Co si myslíte o tom, že prezident Miloš Zeman nechystá při příležitosti výročí žádný projev, nezúčastní se žádné akce?
Vedeme náš rozhovor těsně před výročím, takže i když Zeman řekl, že jubileum srpna přejde mlčením, nemohu vědět, jestli si to nerozmyslel. Má přece smysl pro nečekané tahy. Pokud ale opravdu nepromluví, bude to dílem zklamání, a dílem ostuda.
Fotogalerie: - Babiš vyfič u Rozhlasu
Fotogalerie: - Hořící muzeum
Fotogalerie: - Koněv a Marta
Vadilo vám, že dav pískal na Andreje Babiše při pietním aktu před sídlem Českého rozhlasu?Anketa
Máme zde padesáté výročí smutných událostí. Různých připomínek památných dní či výstav se koná nespočet. Proč ale třeba o roku 1968 nevznikl žádný hraný velkofilm?
Vím o jednom filmu, má název Anglické jahody, je o roce 1968 a moc mě nenadchnul. Víte, my upřímně řečeno velkofilmy moc neumíme. Nejsou na ně peníze, není na ně čas. Vždyť kolik drahých epických filmů se u nás natočilo o letech 1918, 1948 či 1989? O únorových událostech vznikl snímek Vítězný lid, ale to byla jen zoufalá tendenční filmová fušeřina. Existují spíš jenom filmy, které se těch dat nějak dotknou. Například Kolja. Anebo Pelíšky.
Která událost nejvíce poznamenala český národ?Anketa
Je scéna z Pelíšků, kde se táta voják v podání Miroslava Donutila, co pořád věřil v socialismus, chtěl po invazi v srpnu 1968 oběsit, reálná?
Osobně jsem nepoznal rodinu, v níž by tehdy někdo páchal sebevraždu, protože se mu zhroutil svět. Slyšel jsem ale, že v naší armádě se nějací důstojníci ze zoufalství zastřelili. Ve skvělém filmu Pelíšky je to tedy vyhnané ad maximum, protože to patří ke katarzi příběhu. Nicméně nepochybuji, že o sebevraždě lidé, jako byl major Šebek v Pelíšcích, opravdu přemýšleli. Náraz to tenkrát byl strašlivý.
Dalo se počátkem srpna očekávat, že do Československa vpadnou cizí vojska zatočit s „kontrarevolucí“?
Všichni jsme věděli, že věci jsou dost napjaté. Můj otec byl nesmírně zkušený člověk, navštívil na světě spoustu zemí, byl protřelý diplomat, ale taky mezinárodní právník. To, že by mohl být evropský stát v hlubokém míru přepaden spojeneckou velmocí a jejími věrnými „trabanty“, si táta nedokázal představit. Bylo by to přece v absolutním rozporu s právem! Nicméně někteří ten vpád očekávali.
Fotogalerie: - Srpen 1968 v Liberci
Jak den invaze váš otec, který pracoval na ministerstvu zahraničí, vlastně prožíval?
Byl šéfem konzulárního odboru, což je snad nejhorší varta na celém ministerstvu. Jde totiž o průřezový odbor, který řeší pomalu všechno. Třeba i to, že v Karlových Varech vpadli esenbáci do bytu Číňana Li, servali mu ze stěny portrét Mao Ce-tunga a strčili jej za katr. Otec pak musel vypracovat dobrozdání, které Číňana Li vysvobodilo z vazby a vrátilo mu portrét čínského vůdce, protože ve svém soukromí si mohl pan Li vyvěšovat, jaký portrét chtěl. Důležité bylo, aby s tím portrétem, když už jsme se s Čínou oficiálně nebratřili, nelítal po Karlových Varech a neřval: „To je Mao Ce-tung a všichni ho pojďme následovat!“
To jsem ale trochu odbočil. V ten památný den se otec elegantně oblékl a odjel do práce. Konzulární odbor sídlil na Hradčanském náměstí v Toskánském paláci naproti Matyášově bráně. Dorazil tam a zjistil, že ze šedesáti jeho podřízených stojí před hlídkou u vchodu do paláce jen asi jedenáct lidí. Ostatní lítali po krámech a skupovali jídlo, protože vládla hysterie, že začíná válka. V naší sámošce pak zbyly jen ruské rybí konzervy, vodka a gruzínský koňak, výrobky okupantů, které se nebraly, jinak bylo vše vykoupené.
Když otec přišel, sovětský voják, co stál u vchodu, řekl: „Nělzja, zapreščeno!“ Otec věděl, jak se na Rusy musí, takže ho mírně odstrčil a zařval: „U meňa tam rabota! U meňa nět vremja po trotuaram brodiť!“ (Mám tam práci. A nemám čas flákat se někde na chodníku!) Když to sovětský vojáček slyšel, lekl se, ustoupil a začalo se pracovat. Za dvě hodiny pak otec odcházel do Černínského paláce, do hlavní budovy ministerstva, kde dával s kolegy dohromady protestní nótu, aby se Sověti sebrali a jeli zpátky domů. Taky mu to potom dali pěkně sežrat.
Jak jste den, kdy do Československa přijely cizí tanky, prožíval vy jako student?
Bylo mi sedmnáct. Zrovna 21. srpna jsem měl jet se střední školou na chmel. Kupodivu jsem byl vzhůru už v pět, protože pořád něco hřmělo ve vzduchu. Byla to letadla. Matka mi řekla: „Nikam nejedeš!“ Ptal jsem se proč. „Vojska pěti států obsazují Československo!“ odpověděla. „Co je to za kravinu?“ zeptal jsem se. Bylo to strašné a divné. Otec mého spolužáka Vítka odpočíval v té době na rodinné chatě v Zadní Třebáni, chtěl si ráno pustit muziku, zapnul rádio a vyslechl hlášení, že sem ta vojska opravdu přijela. „To je ale blbá rozhlasová hra,“ pravil a vypnul tranzistor.
Bydleli jsme tehdy na Bělohorské třídě, kousek od Kaštanu. Koukal jsem z okna a viděl, že venku jede malá výsadkářská samochodka, kde sedí vojáci v přilbách a těžkým kulometem míří do oken opakovaně na jednu a druhou stranu. Serval jsem ze zdi šavli. Je turecká s typickou růžicí na jílci, koupená za čtyři sta afghání na trhu v Kábulu. A hrozil jsme z okna ruským vojákům šavlí. Nezahájili palbu, jeli dál. Kdyby nám lezli do bytu, tak jsem si říkal, že je propíchnu, posekám, zamorduju. Tedy... to byla alespoň představa dospívajícího kluka.
Řekl jsem, že navzdory všemu pojedu teď na chmel, protože mě zajímalo, co se děje ve městě. Rusové se už drali do centra, ale ještě jezdily tramvaje. Dorazil jsem na nádraží, kde postávalo asi šedesát dalších studentů včetně děvčat... Rozumný profesor dějepisu a zeměpisu Noska, výborný chlap, následně prohlásil, že se dnes vzhledem k dramatickým událostem na chmel nejede, ať si počkáme na vyrozumění, škola prý má na všechny telefon. Začali jsme se rozcházet. Otec spolužáka Honzy přijel na nádraží autem, velkou černou limuzínou. Byl řidičem u mise Vietkongu v Praze. Na jednom blatníku měl vlajku Vietkongu, na druhém Severního Vietnamu. Ta je rudá a uprostřed má zlatou pěticípou hvězdu. S tím autem jsme pak projeli kolem všech sovětských jednotek a rudá vlajka fungovala. Skoro nám salutovali.
Co se dělo dál?
Doma jsem našel plačící matku. Nevzlykala proto, že Sověti obsazují naši drahou vlast, ale coby věrná manželka se strachovala, že na zamini určitě nebude otevřená závodní jídelna a táta zůstane o hladu. Vzal jsem pecen chleba, uřízl dva obří krajíce, jeden namazal mohutnou vrstvou másla a pokryl slojí uheráku. Druhým krajícem jsem to přikryl. Zabalené jsem vše strčil do chlebníku s tím, že to otci donesu. Kupodivu pořád fungovala tramvaj, takže jsem odjel na Pohořelec a šel k Toskánskému paláci. V uličce před Loretánským náměstím stál ovšem řetěz Rusů se samopaly.
Rusky jsme je pozdravil a řekl, že tam mám otce, že mu nesu jídlo. „Nělzja!“ vyštěkl nějaký desátník. Tak jsem odvětil: „Kak nělzja, kakaja eto bezsmyslica?“ (Co je to za nesmysl?) A chtěl jsem mluvit s jejich velitelem. Velel jim poručík, co vypadal jako známý polský herec Olbrychski. Nejaktivnější z těch vojáků mě před ním praštil hlavní samopalu do žeber, dodnes to cítím. Současně křikl: „Tovaryšč komandir, špik? Rasstreljať, čto-li?“ (Soudruhu veliteli, je to špion? Mám ho zastřelit?) Měl jsem tehdy takový zvláštní pocit...
Poručík mu naštěstí vynadal do „duraků“, vzal mě za rameno a odvedl opodál. „Podívej se, já nejsem Rus, ale Lotyš,“ řekl. „Loni jsem dodělal vysokou a sloužím tady základní službu. Veselý den to pro mě dnes opravdu není, mám ale rozkaz tudy nikoho nepustit. Když rozkaz poruším, tak mě buď zastřelí, protože jsme v bojovém nasazení, anebo v lepším případě pošlou na Sibiř. To by sis přál?“ Říkal buď pravdu, anebo byl dobrý psycholog, protože mi ho v tu chvíli bylo skoro líto.
Tak jsem si nakonec řekl, že se pomstím po svém. Stoupl jsme si před vojáky, opřel se o kandelábr, otevřel chlebník, vzal oběd pro tátu, horní krajíc jsem odhodil do koše a ten dolní plný uheráku jsem začal pomalu a labužnicky pojídat. Provokoval jsem. Všichni ti vojáčci s kvérama mě skoro nábožně sledovali očima a ve mně to mizelo a mizelo. Stáli naproti mně jako sochy, ale jednomu už začala od úst téct slina. To byla moje malá osobní pomsta. Ostatně jídelna zamini sice toho dne teplé obědy skutečně nevařila, ale soudruhům, co přišli, připravila bohaté studené pohoštění.
Proč se vůči vojskům Varšavské smlouvy nezorganizoval větší odpor?
Naše armáda byla dlouhodobě rozmístěna tak, aby bojovala se Západem. Tedy především v Západočeském a Jihočeském kraji. A byli u ní stále sovětští vojenští poradci. Slyšel jsem jednou, že z letecké základny v Žatci vyletěla tři vojenská letadla a napadla u hranic nějakou endéráckou kolonu, ale opravdu nevím, jestli je to pravda, anebo jen pěna tehdejších dní. Nicméně bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby generál Andor Šándor mi říkal, že osobně poznal někdejší velitele tankových rot, co se svými lidmi vyjeli do pole, aby se postavili Rusům, ale vedoucí důstojníci je stáhli zpět.
Armáda je vždycky nástroj v rukou politiků a ti válčit nechtěli. Vojenský odpor v těch podmínkách nebyl ostatně moc realizovatelný. Navíc by nějaké krvavější střety Rusům potvrdily, že je tu kontrarevoluce a skončilo by to oběťmi na straně civilního obyvatelstva. Kdyby ale Rusové poté, co zemi ovládli, ztratili nervy a začali pobíjet civily, nejspíš by na to armáda v zoufalství nějak reagovala. Možná. Nikdo neví. Československá armáda - zhruba 200 000 mužů - totiž nebyla ani zrušená, přemožená, ani odzbrojená a vojáci normálně sloužili na základnách.
Jak tedy lze vnímat události na konci srpna 1968?
Bylo to velké nekrvavé vzepětí národa proti agresorovi. Čechoslováci čelili invazním vojskům způsobem, který jim byl vlastní. Snažili se agresora ponížit a zesměšnit. Jako já se svým krajícem chleba plným uheráku. Nápisy na transparentech zněly „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil“ a „Ivan, go home!“ A podobně.
Byly to nezapomenutelné dny, ale cosi mi už jako mladému klukovi říkalo, že věčně vydržet nemohou. Takže když uplynul rok a přišlo první výročí invaze, vydali se sice lidi do ulic, ale jejich demonstrace byly tvrdě potlačeny policií, Lidovými milicemi a naší vlastní armádou. Šlo tenkrát, bohužel, o největší nasazení československé armády od roku 1945. „Pořádek“ dělalo na deset tisíc vojáků. Já byl tehdy na chmelu a dozvídali jsme se, že v Praze zuří cosi jako občanská válka. Oficiálně se hovořilo o dvou mrtvých, ale určitě jich bylo mnohem víc.
Fotogalerie: - Koněv a Marta
Obyvatelstvo zjistilo, že nový Husákův režim se nebude s nikým moc párat, a nechalo se nakonec uchlácholit takzvaným gulášovým komunismem. Sověti pak v pětiletce 1971 až 1975 vyšli Husákovu režimu nesmírně vstříc. Dodávali nám suroviny, což byla nejvýznamnější část jejich exportu, buď za režijní ceny anebo úplně zadarmo. To nejsou dojmy, to jsou fakta od bratrance, který pracoval na Statistickém úřadu. Došlo tedy k určitému růstu životní úrovně.
Můžeme se zamyslet, co by se stalo v Československu, kdyby k invazi vojsk Varšavské smlouvy nedošlo?
To je dost spekulativní otázka. Nejspíš by ale nastalo uvolnění a návrat k soukromému vlastnictví asi jako v tehdejší Jugoslávii. Prostě kombinace podnikání a socíku. Anebo by ten socík časem skoro vyprchal a leccos by se podařilo. Vždyť v roce 1968 jsme měli pořád ještě vyšší HDP než třeba Itálie.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
