Kandidujete do EP za Alternativu pro Českou republiku. V minulosti jste byla poslankyní Federálního shromáždění za ODS, zastupitelkou za TOP 09, kandidovala jste za Okamurův Úsvit. Námitka o „politickém turismu“ se tedy nabízí. Co s ní?
S tím mým údajným „politickým turismem“ to je dokonce ještě horší, než uvádíte. V roce 1990 jsem totiž kandidovala za Romskou občanskou iniciativu v rámci Občanského fóra. V ODS jsem byla ve Federálním shromáždění v klubu, pak jsem byla jejím členem v letech 1993–1999. Následně jsem své členství v ODS neobnovila, protože došlo k tzv. „Sarajevskému atentátu“ a já jsem usoudila, že fakt nemusím být u všeho… V letech 1999–2010 jsem nebyla v žádné politické straně, pak jsem vstoupila do TOP 09 v naději, že vstupuji do konzervativní pravicově orientované strany. Těch, kteří byli touto iluzí podvedeni stejným způsobem jako já, byly statisíce. Čímž se dostáváme k jádru pudla: mnozí říkají, že jsem politický turista. Jak to, že ale nikdo nevyčítá jak ODS, tak TOP 09, že zcela opustily své původní volební programy a v mnoha směrech je dokonce převrátily v jejich opak? Ve skutečnosti to jsou právě tyto politické strany, které se dopustily „politického turismu“ nejhrubšího zrna.
Fotogalerie: - Babiš a celostátní sněm ANO
Poněkud jiná je situace s Úsvitem, kde i tam se stovky tisíc lidí bláhově domnívaly, že se jedná o standardní politickou stranu, ve které má vedení zájem na jejím rozvoji. Místo toho se ukázalo, že se jedná o obchodní politický projekt stejného ranku, jako byly Věci veřejné. Se současnou SPD se, bohužel, situace dle mého názoru znovu opakuje.
Takže abych odpověděla na otázku o mém politickém turismu: Kdyby se ODS držela svých programových principů, nikdy by mne ani nenapadlo odejít. Kdyby TOP 09 byla tím, čím hlásala, že je, byla bych i nadále její pracovitou členkou. Kdyby Úsvit jen nezneužíval své voliče i členy, byla bych zajisté jeho voličem a členem. Dnes je nálepka „politického turisty“ na mně. Nebylo by však daleko spravedlivější, kdyby shora vyjmenované politické strany byly morálně a politicky odsouzeny za to, jak se zpronevěřily ideám, které hlásaly? Za to, jací se z nich stali bezskrupulózní politikáři s nulovým politickým, neřkuli státnickým vhledem? Jejich bezpáteřnost je vidět i při dnešním skládání kandidátek do Evropského parlamentu, kdy kandiduje kdokoliv s kýmkoliv. Bere se vše, z čeho by mohl kynout zisk...
Fotogalerie: - Samková versus Kroupa
Lídrem protiunijní části politického spektra je Okamurova SPD. Proč nekandidujete za Okamuru a tříštíte politické síly? V čem můžete být lepší než Okamura? Cítíte stále pachuť z toho, že vás po „kauze Kroupa“ před pěti lety vyškrtnul z kandidátky?
Začnu odzadu: tím, jak se pan Okamura zachoval při ne/řešení „kauzy Kroupa“ ukázal, že není politik, tím méně státník. Prokázal, že je figurou vláčenou tím, co se jí jeví jako mediálně výhodné. V tu chvíli se mu jevilo jako „mediálně výhodné“ poukázat na to, že Úsvit se zbavuje „podezřelých“ lidí. Upozorňovala jsem jej již tehdy na krátkozrakost tohoto řešení a na mnohočetné negativní dopady, které se projeví, pakliže mediálnímu nátlaku podlehne. K těm taky došlo: dnes je na příklad všeobecně známo, že pan Okamura se nikdy nikoho z vlastních řad nezastane. V momentě, kdy to bude považovat za výhodné, tak jej prostě hodí přes palubu. S takovým přístupem se ovšem nedá budovat žádný kolektiv ani politická strana. Neříkám, že se mají navzájem krýt nemravnosti, ale lidé se prostě musí na sebe moci spolehnout. I ve vztahu k SPD jsem se opakovaně přesvědčila, že spolupráce není možná. Tvrdím, že to nejsem já, kdo tříští tzv. „vlastenecké síly“, ale je to právě SPD a Tomio Okamura, kteří „najeli“ na klasický partajnický systém pod heslem „kdo nejde s námi – jde proti nám“. Posledním důkazem mi k tomu byly senátní volby, kdy SPD obsadilo svými kandidáty i ty volební obvody, kde byli velmi kvalitní vlastenecky smýšlející kandidáti (Ben Kuras, Martin Konvička a další) a vzkaz byl naprosto jednoznačný: buď půjdete pod SPD, nebo se vám postavíme. Takto nikdy nemůže jednat politik, kterému jde o ideu. Takto jedná politikář, kterému jde o sekretariát partaje. Moji spolupracovníci naopak dostávají „ideologickou svobodu“ v těch oblastech, které nejsou úhelnými programovými body Alternativy pro Českou republiku. Hledáme to, co nás spojuje, a spolupracujeme spolu i přesto, že jsou body, které nás rozdělují. Právě tato „hierarchičnost problémů“ je něco, co SPD vůbec není schopno – a zejména ochotno – akceptovat. Dám příklad: třeba brněnští „Slušní lidé“, jejichž členové také obohatí kandidátku Alternativy pro Českou republiku, mají velmi vyhraněný vztah k homosexualitě. Já a řada mých dalších spolupracovníků s tímto tématem problém nemáme, osobně si jsem vědoma jednak toho, že se jedná o přírodní a přirozený jev, jednak toho, že právě tato otázka je masivně politicky zneužívána, paradoxně především heterosexuály. Avšak rozdílný názor na tuto věc nás nemohla odradit od společné práce na uskutečňování programu, kde se z 80 % shodujeme. Podle mých zkušeností je takovýto přístup u SPD krajně nepravděpodobný.
Tomio Okamura
Na tiskové konferenci jste uvedla, že vystoupení z EU je prakticky nemožné, i s ohledem na to, s jakými problémy se potýká Británie. Nebude takový přístup pro některé voliče zklamáním?
No, on je tento přístup svým způsobem zklamáním i pro mne... Kdybych měla vyjádřit, co ve skutečnosti cítím, tak mne napadá jen slavná věta z Knoflíkové války: „kdybysem to býval věděl, tak bysem sem nechodil...“ Kdybychom v roce 2004, když jsme vstupovali do Evropské unie, věděli, kam to povede, vzali bychom nohy na ramena a nemuseli jsme se teď cítit jako stádo blbů, co zase naletělo... Faktem je to, že co se nerozkradlo ve „sladkých devadesátých“, tak se ve stylu, „jak stařeček měnil až vyměnil“, dovyměňovalo v rámci Evropské unie. České cukrovary za cyklostezky a rozhledny. No, nekupte to za ty peníze, že?
Z hlediska výsledků našeho vstupu do Evropské unie jsou přání ve smyslu „rychle odtud pryč“ velmi pochopitelná. Nicméně to, že si něco přeji, neznamená, že to skutečně jde provést. A politické síly musí hledět i na reálnou proveditelnost svých cílů a stanovit k nim postupné kroky. Pokud to nedělají, nejsou to politické síly, ale ideologičtí uřvanci.
Otázkou je, jak z toho ven. Totální chaos kolem Brexitu, kdy dosud vůbec není na příklad jasné, zda se „odstupová“ smlouva stihne podepsat do voleb do Evropského parlamentu a zda tedy EP bude bez britských poslanců, ukazuje, že, opět mi dovolte citát, „dělo složnoe“. Jsem přesvědčena, že náš postup musí být jiný než přímý „Czexit“. Především se musíme bránit přijmout každou blbost, se kterou na nás Brusel přijde. Viz rybářská olůvka a zákaz olověných broků. Viz zákaz nošení nožů. Jasně: řekněte houbařsko-maniackým Čechům (ano, jsem také jedna z nich), že mají chodit na houby bez nožů... Na těchhle „unifikačních“ snahách mne vždy rozesmává, jaké podružnosti se řeší a na co si EU ani omylem netroufne: Ani v dobách neochvějného členství Británie v EU nikdo ani nešpitnul o otázce, že bychom se měli fakt domluvit, jestli se bude řídit vpravo, nebo vlevo... Za celých XY let si nikdo netroufnul navrhnout sjednocení všech elektrických zásuvek... Stejné „díry“ do mobilů zabraly, pokud vím, řadu mezinárodních konferencí...
Takže, abych to shrnula, prvním bodem by mělo být přestat automaticky přijímat všechny z Bruselovic se valící nesmysly, a to bez ohledu na případné tak zvané sankce. Jestli totiž EU začne sama ze svých řad vylučovat, znemožňovat hlasování etc., tak si především podřeže větev sama pod sebou. A jestli to nechápe, je to fakt jen a pouze její problém a my jí vlastně můžeme k takové jí vlastní politické tuposti jen tleskat. V advokacii je všeobecně známé úsloví, že „největším spojencem je blbost protistrany“. Myslím, že této sebedestruktivní síly EU bychom měli začít umně využívat.
Další otázkou ovšem je, co místo Evropské unie. Protože je fakt, že s ohledem na naše geografické postavení v Evropě si na nás vždycky bude někdo dělat zálusk. Celé české dějiny jsou vlastně o tom, že Češi „nesouhlasí se vstupem“. Od vstupu Braniborů, přes křižácká tažení proti husitům, švédská vojska, Habsburky, nacisty, „bratrská vojska“, americký radar a islámem konče. Stále nesouhlasíme se vstupem. S čím ale souhlasíme? Myslím, že bychom se měli zaměřit na spolupráci s těmi, s kým sdílíme „kolektivní duši“, především pak historickou zkušenost. Tedy s našimi nejbližšími sousedy, nazývanými dnes V4. K V4 bych ráda ještě přidala Rakousko, Slovinsko a šilhám po Zakarpatské Ukrajině, kterou stejně jako Laďa Větvička ráda nazývám „zemí krále Miroslava“. Velmi mne oslovuje projekt „Trojmoří“, přidávající k výše zmíněným zemím jednak Bulharsko a Rumunsko, jednak Chorvatsko a Srbsko. Myslím tedy, že na jedné straně bychom měli omezovat europitomosti importované nám z EU, na druhé straně se opravdu věnovat prohlubování vztahů s těmito nám blízkými zeměmi.
Andrej Babiš chce, aby EU neovládli „vítači a ekoteroristé“. Jan Zahradil a ODS se vymezují proti přijetí eura a chtějí výraznou reformu EU a zamezení další účasti ČR na další integraci. Kde ve vztahu k těmto cílům stojíte vy?
Já bych odpověděla jinak: a co tam teda ti vážení pánové a dámy do této chvíle tedy dělali, když nyní „hlásají“ tyto ideje? Babišovi po zádech se vyšplhal největší ze všech eurohujerů (i když konkurence v tomto směru je skutečně silná), Telička. Přitom co je pan Telička zač, jsme věděli všichni. Panu Babišovi by bývalo stačilo se zeptat... Jan Zahradil kandiduje do EP, nemýlím-li se, již počtvrté... Myslím, že celkem nemá cenu se touto otázkou zabývat, neboť
a) za dotyčné hovoří jejich minulé skutky, které jsou v naprostém rozporu s tím, co říkají nyní. Takže za mne to jsou lháři a podvodníci.
b) I v samotném ANO a ODS vystupují jednotliví kandidáti do Evropského parlamentu s názory, které jsou v přímém a naprostém rozporu s tím, co nyní prezentuje vedení jejich stran. Takže opět: někdo tady lže. Buď lžou direktivy stranických aparátů, které se snaží přesvědčit voliče o tom, že s nimi souzní, anebo lžou jednotliví kandidáti.
Za mne lžou všichni. Takže – mně se nějak ty citáty sypou dnes samy – „jejich slova jsou bzučením mouchy v mých uších,“ jak by řekl Egypťan Sinuhet.
Představila jste několik prvních kandidátů, které ale drtivá většina lidí nezná. Není to jen nějaká cesta, jak Samkové pořídit flek v Bruselu a pak si rozdělit peníze za hlasy, může znít logická otázka? Má vaše kandidátka nějaký hlubší příběh, nebo jde o spolek, jak se říká, KMZČ – kdo má zrovna čas?
Především si dovolím hluboce nesouhlasit s vaším názorem, že drtivou většinu těchto kandidátů lidé neznají. Vezměte to jinak: ti, kteří jsou „známí všem“, jsou tak provaření, že je otázka, zda o známost u té „drtivé většiny“ je to, o co se má usilovat. Třeba takového pana Kalouska už znají díky tomu, že má inventární číslo z Otázek Václava Moravce, opravdu asi všichni. Lidé, kteří se mnou kandidují, se naopak mohou pyšnit tím, že se k takovéto mediální prostituci nikdy nepropůjčili. To ale vůbec neznamená, že je nezná nikdo, jak se snažíte ve své otázce nenápadně podsunout. Všichni lidé, kteří se mnou sdílejí kandidátku a kteří – a to je nutno říci již nyní – jsou zárodkem dalších politických akcí – jsou lidé, kteří mají za sebou desítky let úspěšné práce ve svých oborech, ve svých segmentech občanského života, v lokální politice i zájmových uskupeních. Na základě této své dlouholeté práce dospěli k přesvědčení, že chtějí svou činnost koordinovat s těmi, se kterými sdílí převažující část svých vlastních hodnot. A to je podstatné. Snad ještě jedna lehce úsměvná drobnost: u těchto sjednocovacích akcí je vždy největším problémem, kdo bude „nejvyšší náčelník“. Tím jsem momentálně já, takže odpadají vzájemné pánské půtky. Zároveň všichni vědí – řekla jsem to mnohokrát a opravdu to myslím vážně – že jakmile se najde někdo lepší, chytřejší, vzdělanější, schopnější, jsem připravená kdykoliv ze své leadrovské pozice ustoupit. Alternativa pro Českou republiku, za kterou kandidujeme, má zkratku „APAČI“, takže ve shodě s tímto názvem můžeme říci, že jsem „Ribanna ve stavu permanentní rezignace“. V momentě, kdyby se Vinnetou s Old Shatterhandem a Samem Hawkensem domluvili, klidně se já půjdu věnovat chovu bizonů. Jenže zatím to, bohužel, vypadá, že Ribanny je třeba, protože do party se taky hrne Bancroft, a to nejlépe na pozici šéfa.
Jo a k těm penězům: všechny (opakuji: V Š E C H N Y) případné peníze půjdou na rozvíjení tohoto politického uskupení, které se pod vlajkou Alternativy nyní představuje poprvé.
Jak míníte zajistit financování vaší kampaně a jak kampaň vlastně bude vypadat? Od kterých dárců máte již přislíbeny prostředky?
S financemi je problém... Je takový pokleslý zvyk v zemích Koruny české, že sponzoři „sponzorují“ vlastně všechny, protože kdoví, jak co dopadne, a je potřeba si všechny poněkud zavázat... Podívejte se, jak dopadli Realisti v momentě, kdy se zjistilo, že je podporuje Penta. A podívejte se také na to, k čemu jim ty desítky milionů byly... Takže peníze na kampaň jsou ošidná věc. Pokud by nám někdo chtěl něco dát, musel by se pravděpodobně smířit s tím, že se budeme velmi ptát, proč nám je chce dát a jaké jsou jeho představy ohledně protiplnění v budoucnu. Protože, že by nikdo nic nechtěl a dával prachy „jen tak“, to je pohádka pro malé děti, že... Spoléháme proto na vlastní velmi drobné finanční síly, a především na práci dobrovolníků a drobných sponzorů. Kdo si stáhne náš leták, stokrát jej vytiskne na své domácí tiskárně a roznese po svém okolí, je náš člověk. Takové lidi chceme, takových lidí si vážíme, takové lidi oslovujeme s prosbou o pomoc a spolupráci. Takoví lidé jsou totiž pravé opory každého nejen politického hnutí. Každý takový člověk je u nás vítán.
Někteří čtenáři vyjadřují znepokojení nad tím, že jste v rámci své advokátní praxe obhajovala „mačetové útočníky“. Co jim odpovědět?
Především si dovoluji podotknout, že obhajoba v České republice stále není součástí obžaloby... Což by ocenil každý, kdo by se ocitnul v situaci obviněného. Možná si moji kritici myslí, že oni sami jsou „slušní lidé“ a že se jim nikdy nemůže nic takového stát, že by byli obviněni z trestného činu. Omyl: 90 % mých klientů jsou normální slušní lidé, kteří chtějí dodržovat zákony. Budete se možná divit, ale všeobecně lidé opravdu chtějí dodržovat zákony! Ale život s nimi zatočil, že se najednou ocitli někde, kde vůbec být nechtěli. S „mačetovými útočníky“ to je velmi podobné. Já jsem je začala obhajovat s nadějí, že se ten konglomerát příčin a následků podaří alespoň předestřít, když ne rozplést, a tresty, které budou uděleny, budou vycházet ze znalosti celé komplexní situace. Což se nestalo a zejména vyšetřovatelé se státním zastupitelstvím udělali vše pro to, aby tomu k tomuto způsobu vyšetření toho, co se vlastně stalo, nedošlo. Právě moje snaha o hlubší uchopení případu byla důvodem, proč obžaloba využila všech možností trestního řádu, abych nemohla v obhajobě svých klientů pokračovat. Já jsem se samozřejmě v průběhu doby dobrala toho, co se stalo ve skutečnosti, a z tohoto hlediska jsem strašně naštvaná, protože vím, že s tím, co je napsáno v rozsudcích, to má společného jen velmi málo. Došlo ovšem k veřejností žádanému „exemplárnímu potrestání“. Ale „exemplární“ neznamená vždy spravedlivé. V tomto případě rozhodně nikoliv. Na druhou stranu musím říci jedno: výsledek tohoto řízení je dán také tím, že mi klienti a zejména jejich příbuzní na začátku lhali. Pakliže zalžete vlastnímu advokátovi, nemůžete se divit, že dopadnete blbě...
Na závěr snad ještě obecnější úvahu: spravedlnost je ve své podstatě nedělitelná. Musí se jí dostát nevinné oběti i již několikrát odsouzenému vrahovi. Vždy znova a znova se musí zkoumat všechny aspekty případu, což platí pro trestní i civilní řízení. Pokud se dopustíte nespravedlnosti, pak se tím bortí celý systém práva. A z povahy věci je spravedlnost ohrožena vždy nejvíc tam, kde se jeví vše na první pohled jasné. Proto také budu vždy obhajovat zejména nepopulární případy. Právě takovým postupem hájím spravedlnost pro všechny. Je mi líto, že lidé toto příliš nechápou. Ale jak jsem již řekla: pochopí to přesně v momentě, kdyby vstoupili do mé kanceláře jako klienti...
Říkáte, že náboženská víra je soukromou záležitostí, ale chcete „zákaz politického islámu“. Co to znamená? Rozpuštění muslimské obce v Praze? Zákaz veřejné prezentace islámu? Proč by třeba, jak říká nový předseda pražské muslimské obce, nemohli muslimové zakládat své školy nebo poskytovat sociální služby? Nemůže taková restriktivní politika naopak vyvolávat další radikalizaci muslimů?
Je mi líto, muslimové nemohou zakládat ani školy, ani školky, ani veřejně prezentovat islám. Ten totiž není jen náboženstvím. Je to právní systém a je to politický systém. Pod záminkou náboženství likvidují státní zřízení země. A školy jsou, dovoluji si připomenout, u nás ze zákona sekulární. Takže ano: rozpuštění muslimské obce nejen v Praze, ale zrušení registrace muslimských náboženských společností jako organizací odporujících Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.
A co se týká „radikalizace muslimů“, jestliže je zakážeme. Dovolte mi paralelu. Na začátku 90. let se hojně diskutovalo, zda se má či nemá zakázat komunistická strana. Byli to především – a takřka výlučně – představitelé Občanského hnutí, kdo tvrdili, že když KSČ nezakážeme, tak „budeme mít komunisty pod kontrolou“. Prd. Dnes i Michael Kocáb, jeden z čelných představitelů tohoto bývalého politického uskupení říká, že se komunisti měli zakázat. Úplně stejné to je s islámem a muslimskými uskupeními. Představa, že jejich „povolením“ zabráníme v jejich „radikalizaci“ je totální blbost. Promiňte, ale opravdu se to nedá říci jinak. Dopadneme stejně jako s těmi komunisty. A co bude říkat Michael Kocáb a jeho ideoví následovníci za dalších třicet let? „Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil?“ Neboli, že se měl islám před těmi třiceti lety (tedy, rozuměj, nyní) zakázat? Kdyby to nebylo za hranicí mého dožití a zejména pokud by to nebyl naprostý hazard s naší zemí i celou Evropou, řekla bych, že si na to počkám a že si tyhle osoby vychutnám. Místo toho nemohu než říci: „Dejte si pozor, dopadnete jako Kocáb. Budete muset říci, že jste stáli na nesprávné straně. Budete muset říci, že jste se ukrutně mýlili a vaše zmýlená přinesla nesmírné škody a lidské utrpení.“ Pokud k tomuto jsou dnešní obhájci tak zvaného svobodného vyznání islámu ochotni a připraveni, je to jejich věc. Já však tento postoj odmítám.
Říkáte, že dotace jsou zlo. Jak by ale naše země, zejména venkov, vypadaly bez všech těch staveb a oprav, které jsme provedli za dotace EU? A pokud jde o chudší země EU jako Rumunsko a Bulharsko, není dobré v rámci evropského přerozdělování zaplatit jejich pozvednutí, tak jako nám Západ zaplatil zvelebení naší země?
Jo tak, Západ zaplatil zvelebení naší země... No tak jo... Předpokládám, že jako roduvěrný Čech zná tazatel dokonalou hlášku z povídky Šimka a Grossmana „Školní výlet do ZOO“, totiž „nechci slevu zadarmo“... Obdobně s dotacemi. Na dotacích – jakýchkoliv – nelze vystavět funkční ekonomický systém. Nejen jednotlivé národní země, ale, kupodivu, ani celé Evropské unie. Ekonomika funguje jinak a má podstatně širší záběr než jednorázová dotace. Na příklad obsahuje vybudování ekonomicky soběstačného systému, zabezpečujícího obyvatelům země – a fakt teď nemluvím o office-space v Praze – stálé zaměstnání. A takováto struktura v ČR dle mého názoru bohužel není a už vůbec nebyla vybudována zásluhou Evropské unie.
Pokud jde o zahraniční politiku, kterou EU skrze provádí skrze Evropský parlament – jaká je vaše představa o vztahu k Rusku, o společné obraně Evropy, o misích v Afghánistánu a Iráku?
Tak především jsem všeobecně velmi zdrženlivá k onomu údajnému provádění společné zahraniční politiky Evropskou unií prostřednictvím Evropského parlamentu. Jistěže EU deklaruje společnou mezinárodní politiku, ale v praxi vidíme, že velké země EU si „jedou“ svou vlastní zahraniční politiku, co jim hrdlo ráčí. EU v současné době slouží dle mého názoru především k tomu, aby zejména francouzsko-německý blok pod záminkou „společné zahraniční politiky“ přiměl malé členské státy EU, aby držely ústa a krok. A netýká se to jen zahraniční politiky... V jediném skutečném tématu skutečné zahraniční politiky, totiž společné obraně hranic zemí Evropské unie, tato... ani nevím co... – soustátí, federace, konfederace? – naprosto selhala. Takže zahraniční politika EU je jenom velká proklamace a skutek utek. Je potřeba přestat hledět na proklamace a řídit se výsledky. Rozpor slov a činů EU je v této oblasti obzvláště viditelný.
Co se týká zahraničních misí nejen v Afghánistánu a Iráku, ale kdekoliv ve světě, musím konstatovat, že jsou neúčinné, politicky zneužívané a celkově neakceptovatelné. Jestliže zásadně nesouhlasím s tím, aby na území České republiky se vyskytovaly jakékoliv cizí vojenské oddíly a zařízení – a to se týká i tak zvaných spojenců a opravdu s tím nesouhlasím – tak přece není možné, abychom sami byli jinde ve světě v podobné pozici. Není možné také odhlédnout od toho, že i Česká republika a její mise jsou politicky zneužívány velkými politickými hráči. To bylo keců, že se v Kábulu bojuje za Prahu! A nyní, když se USA rozhodují (zcela správně), že se z Afghánistánu (konečně) stáhnou, tak my jako co? Už jsme dobojovali? Co se Ruska týká, tak přes veškerá „komunistická extempore“ je nutno na jeho politiku hledět optikou staletí. A z tohoto úhlu pohledu je politika Ruska stále stejná. Chtějí ovládnout Bospor a dostat se ke Středozemnímu moři, chtějí se dostat k Indickému oceánu. Buď přes Afghánistán – to už je jasné, že nepůjde – nebo formou cca 750 km dlouhého průplavu z Kaspického moře přes Írán. Ano, tento projekt existuje... Čína je vždy pro Rusko konkurent v jeho asijské části. A Evropa? Rusové vždy v Evropě, rozuměj západní Evropě, žili a byli její součástí. Běžte se podívat na ruský hřbitov v Nice nebo v Sainte-Geneviève-des-Bois. Nedomnívám se, že by Rusové měli zájem Evropu ovládnout přímou politickou silou na rozdíl, na příklad, od muslimských zemí, které prostřednictvím islámu chtějí Evropu v podstatě kolonizovat. Česká republika nebude nikdy v bezpečí a s ohledem na svou geografickou polohu a vždy budeme muset mít silnou složku strategických studií, abychom se v těch vzájemně propletených a někdy, či spíše často, zcela protichůdných zájmech našich mocných sousedů i státních útvarů vzdálenějších alespoň vyznali. Ovšem jsem přesvědčena, že co se zahraniční politiky týká, našimi spojenci by měli být především naši nejbližší jižní, východní a severní sousedé.
Snad ještě úplně na závěr k Evropské unii jako celku. EU vznikla jako hospodářské uskupení podporující volný obchod, volný pohyb zboží a pracovních sil. V podstatě tím navázala na mnoho století trvající fenomén hanzovních měst, jejichž síť sahala od Bruselu (sic!), případně Anglie až po Novgorod. Mocní kupci hájili své ekonomické zájmy a v průběhu oněch 500 let, kdy hanzovní svaz existoval, přivedl zaalpskou Evropu k nebývalému obchodnímu, a tedy ekonomickému rozkvětu. Hanza však primárně nikdy nebyla politickým uskupením – i když vystupovala na svou obranu i vojenskou silou. Její moc však byla primárně ekonomická. Jiná byla situace v Itálii. Zde se ekonomická moc, zejména bankéřů, záhy přetavila v moc politickou. Vzpomeňme slavných Medicejských. A kde jsou Medicejští dnes... Politika a politikové odcházejí, ekonomika zůstává. Evropská unie by chtěla mít obojí: vliv ekonomický i politický. To ale není možné. Jediným důsledkem této přepjaté touhy po direktivní všeobjímající moci bude jediné: i v Bruselu se objeví nový Savonarola...
Psali jsme:
autor: Jaroslav Polanský
