Anketa
Chcete, aby této zemi vládl Andrej Babiš?
hlasovalo: 30205 lidí
Anketa
Chcete, aby této zemi vládl Andrej Babiš?
Začíná se pomalu bilancovat výročí 17. listopadu '89. Samotný 17. listopad a události po něm bývají popisovány jako spontánní výstřik vůle nespokojených občanů, kteří již nechtěli žít v zahnívajícím režimu. Alternativní, nicméně střízlivou teorií je, že ekonomicky vyčerpaný režim se sám zhroutil poté, co ho opustila Moskva. A existují i konspirační teorie popisující účast tajných služeb. Jak to bylo dle Josefa Skály?
Nevím, jak vy, ale já potkávám hlavně lidi, kterým se zvedá kufr a otvírá kudla v kapse. Většinou cinkali jako zběsilí – a teď s nimi poměry cvičí, že se nestačí divit. Viník tak „blbé nálady“ se potřebuje vylhat. Cinknutá legenda je ze dvou kusů. První to líčí tak, jakoby socialismus vznikl proto, aby se zhroutil. Druhý se snaží vsugerovat, že „samet“ mohl dopadnout úplně jinak – a dnešek je jen souhrou nešťastných náhod.
Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.
V reálu je to přesně naopak. Socialismus rozdrtil i „Třetí říši“. Předtím zabrala Evropu – od Polska až po La Manche – za deset měsíců. Porazil by takovou sílu „kolos na hliněných nohou“? 17. listopad vyhrály groteskní iluze. Konečným vítězem je až dnešní krize. Na půdorysu, nastartovaném „koncem dějin“, už nemá řešení nejen humánní, ale dokonce ani ekonomicky průchodné.
Umět toho „samet“ víc, už nám to předvedl. K HDP, který jsme generovali už v 80. letech, se doškrábal až kolem roku 2003. Analýza Světové banky, zpracovaná roku 1990, tu žádné „ekonomické vyčerpání“ neshledala. Socialismus potřeboval modernizaci, ne eutanazii. Generace, připravená ji provést, se dávala dohromady. To, že jí podrazila nohy parta provinčních hochštaplerů, která se procpala až do Kremlu, není žádná konspirace. O plánech na naši „finlandizaci“ tlachali Gorbačovovi vezíři i v Praze. Slyšel jste větší pitomost? Nutil snad někdo „finlandizaci“ – Belgii, Lucembursku nebo Řecku?
Psali jsme:
Čtenáři ParlamentníchListů.cz v anketě vyjadřují názor, že pro porevoluční Československo by byla optimální politická a ekonomická linie, kterou razili lidé oponující Václavu Klausovi - například Valtr Komárek. Ze široka řečeno... Je to iluze? Jaká vlastně existovala v roce 1990 alternativa k liberální cestě transformace, kterou prosazoval Václav Klaus? Socialismus jakešovského typu to jistě být nemohl, neb i levicově orientovaní ekonomové připouštějí, že režim tak, jak fungoval před rokem 1989, prostě nemohl pokračovat.
Své Valtry Komárky měly všechny východoevropské země. To, o čem řečnilii se neuskutečnilo nikde. Kapitalismus není o sci-fi, sepisovaných vrtichvosty. Je o neurvalém monopolu na existenční zdroje. O zisku z cizích mozků a rukou. O akumulaci „peněz, co dělají peníze“. O power play, kterou hraje proti lidským právům. „Samet“ byl její uvaděčkou. Červená knihovna, slibující i existenční jistoty - i parazitní bavlnku - sypala písek do očí. „Loupeži tisíciletí“ dělala „užitečného idiota“. Slzy, jež nad ní roní, když je po všem, bloumají s křížkem po funuse.
Pokud si promítnete jednotlivé etapy posledních 25 let, například texturou jednotlivých volebních období, vlád a figur, které se v nich vystřídaly... Co si k časovým úsekům a osobám přiřazujete? Kdy za posledních 25 let šla dle vás země správným směrem a kdy naopak?
„Samet“ byl ze sorty „banánových“ revolucí. Pindal o frontách na banány – a srazil nás do ranku banánových republik. Jsme kolektivním „gastarbeiterem“ – a ani se nemusíme stěhovat. Skladníkem, putykou a rájem „sexuální turistiky“. „Subkontraktorem“ za mikroskopickou marži i tam, kde u nás sídlí finální produkce. Filiálky zahraničních matek nic víc nesmí. Těm druhým to rok co rok nese na 300 miliard dividend. Desetkrát víc než „evropské dotace“ (odečte-li se náš „bruselský desátek“). Úrok ze státního dluhu je třikrát větší. Tady se po „správném směru“ marně pídí i elektronový mikroskop.
Psali jsme:
Poraženými roku 1989 byli vaši komunisté. Jak si vede následovnice KSČ, Komunistická strana Čech a Moravy? Co komunisté měli po roce 1989 udělat jinak? Není čas rozloučit se s těmi členy KSČM, kteří stále volají po třídním boji, znárodňování a ozbrojeném odporu proti kapitalismu?
Komunistu, volajícího po ozbrojeném odporu, jsem jaktěživ neviděl – vy snad ano? „Znárodňují“ se dluhy šejdířských „tunelů“. Jsou mnohonásobně větší, než kolik se toho kdy znárodnilo. Nasekaly je mafie pod kokardami „sametu“. Vedou třídní boj jako řemen – i proti vám a všem, kdo nic neukradne.
Jinak se měla udělat spousta věcí. Už samo předání moci. Součástí měla být společná „inventura“ stavu, v nějž přechází. Vázala by ruce demagogii - i kleptokracii. Většina sekretariátů KSČ sídlila roky ve starých, „vybydlených“ budovách. Ty nové se stavěly až od konce 70. let – a stoprocentně z členských příspěvků. Proč to, když se pak „vracely lidu“ (?!?), neřekl nikdo nahlas? Když měří hodnotu podniku „konkrétní vlastník“, nechá si „nacenit“ „trade mark“, tržní podíl ve světě, konstrukční a technologické týmy i fortel dělnických kolektivů. Touto metodou by hodnota Škodovky, ČKD, kladenských oceláren – i stovek jiných podniků – vyšla o celé řády výš než součtem cen „amortizovaných“ výrobních hal z dob, kdy cihla nestála ani korunu. Privatizovalo se však právě na základě tohoto švindlu. „Tržní odhad“ – byť jednoho jediného z podniků, který byl „kolektivní investicí“ nás všech, a teď je buď kořistí dolarového miliardáře, nebo jím prorůstá lebeda - však chybí dodnes.
Těžko se smířit i s jalovou reakcí na restituci. Dál jsou i potomci Indiánů a Afroameričanů. Nejen na velkostatcích, ale i menších majetcích dřely miliony bezzemků a malorolníků. Za roboty zadarmo – a jen za pár korun denně i za „první republiky“. Na většině agrárních aktiv – ale i tisících činžáků – vázly hypotéky i jiné závazky. Své majitele nutily často k hodně redukční dietě. Znárodnění „znárodnilo“ i tato břemena. Vřískotu „vrátit nakradené“ to chtělo připomenout, dokud byl čas. Neotřesitelnou argumentací - i iniciativou, nabídnutou milionům rodin, z jejichž potu a bídy ty majetky vyrostly. Nestalo se. Tím víc si dnes nárokuje i klérus a „modrá krev“, které si nahrabaly po Bílé hoře. Masaryk by s nimi vyrazil dveře.
KSČM ztrácí dech, protože je radikální málo, a ne moc. Ne verbálním boucharónstvím, ale uměním jít až „ke kořenům“ („radix“ znamená právě to). Stále víc lidem říká, co už ví i bez ní. Někdy to dokonce jen horko těžko dohání. Alternativu v ní nevidí ani většina těch, koho „samet“ bere pod krkem. Těží-li z debaklu modrých opeřenců – i knížete s čírem – fankluby miliardářů, je to alarmující signál. Co vše z něj plyne, je fér si vyříkat ve vlastních řadách, ne přes média. Po tom, co ukázaly poslední volby, se to už odkládat nedá.
Psali jsme:
Jak se jako komunista vyrovnáváte se zločiny, které vaši soudruzi napáchali v 50. letech? Jak ospravedlňujete přitakání vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968? A schvalujete cenzuru, útisk opozice, absenci svobodných voleb a omezování politických a lidských práv, kterých se KSČ dopouštěla za normalizace?
Vše, co se naším jménem stát nemělo, beru i jako svůj problém, i když jsem u toho osobně nebyl. S hrdostí na to, že patřím k jediné z vlivných sil XX. století, schopné kritické sebereflexe. Mít to svědomí liberál nebo klerikál, klečí na hrachu od rozbřesku až do klekání. Kapitalismus – o černých sutanách nemluvě – měl na hrbu bezkonkurenční kriminální rejstřík už předtím, než Reagan spustil tirádu o „říši zla“. Socialismus polidštil svět tak, jako ještě nikdo – a všeho, co si za rámeček nedá, se dopustil v sebeobraně proti přesilovce. „Vítěz studené války“ si, co vyčítá nám – nakolik právem či z ocucaného palce odložme na jinou debatu – dopřává „tady a teď“. Od vyděračské konfiskace soukromí, vedle níž jsou KGB i Stasi amatérským neviňátkem, přes zvrácenosti typu „waterboarding“ (a „selfies“ americké Nány, pitvořící se nad hromadou nahatých Iráčanů, ohrožovaných vlčákem) - až po seriál „demokracie na export“. Vyváží válečné zločiny a humanitární kalamity. Chaos a středověké temno.
Na téma srpna 1968 jsme si to – už k jeho 40. výročí – rozdali na kamery Euronews s Pavlem Žáčkem. Minulý týden prohrál duel o Senát, tehdy byl šéfem „ÚSTRku". To, že „vstup spojeneckých vojsk“ – řečeno dobovým slovníkem – vykonal nelichotivou práci za Dubčeka a jeho Melody Boys, píše i mladá generace historiků, imunní k honům na „staré struktury“. Spojenecká invaze zmařila 71 životů – v drtivé většině případů z „nedbalosti“. Vietnamská válka, jež právě kulminovala – na 3 miliony Vietnamců a skoro 60 tisíc Američanů. Trvala přes deset let. Tolik obětí, jako „vstup spojeneckých vojsk“ k nám, pobíjela každé dvě až tři hodiny. Den co den - po víc než deset let. Žáčka to srovnání vytočilo doběla. Dal jsem mu za pravdu – u nás nedošlo na napalm, Agent Orange ani žádné My-Lai.
Co je na typickém snímku z Prahy v srpnu 1968, ptám se ho. Neměl tušení. No přeci jeden či několik sovětských tanků v plamenech. Půl jejich posádek je hasí - a zbytek přesvědčuje kluky se sirkami, ať toho už nechají. Můžete mi, pane řediteli „ÚSTRkuL, ukázat jediný podobný snímek ze Saigonu? S americkými vojáky, hasícími tanky – a domlouvajícími vietnamským puberťákům, ať už je nepodpalují? Žáčka málem klepla „pepka". Já za všechny oběti srpna 1968 vyjádřil upřímnou lítost. On mlel říkanku o „rudé hrozbě“, které prý Amerika musela čelit i na opačném konci světa. Byl pro ni „bezpečnostním rizikem“ - Ho Či Min v záhonech rýže? Je jím snad Kuba, drancovaná embargem?
Psali jsme:
Většina dříve oslovených respondentů, které jsme požádali o bilanci posledních 25 let, označila za největší porevoluční osobnost Václava Havla. Koho jmenujete vy? A jak vidíte Havla, jeho roli, jeho zásluhy a jeho dědictví?
Z „pravdy a lásky“ kape lež a nenávist. Ajatolláh to má za sebou. Zpozdilé nářky nad „mafiánským kapitalismem“ mu reputaci nespraví. Přejmenované letiště jakbysmet.
V posledních měsících se po delší době rozvířila debata nad zahraniční politikou ČR a jejím geopolitickým ukotvením na Západ. Je s odstupem času dobře, že jsme členy EU a NATO? Lze s příslušností k těmto institucím skloubit dobré obchodní i politické vztahy s Ruskem, jak naznačuje prezident Miloš Zeman? Jaká by měla být zahraniční politika našeho státu?
Vstupem do NATO jsme se stali komplicem díla zkázy, na něž by nepřistoupili ani Masaryk a Beneš – o kapitole od Gottwalda po Husáka už vůbec nemluvě. Praha vždy hájila svůj vlastní národní zájem, mezinárodní právo a napadené agresí. Výjimkou byli jen Hácha a Emanuel Moravec. V zajetí „sametu“ panáčkuje v komparsu predátora. Skandální je i bilance členství v EU – pokud se vezmou v úvahu všechna, a ne jen selektivně vypreparovaná data.
Dnešní Rusko má tisíc a jednu vadu na kráse. Tím, jak brání svou svéprávnost, však staví vozovou hradbu i torzu naší suverenity. Ať už to v závitech Miloše Zemana rezonuje jakkoli, v této otázce má pravdu. Rusko je i jednou z mála zemí, z níž tržíme celou přidanou hodnotu – a ne jenom její zlomek, vylágrovaný „spojeneckou vděčností“.
Psali jsme:
Radikální levice tvrdí, že česká společnost je necitlivá k sociálně slabým. Pravice tvrdí, že jsou zneužívány sociální dávky, lidé nejsou zvyklí se o sebe postarat a je nutné je to naučit. Nejde o naše výmysly, některé volební kampaně probíhaly přesně v tomto duchu. Kdo má dle vás víc pravdy, pokud jde o současné Česko? Jak uplynulých 25 let pozměnilo naši schopnost solidarity a empatie a na druhé straně schopnost být konkurenceschopný a postarat se o sebe a svou rodinu?
Sociální dávky jsou mikroskopickým dílkem sumy, rozkradené rok co rok „penězovody“ z veřejných na privátní konta. S golfovou holí se nám u nich posmívá chátra, co často neumí pořádně ani pravopis. Hodnota, kterou „přidává“, je giganticky „ubraná“. Vyhnat ji na vítr tržních rizik, přespává dávno pod mostem. Chtít po těch, koho vyvlastnila, ať se postarají o rodinu, má morální právo jen ten, kdo jim garantuje práci a důstojnou odměnu. Tu jim však vzal právě „samet“.
Psali jsme:
Dle některých komentátorů po zatčení Jany Nagyové a pádu Nečasovy vlády došlo ke změně režimu a příchodu nového politického hráče, který ohrožuje dosavadní demokratické směřování země - Andreje Babiše. Je Babiš ohrožením země, nebo naopak nadějí? Je jen epizodní figurou, nebo dlouhodobější veličinou?
Podpantofel té dámičky je výstrahou všem, kdo si v politice léčí komplexy. Babiš je maskotem další z kolosálních mrákot v pořadí. Na to, až vyhoří i ta, číhají populistické mucholapky. Část jenom z recesistického plezíru. Ta druhá však - rovnou s krédem dohněda.
Kyvadlem pohne jen levice, která není na prodej. Momentálně je trapně zakřiknutá - a nudně strejcovitá. Chybí jí intelektuální kuráž, převaha a šarm. Dřív si je nenechala vzít, ani když jí hrozil kriminál. Charisma lidí jako Šverma, Vančura nebo Fučík - těch kalibrů bylo mnohem víc - budilo respekt napříč spektrem. Nic jiného to nevyhraje ani tentokrát.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
