Jaroslav Kubera mluví o své prezidentské kandidatuře. Uvažovali byste o tom, že byste ho volili?Anketa
Rok 2015 byl poněkud dramatický. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?
Asi bych pro rok 2015 termín „přelomový“ nepoužil. Řekl bych spíše, že rok 2015 byl rokem padání klapek z očí. Letos jsme si například uvědomili, že to, co jsme dosud vídali jen v televizi nebo na YouTube jako ozvěny špatných zpráv z jiných světadílů, se najednou odehrává v místech, která známe, kam jezdíme na dovolené a kde máme známé. Včetně procesů v západoevropských zemích, které nám byly až dosud prezentovány jako centra a ideály prosperity, bezpečnosti a stability. Dozvěděli jsme se například, co jsou to „no-go zones“, naši turisté byli (naštěstí pouze) svědky masakru nejprve v tuniském městě Súsa a 13. listopadu v Paříži.
ČR se výrazně dotkly i události na Ukrajině, o které se alespoň vizuálně přestává hovořit a nebýt občasných slovních excesů prezidenta Porošenka (naposledy o tom, že k porážce Ruska potřebuje poslance s IQ 300), nebylo by zdánlivě o čem psát. Přesto se stále jedná o vysoce rizikový neuralgický bod Evropy. Pravděpodobnost znovurozhoření konfliktu na východě Ukrajiny místo uklidňování situace spíše roste, a to i díky rostoucímu přílivu zahraniční vojenské pomoci kyjevské vládě. Pro stávající ukrajinskou vládnoucí elitu je totiž tato válka životně důležitá, protože na její vrub může připisovat raketově narůstající ekonomické a sociální problémy ukrajinské společnosti. Ruskou hrozbou snadno překryje i nevratný výprodej národního bohatství zahraničním společnostem a faktickou likvidaci ukrajinské státnosti a samostatnosti. V důsledku těchto procesů, ovšem bez jakékoliv publicity (zřejmě proto, že to nepodporuje teze o xenofobii Čechů), začal zejména ve druhé polovině roku rychle narůstat počet Ukrajinců, žádajících v Česku o dlouhodobý pobyt nebo přímo o udělení občanství ČR.
Řecká krize a události související s evropskou migrační krizí otevřely oči mnoha zarytým eurooptimistům a jasně ukázaly, proč Lisabonská smlouva nesmí obsahovat slova původní smlouvy o EU, jasně definující její dvojí legitimitu odvozenou od národních států a jejich občanů: „Unie je založena na Evropských společenstvích doplněných politikami a formami spolupráce stanovenými touto smlouvou. Jejím posláním je utvářet vztahy mezi členskými státy a mezi jejich národy na základě soudržnosti a solidarity“.
Diktát Německa s přicmrdováním Francie a několika málo dalších velkých zemí EU se jasně projevil již při „lámání“ Řecka. Výrazně výhružného akcentu však „His Master’s Voice“ z Bruselu nabyl až v posledních několika měsících zejména vůči „odbojníkům“, kteří odmítají na svých územích radostně vítat ilegální migranty, nechat si doma vytvářet páté kolony islamistů a ve jménu multikulturalismu nebo politické korektnosti dobrovolně rezignovat na svou historii, zvyky a životní styl. Ukazuje se, že Evropská komise je ve své aroganci zcela odtržena od reality členských zemí. Svědčí o tom mj. slova eurokomisaře pro migraci, který nedávno prohlásil, že komisi vůbec nezajímá, jaké politické dopady bude mít migrační krize v jednotlivých členských státech.
Bohužel na pozadí migrační krize zcela zanikl zásadní fakt tlaku na urychlování přípravy podpisu smlouvy TTIP. Tato smlouva, jejíž obsah je paradoxně tajný i pro běžné poslance EP, má podle všeho jediný cíl – zvýšit vliv finančních institucí a nadnárodních korporací v Evropě a posílit pracovní trh v USA především na úkor zemí severní a západní Evropy. Někteří analytici (včetně např. českého europoslance, prof. Jana Kellera) tvrdí, že celá záležitost s utečenci může na celoevropské úrovni mj. sloužit k odvedení pozornosti od akcelerujících příprav podpisu smlouvy TTIP a její ratifikace národními vládami. Postup EK při „umravnění“ Řecka a útoky na odpůrce kvót migrantů mohou být v tomto smyslu vnímány jako nácvik pacifikace zemí, které by se odmítly podřídit diktátu unijních orgánů.
Angela Merkelová nedávno prohlásila, že je třeba, aby smlouva byla podepsána co nejdříve. Po zkušenostech s jejím chováním během migrační krize bych řekl, že na slova této dámy je potřeba dávat si obzvláště velký pozor.
Zjistili jsme také, že „král je nahý“. Ukázalo se, že ČR nedisponuje armádou, která by byla schopna a připravena bránit území státu před vojenským útokem. Existují však vážné pochybnosti rovněž o její schopnosti postavit se větším či menším ozbrojeným teroristickým skupinám, útočícím dostatečně razantně a bezohledně na obyvatelstvo a civilní nebo dokonce vojenské objekty na území státu. Ukázalo se rovněž, že tento problém je až na výjimky „vlastní“ všem evropským zemím NATO a že otrocké omílání tezí o „vzájemné pomoci“ na základě článku 5 Washingtonské smlouvy bylo jen hrou na uklidněnou, pohádkou politiků, kterou tím sobě a „plebsu“ omlouvali likvidaci vojenských schopností a neustálé snižování výdajů na obranu vlastních zemí.
„Spanilé“ jízdy amerických Dragounů ovšem jasně ukázaly, že naši američtí spojenci jsou připraveni nedostatek vojenských schopností (nejen) ČR kdykoliv nahradit, přisunout na naše území své jednotky a vytvořit zde „dočasné“ základny (s tím máme jako Češi své zkušenosti – svého času se s oblibou říkalo, že jednotkou dočasnosti je jeden furt). Že to automaticky znamená zahrnutí území a logistického zázemí těchto základen do seznamu jaderných cílů velitelství raketových a kosmických vojsk Ruské federace, to pro naše nejen politické „elity“ nehraje roli. Z čistě numerologického hlediska by mě zajímalo, jestli i v tomto seznamu má Praha číslo kolem 60.
Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, je něco co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?
Na tuto otázku je jednoduchá odpověď: evropské orgány nedosáhly při řešení evropské migrační krize v roce 2015 absolutně ničeho, co by se dalo považovat za „úspěch“. Nedosáhly dokonce ani shody v pojmenování příčin této krize, o definici nějakého „úspěšného řešení“ ani nemluvě. Namísto účinného unijního řešení rozevřela „madam Merkel“ svou širokou náruč a, aniž by cokoliv s kýmkoliv konzultovala, rovnou pozvala všechny migranty do Německa. Ze strany EK však vůči ní nepadla jediná výtka.
EU nedokázala ani vymoci na velení NATO nasazení aliančních prostředků v hraničních státech Schengenu k zastavení přílivu ilegálů. Odmítnutí velitelství Aliance aktivovat vojenské síly svých členů k boji s ilegální migrací má pikantní aspekt, hodný zvláštního zřetele. Je jím Turecko se svým obrovským vojenským potenciálem (jedná se o druhou největší armádu NATO po USA) a zvláštním statutem země, na jejímž území jsou rozmístěny tzv. sdílené jaderné zbraně USA. Aktivace tureckých ozbrojených sil podle článku 5 by totiž musela v podstatě okamžitě vést k zastavení hlavního proudu migrantů, jehož východiska jsou právě na území Turecka, a k likvidaci pašeráckých základen. Musela by také vést ke změně režimu na hranicích se Sýrií, Irákem a dalšími státy. To, jak se zdá, se někomu opravdu nehodí do krámu. Navíc to může potvrzovat pravdivost názoru, že velení NATO si loajalitou Turecka k této organizaci vůbec není jisto, zvláště poté, co přímo z jeho nejvyšších armádních kruhů nedávno zaznělo, že Turecko by v případě jakékoliv žádosti o pomoc Evropě velmi důkladně zvažovalo, zda se vůbec angažovat. Dodávám – a na čí vlastně straně?
Místo rázné akce se EU doprošuje u Ergodana, jehož rodina zřejmě čile obchoduje s ropou z území ovládaného silami Islámského státu, a nabízí mu miliardy eur, když alespoň přibrzdí nekončící proud migrantů, který navíc pravděpodobně sám inicioval – ilegálních migrantů, jejichž kultura, náboženství, sociální návyky a vztah k lidským právům jsou našemu kulturnímu okruhu vzdáleny celé světelné roky. A to nemluvím o zdravotních rizicích a faktu, že mezi stovkami tisíc štíhlých mladých mužů vybavených telefony a penězi jsou naprosto jistě stovky, možná i tisíce vycvičených bojovníků IS, zvyklých zabíjet, pro které jsou lidská práva prázdným pojmem, život bílého Evropana bezcennou komoditou, jeho majetek válečnou kořistí a žena otrokyní, patřící vítězi.
To by si měli velmi rychle uvědomit nejen evropské tzv. „elity“, ale i naši politici a začít se podstatně lépe starat o bezpečnost nás, občanů. Třeba i tím, že odmítnou implementovat do právního prostředí ČR směrnici EK o omezení práva občanů EU legálně nabývat a držet poloautomatické palné zbraně. Přitom jen na území Francie existuje několik obřích muslimských no-go zón s vlastními miniarmádami, vyzbrojenými samozřejmě ilegálně drženými automatickými zbraněmi, minomety a přenosnými protiletadlovými a protitankovými raketami. Bylo zadrženo již několik desítek kontrabandů nelegálních automatických zbraní, putujících po Evropě nejen v osobních vozidlech a dodávkách, ale v případě 5500 kusů policejních poloautomatických brokovnic z Turecka (!) dokonce v celých kontejnerech. Ačkoliv to může znít drasticky, podle zkušeností je brokovnice ideální zbraň malých teroristických skupin pro přepady lehce ozbrojených cílů, například policejních služeben, a masakry neozbrojeného obyvatelstva.
Evropská i česká politická scéna se začíná polarizovat. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Jak na tento vývoj pohlížíte? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou?
ČR sice zatím stojí stranou migrační krize, ale je to klid jen dočasný a obávám se, že před bouří. Politická scéna se zatím tváří, jako kdyby se nic nedělo, tančí své vládně – opoziční tanečky, ale chytřejší politici si již uvědomují, že situace je skutečně vážná. I my Češi máme své zkušenosti se soužitím s menšinami, které jsou cizí české společnosti a které se do ní nedokázaly za celá staletí soužití integrovat. Mnoho let trvající systematické zamlčování skutečných problémů s romskou menšinou a vykupování klidu vysokými sociálními dávkami polarizovalo českou společnost na většinu, která s Romy „má problém“, a menšinu, která z nich profituje. Stejná situace zřejmě nastane i v případě islámských migrantů – většina společnosti bude „mít problém“, zatímco menšina na nich bude vydělávat. Vždyť podle dostupných informací ministr pro lidská práva a rovné příležitosti Jiří Dienstbier od začátku letošního roku dokázal sehnat pro neziskové organizace podporující uprchlíky už téměř miliardu korun, a to tady ještě prakticky žádní nejsou.
Na rozdíl od Romů, kterým stačí peníze, však muslimové mají jiný cíl – zlikvidovat evropskou sekulární společnost a na jejích troskách vytvořit islámský stát, řídící se právem šaría. Nijak se tím ostatně netají. V západní Evropě, kde se pokoušeli vůči muslimům uplatňovat stejný model jako vůči Romům, tento přístup totálně selhal. Důsledkem uplatňování politiky multikulturalismu vůči muslimským menšinám je jejich stále výraznější radikalizace, doprovázená stále zřetelnější islamizací politiky i společnosti a stále otevřenějším potlačováním práv původních obyvatel. Tento podle mého názoru již nevratný vývoj spolu s neodvratným rozpadem západoevropského modelu sociálního smíru způsobuje rostoucí masový odpor proti pokračování současné politiky orgánů EU i národních vlád. Jeho důsledkem bude radikalizace původních obyvatel EU, doprovázená rychlým růstem popularity nacionalistických stran. Dojde k nárůstu počtu teroristických útoků, a to jak ze strany muslimských radikálů, tak ze strany jejich odpůrců. Pokud tento vývoj národní vlády včas nepodchytí a nepostaví se tvrdě, ozbrojenou silou, jak za práva původních obyvatel, tak na ochranu spolupracujících muslimských menšin, je občanská válka minimálně v západní Evropě prakticky neodvratná.
Nemohu si odpustit poznámku. Ačkoliv je česká muslimská komunita zatím relativně slabá, její představitelé otevřeně požadují, aby bylo v ČR pro vyznavače islámu povoleno uplatňovat paralelně s právním řádem ČR právo šaría. Zřejmě včetně sekání rukou a kamenování. Nikdo z mocných se nad tímto požadavkem nepozastavil, dokonce ani premiér ČR, pro kterého by měl být pevný právní stát alfou a omegou demokratického vládnutí. Místo okamžité tvrdé reakce ze strany vlády jsme jako občané konfrontováni se skutečností, že nedlouho po veřejném vyslovení tohoto požadavku 8. 1. 2015 v pořadu Hyde park na ČT24 Muhamedem Abbasem, ředitelem Muslimské unie v ČR, byl do pozice ministra spravedlnosti jmenován „nestranný“ Robert Pelikán, jehož bratr konvertoval k islámu. Jedním z jeho prvních „ministerských“ kroků byla výhrůžka všem, kteří se negativně nebo s obavami vymezují proti islámu. Pokud bude vláda v podobných krocích pokračovat, bude se nejen polarizovat, ale i radikalizovat rovněž česká společnost – se všemi důsledky z toho plynoucími. Tento vývoj rozhodně nepřinese nikomu nic dobrého.
Psali jsme:
_635695218695824229.JPG&id=73504)
Evropou otřásly letos dva brutální teroristické útoky. Oba se odehrály v Paříži. Proč právě tam?
V Paříži se tyto útoky, ať už je organizoval kdokoliv, odehrávaly ze tří hlavních důvodů. První je symbolický – Paříž je historicky vnímána jako kulturní centrum a symbol (křesťanské) Evropy a útok v Paříži představuje pro islamisty políček do tváře západní civilizace. Druhý je pragmatický – frankofonní islámští radikálové, přicházející (nebo spíše vracející se) prostřednictvím současné migrační vlny do Evropy, nacházejí v muslimských čtvrtích Paříže silné zázemí a možnost tyto útoky kvalitně připravit. A třetí je logistický – pro islamistické teroristy není problém ve Francii nebo sousední Belgii sehnat u svých souvěrců potřebné zbraně, výbušniny a výbušné mechanismy a dopravit je do Paříže.
Úplně se podobné útoky eliminovat nedají. Co je však nutné udělat, aby se minimalizovaly na nejnižší možnou úroveň?
Celoevropsky asi nejdůležitějším krokem bude urychleně opustit linii politického korektivismu a přejít k pragmatismu. Přestat si nalhávat, že migranti jsou jen nebozí uprchlíci ohrožení válkou a že migrace je neřízený proces; převzít do státních rukou rychle a tvrdě iniciativu, opřít se o národní zákony a jednoznačně odmítnout jakékoliv snahy prosazovat v členských zemích EU právo šaría, a hlavně, zastavit za každou cenu proudy migrantů. Ve světle dosavadních zkušeností však mám obavu, že to je utopie. Takže se asi budeme muset začít starat sami, pokud to budeme ještě umět.
Především si musíme přestat nalhávat, že EU dokáže najít rychlá a dobrá řešení a NATO nás ubrání. Nic z toho viditelně nefunguje, a jediné pomocné ruce jsou na konci našich vlastních ramen. Vláda by měla přestat mlžit, že ČR nic nehrozí, a zahájit neprodleně aktivní přípravu všech složek společnosti, počínaje tajnými službami, přes armádu, policii a hasiče až k řadovým občanům, jak reagovat na zjištění přípravy podobných útoků a v případě že k nim dojde, jak minimalizovat jejich následky. Nejsem zastáncem izraelizace společnosti, tj. přípravy na život v neustálém napětí a potřeby okamžitě reagovat na ohrožení vlastní agresí, ale podle mého názoru bude skutečně třeba ze strany vlády zásadním způsobem přehodnotit přístup k informování občanů o reálných hrozbách a k vytváření jejich schopnosti bránit v konkrétních situacích sebe a své blízké.
Vláda a parlament by měly jasně a tvrdě definovat svá stanoviska k pachatelům teroristických činů, ať už dokonaných, nebo zmařených. A to se netýká jen islamistů, ale všech, kdo by chtěli teror nebo gerilu použít na území ČR jako prostředek k prosazování jakýchkoliv cílů. Mnoho lidí se mnou zřejmě nebude souhlasit, ale domnívám se, že v této souvislosti nastal čas znovu otevřít téma trestu smrti, které sice zdánlivě „zmizelo“ z našich životů, ale je stále intenzivněji přítomno na pozadí stále krutějších a masovějších teroristických činů, jichž jsme stále častěji svědky.
Je nejvyšší čas oprostit se od rádoby lidumilných řečí kavárenských obhájců „západních hodnot“ za každou cenu, včetně vyvraždění většiny původního obyvatelstva EU, a otevřít téma trestu smrti pro iniciátory a realizátory teroristických útoků co nejdříve jak ve Sněmovně a Senátu, tak v rámci veřejné diskuse, směřující optimálně k referendu o jeho případném znovuzavedení (vox populi, vox dei!). Ptám se totiž sám sebe, jak bude postupovat česká justice, dojde-li v ČR k masivnímu teroristickému útoku s desítkami, nebo dokonce stovkami mrtvých, viníci budou odhaleni a přežijí zatýkání. Co si s nimi stát počne? Bude je pod bdělým dohledem českých neziskovek a AI podle „katarského modelu“ deportovat zpět do zemí jejich původu?
Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?
Rusko konce roku 2015 je z hlediska mezinárodního postavení naprosto nesrovnatelné s Ruskem v roce 2014. Sice jaderná mocnost, ale vnímaná jako outsider bez většího vlivu na světovou politiku, se zastaralou armádou, rezavějícím loďstvem a stárnoucím raketovým potenciálem se přes všechny peripetie s Ukrajinou, s pádem cen ropy a západními sankcemi dokázala z roku na rok vyhoupnout na pozici významného geopolitického hráče s ambicemi ovlivňovat světovou politiku a zúčastnit se aktivně vytváření nového světového řádu. Tuto změnu předznamenalo klíčové vystoupení Vladimíra Putina na 11. ročníku mezinárodního Valdajského diskusního klubu 24. 10. 2014 v Soči.
Podmínky pro tento vzestup však byly vytvořeny mnohem dříve, počátkem minulého desetiletí, kdy Rusko začalo cíleně konsolidovat svou průmyslovou a zejména zbrojní základnu. Jeho vedení si bylo velmi dobře vědomo existence Wolfowitzovy doktríny, podle níž se řídí zahraniční politika USA, a proto postupovalo velmi opatrně. Dlouhou dobu se dařilo udržovat svět včetně USA v přesvědčení, že Rusko není ani vážný nepřítel, ani partner pro řešení mezinárodních problémů. Rusové v tichosti modernizovali a budovali svůj průmysl a nové ozbrojené síly, vyvíjeli nové zbraňové systémy a prostředky, a zejména cílevědomě posilovali svůj jaderný potenciál.
Ekonomicky Rusko v uplynulých několika letech začalo preferovat vztahy s Eurasijskou hospodářskou unií, Šanghajskou organizaci spolupráce a BRICS. Tento proces v loňském roce významně zrychlily západní sankce. Spolupráce na vývoji nových zbraní a potřeba investic do nové infrastruktury vedly k jeho sbližování s Čínou, která má sice na mezinárodním poli také své plány, ale chybí jí mj. nejnovější technologie výroby leteckých a raketových motorů i jaderný potenciál k odstrašení případného útočníka.
Vstup Ruska do konfliktu v Sýrii na pozvání legální syrské vlády dne 30. 9. 2015 jednak radikálně změnil silové poměry v regionu (Rusko samozřejmě vedle leteckých úderů podporujících činnost syrské armády dodává také moderní vojenskou techniku), jednak jasně demonstroval ruské možnosti v použití moderních zbraní, počínaje pumami s přesným naváděním, termobarickými pumami, střelami s plochou drahou letu, přes strategické bombardéry, bitevní letouny a helikoptéry až po prostředky kosmického průzkumu, radioelektronického boje a protivzdušné obrany. Jejich použití a zejména účinnost byly pro většinu západních odborníků udivující a především velmi překvapivé. Rusko jimi dalo jasně najevo: „Jsme ve hře a musíte s námi počítat“.
Turecký útok na ruský bombardér Su-24 byl reakcí na úspěchy rusko-syrského tažení a zřejmě měl být pomstou za ničení infrastruktury IS pro zpracování a přepravu ropy, jejímž je Turecko největším příjemcem. Jednání Turecka bezprostředně po tomto „hrdinském“ činu ve stylu rozmazleného spratka, který ví, že rozbil sousedovi okno, ale nejprve běží za tatínkem žalovat, co všechno mu ten soused předtím provedl, je v ostrém kontrastu k sice rozhořčené, ale klidné ruské reakci.
V důsledku tohoto vývoje se Rusko roku 2015 stalo přirozeným spojencem evropských zemí v boji proti islámskému terorismu, s nímž má velmi bohaté a smutné zkušenosti (Čečna, krymští Tataři apod.). EU by podle mého názoru měla pragmaticky usilovat o širší koalici s Ruskem, které má svou polohou na hranici regionu ovládaného Islámským státem klíčové postavení. Nijak se však nebráním ani myšlence, že na Rusko je třeba si dávat pozor. Už jen z titulu jeho pozice významného geopolitického hráče, který se nemusí nijak zásadně ohlížet na zájmy zemí velikosti naší republiky.
Psali jsme:
Jak se podle vás bude odvíjet konflikt v Sýrii, podaří se v řádech měsíců porazit Islámský stát? Respektive co je k tomuto optimistickému scénáři potřeba?
Ve věci války v Sýrii jsem mírným optimistou. K tomu přispělo i jednomyslné rozhodnutí RB OSN z 18. prosince letošního roku o mezinárodním přístupu k urovnání syrského konfliktu, a následné prohlášení ministra zahraničí Sýrie, Walida al-Muallema, že jeho země je připravena podstoupit mírová jednání, k nimž má dojít v Ženevě. Všechno nasvědčuje tomu, že ruská politika a zejména vstup Ruska do konfliktu urychlily procesy snad vedoucí k mírovému uspořádání v této oblasti. Jisté je jedno – Sýrie po válce nebude tou Sýrií, která do války vstupovala. A nejen z důvodu zničené infrastruktury a obrovských lidských ztrát. Součástí mírového procesu bude totiž zřejmě i řešení problému syrského Kurdistánu.
Jinou věcí je porážka IS. Zde optimistický scénář prostě neexistuje. Slovo „porážka“ v tomto případě totiž nedává smysl, protože Islámský stát není státní útvar, který by bylo možno vojensky porazit a zavést místo něho okupační správu, ale pouhý abstraktní pojem, označující islamistickou ideologii, usilující o celosvětové vítězství islámu jako náboženství a šaríi jako právního řádu za cenu likvidace všech ostatních kultur a právních řádů a také všech jeho odpůrců. Co si pod těmito pojmy představit, ukázali islamisté jasně na jimi momentálně ovládaných územích. Porážka IS proto bude znamenat vlastně jen vytlačení islamistických bojovníků z území Sýrie a (jak věřím) také Iráku a jejich přelití do jiných částí světa, mj. i do Evropy. Tam budou pak pokračovat ve svém boji metodami, které umějí nejlépe – vyvoláváním strachu, terorem a vražděním odpůrců. Závisí jen na nás, jak se s tím dokážeme vyrovnat, případně tomu zabránit, protože k tomu prostě dojde.
Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump, prezentující se dost radikálními výroky?
Opravdu nejsem politolog, ale samozřejmě sleduji se zájmem předvolební procesy v USA, a zejména něco, co bych nazval bojem mezi jestřáby, jejichž cílem je ve smyslu Wolfovitzovy doktríny zachovat monopol USA na roli celosvětového četníka i za cenu jaderné války, a realisty, snažícími se o pochopení změn ve světě a nastavení kurzu spíše směrem ke spolupráci na celosvětové úrovni ve prospěch USA. Jestřábi utrpěli v poslední době poměrně dost drobných i větších porážek a je zajímavé, že jejich strůjcem byla často administrativa prezidenta Obamy. Ať už se jednalo o Sýrii, íránský jaderný program, nebo o systém zdravotního pojištění v USA.
Donald Trump formálně vystupuje sám za sebe, ale jeho názory odpovídají spíše názorům realistů. Podle jeho vlastních slov se bez problémů dohodne s Vladimirem Putinem, vylepší vztahy s Čínou, tvrdě udeří na radikální islamisty, nevěří Íránu a není vstřícný vůči běžencům. Pro mnoho zejména bílých Američanů je to poměrně lákavé, zejména když Trump je na druhou stranu přímo vzorovou ukázkou úspěšného Američana, vlastence a zastánce amerického způsobu života. Proto se domnívám, že jeho šance na vítězství v prezidentských volbách je poměrně značná. Chování USA na mezinárodní scéně by v takovém případě bylo rozhodně pragmatičtější a předvídatelnější, než v případě vítězství „jestřábice“ Clintonové s Johnem McCainem v pozadí.
Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí, nebo se situace ještě vyostří?
Rád bych na závěr vánočních svátků a tak trochu i pod dojmem vánočního projevu pana prezidenta trochu zahýřil optimismem. Bohužel, perspektivy vývoje v Evropě pro rok 2016 příliš pozitivní nejsou. Politické reprezentace EU a většiny evropských států si zřetelně stále neví rady s překotným vývojem na jižních hranicích světadílu i ve vlastních zemích. Totální kolaps akceschopnosti unijních orgánů tváří v tvář migrační krizi a faktické zhroucení schengenského prostoru zasadilo těžký úder samotné myšlence EU a obnažilo dlouho skrývané a zamlčované sociální problémy v jednotlivých členských zemích.
Pokračující nekonání politických elit spolu s nízkou mírou obranyschopnosti států EU dále prohlubují obrovskou bezpečnostní, ekonomickou i sociální zranitelnost Evropy. Kdo vlastně řídí EU? Zásadní kroky činí spíše než Evropská komise Angela Merkelová, dnes fakticky rozhodující o eurozóně (Řecko, Kypr), o vztahu EU k Ukrajině (Minsk) a k migrantům, a také diktující své podmínky „neposlušným“ zemím Unie (postoj ke kvótám). Co řeknou jména Juncker, Tusk, Schulz či Mogheriniová většině Čechů? Prakticky nic, zatímco Angelu Merkelovou zná snad každý.
Pokud tedy nedojde k opravdu rychlému „prozření“ politických vůdců EU a jednotlivých členských zemí včetně ČR, vidím vývoj v Evropě roku 2016 spíše negativně, směrem k chaosu, izolacionismu a rostoucímu násilí. Přesto doufám, že stejně jako v případě „ukrajinského scénáře“ se mohu mýlit.
Čtenářům i redaktorům Parlamentních listů přeji do roku 2016 jen to nejlepší, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
