Migrace je téma, které otřásá Evropou. Po letech bezradnosti a tápání se začínají možná věci dávat do pohybu. Například německý ministr vnitra Horst Seehofer a německá kancléřka Angela Merkelová se minulé pondělí pozdě večer dohodli na jednotném postupu v otázce uprchlíků. Mají vzniknout záchytná centra na hranicích s Rakouskem, žadatelé o azyl budou vraceni do prvních zemí v rámci EU. Tedy patrně do Itálie a Řecka. Co tento fakt znamená pro Evropu a pro nás? Začíná tímto řetězová reakce, že si jednotlivé státy začnou hlídat své hranice, když selhává ochrana vnější hranice EU, nebo snad věříte, že Italové (kde určitý pokrok vidět je) a Řekové opravdu hranici Schengenu uzavřou tak, že jim neproklouzne ani myš?
Migrace je a bude jedním z největších problémů, které čekají celou Evropu v následujícím období. V současné době Brusel oblbuje lidi tím, že letos je migrace o 95 % nižší, než byla v roce 2015. To je sice pravděpodobně relevantní údaj ke dnešku, ale z dlouhodobého hlediska je důležitější trend. Vzhledem k demografickému vývoji a porodnosti v Africe a obecně přirozeným klimatickým změnám, které mají svůj pravidelný cyklus na Zemi, by byla sebevražedná iluze myslet si, že otázku migrace do Evropy Brusel vyřeší dosavadními v zásadě měkkými postupy. Už vůbec nelze očekávat, že ji vyřeší stejní lidé, kteří mohou za dosavadní stav.
Málokdo se odváží říct, že za přelidnění Afriky může slabost Západu. Tam, kde si příroda vždy poradila s počtem lidí na určitém území, které byla schopna uživit, jsme začali pod deštníkem humanity a mediálně manipulativně zpracovaných hlubokých lidských příběhů zasahovat do přírodních zákonitostí. Porodnost v Africe je v zásadě stálá, jenže my jsme vakcinací a dovozem léků a potravin způsobili, že určitá území už přirozeně nestačila všechny nově přeživší uživit. Tím se rozběhl nekonečný koloběh, se kterým budou mít problém celé generace po nás.
Každého politika v Evropě nezvratně čekají rozhodnutí o pěti základních opatřeních. Problém je, že nikdo z těch, kteří nyní mají reálnou politickou moc, nemá odvahu na to, aby je spustil. Těmi opatřeními jsou: 1. nevpustit migranty do Schengenu, 2. vnější hranici chránit ozbrojenou silou, 3. nejpozději na hranici řešit individuálně azyl, 4. nepustit dál nikoho, kdo nemá na azyl nárok, 5. v případě pokusu o nelegální překročení hranice použít sílu. Když EU primárně pod vlivem Německa selhala při ochraně vlastních občanů, je naprosto přirozené, že si jednotlivé státy budou své hranice chránit. A je to tak správně, protože ochrana hranic je pro existenci státu zcela zásadní. Kdo není schopen chránit své hranice, svůj stát si nezaslouží.
Velký poprask způsobilo, když Itálie odmítla přijmout loď Aquarius, převážející běžence od libyjských pobřežních vod. Ale nemělo se tak postupovat už dávno? Jak se díváte na lodě některých neziskovek, které „zachraňují“ migranty těsně u hranic libyjských pobřežních vod a pak je vozí do Evropy? Nejsou to ve skutečnosti také pašeráci lidí?
Je to tak. Současně s výše uvedenými opatřeními by měly být postaveny mimo zákon a kriminálně stíhány organizace, které se na migraci aktivně podílejí. Většina z nich žije z veřejných peněz lidí v Evropě. Čím více migrantů do Evropy přivezou, tím více peněz z veřejného dostanou stejné či partnerské organizace na řešení následných nových problémů s dovezenými migranty. V podstatě jde o legalizovaný novodobý obchod s lidmi. Postoj Itálie je pro začátek jediný možný. Zabavený majetek kriminálním organizacím, které migranty převážejí, bych zpeněžil a poslal Itálii na odsun těch, kteří už tam jsou.
Migrační krize způsobila, že se otřásla důvěra části Čechů k Evropské unii. Její zastánci argumentují tím, že jsme z EU vyčerpali 700 miliard na dotacích a že je důležitý filozofický rozměr EU u nás a jeho význam pro demokracii u nás. Odpůrci však poukazují na zbytečnost dotovaných projektů i na to, že EU nám podle nich vnucuje svoji politickou agendu a naši svobodu omezuje. Jak vy nahlížíte na naše členství v EU? Máme ji opustit? Nezchudneme příliš v tom případě? Jakou máme jinou alternativu?
Evropská unie se stala v současné podobě přímým ohrožením Evropy. Je nezbytné začít Evropu a v ní naši Českou republiku zachraňovat před Evropskou unií. Prvním krokem by mělo být zásadní přepsání mapy Evropského parlamentu příští rok. Cílem je oslabit progresivisty napříč stranami a pokusit se v následujícím období o konec současné podoby EU, tak aby to proběhlo v klidu a po vzájemné dohodě nové politické reprezentace. To poslední, čeho bychom se chtěli dočkat, je, aby Brusel začal dělat naschvály, jako jsme toho svědky v případě Brexitu. Ukončení existence současné podoby EU a návrat ke spolupráci v Evropě na základě obchodu, bez společných politik, je správnou cestou. Ať si státy konkurují mezi sebou svými národními politikami. Vždyť zdravá konkurence je motorem skutečně udržitelného zdravého vývoje.
Po volbách do Evropského parlamentu příští rok a oslabení eurounijních progresivistů je následně v podmínkách České republiky nutné uspět v národních volbách do Sněmovny, aby v ní konečně zasedli takoví politici, kteří se přestanou před Bruselem hrbit výměnou za dotace. Ty do České republiky jsou okrádáním lidí v jiných státech, které jsou na tom většinou o mnoho hůř s vlastní vnitřní bezpečností, veřejnými dluhy, nezaměstnaností nebo důsledky multikulturalistické politiky. Ve Sněmovně potřebují získat většinu takoví politici, kteří využijí úžasný potenciál geografické polohy naší země a lidský potenciál našich národů a obnoví nezávislost a samostatnost České republiky, obchodující s celým světem na základě vzájemné výhodnosti, a ne podle toho, co se pro národní politiku skrze EU hodí Německu nebo Francii.
Naše ekonomika momentálně šlape, máme nízkou nezaměstnanost. Ale jsou i lidé, kteří mají hluboko do kapsy či je drtí exekuce. Jak se vlastně máme?
Jsem si samozřejmě vědom toho, že nemálo lidí u nás má problém s tím, aby vyšli z měsíce na měsíc, a že jedou nadoraz. Jsem přesvědčen, že základním viníkem je stát a jeho brutální zdanění práce. Když spočítáte dohromady odvody zaměstnavatele, daň z příjmů zaměstnance, sociální, zdravotní a z toho, co zbude, ještě DPH a spotřební daň každý měsíc například z nájmů, benzínu nebo nafty a běžných nákupů, odevzdávají miliony lidí v této zemi každý měsíc státu podstatně víc peněz, než si vůbec uvědomují. Zjednodušeně lze říct, že z toho, co vydělají, pošlou dvě koruny státu a jedna jim zbude. Řešením není zdanit víc druhé, ale ulevit těm prvním. Zeštíhlit stát do podoby servisní organizace, která přestane lidi prudit a dřít je a poskytne jim více nezávislosti a svobody. Když zbude více peněz lidem, kteří je vydělali, ubude i problémů s jejich zadlužením a exekucemi.
Psali jsme:
Vím, že jste tvrdě kritizoval inkluzi. Jaké je ale naše školství. Učí děti, co je potřeba?
Inkluze za každou cenu je jedním z největších zvěrstev. Když se na inkluzi zeptáte ředitelů škol závislých na dotacích od svých zřizovatelů, tak moc kritiky neuslyšíte. V celé České republice mluvím s normálními učiteli, rodiči původních žáků, ale i těch integrovaných v rámci inkluze. Reakce a prožitky unavených učitelů a naštvaných rodičů z obou stran a jejich dětí jsou smutným projevem beznaděje a marnosti. V roce 2016 měly být výdaje na inkluzi 410 milionů korun. Stálo to 600. V roce 2017 to měla být miliarda a stálo to dvě. A v roce 2018 počítá Ministerstvo školství s částkou 4,7 miliardy pouze do podpůrných opatření bez investic. Jestli to budeme moct jednou ovlivnit, tak tenhle umělý experiment na dětech, rodičích a celé společnosti zrušíme. Učitelé si zaslouží učit, ne vyplňovat papíry a tabulky, dívat se, jak utíkají peníze z jejich peněženek do kapes neziskových organizací, které se na inkluzi nalepily, nebo prožívat každý den ztrátu přirozeného respektu a úcty.
Třetina voličů volí trestně stíhaného Andreje Babiše. Jaký je náš vztah k právu. A jsme právním státem?
Základem právního státu má být stálost, předvídatelnost a srozumitelnost zákonů a předpisů. V České republice máme přibližně dva miliony právních norem, počínaje ústavou a konče poslední vyhláškou v malé obci. Nikdo se v tom nevyzná. Základem přirozeného práva musí být mimo jiné svoboda slova a projevu. Oproti tomu máme v našem právním řádu verbální trestné činy a zločiny bez oběti. V tomto ohledu máme co napravovat, abychom jednou v právním státě žili. No a pokud jde o trestně stíhaného premiéra, tak na straně jedné stojí presumpce neviny do doby pravomocného odsouzení, na straně druhé pak morální hodnoty a jejich žebříček. Podle mého přesvědčení by měl premiér, který je trestně stíhaný za dotační podvod, odstoupit sám. Zároveň jsem ten poslední, kdo by chtěl vynášet soudy na adresu jeho voličů. Částečně i jejich motivaci chápu. Nebýt totiž chyb všech předešlých politických stran v Parlamentu a jejich letitých šméček, téměř jistě by dnes Andrej Babiš premiérem nebyl.
Máme nově najmenovanou vládu, o které se předpokládá, že získá 11. července důvěru parlamentu. Jaký je váš komentář k ní?
Jsem přesvědčen, že tato vláda důvěru získá a svůj mandát si udrží po celý zbytek volebního období. A s kolegy uděláme všechno, co budeme umět a znát, aby měla České republika po dalších volbách takovou vládu, která bude zákony rušit, a ne soutěžit v jejich zavádění, která se nebude klanět Bruselu výměnou za dotace, která se bude plést lidem do života co nejméně a která ve spolupráci s dalšími vládami v EU zahájí z pozice České republiky práci na znovuzískání nezávislosti, samostatnosti a suverenity své i ostatních států v Evropě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
