Je tu mnoho ruských agentů. Je třeba stíhat ty, kteří s nimi spolupracují. Kdo se směje „pravdě a lásce“, sám nemá dost lásky, říká senátor Papoušek

Dá se říci, že s ohledem na nejrůznější vlivy se stále více projevuje atomizace společnosti. Myšlenky, které po roce 1989 dominovaly v návaznosti na osobnost prezidenta Václava Havla, jsou sice dnes stále udržovány, ale jak velkou část veřejnosti ještě dokáží oslovit?

Myšlenky Václava Havla nejsou tak úplně jeho, jsou totiž obecně platné. Když někdo řekne, že láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí, je to pravda. Kdo by chtěl znát větší hodnotu než pravdu, tedy pravdivost a opravdovost bez pokrytectví? Kdo by nechtěl žít takový autentický život? Vedle toho je tady ale ještě možnost, že kdo tak žije, hledá sebe, nedělá, co nechce, a také za svou pravdu bojuje. Může se pak ovšem potkat s tím, že při tom ubližuje ostatním lidem. A tady je korektivem ta láska, kterou měl možná na mysli Václav Havel.

Objevují se negativní komentáře, nelichotivé vtipy, vulgární poznámky. Proč je už některým lidem k smíchu teze, že by mohla zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí?

Mnozí se tomu smáli už v době, kdy to Václav Havel vyhlásil. A víte, kdo jsou největší „pravdoláskaři“? To jsou vlastně naši extremisté. To jsou lidé, kteří většinou pocházejí ze špatných rodinných poměrů, ztratili identitu a zkouší ji najít v tom, že za něco bojují a hledají pravdu.

Ale kde je ta láska?

Ta u nich funguje v takové převrácené podobě – oni cítí nedostatek lásky, byli v dětství třeba nenávidění, týraní a šikanovaní a hledají, komu by se za to pomstili. Jejich „pravdoláskařství“ je v tom, že jim chybí láska, a tak bojují za nějakou podivnou pravdu a do konce života se budou vymezovat vůči někomu, na kom si musí vybít svou frustraci.

Podstatnou roli při vytváření obrazu světa dnes hrají média. U nás média často hájí zájmy svých majitelů nebo podléhají účelově různým vlivům. Když vyjdeme z předpokladu, že každé médium se řídí dle hesla: „koho chleba jíš“, tak jak vyfiltrovat reálnou skutečnost? Dochází i na trend, že „se nedá věřit vůbec ničemu“. S tím pak souvisí skepse, raději volba izolace nebo naopak radikalizace. Co s tím?

Vždycky budou lidé, kterým stačí to, co se jim naservíruje; a když se budou podle toho řídit, zorientují se špatně. Informace se ale dají získávat a mnozí mají naopak kritický odstup a jsou schopní informace odpovědně zkoumat. Většina lidí u nás to ale nedělá. Je tady ale i jiná cesta – vůbec to nepřijímat, dát si nějaký „informační půst“. V takovém případě člověk může najednou zjistit, že lze přemýšlet jinak. Média lidské myšlení nějak směrují a oni pak myslí v kategoriích, které jim média určují. Když to člověk na chvíli přestane dělat a dá si ten půst, může třeba zjistit, že svět je krásný a příjemný a má úplně jiné výzvy než ty, co nabízejí média. Dojít k lepšímu poznání může člověk dojít i tak, že nebude číst noviny a sledovat média. I proto lidé třeba jezdí do trapistických klášterů.

Lidé jako například Tomáš Halík by možná jako prevenci radikalizace viděli větší vzdělanost národa. Navíc upozorňují na to, že například hysterie panující kolem uprchlíků je zbytečná. Necháváme na sebe působit názory, které nás morálně zkazí, protože nejsme dostatečně vzdělaní?

Vzdělání je samozřejmě velice důležité, ale myslím, že v tom není úplně všechno. Napadá mě Herakleitův výrok, který říká, že není rozhodující, jestli má někdo všechny znalosti, ale že stačí vystihnout jednu myšlenku, na které vše stojí, která tvoří podstatu věci. Tady nemusí být vzdělání tím hlavním. Potřeba je vhled, který vzdělání umožní, ale může to být i jinak. Vhledu může přispět i morální základ, a to může znamenat víc než vzdělání. To dokazuje, že Boha nemusí znát vzdělaný teolog, který ho může dokonce minout, ale naopak nějaká vesnická babka Boha může znát víc než on. Renesanční filosof Francis Bacon říká, že rozum nesmí dostat křídla, ale olověnou zátěž, aby neunikal mimo realitu.

Říká se, že politika je o naději a o emocích. Proč velmi kontroverzní výrok vicepremiéra Andreje Babiše v souvislosti s koncentračním táborem v Letech, nad kterým se všichni politici napříč politickým spektrem pohoršovali, v tichosti vyšumí a nestane se vůbec nic? Je to jen proto, že Babiš má charisma a zválcuje vše kvalitním marketingem?

Na Babišovi lidi fascinuje obraz úspěšného podnikatele a to, když říká, že bude řídit stát jako firmu; na to lidi z nějakého důvodu slyší, nejvíc funguje to, že je úspěšný. Dají přednost představě, že s ním bude úspěšný i stát. Je zajímavé, že to působí tak dlouho, ta fascinace Babišem u lidí přetrvává a zdá se, že to bude pokračovat; i proto mu jeho případné excesy procházejí. Bezesporu je pracovitý a má vůli a je zajímavé, že to platí i na nejchudší, kteří závidí trochu peněz kdejakému živnostníkovi, i oni chodí na mítinky a tleskají miliardáři. Lidé paradoxně bohatým závidí a nenávidí je, a přitom je to opravdu velké bohatství fascinuje. Babiš má navíc image člověka, který je díky svému projevu blízko lidem a vzdálený politikům, kteří mluví třeba i kultivovaně, ale odcizeně. Marketingově to je velmi dobře zvládnuté. Babiš navíc přišel do doby, kdy mohl říkat, že „všeci kradnů“, z čehož jako by plynulo, že on ne. Taky na mnohé zabírá představa, že pokud je někdo miliardář, v lidovém podání už „nemusí krást, protože má dost“. To samozřejmě není pravda, tady spíš platí, že s jídlem roste chuť.

Podle průzkumů důvěra lidí v EU u nás klesá. Co když jsme se soustředili jen na negativní stránku našeho členství v Unii? Anebo je to skutečně tak bezperspektivní podnik, kdy jsou úředníci natolik zaujati vlastní byrokracií, že opravdu není reálné věřit v efektivní reformy?

Je jasné, že každý projekt vykazuje negativa. Pořád je v případě EU převaha pozitiv a je výhodnější, než pokud by se rozpadla.

Politické strany jako TOP 09 nebo i lidovci, které varují před Ruskem, jeho snahou dostat nás jako „blízké zahraničí“ do sféry svého vlivu se propadají ve volebních průzkumech. Zpráva BIS upozorňuje na ruské agenty a jejich mimořádnou aktivitu. Připomínáme si často rok 1968, a přesto jen patnáct procent lidí považuje Rusko za hrozbu. Čím to je?

Když si člověk na pozitivní věci zvykne, začne pošilhávat po něčem jiném. Lidé si váží věcí, až když je ztratí. To platí nejen o zdraví, ale i o demokracii a svobodě. Je dobré se spojovat s partnery, kteří vykazují jistotu a průhlednost; a to na Rusko rozhodně neplatí. Být prozíravější by bylo rozhodně namístě. Vede se tady mediální válka, ruských agentů s diplomatickým krytím je tady také mnoho. Jedinou obranou asi je co nejvíc stíhat ty, kdo s nimi spolupracují.

Zkusme vyjít z myšlenky, že rozpolcená společnost je vlastně normální, protože každý má přeci svůj vlastní názor. Jenže kompromisní názory jsou pro veřejnost nezajímavé. Co když se věci zvrhnou a skutečně budou vítězit zcela radikální a extremistické názory?

Příznivci extrémních hnutí a názorů jsou většinou nejistí a cestou je těm, kdo se jako extremisté projevují, nabídnout jiné myšlenky.