo aby byla objektivním informačním zdrojem, je propagandistickou hlásnou troubou a kanálem. Bohužel to ti redaktoři dostávají za úkol, nechci říkat, že jsou špatní oni. Diskuse s Michalem Haškem v České televizi a způsob, jakou ji pan redaktor vedl, to na veřejnoprávní médium je už opravdu hodně. Ale v padesátých letech by určitě dostal jedničku s vyznamenáním.
Psali jsme:
O co vůbec jde na akci, kterou s Nočními vlky pořádáte v neděli v Děčíně?
Připravujeme „Koncert vítězství“, kde budou hrát rockové kapely. Mládež a celá řada lidí by vůbec nešla ven, tak jsme se s kamarády motorkáři v baru Arizona v Děčíně rozhodli na Husově náměstí uspořádat koncert. Znám lidi, kteří organizovali cestu Nočních vlků, tak jsem jim řekl: když jedete do Drážďan, stavte se u nás, kde je pohřbeno několik sovětských vojáků ukrajinského frontu, kteří padli při osvobozování Děčína a uděláme pietní akt. Na základě toho Noční vlci zařadili Děčín do svého programu. Přijedou k nám mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou a v jednu odpoledne půjdeme položit věnce a květiny na hrob vojáků Rudé armády.
V souvislosti s tím, že tisíce Čechů bojovaly na různých zahraničních frontách a v rámci odboje proti nacismu, se objevují otázky, jestli i v dnešní době by lidé byli ochotni bojovat za svoji zemi. Jsou určité společenské hodnoty, za které by čeští muži dobrovolně bojovali?
Asi bych lhal, kdybych řekl, že jsou lidé v naší zemi připraveni jít „bránit vlast“. Teď si ale položme otázku, co je to naše vlast a hlavně, kam bychom ji šli bránit. Do Iráku, do Afghánistánu? Nebo kam? Žádného Čecha neohrožuje Irák ani Afghánistán, ani Libye a přesto se tam angažovalo NATO a my jsme členy NATO. Tady musíme rozdělovat. Jsou profesionální vojáci, ti jsou placeni za to, že jdou bojovat, ale velice složitě bych tam hledal otázku vlastenectví. Ale kdyby byla ohrožena Česká republika bezprostředně, já jsem přesvědčen, že Češi by šli. Nebo kdyby byla ohrožena nějaká sousední země třeba terorismem, podle mě bychom my Češi šli pomoct. Braňme svůj dům nikoli jen na prahu svého domu, ale i v jeho blízkosti. Určitě bychom ale nešli bránit naši zemi do Iráku nebo někam tam, to dělají profesionální vojáci, s tím já nic nemám a nechci je ani dehonestovat, je to jejich práce a je to jejich hrdinná práce.
Jestli bych šel bránit svoji zemi? No jistě! Pakliže by byly ohroženy moje děti, moji sousedé… Kdyby někdo přišel na naše hranice a chtěl zaútočit, tak se najdou tisíce Čechů, kteří půjdou svoji zemi bránit. A jsme zase u spojení s vlastenectvím a výchovou. Musíme být připraveni jít se bránit. Nikoli bojovat, útočit. Ale bránit. Když se vybombardovala Jugoslávie, tak jsem pěnil vzteky, že jsem byl de facto nechtěně součástí toho paktu, který zabíjel lidi.
Pokud jde o NATO, o kterém jste mluvil, ale také o Evropskou unii, poslední dobou těmto institucím víc a víc klesá popularita či důvěra v tyto instituce. Co je hlavním důvodem? Existují způsoby, jak tu důvěru navrátit?
Je to především skutečnost, že NATO je významně ovlivněno strategickými úvahami lidí ze Spojených států. Platí to, ať se to týká krizí minulých, tak i postojů ke krizím současným. Z toho je cítit významný vliv politiky USA. Roli tam hrají i parciální zájmy jednotlivých zemí, třeba vztah Francie a Itálie k Libyi, se kterou nejdříve obchodovali a spolupracovali a pak podřízli Kaddáfího.
Souvisí s tím samozřejmě migrační krize, kdy Evropa se svým přehnaným humanismem začala ohrožovat sama sebe a tedy i nás. Ať se podívají, jak vypadá hranice mezi Mexikem a Spojenými státy, které patří ke vzoru demokracie, což říkám bez nadsázky. Proč se my nebráníme stejně? Jako bychom se dostali kolem roku 405 do Říma, kdy odtud pochází rčení: barbaři lezou na hradby a senát ještě jedná. V Bruselu se stále jedná a zatím přicházejí tisíce dalších lidí, kteří nenávidí evropskou kulturu, nenávidí nás jako bezvěrce a my k tomu ještě dáváme bezvízový styk Turecku.
Obávám se, že dojde k občanské válce v Německu. Bezvízovým stykem s Tureckem nejsou nejvíc ohroženi Češi, my jsme ohroženi tím, že dojde k neklidu a hospodářským problémům Německa. Já jsem bytostně přesvědčen o tom, že jakmile přijde bezvízový styk Evropy s Tureckem, v Německu se rozšíří fenomén islamismu. Nechci hanit islám jako náboženství, ale islamismus je politická odnož náboženství. V Německu to vyvolá posílení radikálních kruhů. A kde skončí jejich radikalismus, vypořádá se i s námi? Původní německý nacionalismus a fašismus se nejdřív vypořádával s Židy a nikomu to nevadilo, kdo nebyl Žid. Pak se vypořádal s komunisty a nikomu to nevadilo, kdo nebyl komunista. A když se vypořádal skoro s každým, ti zbylí neměli zastání. Tím parafrázuji ten známý citát. Čili Německo je nejvíc ohroženo a my jsme s Německem bytostně propojeni ekonomicky i sousedsky, musíme mít obavu. Stejnou obavu mají Francouzi nebo Italové, a přesto jejich politické reprezentace rozhodují, jak rozhodují.
Já nechci bezvízový styk s Tureckem, nevěřím Turecku a už vůbec mu nechci platit. Je to člen NATO a jako člen NATO by se mělo chovat. Místo toho chce po nás Turecko výpalné za to, že se nechová, jak by se chovat mělo. Tady je ten problém nedůvěry v instituce NATO a Evropskou unii. Přesto vím, že ty instituce bytostně potřebujeme, ale potřebujeme je funkční, aby nás chránily, pomáhaly nám a ne, abychom se jich báli.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
