Viper a Venom – americké vrtulníky, které nakoupí česká armáda. Je to dobré rozhodnutí?
To je otázka pro vládu, protože ta je ze zákona odpovědná za obranu naší vlasti. Nebo na vrcholné velení naší armády, které by mělo vědět, zda je pořizovaná technika vhodná pro naši obranu. Obranný průmysl, v jehož čele stojím, je jedním z pilířů obranyschopnosti, jehož role narůstá při zhoršování bezpečnostní situace. V případě války přestanou fungovat zahraniční dodávky náhradních dílů a každá země se bude muset spoléhat sama na sebe. A proto je naprosto klíčové při nákupu ze zahraničí vyjednat účast domácího průmyslu. Vláda, která to opomene, tak si pořídí zbraně na přehlídky, nikoliv pro krizové stavy. Americký dodavatel nabízí českému průmyslu velmi zajímavé možnosti zapojení do výroby a servisu těchto vrtulníků. Ale zkušenost mě naučila věřit pouze tomu, co se už stalo.
Jak se tedy jeví tento nákup v souvislosti s nutnou péčí, náhradními součástkami a tak dále, jak jsme spolu řešili minule?
Jeví se dobře v duchu přísloví: Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. V mezinárodních vztazích a zahraničním obchodě je to podobné jako v politice. Na začátku spousta slibů a později nastává drsná realita. Současnou vládou propagovaný způsob nakupování, kterým je vláda–vláda, je velmi rizikový a náročný na vyjednávání. V momentě, když se stát rozhodne si touto formou něco pořídit, tak se na druhé straně mění týmy. Tým „slibujících“ je nahrazen týmem „tvrdých loktů“, jejichž snahou je z původních slibů dostat do smlouvy co nejméně. A jestli na domácí straně není tým dostatečně motivovaných ještě tvrdších loktů, tak utrpí porážku.
Jak vypadá domácí vyjednávací tým a jeho motivace? Úředník má stálý plat a externí právník fakturuje odpracované hodiny. V domácím týmu není žádný mezinárodně zkušený obchodník, jehož mzda by byla odvislá od objemu zakázek vyjednaných ve prospěch domácího průmyslu. V současnosti probíhají jednání Ministerstva obrany s Izraelci ohledně nákupu 3D radarů. Izraelský vyjednávací tým tvoří zkušení, světem protřelí obchodníci a zdá se, že se jim ve vyjednávání daří vítězit. České firmy, které by měly být do projektu zapojeny, za mnou chodí a chtějí, abych s tím něco udělal, protože se bojí, že z původních slibů nezbude nic. Na české straně musí být v týmu vyjednávajícím podmínky smlouvy vláda–vláda zástupci českého průmyslu, jinak to nedopadne dobře.
České armádě prý chybí vojáci a přebývají důstojníci. Co to způsobilo a jak to vyřešit?
V celé naší společnosti někteří přebývají a jiní výrazně chybí. Byrokracie bují jak rakovina, tažných lidí ubývá a chovných přibývá. Politické neziskovky rostou jak houby po dešti a s řemeslníky se nedomluvíte jinak než ukrajinsky. Armáda je součástí celého systému, proč by to tam mělo být jinak? Dokud si nezačneme znovu vážit skutečné práce a lidí, kteří něco opravdu umí, tak se nic nezmění.
Jak se zpětně díváte na zrušení povinné vojenské služby?
Nedávno jsem byl ve Finsku, kde nám přestavovali jejich model armády. Povinnou vojenskou službu nikdy nezrušili, ač byli pod obrovským politickým tlakem. Dnes jsou rádi, že tomu tlaku odolali. Vedle mě sedící Švéd si posteskl, že oni tomu tlaku podlehli a povinnou vojnu zrušili. Později ji obnovili, ale pouze na papíře. Nikdo na vojnu nechce a stát to nevynucuje. Povinná vojenská služba pro muže je též v Rakousku či Řecku, v Norsku i pro ženy. Na miličním principu založený model povinné vojny mají ve Švýcarsku. V knize Start-up Nation, která pojednává o státu Izrael, říká americký generál izraelskému: Závidím vám, že si můžete vybrat ty nejlepší. My můžeme pouze doufat, že ti nejlepší si vyberou nás. V Izraeli je povinná vojenská služba pro všechny občany a ve Spojených státech mají profesionální armádu. My jsme vytvořili jakéhosi kočkopsa. V době míru je armáda složena pouze z profesionálů. Ponechala se branná povinnost pro všechny občany v době ohrožení státu či válečném stavu. Až se něco stane, nebude stát schopen zajistit pro případnou mobilizaci výcvik branců, natož, aby pro ně měl výstroj a výzbroj a připraveny struktury jednotek, do kterých by byli začleněni. Jestliže stát nezajistí alespoň základní výcvik v době míru, pak je zákonem stanovená branná povinnost jen plácnutím do vody.
Nesmím zapomenout na aktivní zálohy, jejichž příslušníků si velmi vážím, a to, že vznikly, je určitě dobrý počin. V žádném případě si nemyslím, že by se měla obnovovat vojna tak, jak ji někteří pamatují z doby lidové armády. Nikdo nechce, aby vojáci trávili veškerý čas v kasárnách, večer se povinně dívali na televizní noviny a v pátek měli politické školení mužstva. Když někdo dnes chce být profesionálním vojákem, tak nastupuje do šestitýdenního kurzu základní přípravy. Ten probíhá v režimu pondělí od šesti hodin až čtvrtek do čtyř odpoledne. Pak voják opouští na prodloužený víkend kasárna, kde musí být až v pondělí ráno. Jestli se nezavede povinný výcvik pro mladé muže alespoň v tomto rozsahu, pak nemá cenu mluvit o všeobecné branné povinnosti.
Psali jsme:
„Samozřejmě jsme vlastní armádu zanedbávali hodně dlouho. Mezi politiky převládal pocit bezpečí, o kterém ubezpečovali své voliče. I dnes je málokdo ochoten podívat se pravdě do očí. Přes veškeré polické proklamace se vlastní obraně stále nedostává takové důležitosti, jakou by si zasloužila. Možná se blýská na lepší časy, protože i Bezpečnostní rada státu se začala zabývat problematikou hospodářské mobilizace,“ řekl jste mi minule. Jak se na ty „lepší časy“ blýská?
Stávající situaci nejlépe vystihuje citát: Řeči se mluví a voda teče. Počty konferencí a seminářů věnovaných obraně a bezpečnosti každoročně narůstají, ale to je tak všechno. Pobaltské země a Polsko během několika let navýšily svůj obranný rozpočet na dvě procenta HDP, tomuto limitu se blíží i Rumunsko. Naše vláda slibuje, že zmíněných dvou procent dosáhneme v roce 2024. To i druhá světová válka trvala kratší dobu. Navíc po prvním roce vládnutí přišel první pokus, jak obranu obrat o dvě miliardy korun. Nevidím žádné blýskání na lepší časy, ale v rámci objektivity musím říci, že některé předchozí vlády naši obranu finančně doslova zmasakrovaly.
Itálie má novou vládu a nového premiéra Giuseppeho Conteho. Jak zásadní změnu to podle vás pro Itálii znamená? Především v migrační politice? Znamená to vstřícnější přístup k Evropské unii i migrantům?
Myslím, že nikdo dnes netuší, co to znamená. Pády vlád jsou v Itálii tak trochu národním sportem, což ve mně vzbuzuje naději, že ani tato nebude mít dlouhého trvání. Ve vaší otázce se skrývá to, co je v celé Evropské unii nezdravé. Jak by měl přístup k migraci souviset s vládní politikou? V každé zemi platí zákony, i migrace se jimi řídí, a před zákony si musíme být všichni rovni. Jinak je porušen princip právního státu. Kdybych se jako kapitán lodě kdekoliv na světě pokusil najet do plavidla pobřežní stráže, tak v případě, že mě v rámci sebeobrany okamžitě nezastřelí, z kriminálu dlouho nevyjdu. Když to samé udělá kapitánka lodě, která pašuje nelegální migranty do Evropy, tak se na ni pořádají finanční sbírky a soud ji propustí.
A český řidič kamionu, kterému se migranti bez jeho vědomí vloupali do návěsu, bručí v base. Jsme si opravdu před zákonem všichni rovni? Nejvyšší představitel Evropské unie, předseda Evropské komise Juncker, v loňském roce odhalil sochu Karla Marxe, kterou Čína darovala městu Trevír. V diktaturách zřizovaných v souladu s Marxovým učením bylo právo jen nástrojem vládnoucích skupin k prosazení vlastních zájmů. Po roce 1989 jsme socialismus vyhnali na východ a on se nám vrací ze západu. Je vidět, že země je kulatá.
I když souhlasím, že přístup k migraci by neměl souviset s vládní politikou, když je ošetřen danými zákony, jistě je v Evropě vidět, že to přeci jen souvislost má. Proto někde posilují protievropské strany, proto někde migranty přijímají ochotněji a jinde méně a tak dále… Je tedy rozdílný přístup vidět? Jak to?
Každý vidí, že přístup k nelegální migraci je v jednotlivých evropských zemích závislý na tom, kdo tam zrovna vládne. To je to, co nás ničí. Jak mají jednotlivé země v případě migrace postupovat, je popsáno v Dublinských dohodách. Jde o evropské nařízení, které je pro všechny země Evropské unie závazné. Když podle těchto pravidel postupovala maďarská vláda, sklidila ze strany západu obrovskou kritiku. Když Angela Merkelová veřejně vyzvala k jejich porušování, sklidila potlesk. Občané nejsou slepí, přestávají věřit vládnoucím garniturám a hledají politické alternativy. Vládnoucí vrstva místo toho, aby se pokusila znovu získat ztracenou důvěru, tak svoji pozici upevňuje zakazováním a nařizováním. Politici o svých voličích říkají, že jsou hloupí a podléhají dezinformačním kampaním. Jak toto může dopadnout? Když se podíváte na historii lidstva z pohledu typu vládnutí, tak demokracie byla pouze krátká časová období ve vládách autokracií. Mám obavu o budoucnost našich dětí.
A jak v tomto ohledu hodnotíte jeho předchůdce Salviniho?
Itálie se dlouhodobě potýká s ekonomickými problémy. Zatímco pádu italské vlády si ani nevšimneme, tak případný pád italských bank zatřese celou Evropou. Ale nejvíce to odskáče Itálie. Italský volič to vnímá a hledá jakéhosi spasitele. Ve skutečnosti žádný politik nemůže být spasitel, takovou moc nemá. Proto mi vadí, když se jakýkoliv politik příliš opěvuje. V mých očích je Salvini člověk, který se nebojí věci pojmenovávat pravým jménem a chce je změnit k lepšímu. Je světlou výjimkou v záplavě těch šedých evropských politických myší, které mají sice skvělý politický marketing, ale ústa plná prázdných slov.
„To nejhorší teprve přijde. Neumím říct, jestli to bude za 10, 15 nebo 20 let. Bezpečnostních rizik, na která nejsme připraveni, je příliš mnoho. Jedním z těchto rizik je nelegální migrace. My vůbec nevíme, kdo a s jakým cílem se do Evropy dostal, co se bude odehrávat, jestli tady bude zakládat nějaké buňky. Prostě dochází ke změně ve světě, ať už jsou to mocenské zájmy některých velmocí, nebo náboženské konflikty.“ To jsou vaše slova. Ale co by podle vás Evropané měli dělat? Kde by měli začít?
Vždy je nejjednodušší začít u sebe. Nepodléhejme mainstreamovému vymývání mozků a věřme vlastnímu úsudku a tomu, co vidíme. Nedovolme, aby nám byla omezována svoboda, a nenechme se uplácet dotacemi. Stejně jsou placeny z našich daní. Nuťme politiky do plnění jejich slibů. A při všem, co činíme, mějme na paměti budoucnost našich dětí.
Boris Johnson se rozhodl prosadit Brexit za každé situace, dle mnohých jde na hranu pokusu o státní převrat. Vede premiér Johnson Británii do neštěstí, nebo do zářné budoucnosti?
Premiér Johnson nedělá nic jiného, než plní to, o čem britští voliči v referendu rozhodli již před třemi roky. On ani nemůže činit jinak. Dokážete si představit předsedu vlády, který by po parlamentních volbách řekl: Voliči podlehli dezinformačním kampaním, volili špatně a jejich volbu v zájmu budoucnosti této země nebudu respektovat? Za státní převrat nemůže být považováno to, že chcete, aby se stalo to, o čem lidi rozhodli, a bojujete proti těm, kteří to nerespektují. Jestli jde Británie do neštěstí, nebo do zářné budoucnosti, ukáže ta budoucnost. Ale zodpovědnost za to má ten, kdo referendum vypsal, a voliči, kteří v něm rozhodli. Nikoliv ten, kdo jejich rozhodnutí vykoná.
Co z celého procesu Brexitu vyplývá pro nás a naši zemi?
Pro Českou republiku by bylo lepší, kdyby se před třemi lety Velká Británie nerozhodla z Evropské unie odejít. Ona vždy byla tím jazýčkem na vahách, který poněkud tlumil mocenské ambice Francie a Německa. Vnímejme to jako rozvod, o kterém je již rozhodnuto. Nyní je potřeba vyřešit, jak se k sobě budou po rozvodu obě strany chovat. Myslím, že dělení Československa bylo složitější a náročnější a mělo by být příkladem, jak se lidé k sobě mohou chovat. Dělení Jugoslávie je zase příkladem odstrašujícím. Naši představitelé by měli v Evropské unii jasně říci: Chceme nadále s Velkou Británií udržovat dobré vztahy a bezproblémově obchodovat. A vy, námi placení evropští úředníci, jste od toho, abyste to zajistili.
Dezinformace. Dezinformační weby, dezinformační kampaň, dezinformační novináři. Za tyto pojmy se dnes schová či zaškatulkuje spousta věcí. Jak se v tom orientovat?
Špatně. Jaký je rozdíl mezi separatismem a právem na sebeurčení? Jde o stejnou věc a dá se pojmenovat tak, že jeden výraz ji haní a druhý opěvuje. Takové hraní se slovíčky není dezinformací a ovlivňuje veřejné mínění vice než zveřejnění naprosté lži. Kdo bude rozhodovat o tom, co je dezinformací? Úřad nebo nějaká politická nevládka? Škatulkováním to začíná, cenzurou končí. Jestli stát opravdu chce bojovat proti dezinformacím, tak ať zajistí dětem kvalitní výuku matematiky. Vyrostou z nich lidé, kteří umí přemýšlet, a ti si poradí sami. A nepotřebují nikoho, kdo jim bude říkat, co si mají myslet. Ale to asi nebude, protože stádo ovcí se ovládá lépe než samostatně myslící sebevědomí lidé.
Eva Jourová by měla dohlížet na dodržování principů právního státu v Evropské unii. Je tou pravou osobou?
Nemyslím, že paní Jourová bude horší než ti ostatní komisaři. Přiznám se, že si více vážím šikovného řemeslníka než evropského úředníka. Ale když už má tuto agendu, tak by se hned mohla zabývat tím naším kamioňákem odsouzeným ve Francii. Ať se podívá, jak byl v tomto případě dodržen princip právního státu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
