Jiří Pospíšil: Jsem smutný...

Myslíte si jako někteří současní kritici Evropské unie, že bychom měli - vzhledem k současné situaci, kdy Evropa není schopna čelit vlně migrace - přehodnotit naše směřování po listopadu 1989, tedy naše členství v Evropské unii?

Myslím, že v žádném případě bychom neměli přehodnocovat to, že jsme v roce 1989 nastoupili cestu do Evropské unie a NATO a postupně se stali standardní demokratickou zemí s tržním hospodářstvím. Ta změna v roce 1989 byla podle mého názoru správná a ani současná situace, kdy Evropská unie není schopna úplně dobře reagovat na migrační krizi, by neměla vést k tomu, že budeme všechno revidovat nebo že dokonce budeme uvažovat o vystoupení z Evropské unie. To považuji za mimořádně nebezpečné.

Žádná evropská země by si sama nebyla schopna poradit s takovým přílivem imigrantů. Není tedy potřeba řešit tento problém společně – ve spolupráci všech zemí Evropské unie?

Přesně tak. Já si stále myslím, že přes současné problémy je projekt Evropské unie úspěšný, že členství v Evropské unii je pro Českou republiku výhodné, a to z mnoha důvodů. Ať už jde o množství peněz, které přišly do České republiky od vstupu do Evropské unie, šlo o stovky miliard korun, až po možnosti zvláště mladých lidí cestovat, studovat v jiných zemích Evropské unie. Jsme součástí nejen ekonomicky výhodného společenství, ale také společenství, které vyznává podobné hodnoty, jako jsou například demokracie a lidská práva. Ta hodnotová rovina Evropské unie je pro mne důležitá. Nikoli pouze ekonomické výhody, které vyplývají z toho, že jsme součástí velkého trhu.

Ale ve chvíli, kdy se objevila migrační krize, zdálo se, že Evropa a my nesdílíme stejné hodnoty. Když jsme se postavili proti návrhu povinných kvót pro rozdělení uprchlíků do jednotlivých členských zemí Evropské unie, byli jsme kritizováni, nálepkováni a dokonce vydíráni, že můžeme přijít o evropské dotace. A nakonec jsme byli přehlasováni. Nepoškodilo toto jednání silnějších vůči slabším státům vztahy v Evropské unii?

Já doufám, ale zdůrazňuji, že doufám, že dlouhodobě to vztahy uvnitř Evropské unie nepoškodilo. Ale byl to jeden z důvodů, proč jsem proti povinným kvótám varoval. Nic nevyřeší, ale jejich násilné prosazování poškodí vztahy uvnitř Evropské unie. A může to v těžkých dobách způsobit, že velká část občanů jak z České republiky, tak z ostatních zemí Visegrádu chce odejít z Evropské unie. Mohu pouze doufat, že podobné přehlasovávání v oblasti kvót v Evropské unii už nenastane. Pokud by nastalo, pokud by se například velké země Evropské unie pokusily násilím prosadit trvalé kvóty, trvalý přerozdělovací mechanismus, jak se správně říká, považoval bych to za mimořádně nešťastné, protože by to dlouhodobě poškodilo vztahy uvnitř Evropské unie. Doufám, že se lídři poučí z toho, že přehlasování, které už proběhlo, nic nevyřešilo, ničemu nepomohlo, jen poškodilo vztahy uvnitř Evropské unie.

Vy jste se postavil proti zavedení povinných kvót, uváděl jste řadu argumentů, proč nemohou fungovat, ale vaši kolegové – europoslanci zvolení také za TOP 09 – Jaromír Štětina a Luděk Niedermayer mají odlišný postoj. Nepůsobí to problémy, když nejste jednotní?

Je pravda, že každý na to máme trochu jiný názor. Ale poslanci zvolení za TOP 09 jsou v zásadě nezávislé osobnosti, které kandidovaly za TOP 09, ale nejedná se o straníky, takže se občas stává, že na některé věci máme odlišný názor. Nejviditelnější je to v otázce kvót, ale to mi nebrání v tom, abych s nimi spolupracoval. Jsou to lidé, s kterými mě těší být v jedné delegaci. Politická disciplína mezi europoslanci a v té naší delegaci je skutečně jiná, než je třeba na národní úrovni, kde se musí hlasovat tak, jak rozhodne vedení strany nebo jak rozhodne vedení poslaneckého klubu, protože potřebují hlasy pro vládní koalici nebo naopak pro opozici. Evropský parlament funguje trošku jinak. Každý europoslanec je mnohem volnější, méně svázaný členstvím ve straně, v které je, nebo členstvím v politické frakci, ve které je. Já v mnoha případech hlasuji jinak než moje politická frakce Evropští lidovci, na každé schůzi je několik věcí, kde mám odlišný názor.

Vnímáte mezi europoslanci z různých členských zemí nějaký posun v pohledu na migrační krizi v Evropě s tím, jak narůstá počet příchozích, nebo s problémy, s nimiž se potýkají cílové země jako Německo nebo Švédsko?

Nemám pocit, že by se jejich názory měnily. Já jsem aspoň žádnou změnu nezaznamenal. Ale to se musíte zeptat jich.

Rozdílné pohledy na migraci nerozdělují jen státy uvnitř unie nebo poslance uvnitř národních delegací, ale i společnost v Česku. Co říkáte tomu, že prezident Miloš Zeman oslaví 17. listopad na Albertově v době, kdy tam bude probíhat demonstrace Bloku proti islámu? Jeho mluvčí dokonce nevyloučil, že tam prezident i vystoupí.

Myslím, že prezident by se neměl účastnit takových politických akcí, zvlášť když jsou tyto akce spojeny s okrajovou, téměř politickou silou. Prezident republiky by měl být podle mého názoru mostem mezi těmi, kteří uprchlíky nechtějí, a těmi, kteří jsou pro jejich přijímání. Měl by být jakýmsi moderátorem debaty ve společnosti, a ne se přiklánět k extrémnější poloze. Myslím, že je to nešťastný krok, pokud se prezident této manifestace skutečně zúčastní, protože měl by být spíš spojovatelem společnosti. Ale současný prezident společnost rozděluje. Podle mého názoru je to z jeho strany politická taktika, jak posílit jádro svých voličů, a tím uspět v příštích prezidentských volbách. Možná je to dobrá taktika, která pomůže Miloši Zemanovi k opětovnému zvolení, na druhou stranu je to taktika, která poškozuje zemi jak uvnitř, kdy zvyšuje napětí ve společnosti, tak navenek. Tady cítím, že Miloš Zeman preferuje svůj politický zisk a připravuje se na příští prezidentské volby, nikoli zájem společnosti. Prezident by měl vášně zklidňovat, nikoli zvyšovat. Tak si představuji roli prezidenta. A účastí na takové akci ke zklidnění vášní určitě nepřispěje.

Jak se od listopadu 1989 vyvinula česká politická scéna? Se vstupem Andreje Babiše do politiky a vlády se mluví o oligarchizaci české politiky, ale značné části veřejnosti to zřejmě nevadí, protože hnutí ANO vede stále tabulky volebních preferencí a bývalý pracovník zahraničního obchodu, který je podezírán ze spolupráce s StB, nejbohatší Slovák Andrej Babiš, je v Česku nejpopulárnějším politikem. Nepřekvapuje vás to 26 let od sametové revoluce?

Já jsem z české politiky smutný. Česká politika se podle mne nepřibližuje standardním západním demokraciím, obávám se naopak, že se od standardních západních demokracií odklání. To, že jeden z nejbohatších lidí v této zemi současně vykonává veřejné funkce – a jsou zde jasné důkazy střetu zájmů mezi jeho podnikatelskými aktivitami a výkonem veřejné funkce – kultivaci politického prostředí určitě nepomáhá. Tato vláda je hodnocena lépe než předchozí vlády. Rozumím tomu, že občané byli za pravicové vlády často otráveni díky mediálnímu obrazu těchto vlád, ale neměli by zapomínat, že oligarchizace politiky, to znamená spojování ekonomických a politických zájmů u jedné osoby, dlouhodobě demokracii jako takové neprospívá. O tom jsem hluboce přesvědčený. Andrej Babiš není dlouhodobé řešení pro českou demokracii.

Neděsí vás jako konzervativního politika snahy současné vlády soustředit větší moc do rukou exekutivy? Mluví se například o snaze vlády, aby sama rozhodovala třeba o navýšení důchodů, což by se dalo i zneužít například před volbami.

Tuto konkrétní věc jsem nezaznamenal. Ale obecně musím říci, že jsme parlamentní demokracie, a tím klíčovým orgánem v této zemi není ani prezident, ani vláda, i když si to mohou myslet, ale je to zkrátka parlament. Kdyby mělo být trendem, že se budou upírat pravomoci parlamentu, kdyby o dalších věcech, o nich dnes rozhoduje parlament, v budoucnu rozhodovala vláda svými nařízeními, považoval bych to za nešťastné, za demontáž parlamentarismu, za oslabování parlamentní demokracie jako takové.

Nepřipadá vám, když vidíte, jaké jsou snahy zejména ze strany hnutí ANO omezit například diskusi ve Sněmovně, že je tu snaha o demontáž toho, co se tady za uplynulých 26 let vybudovalo?

Pokud by mělo dojít k omezení práva poslance vystupovat v Poslanecké sněmovně, považoval bych to za velmi nebezpečnou věc, kterou bychom mohli opravdu označit za jistou formu demontáže parlamentarismu. Já před tím velmi varuji, varuji před chutí aktuální parlamentní většiny omezit opozici, protože ten, kdo dneska vládne, může být zítra v opozici. Žádná aktuální vláda by neměla omezovat práva opozice, protože karty se mohou v budoucnu zamíchat jinak.

Hnutí ANO se odvolává na situaci Evropského parlamentu, kde je vystoupení poslanců také časově omezeno. Jaké s tím máte zkušenosti?

Já před tím varuji právě i ze své zkušenosti z Evropského parlamentu, kde je omezované slovo, kde poslanec nemůže libovolně vystoupit. Vede to k tomu, že se debaty stávají často pouze debatami formálními a debatami řízenými. Můžete vystoupit k jednomu bodu jen jednou v rozsahu jedné minuty, pak nemůžete na nikoho reagovat. To ztrácí formu dialogu mezi koalicí a opozicí. Ale Evropský parlament funguje jinak, není tam koaliční a opoziční poslanec, funguje to tam složitěji, ale vidím, že limitovaná doba pro vystoupení poslance vede k tomu, že se ty debaty stávají sterilními. Nemůžete diskutovat, čtete jen to, co si připravíte. Kdyby tímto směrem se měla ubírat omezení v českém parlamentu, považoval bych to za strašně nebezpečné.