Váš tatínek za druhé světové války bojoval ve Velké Británii jako válečný pilot RAF a tam poznal vaši maminku, která byla rodilou Angličankou (Florence Mary Spence). Vy jste se ale narodil v Československu...
Můj tatínek sice zůstal u Britského královského vojenského letectva (RAF) až do konce války, ale nechtěl tam už pak pobývat dál, chtěl se vrátit do Československa kvůli rodičům, kteří po dobu války o něm neměli žádné zprávy. Proto jsem se pět měsíců po konci války narodil v Pardubicích, ale i tam jsme bydleli krátce. Stále jsme se stěhovali – bydleli jsme tak třeba i v Karlových Varech, tam se v roce 1948 narodil můj bratr, v Praze, na severu Čech, ale i v dalších městech.
Nepovzdechl si tatínek někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybyste v Británii zůstali, protože byste se tak vyhnuli roku 1948, kdy v Československu převzali komunisté moc? Jak jste naznačoval, tak jste se již později do Británie nevrátili, je to tak?
Ne, nevrátili. Je to sice k nevíře, ale můj tatínek bohužel uvěřil komunistické lži, a dokonce vstoupil do komunistické strany, což byl jeden z mála západních letců. Dokonce se stal funkcionářem v Karlových Varech. Ne proto, že by to shledal jako výhodné, ale už byl tzv. levicově akcentovaný. Já osobně jsem se kvůli tomu s ním hádal už ve svých deseti letech!
To už jste v těch deseti věděl, o co jde, věděl jste, že komunistická ideologie je něco špatného?
Ano, to jsem věděl. Jako dítě jsem měl totiž zážitky – třeba jako pionýr jsem se vysmrkal do pionýrského šátku a za to jsem byl z pionýra za trest vyhozen, a to veřejně před celou školou! Byl jsem popotahován přede všemi. V tu chvíli jsem jako dítě pochopil, že je něco špatně. Pak mnou otřáslo, že mému kamarádovi zavřeli tatínka. Z politických důvodů, takže to byl politický vězeň. Jeho maminka hned na to ztratila práci a jako rodina se pak protloukali, jak se dalo. Tyhle všechny věci jsem vnímal dost jasně. Taky to, jak s mým tátou vedla vášnivé diskuse jeho máma, tedy má babička. Protože jako Angličanka byla zvyklá na jiný život a svou přirozeností a sociálním zařazením patřila v Anglii ke střední vrstvě, takže s komunistickým myšlením nikdy neměla co do činění...
Babička se s vámi přestěhovala z Velké Británie do Československa?
Ironie tomu chtěla, že přijela za námi až v roce 1948, což byl její velký životní omyl. Už kvůli tomu, že své veškeré peníze z Anglie, kde prodala dům a svou firmu, u nás uložila a pak přišla o všechny peníze kvůli tomu, že komunisté udělali měnovou reformu. Ten nepoměr byl tak brutální, že ona najednou z majetné paní byla chudákem, který musel jít do práce jako námezdní síla, protože byla cizinkou.
A to ani poté s tatínkem nic nehnulo, nezměnil své přesvědčení?
Musím zdůraznit, že můj táta celý život zůstal jako pomatený idealista, neboť byl pětkrát ve straně a pětkrát ho vyhodili. Slyšíte dobře, zní to neuvěřitelně! On nemohl ani ze strany vystoupit, to vám totiž komunisti nikdy nedovolili – buďto vás vyškrtli, anebo vyloučili, ale nikdo sám o své vůli nemohl opustit komunistickou stranu. Navíc táta zůstal vždy v myslích komunistů západním letcem, tedy zápaďákem, který nějakým zázrakem jejich sítem proplul. Často ho ale vyhazovali z práce a tradovalo se o nás, že náš nábytek a naše vzdělání tím veškerým stěhováním bere na újmě. Namísto toho, abychom si vytvořili nějaké vazby s kamarády ve škole, tak jsme trochu působili jako světští, kteří neustále cestují...
A co udělaly s přesvědčením tatínka padesátá léta?
V padesátých letech začali tatínka pro jeho příslušnost k RAF pronásledovat příslušníci Státní bezpečnosti. Právě proto byla naše rodina z politických důvodů přesouvána z místa na místo po celé republice. V roce 1966 byla maminka donucena k návratu zpět do své vlasti, jelikož se s ní tatínek rozvedl.
Váš otec se už pak o maminku nezajímal? To jej „komunistická ideologie“ natolik připoutala v Československu?
Jak jsem uváděl, už jako dítě jsem vnímal politické dění a i to, že můj tatínek byl levicově akcentovaný člověk, byl to bytostně přesvědčený levicový idealista. Na rozdíl ode mne nikdy nechtěl ono komunistické svinstvo vidět. Přitom mu oddělali předválečnýho blízkýho kamaráda, který byl taky levicově akcentovaný, utekl ale do Vídně a z Vídně pak onoho pana Laušmana zase dopravili zpátky a tady ho soudili. (Bohumil Laušman byl český a československý sociálnědemokratický politik. Byl ministrem průmyslu v letech 1945–1947 v první vládě Zdeňka Fierlingera, druhé vládě Zdeňka Fierlingera a první vládě Klementa Gottwalda. Po únoru se stal vicepremiérem ve druhé Gottwaldově vládě. Po roce 1948 žil v exilu, v roce 1953 jej agenti StB vylákali z Rakouska a unesli zpět do Československa, kde byl nejprve internován a poté odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za záhadných okolností v ruzyňské věznici- pozn. PL.cz)
Když jsem se pak svýho táty ptal, jak je možné, že tento člověk byl odsouzen jen kvůli tomu, že nesouhlasil s komunisty v této zemi, když se ještě navíc účastnil za války bojů, tak jsem pak pochopil, že můj táta opravdu uvěřil tomu, že jeho kamarád „zradil“. (B. Laušman se účastnil Slovenského národního povstání jako člen vojenské rady Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu. V březnu 1945 se stal členem moskevských porad projednávajících složení a program Národní fronty).
Já jsem mu na to říkal, že tomu tak není. On ale uvěřil i řečem o Horákové, takže i o ní měl pochybnosti... Sice u táty nastal nakonec jistý obrat, kdy v závěru procesů kolem Horákové dokonce psal představitelům komunistické strany, kde je za odsouzení Horákové brutálně kritizoval, ale měl to štěstí, že jej za to nikdy nezavřeli. Zato ho vyslýchali a mlátili a nakonec se stala další tragická věc, s níž jsem se nikdy nevyrovnal. Tátu totiž zaevidovala StB. Takže příběh mého tatínka je zcela odlišný od příběhů většiny západních letců... Přitom zároveň s tím v něm zůstala slušnost – vím totiž minimálně o dvou lidech, které zachránil.
To zní až neuvěřitelně...
Občas, když táta chodíval domů, tak na něm bylo vidět, že ho chlapci „pomuchlali“. Prostě ho zmlátili, když ho vyslýchali. Protože asi chtěli, aby dělal nějaká svinstva. A od maminky jsem se později dozvěděl, že zachránil pár lidí. Protože je upozornil na to, že estébáci po nich jdou. Jeden příběh z toho byl zvláště peprný – v té době jsme bydleli v Tanvaldě a táta měl v Jablonci nad Nisou zosnovat útěk jednoho tamního lékaře s jeho rodinou za hranice. Estébáci ale k tomu zpracovali provokaci, na jejímž konci mělo být zavření celé rodiny. Táta ale nechtěl těm lidem přivodit neštěstí. Klíčovým člověkem byla nakonec maminka, která geniálně vymyslela, že ty lidi ukryjí v nemocnici v Tanvaldě. Maminka tam totiž tehdy pracovala na tuberkologickém oddělení jako sestra a šla za tamějším primářem a on souhlasil, že toho lékaře ukryjí na uzavřeném oddělení, a tak za ním nebudou estébáci moci jít. Kvůli tubeře. Takže tato provokace nakonec nebyla dotažena do konce a všechno dopadlo dobře.
Udělal dobrý skutek...
V takových věcech asi můj otec zůstal slušným člověkem. Postupně se ale přece jen v něm objevovala deziluze v to, v co věřil. Ale pak zase přišla nějaká vlna a otec zase komunistům sedl na lep a opět do té jejich partaje vlezl. Kvůli osmašedesátýmu roku přitom sám zahodil stranickou knížku, a dokonce měl tendenci svýmu bratrovi zapálit střechu nad hlavou, protože ten zase sovětská vojska v osmašedesátým vítal. Takže na tomto vidíte, jak byla tehdy doba pomatená a zoufalá. A na mým tátovi se odráží šílenství druhé poloviny dvacátého století...
Máte nějaké vysvětlení toho, z jakého důvodu byli u nás někdejší západní letci, kteří sloužili v RAF, stíháni?
Protože to byli svobodní lidé a tu svobodu dokazovali právě tím, že bojovali na Západě. Můj táta ještě v devětatřicátým utekl do Polska, do Krakowa, kde přijímali do zahraničních jednotek, ale jakmile Němci přepadli východ a vtrhli do Polska, tak pak ještě s jinými kamarády utíkal před náckama do Sovětského svazu. Ale tam je Sověti zajali a táta pak byl rok a půl v gulagu. Už to samo o sobě byla velká zkušenost! Jenže on si to zase zidealizoval...
To se mi ani nechce věřit. Jak se tatínek potom dostal do Anglie?
Z gulagu zamířil do Turecka a pak do Afriky, kde nakonec zjistil, že si česká prozatímní vláda v Anglii vyžádala branné ročníky, a táta se tak přihlásil ke Královskému letectvu, kde byl až do konce války. Vlastně na jedné straně zažil jak Sovětský svaz s lágrem, a na straně druhé viděl anglickou svobodnou společnost, kde si těchto kluků – letců ohromně vážili. I v tomto byl pro mne absurdní, neboť po návratu z Anglie, kde vnímal, jací Angličané jsou a jak je srdečně přivítali i do svých rodin, mi hlava nebrala, jak pak mohl vstoupit do komunistický strany. On ale na to vždy reagoval slovy, že doba byla nepřehledná a on viděl, co se ve světě děje. Komunisté byli příslibem.
Jenže měl manželku cizinku, tchyni cizinku a dvě děti a nemohl přece při své inteligenci „nevědět“! Kdyby se do Anglie vrátil, tak by podle mne neměl se životem vůbec problém, protože ho anglický dědeček miloval. Angličani si vůbec Čechů vážili a ti, co tam zůstali, tak tam taky dostali okamžitě zaměstnání, třeba i u letectva. Táta ale byl člověk, který měl rád naši zemi a taky chtěl vidět svého otce, protože celá jeho rodina po celou válku vůbec nevěděla, kde je a zda vůbec žije. Proto ho za to, že v Británii nezůstal, nijak nekritizuji, přijímám, že to byl jeho lidský úděl...
Právě kvůli těm jeho různým životním eskapádám, a zvláště kvůli tomu příklonu ke KSČ jsem se s ním často hádal a nakonec se s ním kvůli tomu dokonce moje anglická maminka rozvedla. Ale to jsem už říkal. Ovšem všechno mám v sobě. Možná právě proto jsem nakonec podepsal Chartu 77 a uvažuju a jednám dodneška tak, jak je o mně známo, protože pro mne ti naši západní letci byli neuvěřitelně stateční! Teď nedávno jsem zrovna byl na letišti na východní straně Skotska, kde táta končil svou vojenskou anabázi a kde také slavnostně končila válka a tam jsem se byl podívat na hřbitově, kde jsou hroby mladých chlapců, kteří položili životy a do své vlasti se už nevrátili.
Jaké myšlenky vás tam napadaly?
Různé. Přemýšlel jsem taky o tom, proč u nás byl komunismus. Komunistický režim není o nic lepší než nacistický, je taky zločinný a nemá nic společného s idejemi, které hlásí.
Čím to je, že tolik lidí komunistům v roce 1948 uvěřilo?
Pokud si uvědomíte, že mnoho komunistů zažilo první republiku a v ní i vysokou nezaměstnanost a sociální rozpory, kdy se při stávkách střílelo do dělníků, tak to potom v člověku zanechá následky. K tomu ještě musíme přičíst propagandu Sovětského svazu. Propaganda umí s lidmi zatočit hodně. Však jsme viděli, co udělala s prezidentským kandidátem Drahošem – stačilo, aby o něm napsali na internetu, že je na malý chlapečky a že je agent StB, a spousta lidí tomu uvěřila...
Jak je možné, ža váš táta u letectva nezůstal, byť v barvách Československa?
Mýho tátu vyhodili z letectva hned po válce. Jiní kluci, kteří vůbec nebyli levicově akcentovaní, pak ještě lítali. Táta se pak věnoval lecčemus, třeba dělal šéfa fotoateliéru, pak chvíli školitele a pak ho zase vymetli... Nakonec skončil jako dělník v Liberci a pak v Pardubicích... Nedůvěřovali mu a pro komunisty zůstal celý život zápaďákem. Já jsem vždycky říkal, že můj táta měl nějakou malou díru v hlavě, že to není možný. Byl to přitom hodnej a poctivej člověk, byl obětavej a pomáhal lidem. Naopak já jsem nikdy komunistům nevěřil a měl jsem s tím potíže. A taky jsem nemohl studovat. Proto jsem za totáče vždy dělal jen manuální práce.
Teď komunisté dali najevo, že podpoří vládu Andreje Babiše. Nepřipomíná vám tento současný stav v něčem minulost?
Má to stejné rysy, ovšem tentokrát není chvála bohu u moci komunista, ale Babiš. Jenže ten je pro mne taky neuchopitelný! Jeho zajímá byznys, což někteří lidé mohou vnímat jako dobré, ale já říkám, že stát není fabrika a ani firma, je složený z občanů a stát má občanům sloužit – ne že občané slouží státu! Občané pracují, vydělávají peníze a podporují stát tím, že do něj dávají daně. Občané nejsou ale zaměstnanci státu – těmi jsou úředníci a ministři.
Andrej Babiš teď dobře ví, že komunistům bude muset v něčem ustoupit. I když nebudou ve vládě a budou ho jen pasivně podporovat a obhajovat mu ty jeho nápady, tak on jim bude muset za to něco „nadrobit“. Je to kombinace, kde důsledky zatím nikdo nedohlédne, ale já říkám, že je to bezskrupulózní. Uvědomte si, že Babiš býval oportunním komunistou, kterej na rozdíl od mýho „pošahanýho“ táty nikdy nebyl komunistou z víry. Spousta lidí, které mám rád, byla i v padesátých letech komunisty z přesvědčení a věřili v ideu, v ten naivní svět, že budeme bratři a sestry a že tady bude veškerá sociální spravedlnost, což paradoxně – když to hodně přeženeme – skoro pravda byla. Lidi měli kde bydlet, měli co jíst, i když nebyl výběr a byl leckdy i nedostatek...
Můžeme se ještě krátce vrátit k roku 1948?
K osmačtyřicátýmu roku mne napadá jediné: že táta nikdy nepochopil, že „dělnická třída“ a taky Kriegel – který byl v Moskvě sice statečný, ale přitom patřil v roce 1948 k těm, kteří dělníky vyzbrojovali samopaly a puškami a „oblékali“ je do šedých uniforem (František Kriegel od roku 1945 byl jedním z vedoucích představitelů pražské komunistické organizace a v únoru 1948 se jako organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milicí aktivně podílel na komunistickém převratu- pozn. PL.cz) – měli v rukách ohromnou moc a tu zneužívali. Komunismus v roce 1948 taky nastavil novou totalitu, s novými koncentráky, s novým pronásledováním a s novou kategorizací lidí, kteří mají být buď pozitivní, anebo negativní, či dokonce „zlí“ pro společnost – tentokrát ovšem v této kategorii nebyli Židé, ale lidi, kteří měli buržoazní původ. Tedy lékaři, právníci, statkáři... Můj otec, který byl z liberální venkovský rodiny, sice viděl, jak jeho kamarádi, kteří ve válce dennodenně nasazovali životy, najednou skončili za mřížemi, ale nějak mu to nedocházelo.
Komunisti západní letce zavírali hlavně proto, že se jich báli! Protože to byli lidé, kteří byli schopni znovu bojovat proti totalitě. Zatýkali je a podezírali ze všeho možného, a přitom věděli, že bojovali proti náckům a proti jejich totalitě... Jejich prezekuce tak měly svým způsobem logiku, a dokonce to v té době odskákala i řada vojáků z východní fronty...
Ten osmačtyřicátý rok měl v sobě ještě jednu zásadní věc navíc – v té době totiž vznikla teze, že nás oficiálně osvobodili sovětští vojáci. Nezapomeňte, že KGB u nás šmejdila hned od prvních dnů po osvobození a zatýkala a odvlékala lidi do Sovětského svazu, takže se tady šířil nový „strach“. Takže nešlo jen o nějaké přesvědčení – část přesvědčená byla, ale další část jen postupně propadala strachu...
Myslíte si, že se komunisti změnili? Oni sami tvrdí, že jsou jiní a bojují o sociálně spravedlivou společnost a že už prý nechtějí „nastolit vládu jedné strany“.
Komunisti už nemají na to, aby nastolili vládu jedné strany, na to není společnost postavená. Přesto si už po léta žijí poměrně dobře. I když na druhou stranu je pravda, že je to momentálně v Parlamentu nejméně zkorumpovaná strana, a dokonce ani nevím, zda jsou vůbec v nějakých správních radách. Primátorka Prahy Krnáčová koneckonců řekla, že bude bojovat proti tomu, aby byli představitelé obce a politici ve správních radách, ale to se jí zrovna dvakrát nedaří... I ANO totiž dosazuje do správních rad své lidi, čili by to chtělo vymést korupci a protekcionalismus jaksi důkladněji. Jen zdánlivě se zdají být komunisti poctiví a bez nebezpečí.
Nezapomeňte, že jsou mezi nimi stále lidé, kteří hlásají, že Milada Horáková byla zločinec a že si zasloužila odsouzení, pořád tvrdí ty „své“ bludy podobně jako Semelová. To, že někteří jsou šikovnější, to, že jejich předseda je takový obcházecí a uznává komunistickou Čínu a jsou k tomu všemu ještě schopní jet do Severní Koreje a vymýšlet další hrůzy, to si musíme uvědomovat stále znovu a znovu. Nějaká změna? To je z jejich strany jenom předstírání a strategie! Nic jiného jim totiž nezbývá. A když se jim dá příležitost, aby mohli někam strčit svůj prstík, tak ho tam strčí, ale pak si pro sebe urvou, co mohou.
Podle mne se komunisti nezměnili, jenom změnili taktiku, nejsou už tak otevření. Pořád v nich rezonují slova Klementa Gottwalda, který veřejně říkával, že se komunisti jezdí učit do Sovětského svazu, jak zakroutit buržoazii krkem! Tohle mají pořád v sobě, přitom vnímají, že dnes je už jiná historická situace. Navíc už tím, že se jmenují „komunisti“, přiznávají, že mají stále tytéž „ideje“. Vždycky tvrdili, že jim jde o sociální spravedlnost a o rovnost a tak dále, ale nikdy to tak nepraktikovali, vždycky byli ve výhodě jen oni, vysocí funkcionáři, a dokonce ani zdaleka ne jejich řadoví členové strany.
Taky se mi nelíbí, že mnoho lidí do strany vstupovalo ne proto, že by komunistické myšlence výrazně uvěřili, ale proto, že byli oportunní. Když už jsem hovořil o Semelové, tak taky musím vzpomenout na jejich europoslankyni Konečnou – ta argumentuje sice inteligentně, věcně, a dokonce někdy i ve shodě s tím, jak bych to tvrdil já, nicméně si musím často připomínat, že pochází z přesvědčené komunistické rodiny, protože její táta byl na severní Moravě komunistický funkcionář.
Ne, pro komunisty nenacházím důvěru a nevěřím jim! Varuje mne před nimi taky to, že se nezřekli svého názvu, což měli, protože všichni víme, že KSČ byla zločinecká strana, která v této zemi napáchala mnoho zla, mnohým lidem tady v době jejich vlády šlo o život, mnoho lidí přišlo o majetek a o domov. Mnozí dokonce museli opustit tuto zemi. Ten jejich název má stejný symbol, jako kdyby se jmenovali NSDAP!
Za Spolek Šalamoun jsem v minulosti s KSČM projednával některé věci, ale stejně to šlo nakonec do ztracena – byla to jen moje naivní představa, že se přerodili... Ale pro toho Babiše stejně nemají dostatek hlasů.
Jenže jim ještě pomůže ČSSD...
Ovšem ta se dokáže měnit jak jarní počasí... podobně jako lidovci, kteří byli v Národní frontě po celou dobu totality.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
