Pane profesore, ve středu jste se stal protagonistou takové trochu podivné kauzy na českých sociálních sítích. V úterý vás novinář Jaroslav Kmenta vyfotografoval v pražské kavárně Slavia s nově zvolenou radní České televize Hanou Lipovskou a zkonstruoval z toho spiknutí proti nezávislosti ČT. Stojí vám tato záležitost za nějaký komentář?
Někdy na konci 70. let jsem náhodně na obhlídce v Praze potkal herce Pavla Landovského. Podali jsme si ruce a zcela politicky nezávadně jsme prohodili několik vět. Ne déle, než pět minut. O týden později jsem byl na Barrandově pozván na odd. „zvláštních úkolů“, kde mi tehdejší vedoucí ukázal fotografii z tohoto setkání. Ptal se mne, zda vím, že je jedním z autorů Charty 77. Pavla jsem znal dlouhá léta jako herce. Že vezl s Václavem Havlem kamsi Chartu 77 jsem samozřejmě věděl. Ale o Chartě mezi námi nepadlo ani slovo. Tím celá záležitost skončila.
Opravdu jsem netušil, že se podobná věc bude opakovat po čtyřiceti létech. Kdo nahlédl do mých komentářů na facebooku, jistě zaznamenal, že jsem s respektem psal o paní ing. Haně Lipovské, s níž jsem se již potkal v Institutu Václava Klause. Pro její erudici a zcela nepochybnou mravní integritu jsem ji rovněž považoval za velmi kvalitního kandidáta do Rady ČT. Psal jsem to veřejně, protože to bylo mé přesvědčení i v době, kdy se, z mně blíže neznámých důvodů, proti její volbě strhla divoká štvanice, byť byla doporučena organizací tak úctyhodnou, jako je Biskupská konference. S paní inženýrkou jsem měl schůzku v úterý v kavárně Slavia. Když jsem procházel kavárnou, všiml jsem si pana Jaroslava Kmenty, který tam seděl s nějakou dámou. Slušně jsem ho pozdravil.
Pak jsem si sedl k oknu asi 4 metry od stolku pana Kmenty. Vzápětí přišla paní inženýrka Lipovská, se kterou jsme si hezky popovídali. Velkou většinu názorů paní inženýrky Hany Lipovské naprosto sdílím. Aby bylo jasno: názorů na svět a společnost.
Pak vyšla na twitteru pana Kmenty velmi špatně zakomponovaná (patrně aby dal najevo utajenost svého pozorování) naše společná fotografie. Pan Kmenta neopomněl přidat konspirační komentář o tom, jak si paní inženýrka dělala z rozhovoru se mnou poznámky (sic!). Bylo to ale pouze milé věnování, které mi na úvod napsala do dvou svých odborných knížek. Myslím, že kdysi StB monitorovala mé náhodné setkání s Pavlem Landovským přece jen rafinovaněji a méně pohodlně. Ve středu ráno jsem panu Kmentovi zavolal a s politováním jsem konstatoval, že pořídil tak mizernou fotografii a nepožádal nás, abychom mu zapózovali, což bychom rádi udělali. Pracují-li tímto způsobem všichni investigativní novináři, ztratil jsem o jejich práci iluze.
K lítosti pana Kmenty i jemu podobných konstatuji, že se i v budoucnu budu přátelsky stýkat se všemi lidmi, kterých si vážím, a kteří o to budou stát. Pan Kmenta přece jen nemá takovou moc jako StB, která mi mohla skutečně utajenými fotografiemi s patřičným komentářem „polepit“ vztahy u zaměstnavatele podstatně více, než on.
Pojďme raději k tomu, co nás může čekat v budoucnosti. Zejména u mladé generace se šíří názor, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Jsou podle vás důvody k takovému pesimismu? A pokud ano, jaké to jsou?
Rozhlížím-li se po současném světě, nejen u nás panuje ve společnosti napětí, přerůstající v agresívní chování a neschopnost dialogu (žluté vesty ve Francii; dnešní konflikty v USA; situace na řecko-tureckých hranicích). Přestaly být respektovány principy demokracie, spočívající ve střídání vládních uskupení dle výsledků voleb, které se nespokojené skupiny pokoušejí nahradit pouliční demokracií.
Tomio Okamura volá po referendu o vystoupení z EU. Jak byste v tomto referendu hlasovali?Anketa
Biblické „zlaté tele“ spotřební společnosti a neohraničené očekávání „růstu růstu“ se staly ústředními hodnotami. To je podle mne důvod k pesimismu. Po koronavirovém výpadku lze očekávat pokles HDP. Ale pokud nepřijde jiná pohroma, životní úroveň se nejspíš vrátí do situace před-koronavirové. V tom jsem optimista.
Po roce 1989 podle statistik začala česká společnost bohatnout. Nicméně využili jsme posledních 30 let k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Bývá vytýkáno, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou výměnou za lepší mzdy. Je to správná výtka?
Osobně vidím zásadní problém v možnosti odlivu daní do daňových rájů. Kdo v Čechách podniká a jeho podnikání generuje zisk, měl by také v Čechách odvádět daně. Ať jde o společnost českou, či zahraniční. Nejsem ekonom, ale astronomický odliv dividend na úkor reinvestic v zemi, kde hodnota vzniká, je podle mého laického názoru chybně nastaveným vstupním parametrem. Problém, který ohrožuje budoucnost, je průmyslová monokultura (kupř. zavedení dovozních cel USA na automobily z EU by mělo velmi neblahý účinek).
Podcenili jsme ochranu domácích sofistikovaných odvětví výroby a investice do nich. Ochranou a investicemi, alespoň podle mých vědomostí, vznikl po válce japonský rozvojový zázrak. U nás zázrak vznikl rozprodejem.
HŮŘ UŽ BYLO- CELÝ SERIÁL PARLAMENTNÍCHLISTŮ.CZ
Už začala debata o tom, aby se Česká republika stala soběstačnou jak v některých oblastech průmyslu, tak zemědělství. Jak toho ale docílit, když jak vlastnicky, tak vývozně jsme jasně napojeni na Německo, potažmo EU?
To je otázka, s níž si naštěstí musí lámat hlavu chytřejší hlavy. Ze statistik vím, že deficit našeho zemědělského obchodu od roku 2000 vzrostl o 40 %. Exportujeme zemědělské suroviny a stoupá naše závislost na zahraničním zpracovatelském průmyslu. U masa tvořil schodek vývozu vůči dovozu v roce 2018 23 mld. Kč. Zavřeli jsme množství cukrovarů… Co dodat? Málo jsme četli studie Římského klubu od Mezí růstu (1972) až po studii Překročení mezí (1992).
Budou vůči krizi odolnější ti, kteří ještě pamatují 70. a 80. léta? Anebo 90. léta, kdy se mnohým také nevedlo dobře? Anebo už společnost zapomněla? Nebo se obáváte, že tato krize bude ještě horší či alespoň jiná než to, co si tito lidé ještě pamatují?
Na to se obtížně odpovídá. Když jsem byl kluk, tekla na Kladně z kohoutku nepitná voda 3 hodiny denně. Maminka vařila na petrolejovém vařiči primus nebo na plotně. Elektřina večer nesvítila a já jsem se naučil brilantně čistit cylindr petrolejky vařečkou s navlečeným hadříkem. Maso s kližkou jsme jedli jednou týdně. Sortiment sýrů končil u „vrány a lišky“. Do školy jsme chodili v teplácích...
Až na ty tepláky bych se s nedostatkem toho ostatního asi těžko vyrovnával. U mladých by patrně při velkém poklesu životní úrovně nastala vlna emigrace jako třeba na Ukrajině, kde se odliv obyvatel odhaduje na několik milionů. Mladým lidem bohužel chybí rašínovské urputné vlastenectví a je jim dnes a denně ubíráno. Dopisy Aloise Rašína synovi Ladislavovi dnes zná jen málokdo a část elit je odsuzuje k zapomnění.
Je Andrej Babiš tím správným člověkem, který by nás měl provést nastávající krizí? Je na obtíž jeho minulost z 80. let, nebo naopak léta v komunistickém zahraničním obchodě může zúročit? A vadí jeho minulost budování ekonomického impéria, nebo i to může být výhoda?
Je o mně známo, že na současné politické mapě nevidím člověka, který by se lépe vyrovnal s problémy, než premiér Andrej Babiš. Málokdo si uvědomuje, že je prvním českým vrcholným politikem, který se domluví s politickými lídry evropských zemí a je schopen účinně obhajovat české národní zájmy. Jeho předchůdci chodili spíše naslouchat a sbírat drobky na recepcích, než energicky vystupovat. Někteří pak v obhajobě českých zájmů demonstrovali v sídle italského premiéra možnosti našich testosteronových rezerv.
Nepřál bych si, aby se vrátil čas opoziční smlouvy, stomiliardových schodků IPB, vytunelování NOMUROU, prodeje OKD či privatizace Mostecké uhelné (a mohl bych přidat desítky dalších stomiliardových tunelů). Všichni jsme se mohli mít lépe.
Kdo kromě politiků by v této krizi měl být „lídrem“ a autoritou, která bude lidem ukazovat směr? Mohli by to být umělci? V minulosti sehráli svou roli v sametové revoluci, v poslední době z nich však zejména voliči Miloše Zemana byli rozpačití. Jaká je vůbec „role umělce v českých dějinách“? A co od něj žádat dnes?
Nemíním psát o své branži, byť slovo „umělec“ patří asi spíše Michelangelovi nebo Mozartovi, než nám, kterým se tak občas říká dnes. Bohužel, sekularizace přinesla pokles vlivu církve, jejíž étos je hluboce zakotven v pasážích o Sodomě a Gomoře, Babylonské věži, modle zlatého telete, vyhnání penězoměnců z chrámu… Každý máme na věci nějaký názor. Ale naše názory jsou pomíjivé a přechodné. Dějiny je převálcují a to, co platilo včera, už zítra platit nemusí. Spiritualita ukazovala člověku směr. Zakotvila naší civilizaci. Té kotvě se stále vzdalujeme.
Naším „ideovým vzorem“ posledních 30 let byly Spojené státy. Nyní jsou značně zasažené pandemií. Jde jen o dočasný defekt, nebo má americká demokracie a americké postavení ve světě skutečně vážné potíže? Co s USA nyní bude?
V současnosti sledujeme s jistým úžasem, že onen „tavící kotlík“, který dokázal přetavit osadníky z mnoha různých zemí v jeden národ, přestává působit. Jakoby se americká společnost štěpila podle několika různých tektonických linií. USA trápí astronomický dluh, který rok od roku roste. Prozatím, zdá se, chybí integrující osobnost, jakou byl JFK. Znovuožívají problémy rasové, které se vážou na problémy sociální. Mezi politickými špičkami roste nenávist, která se indukuje do celé společnosti. Ale to je pouze povrchní dojem. Rozhodně si nedělám nárok na nějakou hlubší znalost.
Mělo by to pro nás být varovným příkladem – multikulturalismus ve smyslu Kalergiho Panevropské unie nové rasy je nesmyslnou utopií.
Co mne trápí je růst animozity ve světě a rizika spojená se zničením tisícileté historie naší civilizace. Je to úzkost o osud mých dětí, vnoučat a dalších generací. Já jsem prožil život plný štěstí, pohody a schopnosti vyrovnat se s veškerou nepřízní, která mne potkala.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
