Koskuba: Člověka mrazí. Neviditelní a skutečně mocní v pozadí rozhodují o státech a národech. Čeká nás pád. Nenávist a zloba fanoušků knížete a zadnice USA...

13. 11. 2015 14:04

ROZHOVOR Poslanec ČSSD Jiří Koskuba říká, že dochází k něčemu, jako byl konec Říše římské. Nesmiřitelnost tábora poražených v prezidentské volbě mnohdy hraničí s nenávistí, vulgaritou a zlobou. Kdo chce, může rozpor mezi slovy a činy firmy ANO vidět. Pouze přelézt ze zadnice SSSR do jiné, stejně veliké, mu připadá nejen krajně nevhodné, ale přímo ubohé. Popřál, aby lebka, přilba, meč sv. Václava i svatováclavská koruna císaře Karla IV. byly nadále váženým a lidmi ctěným symbolem jejich stále existujícího českého státu.

Koskuba: Člověka mrazí. Neviditelní a skutečně mocní v pozadí rozhodují o státech a národech. Čeká nás pád. Nenávist a zloba fanoušků knížete a zadnice USA...
Foto: Archiv JK
Popisek: Poslanec Jiří Koskuba

Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu ´89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu ´89 dostali, o nás samých?

Obávám se, že zvláště poslední léta nejsou příliš velkým důvodem k optimismu. Intriky, korupce, terorismus a válčení se stalo běžnou součástí našeho i okolního života. V mnohých to pak vyvolává pochopitelné zklamání. Rozumím tomu. Demokracie prochází velkou krizí.

Myslíte si, že sdělovací prostředky podporují demokratickou otevřenou diskusi, nebo se jedná o manipulaci a propagandu? A případně v čem?

Demokratický politik, který začne válčit s médii, je dnes vždy odsouzen k porážce. Nebo se stane rázem „nezajímavým“. A jsou případy, kdy lze říci bohužel. Přesto si však dovolím říci, že mnohá média, tak jako mnozí politici, selhávají. To se pak samozřejmě přenáší na celou společnost.

V současnosti se hovoří o tom, že více než 85 procent legislativy přichází z Bruselu a český parlament ji musí jen povinně implementovat. Lze tedy ještě hovořit o demokracii?

Jak jsem řekl, současnou dobu vnímám jako značnou krizi demokracie jako takové. A obrovskou krizi EU. Soudným lidem snad ani není třeba příliš vysvětlovat – proč a jak. Nu a těm nepoučitelným, zatvrzelým to zase vysvětlit nelze. Ale abych byl upřímný, náš Parlament sám sebe dovede až poněkud neuměle zahltit spoustou vlastní legislativy. To pak není o nějakém „makání“. Je to minimálně smutné a hlavně zbytečné. Bojím se však, že se to hned tak nezmění.

Známe citát J. A. Komenského: „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“, který se hodně citoval po listopadu. Je vláda věcí našich v rukou našich – českého lidu? Nebo je jinde? Kde?

Svobodu jsme, pravda, získali. Ale taková opravdová osobnost, kterou bezesporu Jan Amos Komenský byl, by nám jistě opět mnohé vytkla. Právem. Ne každý by mu však rozuměl. Chtěl rozumět. Možná by proto opět odešel. Jenomže dnes by zřejmě musel jít ještě dál, než do Holandska.

Co dělat pro návrat vlády věcí našich do rukou našich?

Současný svět je enormně propojený. Globalizovaný, jak se učeně říká. A tak ti neviditelní, ale skutečně „mocní“ –  a bohužel ne vždy v tom dobrém slova smyslu – tam někde v pozadí rozhodují o jednotlivých státech, národech. Nemám recept, jak z toho ven. To bych asi měl povinnost kandidovat na prezidenta. Ale raději hned celé EU. Nějaká „česká zeď“ jistě není řešením. Ona ani Čínu ta jejich „Velká“ neochránila. Jenom si myslím, že je čas vrátit se k vlastní státnosti, národní hrdosti. Ne neustále poklonkovat těm „větším“. Sobeckým a uřvanějším.

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?

Zvláště dnes tolik oblíbené katastrofické scénáře nemám jako zcela obyčejný člověk zase až tak moc rád. Zneklidňují, přispívají k jisté lhostejnosti, blbé náladě. Přestože si kupříklad pana doktora Cílka velmi vážím a nemohu se s ním vůbec měřit, doufám, že se jako každý vědec může v něčem mýlit. Ostatně třeba z divů světa ojedinělá Snofruova takzvaná Lomená pyramida v egyptském Dahšúru byla dlouhodobě i významnými vědci považována za stavbu nepovedenou. Čistě z nouze starověkých stavařů pro příliš velký sklon nahoře upravenou. Bral jsem to a věřil tomu. Nu a nyní jsem zaznamenal od jiných vědců nový názor, že to tak naopak být mělo. Necítím se být povolán, abych soudil. Natož s hlavami daleko chytřejšími polemizoval. Ale že dochází k něčemu, jako byl konec Říše římské, to i já cítím. A spolu jsme, pane redaktore, na značnou podobnost dnešního vývoje s důvody pádu této starověké mocnosti uvedené z pera britského historika 18. století pana Gibbona poukazovali. Až člověka mrazí.

Zásadní figurou je nyní již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?

Pan prezident jistě pseudoadvokátka mého formátu nepotřebuje. Natož před nějakým panem Klvaňou. Přestože ani on není, nechť mi promine, bezchybný. Stačí kauza kancléř… Nikdo není. Jen si to tu a tam někteří myslí. Velmi mne mrzí, jak naši společnost tolik požadovaná přímá volba hlavy státu dlouhodobě rozdělila. Je zřejmé, že změna byla chybou a nemělo se přes veškerý mediální humbuk zavedené tradici volby Parlamentem ustupovat. Očividně na to ještě nemáme. Ta nesmiřitelnost tábora poražených – mnohdy hraničící s nenávistí, vulgaritou a zlobou – je až zarážející. Přitom se právě oni tolik zaštiťují demokracií, jakousi občanskou společností. Zvláštní, že? A alarmující.

Pan prezident (či eventuálně prezidentka) je prostě hlava našeho státu. Ať ten či onen, ta či ona. A měl by to být symbol.  Nu a že právě ten současný zručně ovládá techniku moci, je více než zřejmé. Umí oslovit své věrné více, než kterýkoliv jiný politik. Jasně, stručně, srozumitelně. Umí říkat to, co chtějí slyšet. A lidé tohle potřebují. Je možné s tím nesouhlasit,  lze to s noblesou tu a tam kritizovat. Ale je to tak to jediné, co s tím lze dělat. Jsme-li opravdu demokratickým a právním státem. Kupříkladu mně jeho jistý kritický posun v „euromyšlení“ až překvapil. Kéž jej myslí vážně.

Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je dle vás pravda?

Že „všeci kradnú“ říká ostatně s velkou oblibou a stále dokola pan 1. vicepremiér sám. Já se k němu dosti kriticky vyjadřoval před volbami. Včetně nesporného až do očí bijícího střetu zájmů, kdy utrácel za kampaň veliké miliony, kupoval si média a rozdával kobližky. Tehdy byl nejen naším soupeřem. A jak vidno, nakonec soupeřem až velmi, velmi úspěšným. Což i mne, přiznávám, jako jinak dosti skeptického zaskočilo. Až takový výsledek jsem nečekal. Nyní je však naším koaličním partnerem. A přestože zrovinka nám oranžovým tak rád okopává kotníky, třebaže tu a tam i oprávněně, já podobný křupanský styl „spojenectví“ zrovna neuznávám. Asi je to staromódní, ale vracet tímto způsobem kopance nehodlám. Od toho je hlasování. Nejenom dopředu dané podle koaliční smlouvy. Ale podle svého vědomí a svědomí.

Kdo chce, může rozpor mezi slovy a činy firmy ANO vidět. Tím, proboha, netvrdím, že všechny jeho návrhy jsou „buzerace“. Autoritativní však je. Přitom přestože již uběhly dva roky, stále si občas ve Sněmovně spolu se svými podřízenými počíná jako slon v porcelánu. I když ji tak rád nazývá žvanírnou, tu a tam k tomu sám velmi zdatně přispívá.

K samotnému 17. listopadu. Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata, jak o zločinech z doby nadvlády KSČ, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

Mně vám někdy připadá, že těch 26 let nějak rychle uteklo. A že jsme už dost zapomněli. Ne, nekritizuji to. Tak to prostě je. Ostatně v normalizačním roce 1971, který již pamatuji – a tehdy uběhlo 26 let od konce druhé světové války – jsme taky měli úplně jiné starosti. Nicméně historii si připomínat se nejen sluší. Podle mne je to nutnost. Tahle „paměť“ dělá národ a národ stát. Pochopitelně mám na mysli historii nepřekroucenou, a ani ne toliko tendenčně používanou až zneužívanou. Což je však to, co zrovinka my, Češi, moc neumíme. Naše škoda.

A co 17. listopad 1939? Není poněkud zakryt novějším listopadem?

Však to je důkaz toho, o čem jsme nyní mluvili. Dosti mne mrzelo, když někteří snahu paní kolegyně profesorky Válkové o rehabilitaci tohoto dne v názvu státního svátku až zesměšňovali. Tehdy protest studentů byl bezesporu nesrovnatelně odvážnějším činem než dnes házet vajíčka na Albertově.

Jak se vlastně v naší zemi žije? Patříme  k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce a tak dále. Jaké jsou u nás „nedodělky“, které společnost má vůči nejslabším?

Máte pravdu. Máme to i ono. Takový prostě už kapitalismus a dnešní svět je. Tuhle cestu jsme si, ať už vědomě nebo nevědomě, v mrazivých ulicích a na náměstích s prapory a klíči v rukách před 26 lety vybrali. Je poměrně falešné za těchto podmínek lidem slibovat, že se všichni budeme mít stejně. Mrzí mne pak hlavně ti, kteří třou bídu s nouzí opravdu nezaslouženě. Ti si zaslouží pomoc daleko více než jiní, kteří umí jenom stát s nastavenou dlaní. Co o práci nepřišli mj. proto, že nikdy žádnou ani nechtěli.

Nedodělků je spousta. Vůči určitým sociálním skupinám, mnohým profesím. Jsme prý sice právní stát, ale ty paragrafy se tu a tam tak nějak ještě více kroutí podle velikosti konta či výše postavení potencionálního obžalovaného. Zákon sice platí pro všechny, jen pro ty „obyčejné“ obzvlášť. Zaplavujeme zemi lidmi s vysokoškolskými tituly – a to i pochybného původu – ale nemáme řemeslníky. Učební obory jsou nedoceněné, zanedbané. Zlaté české ručičky, pomineme-li zloděje, jsou pomalu minulostí. A tak lze pokračovat.

A máme pomáhat uprchlíkům, když máme ve vlastní zemi řadu lidí, kteří si zaslouží naši pomoc?

Máme obojí. Ale opravdu jenom těm, co si to opravdu, ale opravdu zaslouží. Stát vždy rozdává totiž jenom to, co získal z daní svých poctivých lidí. Neuváženě rozhazovat takto získané prostředky je zločin. Natož je rozkrádat. Nemohu, bohužel, říci, že k tomu zhusta nedochází. Není však pravdou, že „všeci kradnú“. Drtivá většina slušných ne. Nedopusťme, prosím, aby se proto vlastně považovali za hlupáky. To je cesta do pekel.

Které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu ´89 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím? Kdybyste měl vypíchnout ty nejvýraznější…

„Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo nic nezkazí, bývá pochválen. Kdo je pochválen, je povýšen. Kdo je povýšen, nic nedělá…“  Kéž by tohle přísloví u nás neplatilo. Ale pravdivost jeho začátku snad popřít nelze. Logicky i naopak. Nu, a i proto těch chyb bylo požehnaně. Ať už vládl, kdo vládl. Nicméně právě při výročí sametového listopadu mi nepřipadá zrovna vhodné kritizovat jiné politiky a vlády. Jelikož my Češi jsme na kritiku kabrňáci, jistě si každý sám najde to pravé. Tak těžké to zase není. Bohužel.

Chyby z jisté naivity a počátečního amatérismu jsou možná ještě jakž takž omluvitelné. Ty z vyčůranosti a prospěchářství již méně až vůbec. A tak tu máme „tunely“ ještě dražší, než je naše pražská Blanka. Ze všech takzvaných národních pokladů nám zbyl jen Budvar. Který mi navíc, nechť českobudějovičtí prominou, v plechovkách vůbec nechutná. Potopila se spousta dalších slavných firem. To naše námořní flotila sice ne, ale zmizela kdesi o to rychleji. Je vhodné pokračovat? Šířili bychom jen blbou náladu. A to se o státním svátku nesluší.

V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Čím přispějete vy do této diskuse? Směřujeme správně? Či co máme změnit a kam máme směřovat?

Právě díky Parlamentním listům jsem se k tomuto problému měl možnost několikrát vyslovit. Opravdu nejsem žadný putinovský agent. Ale ani nejsem barvoslepý. Proto nehodlám tupě papouškovat některé nesporné bláboly a výmysly našich nových spojenců. Pouze přelézt ze zadnice SSSR do jiné, stejně veliké, to mi připadá nejen krajně nevhodné, ale přímo ubohé. Přestože ta nová používá podstatně luxusnější toaletní papír.

Bude to možná znít až teatrálně. Země Koruny české jsme zdědili po našich daleko slavnějších předcích a přežily díky mnohým obětem více než tisíc let. Je naší povinností si to nejen zasloužit. Ale tohle dědictví udržet. Řvát národnostním nadšením a mávat praporem u televize či na stadiónu jenom při hokeji je sice pěkné, ale sakra málo.

Hovoří se o tom, že EU selhává v migrační krizi a že na nás Německo vytváří nátlak. Máme dle vás nadále zůstat v EU?

O selhávání EU snad netřeba přesvědčovat. To snad vidí už každý trouba! Ta rigidnost, impotence a pokrytectví jsou až děsivé. Možná bude brzy platit, že kdo uteče, ten vyhraje. Zatím je čas být v pohotovosti a připravit si tretry. Uvidíme, zdali EU ještě nedostane rozum. Přestože těch pozitivních signálů, pravda, moc není. A to nám pořád na východě dřímá, byť nyní poněkud pod rouškou uprchlické krize zapomenutá, oligarchy zcela vydrancovaná a námi rozvrtaná obrovská Ukrajina.

Hovoří se o hodnotové a duchovní krizi naší civilizace a společnosti. Není to tak, že demokracie a společenství občanů nemůže fungovat bez některých pevně zakotvených hodnot? A případně jakých?

Bezpochyby. Řád a pořádek přece není projevem nějaké totality. Účelový výklad, že co není zákonem zakázáno, je vlastně dovoleno, je bez běžného dodržování jisté morálky naprostá debilita. Omlouvám se. Stále existují slova jako loajalita, slušnost, čest, národní hrdost. Je jenom na nás a našich vzorech, zda budou ještě živá.

Co přát české demokracii do dalšího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?

Měli bychom to zakončit nějak optimističtěji. Nemyslíte? Tak třeba tím, že nebude-li hlupáky z obou stran vyprovokována válka třeba s Ruskem a bude-li nám sloužit zdraví, za tři roky bychom mohli oslavit sté výročí vzniku Československa. Přál bych těm, co přijdou po nás, aby v klidu a pohodě mohli jednou oslavit i 100 let od listopadu 1989. Nu, a aby ty chyby, kterých jsme se dopustili v tomto prvním čtvrtstoletí právě my, byly díky následnému pozitivnímu vývoji považovány za vcelku omluvitelné a napravené.

Nu a aby lebka, přilba, meč sv. Václava i svatováclavská koruna císaře Karla IV. byly nadále váženým a lidmi ctěným symbolem jejich stále existujícího českého státu. Nepřál bych si, aby tomu tak nebylo.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kulturní terorista Dienstbier a jeho šmejdi. Miliony v černé díře. HateFree, to je skrytý fašismus, prohlašuje senátor Doubrava

10:28 Kulturní terorista Dienstbier a jeho šmejdi. Miliony v černé díře. HateFree, to je skrytý fašismus, prohlašuje senátor Doubrava

ROZHOVOR Senátor Jaroslav Doubrava se za šest let svého působení v horní parlamentní komoře stal vel…