Pomalu, ale jistě se u nás rozjíždí proticovidové očkování. Organizace očkování však poněkud vázne. Bylo to špatně připravené nebo se při tak náročném úkolu dají velké komplikace očekávat?
U velkých projektů se dají komplikace očekávat asi vždy. To, co se děje v České republice, považuji za chaotickou koordinaci tvořenou za pochodu. Nevíme, jestli bude dostatek dávek k přeočkování pro ty, co už 1. dávku dostali. Nevíme, kdy bude vůbec dostatek vakcín tak, aby se průběžně očkovali ti, co jsou nejvíce zranitelní a staří lidé, kteří se nyní mají registrovat a neví, jak to mají udělat.
Když sleduji celou tu organizaci kolem covidu, tak ztrácím důvěru v naší vládu a její schopnosti organizace. Od počátku covidových opatření mám pocit, že to je chaos. Nerozumím tomu, proč vláda, respektive premiér, se snaží brát celou tu agendu na sebe. Proč má potřebu v tom vystupovat stále jako zachránce lidu, jako někdo, kdo řídí tuto zemi. Sám. ON. To při tak velkých projektech není reálné a snad ani možné. Přemýšlím, jestli to je kvůli PR anebo opravdu vládě a premiérovi chybí nadhled nad situací.
Vnímám to tak, že je potřeba dát velkou část agendy řízení epidemie někomu, kdo je schopen to manažersky zvládat. To stejné je tedy i s organizací očkování. Proč má být garantem tak složité problematiky Andrej Babiš? Pracovní rozsah premiéra je obrovský sám o sobě. Předpokládal bych, že garantem bude nějaký odborník, který bude mít 100 % času na zvládání jenom této agendy a dokáže koordinovat celé další týmy pro to, aby jsme to jako Česká republika zvládli. V Německu evidentně ví jak na to. Můžeme se inspirovat, stačí se vzájemně učit. Mám pocit, že kvůli egu a PR konkrétních lidí trpí celá společnost.
Ovšem kdykoli se u nás zavádí nějaký složitější IT systém, vždy to zavání průšvihem. Když vzpomenu v minulosti na různé registry...
Co k tomu dodat. Když si vzpomenu na systém zavádění elektronické dálniční známky, kde zakázka na e-shop byla za neuvěřitelných 400 milionů korun, dlouhé dohady a komplikace, systém dlouhodobě nefunkční a naproti tomu je skupina dobrovolníků schopna vytvořit stejný a funkční web za víkend a zadarmo. Je to kontrast neuvěřitelných investic a špatně vedeného projektu versus rychlého a levného funkčního řešení od několika nadšených lidí, kteří spolupracují. Myslím si, že systém řízení shora, kdy celý systém řídí i padá s konkrétním jednotlivcem, je při složitých projektech špatně.
Premiér krátce po začátku očkování prohlásil, že funguje skvěle, problémy jsou na straně nemocnic. Jaká je tedy situace v českých nemocnicích a jak zvládají současnou nelehkou dobu?
Slovo skvěle má asi pro každého z nás jiný význam. Já si pod slovem skvěle představuji mnohem lepší práci, než jaká u očkování probíhá. Nejde jen o to, jestli vakcína je nebo není a ona spíše není. Ale když už se očkuje, tak často hlava nehlava. Prostě šmahem. Systém neřeší, jestli ten koho očkuje, má nebo nemá protilátky. Lidé s dostatkem protilátek po prodělání covidu jsou z pohledu protilátkové imunity vůči nemoci imunní a tu vakcínu může dostat někdo jiný.
Systém vůbec nemyslí na to, jestli náhodou ti, co jdou na očkování, zrovna neprodělávají bezpříznakovou fázi covidu. Takže vás klidně naočkují, i když máte covid. Není problém si udělat antigenní test na Vánoce, ale lidem, co jdou na očkování, test nikdo neudělá. Já sám již registruji několik případů vážnějších reakcí po očkování. Evidují se? Ví zdravotníci, co očkují, že jsou povinni tyto nežádoucí účinky nahlásit na SUKL? Ví o tom ti, co byli očkovaní, že i oni sami to mohou a mají nahlásit? Neví! Koho se ptám, tak nikdo nic neví. Nikdo nic neřeší.
Ale tato hlášení jsou naprosto zásadní zpětná vazba o bezpečnosti vakcín a korekce v reálném výskytu nežádoucích účinků. My takový sběr dat a zodpovědný přístup potřebujeme. Kolegyně byla poslaná na očkování 14 dní po prodělání těžšího průběhu covidu. To není zodpovědný přístup k očkování. Kdo sleduje efektivitu očkování, jeho reálnou účinnost? Musíme mít také vytvořený systém zpětné vazby v tomto ohledu. Ale my si tady rozjíždíme diskuse o očkovacích pasech a rozdělení společnosti na ty lepší a horší. Ty, co benefity mít budou a ty, co je mít nebudou. A to na základě čeho a na jakých datech to stavíme? Budeme sledovat a evidovat průběhy covidu u očkovaných vs. neočkovaných?
Situaci z nemocnic, a to, jak to zvládají, znám převážně zprostředkovaně od lidí, kteří v nemocnicích pracují. Záleží na tom, v kterých nemocnicích slouží, jaké mají kapacity lůžek a zařízení, jak jsou zasaženi covidem v regionu a záleží také, na kterém oddělení zdravotníci pracují. Někde toho mají opravdu plné brýle, nestíhají, překládají pacienty i do jiných nemocnic, někde situaci zvládají vlastními silami a někde vypomáhá i armáda.
Zdá se také, že není momentálně dostatek vakcíny. Čím to je?
Je to tím, že výroba nového druhu vakcíny, kterým tato je, je technologicky a logisticky velmi náročná. Vyrábí ji několik málo firem a není aktuálně v silách producentů vakcín zajistit dostatečné výrobní kapacity. Ty vakcíny chce celý svět. Chtějí je všichni naráz a v co největším množství.
Jak jste na tom vy na záchrance? Nejste přetížení?
Přetížení záchranek je dlouhodobé téma, které není na veřejnosti moc vidět. Otázka není pouze o vytíženosti, ale také o efektivnosti využití a nadbytečnosti výjezdů. Trend počtu výjezdů v průběhu let stoupá. Čím větší město, tím více výjezdů. Mnoho z nich ale vůbec neodpovídá tomu, k čemu by záchranná služba měla jezdit. Záchranná služba se mění v sociální a převozovou službu. Opravdu není problém jet na tři týdny trvající bolest zad. Bolest kotníku po pádu před dvěma dny nebo říznutí do prstu. Když máte kvůli tomu vyblokovanou sanitku, tak musí jet další nejbližší a její dojezd může trvat klidně 30–40 minut. Nikde se neregistruje přímá souvislost pozdních příjezdů a akutnost výjezdu, kvůli kterému byla sanitka vyblokovaná. Data těchto souvislosti by nám pomohla nastavit lépe systém a mohli bychom zhodnotit efektivitu výjezdů. Ale čím více se jezdí, tím větší příjem pro záchranné služby. Ekonomika záchranek není v souladu se zajištěním skutečně potřebné péče v souladu se zákonem o ZZS.
Také nám chybí lékaři a někdy nejsou části klíčové infrastruktury, jako je třeba dálnice D1, dostatečně pokryty lékařskou službou. Lékaři nám s jistotou ubývají a péči zajišťují převážně záchranáři. Narůstá nám tedy i zodpovědnost. A při tom všem není problém poslat lékaře i na zcela neakutní výjezd. Největší přetížení u nás na základě souvislosti s covidem bylo v období října až listopadu. Tato přetíženost se evidentně přesouvá i podle ohnisek. U nás momentálně přetížení nejsme, ale vnímám, že jsou města, kde jedou naplno. Když začala druhá vlna, to jsme se nezastavili. Výjezdů bylo opravdu hodně, většinu z nich jsme sloužili v tyveku, v celotělovém obleku. Jeden výjezd často navazoval na druhý. Já jsem byl někdy rád, když jsem se stihnul najíst. Nebyl problém jíst oběd natřikrát a někdy jsem se u jídla oblékal, obouval a běžel zase do sanitky.
Po předání covidového pacienta se také prodlužuje čas, kdy musíte vydezinfikovat celou sanitku. Takže já osobně vidím problém v tom, že jsou běžné posádky, které jezdí na všechno. Vezete covid pozitivního pacienta a pak klidně jedete k porodu. Toto také není systémově podchyceno. Zahlcení posádek v době covidu je podlé mé zkušenosti větší. Prosakují informace v článcích z různých krajů, kde si kolegové stěžují na přetížení v souvislosti s covidem, ale nikdo z těch záchranářů si netroufl říct to veřejně a pod svým jménem.
To je špatné, že kolem nás rezonuje atmosféra strachu mluvit narovinu.
Psali jsme:
Jak zvládáte současnou situaci psychicky? Zvláště když se po čase dozvídáte, že lidé, které jste převáželi, zemřeli...
Já jsem v době největší zátěže vyhledával odpočinek, jak se dalo. To ale s rodinou, čtyřmi dětmi a přesčasovými hodinami moc nejde. Pracujeme i v nočních směnách a někdy to je opravdu náročné. Únava psychice moc nesvědčí. Každý má přístup ke zvládání zátěže nastaven jinak, a ne každému se to daří. Někteří naši lékaři mají například přesčasů tolik, že nejdou ani proplatit a snad ani převést do dalšího roku. To se odpočívá těžko.
A smrt? Konfrontace se smrtí je u záchranářů přirozená a dlouhodobá. Mám pocit, že většina z nás ji prostě vytěsní. Já si ale myslím, že tím přicházíme o kus lidství, o kus duše. Konfrontace se smrtí, myslím tím opravdu si ji připustit, je těžká věc. Dotýká se něčeho velice niterného i zranitelného. Možná proto je nejjednodušší ji vytěsnit. Viděl jsem hodně silných lidí plakat pro smrt druhých, ale většinou si hrajeme na drsňáky. Je to dané naším prostředím. Mnohem snáze o emocích mluví záchranáři ze západních zemích. Ty postkomunistické země jsou plné drsňáků a siláků. Hodně jsem toto téma rozebíral s mezinárodními posádkami na soutěžích Rallye Rejvíz a bylo zajímavé vidět ty rozdíly.
V době covidu s umírajícími pacienty musí nejvíce pracovat akutní oddělení v nemocnicích. Na záchrance se o smrti pacientů s covidem zpětně často nedozvíme. Tím, že pracuji v malém městě, tak se o úmrtích dozvím většinou přirozeně od místních lidí anebo když opakovaně jedeme do stejných rodin a tam máme od informaci o jejich blízkých.
Jste za svou náročnou práci dostatečně finančně ohodnocení?
Musím říct, že platová situace zdravotníků se za posledních pět let hodně zlepšila. Já po dlouhé době nemusím mít druhou práci, abych utáhnul rodinu. Ale má-li se vztahovat ke specifiku naší práce a kontextu benefitů dalších pracovníků ve zdravotnictví a IZS, pak dostatečně ohodnoceni nejsme. Máme nárok na zvláštní příplatek určený pro práci s nejvyšší mírou neuropsychické zátěže a práce s vysokým rizikem. Záchranář je profese s nejvyšší mírou neuropsychické zátěže a dlouhodobě se nejsme schopni na plné výši příplatku domluvit. Horní hranice příplatku je 7500 Kč, ale většina záchranářů v Čechách pobírá příplatek kolem 2000.
Dám naše příplatky také do kontextu s nemocnicemi. Ve většině nemocnic mají covidové příplatky za směny v tyveku. Ty příplatky jsou až v řádu stokorun na hodinu navíc. My nemáme žádné pravidelné příplatky za covid nasazení, i když sloužíme v tyveku často. Jako součást IZS nemáme žádné výhody, které kolegové hasiči a policisté mají. Za odsloužené roky mají nárok na renty a také v rámci pracovního odpočinku 14 dnů lázní každý rok. Záchranáři v terénu odmakají pořádný kus práce, dopravní nehody, resuscitace, těžká traumata, popálené a opařené děti a miminka a do toho všeho jezdíme i jako sociální taxislužba. A benefity máme tristní. 2000 Kč za nejvyšší míru neuropsychické zátěže. To je frustrující. V tomto kontextu tvrdím, že dostatečně ohodnoceni nejsme.
V rozhovoru na Pirátských listech si stěžujete na papalášství. Jak se projevuje?
Je to určitá nedotknutelnost pozic a moci a zneužití jednání či informování na základě těchto pozic. Utváření vnějšího obrazu tak, aby se hodil. Aby byl takový, jaký ho konkrétní lidé s poziční mocí chtějí mít a ti, co to vidí jinak, jsou nepohodlní. To je můj pohled na papalášství a obecný popis k tomu, jak to vnímám.
Psal jsem o tom, že kraje nemají vytvořený žádný systém zpětné vazby z řad zaměstnanců. Informace tečou hierarchicky. Od lidí, kteří jsou zodpovědní za chod oddělení, sekce, organizace atd. Takže například nedostatek pomůcek se na jaře 2020 řešil proklamacemi politicky zodpovědných lidí tak, že je všeho dostatek. My jsme ale všichni v terénu věděli, že to není pravda. Ti, co si dovolili komentovat nedostatek pomůcek veřejně, dostali jasné mantinely, že se to nedělá. Ty mantinely byly někdy hodně za hranou. To mi popsalo i několik zdravotníků z různých nemocnic v ČR. Jako špička ledovce je příklad záchranářky Veroniky Brožové, která na situaci upozornila veřejně a tehdejší hejtmanka kraje ji nechala řešit policií.
Já nerozumím tomu, proč si neumíme přiznat, že některé věci neděláme dobře. A to papalášství je mantinel, který brání otevřenému jednání a informování. Vnímám obavu mezi zdravotníky otevřeně o některých věcech hovořit. Obavu z toho popsat na rovinu věci, které nefungují. Je lepší se stáhnout a být zticha, je to bezpečnější. A to není dobře. Ta atmosféra strachu je podle mého názoru produktem papalášství, které v lidech zůstalo z dob komunismu a jeho výsledkem je kontrola a regulace na základě moci. To je můj pohled, tak to vnímám. Strach a papalášství jsou nerozluční kamarádi.
Covidové statistiky nemáme moc dobré, vlastně dost špatné, to je velký rozdíl mezi loňským jarem a podzimem a zimou. Je to tím, že jsme se připravovali sportovní terminologií na sprint a on je to přitom maraton, takže nám docházejí síly? A kvůli tomu se ochota podřizovat se restrikcím u řady lidí snižuje? Ukázalo se, že část společnosti je egoistická a myslí jen na sebe a nedokáže se ve prospěch někoho jiného uskromnit?
Já si myslím, že je to otázka důvěry k naší vládě. Když lidé nedůvěřují tomu, co vláda činí, pak to budou porušovat. Opatření byla od začátku chaotická, rychle se měnila, samotní politici je někdy nedodržovali. Premiér země tvrdil, že netušil, že přijde druhá vlna, protože mu to nikdo neřekl. Nesmíte ani ke kadeřníkovi a spousta dalších obchodů, které by mohly účinně plnit ochranná a hygienická opatření, je zavřená. Já se té nedůvěře lidí a neochotě se tomu podrobit nedivím. Vnímám postupný nárůst napětí ve společnosti a ten může lehko vést k extremismu. Z toho mám větší obavu než z covidu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
