Včera jsme si připomněli třicáté výročí událostí, které lidem u nás změnily život, takže si mohou naplno užívat nabytých svobod. S čím si spojujete 17. listopad vy? A nemyslíte si – řečeno slovy vojína Kefalína ze Švandrlíkových Černých baronů –, že ta hra na socialismus v Československu bylo něco úplně absurdního?

Já si 17. listopad 1989 spojuji se vzpomínkou na to, co jsem dělala následující dny. Tehdy mi bylo třináct let, takže jsem v pátek večer 17. listopadu ještě nikterak nevnímala, co se na Národní třídě děje. Začala jsem vnímat, že něco je ve vzduchu, až v neděli večer, kdy rodiče poslouchali – tuším – Svobodnou Evropu. A pak v pondělí, kdy nepřišla učitelka na kroužek, protože Václavské náměstí jí zablokovalo cestu Prahou. Tehdy, v pondělí odpoledne, mi poprvé docvaklo, že se nějak lámou dějiny, ačkoliv můj věk byl ještě dost nízký. V úterý už jsem byla s rodiči na Václaváku. Mimochodem, to je rozdíl mezi mou generací a generací následující. My, kterým bylo v době revoluce víc než deset let, jsme kvůli společenským změnám strašlivě rychle dospěli. Dnešní třináctileté děti jsou většinou pořád… děti.

A jestli byl socialismus v Československu něco absurdního? Jistě. Byl. A zrovna tak absurdní je, jakým způsobem se dneska vrací. Rudý socialismus už netáhne, táhne socialismus zelený. My Středoevropané jsme vůči němu relativně nedůvěřiví, protože víc než západ a sever Evropy si uvědomujeme, která bije. Ale Evropa jako celek to dosud v plné míře nepochopila. Pro mě je aktuálně nejabsurdnější to, kolik lidí pořád nechápe, že kecy o CO2 a spol. jsou zrovna takovými kecy, jako byly v roce 1948 ty o vykořisťování dělníků zlými kapitalisty. Až to pochopí, může být pozdě.

Česká ekonomika poskočila mezi lety 1990 a 2017 v indexu ekonomické svobody Fraserova institutu ze 101. příčky ve světě na 22. místo. K nejvyspělejším ekonomikám se přibližujeme, i když pomaleji, než by si mnozí představovali. Pokud jsme si mohli vést lépe, co náš možný rychlejší ekonomický růst během uplynulých třiceti let zbrzdilo?