Mohlo by dojít k ozbrojenému konfliktu Evropa a NATO versus Rusko a možná část Asie?
Když se sejde kritické množství hloupých politiků, tak nelze vyloučit vůbec nic. Podle mého názoru by byl ozbrojený konflikt naprostou katastrofou. Spíš dojde k provokování protiruských nálad v bývalých okrajových oblastech SSSR.
Jak vůbec vnímáte posun ve vývoji událostí na Ukrajině?
Na Ukrajinu se musíme dívat jako na jednu z obětí geopolitických her Spojených států amerických. Geopolitika je pro česká média tabu. Přesněji řečeno, zaměňuje se příčina a následek. Proto se mluví o Putinových agresivně – expanzivních záměrech, jimiž tento zloduch ničí dílo Gorbačova a Jelcina. Rusko ale k expansi nemá ani geografické, ani ekonomické důvody. A dokonce ani ty politické, které byly dříve zahrnuty do termínu „posilování tábora míru“, protože Rusko se přetransformovalo do kapitalistické země. Celkový dluh Ruska je ve srovnání s USA sedmadvacetkrát menší a nedosahuje ani úrovně Norska či Rakouska. Proto si Rusko mohlo snadno dovolit olympiádu za padesát miliard dolarů.
Není třeba velké představivosti, aby si člověk uvědomil, že USA potřebují na obsluhu svého dluhu obrovský příliv bohatství odjinud. Po ztrátě původního vlivu ve Střední a Jižní Americe a poté, co si podřezali větev sami pod sebou tím, že si vytvořili Čínu, je celkem logické, že jako kořist zbývá Rusko s jeho obrovským přírodním bohatstvím. Jelcin byl Washingtonem považován za „jejich muže v Moskvě“. Putin to změnil a vrátil Rusku kontrolu nad surovinovou základnou. Navíc rychle pochopil, jaké nebezpečí představují Západem financované nevládní organizace.
Putin není Západem nenáviděn kvůli domácí politice, ale kvůli krokům, které podnikl, aby omezil vliv zmíněných nevládek. Protože otevřená válka s Ruskem není dost dobře možná, Západ potřebuje trojského koně, ze kterého by se šířily bláboly o demokracii a lidských právech. Pokud jde o expansivní politiku, Rusové udělali v minulosti dvě zásadní chyby: zásahem v srpnu 1968 v Československu a tím, že se nechali zatáhnout do války v Afghánistánu.
Podle Zbigniewa Brzezinského se tehdy Američanům podařil plán vtáhnout SSSR do války, aby Rusové měli svůj vlastní Vietnam. Ani v jednom případě ale Rusové neudělali nic jiného než Američané, kteří neváhají nasadit zbraně, když jde o jejich zájmy. Například v Panamě, Iráku a jejich Vietnamu. Do války v Afghánistánu se USA pustily až v roce 2001. Taky nevyhrály. Britské listy v roce 2005 zveřejnily dobře zdokumentovaný článek: „Barevné“ revoluce s dolarovým pozadím. Jeho autor se zmiňuje o tom, že Sorosova organizace „Open Society - Georgian Foundation“ dávala měsíčně gruzínskému presidentovi 1500 dolarů a ostatním vládním představitelům stejně anebo o něco méně. Taková suma není v Kanadě daleko od hranice chudoby.
Protesty na Ukrajině vznikly, tedy údajně, jako reakce na špatnou ekonomickou situaci a případně jako odpor proti nehorázně kradoucím oligarchům. Naši politici, kteří by si o české „socky“ kolo neopřeli, tam obratem byli „vyjádřit podporu“. Do hry pak vstoupila asociační dohoda, která v prvním přiblížení EU nic nestála. Její smysl byl v tom, že do budoucna přinášela možnost vstupu Ukrajiny do EU a následně do NATO. Moskva na takovou situaci reagovala podporou krymských Rusů, kteří se chtěli k Rusku připojit.
Nyní je již jen hypotetické ptát se, jestli by se Janukovič podpisem změnil z poživačného zloděje na pravého Evropana. Méně hypotetická je otázka, jestli ekonomicky prázdný návrh asociační dohody nebyl připraven tak, aby ho Janukovič vlastně podepsat nemohl. Krym už je zapomenut. Stejně tak je zapomenuta původní příčina událostí v Kyjevě. Česká televize přinesla humornou zprávu o tom, že nejbohatší ukrajinský oligarcha vyzývá pracující k protestním stávkám za účelem ochrany svého majetku.
V takové situaci se musíme ptát, proč se vyvážení demokracie tak ukrutně nedaří, proč všude dochází ke vzniku naprosto zkorumpovaných režimů, poklesu životní úrovně a zadlužování. O potlačování lidských práv ani nemluvě. Možné odpovědi jsou dvě, obě bohužel stejně skličující. Zahraniční politiku Západu buď dělají naprostí idioti anebo nejde o nic jiného než o získání kontroly nad trhy, surovinami a lidskými zdroji.
Psali jsme:
NATO již v Polsku a Pobaltí řinčí zbraněmi. Je to nezbytné?
Je to nevyhnutelné vzhledem ke stupiditě politiků, kteří si hrají na tvůrce historie. Je to nevyhnutelné z hlediska zbrojního průmyslu, který potřebuje nové konflikty a nepřítele, proti kterému se dá zbrojit. Je to nevyhnutelné vzhledem k pocitu nadřazenosti a nedotknutelnosti, který USA mají a dávají světu najevo. Mávání zbraněmi je stupidní, protože války se již nedají vyhrát. Zbývají tedy vyjednávání, která by často nebyla potřebná, kdyby politici sami nerozfoukávali jiskřičky nejrůznějších nenávistí.
Začít konflikt nebo válku není až tak složité. Horší je, jak se z té šlamastiky pak dostat. To věděl i Švejk. Jinak řečeno, zase jde o schopnost používat mozek. Představitelé EU podepsali se zástupci Majdanu a Janukovičem smlouvu o příměří. Takový kousek účinné propagandy. Po několika hodinách se z ní stal cár papíru, ale svůj účel splnila. Udělal Majdan z představitelů EU voly nebo šlo o podobnou šaškárnu, jakou předvedla naše známá Madeleine Albrightová při jednání o smlouvě z Rambouilett?
Psali jsme:
Postoj českého prezidenta Miloše Zemana také došel do fáze výzvy k ukázce síly. Co si o tom myslíte?
Český politik si takový výrok může dovolit, protože mu nehrozí otázka, co se stane, když se ta síla přežene. A již vůbec mu nehrozí, že by v čele vojska lozil na koni na nepřítele. V seriálu „Jistě, pane premiére“ je scéna, kdy se poradce ptá premiéra, za jakých okolností by stiskl knoflík vedoucí k jaderné válce. Zemanové celého světa odpovědi na takové otázky nepotřebují.
V Česku je módní kopat do mrtvol. Rusové samozřejmě ztratili ideologickou kontrolu nad bývalými státy Varšavské smlouvy a tak si s chutí kopneme. Ministr zahraničí České republiky Karel Schwarzenberg přikráčel do sněmovny s plackou na klopě, na níž se skvěl nápis „Putine, ke mně! Mazej na místo!“. To se stalo ke konci roku 2011. Možná se chtěl Zeman svému konkurentovi z presidentské volby trochu intelektuálně přiblížit.
Zeman je dostatečně vzdělaný i inteligentní na to, aby věděl, že jeho postoj je nejen hloupý, ale i kontraproduktivní. Jeho výrok svým způsobem zapadá do rétoriky ostatních politiků. Možná mu jde o podporu zvýšení rozpočtu na obranu. Je zajímavé, že se jedná o částku asi čtyřicet miliard korun ročně, které si Česko bude muset vypůjčit. Média se ovšem nevzrušují ani náklady na zbrojení, ani scénáři, které by potenciálně mohly vést k válečným konfliktům.
Stále se mluví o pozici české armády. Nedávno jsem hovořil s šéfem generálního štábu Petrem Pavlem, který prohlásil, že v dnešním zaměření a rozpoložení by tuzemská armáda neubránila ani Moravskou bránu, ale co je horší, že nestíhá plnit kvůli nízkému rozpočtu ani požadavky NATO. Jak z pohledu nasazení vidíte české vojáky?
Na armádu lze pohlížet ze dvou různých úhlů. Zrušení všeobecné branné povinnosti nutně změnilo ochotu udělat něco pro vlast. O obětování života ani nemluvě. Platíme si žoldáky. Ti pak jdou na rozkaz kamkoli, třeba do Afghánistánu, který Česko nikterak neohrožoval. Poslala je tam vrchnost, potažmo generalita. Tím se otevírá druhý pohled, totiž na armádu jako hračku. Ono známé „zahrajeme si na vojáky“. Vychutnat si moc a kontrolu nad lidmi, kteří bezmyšlenkovitě přijímají rozkazy.
Šéf generálního štábu má jistě pravdu, že armáda nestíhá vzhledem k rozpočtu. Jenže proč by měla stíhat víc a co by to víc vlastně mělo znamenat? Jaká je vůbec vojenská doktrína NATO? Bez přehánění a nadměrné ironie lze poznamenat, že za, nejen českými, misemi vojáků je dobře propracovaný mechanismus, který lež přetváří na přibližnou pravdu, sloužící jako základ pro rozkaz k akci. Lžou všichni a tak lhal i otec všech pravd Havel. Například, když tvrdil, že Československo už do žádné vojenské organizace nevstoupí. Stejně tak lhali všichni, kteří tvrdili, že radar v Brdech je namířen proti Iránu a ne proti Rusům. Teď totiž litují, že se to nepovedlo, protože jsme mohli mít ochranu proti Rusům.
Možná, že politici EU lžou, že výměnou za ekonomickou pomoc nemusí Ukrajina nic dát. Nebo mohou lhát ti, kdo tvrdí, že půjčky, které MMF ochotně poskytne, znamenají ztrátu kontroly nad surovinovým bohatstvím. To se nedá bez podstatné znalosti věci zjistit. Stejně tak se nedají ověřit údaje o tom, že USA postupně vložily do svých zájmů na Ukrajině pět miliard dolarů. Američané jsou ovšem velmi zdatnými lháři. Clinton s tou ženskou Lewinskou neměl sex, protože nezasunul. Díky poněkud pokroucené definici sexu unikl vykopnutí z úřadu.
Některé lži se podobají pravdě do té míry, že je těžké nenalítnout. Veřejné mínění v USA převážila ve prospěch první války s Irákem uslzená dívka, která před Zahraničním výborem senátu líčila, jak Iráčani vyhazovali v Kuvajtu děti z inkubátorů. Prý to viděla na vlastní oči, když pracovala v tamní nemocnici. Mnohý Američan jistě svíral pěsti a stíral vlastní slzy nad tou krutostí Husajnovy soldatesky. A Bush měl rázem podporu pro válku.
Co na tom, že ta dívka v Kuvajtu vůbec nebyla, že nešlo o nějakou sestru z nemocnice, ale o dceru kuvajtského velvyslance v USA. To vše se zjistilo až po válce a tak se málokdo dozvěděl, že byl ten srdceryvný tyjátr dílem jakési PR agentury z Washingtonu. Před druhou válkou s Irákem lhal ministr zahraničních věcí Powell, jako když tiskne, když na půdě OSN vysvětloval, že Husajn má zbraně hromadného ničení a mával ampulí s moukou, nebo co mu tam dali, aby vysvětlil, kolik miliónů by ta trocha bílého prášku zabila. A odvolával se na lháře Blaira.
Američané tvrdí, že se u nich dodržují zákony, že v USA nikoho nemučí a každý má právo na spravedlivý soud. To je v zásadě pravda, s tím rozdílem, že vězňové na Guantánamu nemají nárok na právníky a soud, protože tamní vojenská základna je formálně na kubánské půdě, na kterou se americké zákony nevztahují. Tato skutečnost je v zásadě pravým důvodem, proč guantánamské vězení nelze jednoduše zavřít. Kdyby vězně přemístili do USA, museli by je buď soudit anebo propustit. Vězně není třeba mučit v USA. Stačí je poslat do Polska anebo jiného ochotného státu. Připomínat si minulé lži je nutné, ale nakonec se stejně nic nezmění na tom, že přijdou nové a vypracovanější. Je to marné, je to marné, je to marné. Tak praví klasik.
Na čem by se teď Češi měli nejvíce sjednotit?
Češi by si měli uvědomit, že rasismus vůči Romům je nesmyslný. Obé se může nevyplatit, protože sociální vyloučení může postihnout každého. Společnost by se měla sjednotit proti lichvářům a politikům, kteří lichvu v podstatě podporují tím, že proti ní nic nedělají. Společnost by se měla vzepřít proti rekatolizaci Česka. Klér, žehnající kdejakému vrtulníku, tunelu nebo lékařskému přístroji je směšný, ale zároveň představuje botu ve dveřích. Církev nemá s demokracií nic společného, ale snaží se, zuby nehty, dostat zpátky k moci. Naprostým podvodem je v tomto směru její snaha převést diskusi o restitucích na jakoby vyšší úroveň, totiž na to, jak se církev bude podílet na životě společnosti.
|
Kdo je Jiří Jírovec Narodil se v Praze roku 1941. Přírodovědeckou fakultu UK absolvoval v roce 1964. Následně pracoval jako analytický chemik v Ústavu geologických věd, který patřil ke geologické sekci Přírodovědecké fakulty UK. Roku 1969 odletěl na stáž do Queen´s University v kanadském Kingstonu, z níž se po roce vrátil. Roku 1986 emigroval s druhou ženou a dcerou přes Jugoslávii do Kanady. Posléze se tam uchytil jako vědecký pracovník v Atomic Energy of Canada. V roce 1990 získal kanadské občanství a obnovil si i české. Roku 1997 poslal tuzemským médiím článek ironizující intelektuální schopnosti Václava Klause, díky němuž se stal pravidelným přispěvovatelem Britských listů. Nikdy nebyl v žádné politické straně ani v jiném spolku. Od roku 2008 jezdí pravidelně do Prahy a v roce 2009, kdy mu bylo sedmašedesát, odešel do důchodu. Bydlí v ontarijském Poottawí. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
