ODS, za kterou kandidujte do Sněmovny, často kritizuje Andreje Babiše. Můžete uvést něco konkrétního, nejen obecné věci jako EET či Čapí hnízdo?
Jistě. Jeden z největších „tunelů“ na peníze občanů je v současné době takzvaná podpora obnovitelných zdrojů a biopaliva.
A co s nimi?
Nerozvážnou podporou a dotacemi biopaliv ničíme vlastní půdu, škodíme přírodě, ruinujeme peněženky všech občanů – a jediný, kdo z toho má profit, je Andrej Babiš.
To jsou silná slova. Můžete to nějak podložit?
Jak ovlivní případ lithium sněmovní volby?Anketa
Jistě, jen mi dovolte krátký úvod.
Prosím…
Ve svém „energetickém balíčku“ z roku 2008 stanovila EU jako minimální závazný cíl dosáhnout do roku 2020 v podílu biopaliv na celkové spotřebě pohonných hmot v dopravě výši 10 procent, bez ohledu na řadu námitek vůči ekonomice a efektivitě tohoto přístupu. Vystřízlivění se dostavilo záhy – proti využívání půdy pro produkci biopaliv místo pro produkci potravin protestovala řada organizací a podle nepublikované zprávy Světové banky již z roku 2008 mohou biopaliva způsobit v některých zemích nárůst cen potravin až o 75 procent.
V roce 2010 již bylo jasné, že biopaliva ze zemědělských plodin mohou vytvářet až čtyřnásobně více emisí skleníkových plynů než standardní ropná paliva jako benzin a nafta. Analýza uvádí, že kvůli bionaftě z evropské řepky se nepřímo uvolňuje do ovzduší 150,3 kilogramu CO2 na jeden gigajoule a u bioetanolu z evropské cukrové řepy je to 100,3 kilogramu. To je zřetelně více než emise 85 kilogramů z běžné nafty nebo benzinu.
Studie totiž dochází k závěru, že „více než 5,6 procenta podílu biosložky v pohonných hmotách by mohlo poškodit životní prostředí a podkopat ekologickou schůdnost biopaliv“.
Takže?
Stručně řečeno – v celkové energetické bilanci nepředstavují biopaliva žádnou úsporu, škodí životnímu prostředí a zvyšují ceny potravin, což působí v rozvojových zemích vážné problémy. Je nepochybné, že ve specifických podmínkách některých zemí mohou být doplňkem energetického mixu – ale direktivně nařizovat jejich podíl je nesmyslné a z hlediska deklarovaných cílů kontraproduktivní, na což bylo pokazováno již v roce 2006.
Nakonec Brusel v roce 2014 rozhodl, že podíl biopaliv první generace, vyráběných ze zemědělských plodin, již nemá podle návrhu schváleného europoslanci překročit hranici sedmi procent energie spotřebované v dopravě. A i toto rozhodnutí je ryze politické aby „Brusel“ neztratil tvář. Je ale pozoruhodné, že vývoj v České republice postupuje vlastně opačným směrem.
Jak to?
Novela zákona o ochraně ovzduší, kterou těsně před volbami prolobboval Babiš, navyšuje od června 2010 podíl biosložky u benzinu z dosavadních 3,5 procenta na 4,1 procenta a u motorové nafty ze 4,5 procenta na rovných šest procent. A to i přes veto prezidenta republiky Václav Klause.
Stručně řečeno, šlo o zdražení přibližně o 1 Kč na litr paliva. Je přitom jasné, že bez regulace a dotací by se průmysl biopaliv, na kterém má Andrej Babiš již více než 50procentní podíl zhroutil.
To ostatně přiznal 15. července 2013 šéf Preolu Petr Cingr: „Zmínil jste, že EU je autorem jak prvotního impulzu, tak nynější regulace. Mohl by ale průmysl s biopalivy vůbec existovat bez ní? – To je relativně těžká otázka. Existovat by asi mohl, ale otázka je, kolik by se těch biopaliv prodalo. Mají totiž nějaké výrobní náklady, a tím jsou samozřejmě dražší než paliva fosilní. Těžko by je někdo kupoval.“
Celkově se odhaduje, že jen z prodeje biopaliv vzniká podnikům Andreje Babiše zisk 500 milionů korun. Přitom jde o prostředky, které jsou získány jen a jen na základě povinných regulací a dotací a nejsou ani pro přírodu, ani pro občany přínosem. Pokud k tomu připočteme devastaci zemědělské půdy monokulturou řepky, jsou škody daleko vyšší než „jen“ finanční. A tento stav samozřejmě pokračuje vstupem hnutí ANO do vlády.
Psali jsme:
Jak?
Vláda schválila podporu biopaliv v dopravě i v letech 2015 až 2020 a novelu zákona o spotřebních daních, která umožňuje pokračování daňového zvýhodnění vysokoprocentních a čistých biopaliv. Pokud tedy sečteme všechny dotace, úlevy, zvýhodnění a podpory spojené s produkcí biopaliv, dostaneme se s největší pravděpodobností k částce okolo jedné miliardy ročně.
Jak je možné, že to lidem nevadí?
To není, bohužel, zase tak překvapivé. Jednak je to dáno tím, že jde přece jen o problematiku poněkud odbornou, a jednak tím, že jde o částky, které si běžný občan prostě nedokáže představit. Jak praví staré anglické pořekadlo z dob sira Francise Drakea: „Ukradneš-li libru, pověsí tě. Ukradneš-li million, povýší tě do šlechtického stavu.“ Pokud by si starosta na malé vsi „pomohl“ k pár tisícům, vezmou na něj jeho spoluobčané vidle. Ale ty miliardy si nedokáží ani představit…
Též jste jednou uvedl, že vám vadí stále přibývající regulace. Můžete některé zmínit, v čem konkrétně škodí a kdo za to nese odpovědnost?
Někteří občané mají stále pocit, že se jich řada reulací netýká. Je to hluboký omyl. Z něčeho se totiž musí zaplatit tvorba regulace, prosazování regulace, kontrola regulace a následné vyhodnocení výsledků regulace a její následná optimalizace… A i nová úřednická místa.
Je snad jasné, že jde o náklady státního rozpočtu, tedy o prostředky z daní občanů. Tím, že se tyto prostředky použijí na zcela neproduktivní regulace, zbyde státu míň peněz na školy, silnice, nemocnice, důchody a mnoho dalších věcí. A nejen to – všichni ti z peněz všech placení „regulátoři“ snižují životní úroveň občanů i jinak. Oni totiž neprodukují nic užitečného… A stručně řečeno, na trhu práce je díky tomu nedostatek pracovních sil produkujících „hmotné statky“ a nadbytek pracovních sil produkujících lejstra, která nikomu životní úroveň nezvýší.
Dobře, pojďme k těm příkladům…
Zde bych zmínil pár regulací zcela „z dílny“ současné vlády, na kterých nemá EU žádný přímý podíl a které plynou jen a jen ze snahy se o své občany „starat“. Tedy samozřejmě za jejich peníze. Jde například o inkluzi ve školství, povinný poslední rok školky a pamlskovou vyhlášku. Ve všech těchto příkladech jde o představu státu, že občan a jeho děti jsou „státním majetkem“, o kterém má rozhodovat osvícený úředník. Asi nejhorším příkladem je inkluze, hlavně díky vysokým nákladům (asistenti a další náklady, odhadem sedm miliard) a kvůli drastickým dopadům na úroveň výuky, protože učební proces se přizpůsobuje úrovni nejslabšího žáka. Důsledky je celkem snadné si představit. Ne nadarmo stoupá zájem o soukromé školy, což ovšem není obecným řešením problému. Povinný rok školky je zase pokusem o prodloužení povinné školní docházky, aniž by došlo k zvýšení její kvality. A náklady zase ponesou všichni občané.
Naštěstí regulace typu zavírací doba obchodů či zákaz kouření v restauracích, které výrazně porušují právo na využívání soukromého majetku, půjde zrušit velice snadno, v podstatě „škrtem pera“ – samozřejmě v závislosti na výsledku voleb.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
