Jak se podle vás změnil život za posledních třicet let?
Život v zemi je samozřejmě zásadně ovlivněn událostmi, zakotvením země do NATO a EU, expanzí nadnárodního kapitálu do České republiky. K nim přibyla ekonomická krize na konci první dekády tohoto století a chaotická migrace obyvatel započatá kancléřkou Merkelovou. Uplynulé období bylo ve znamení lokálních válečných konfliktů, kdy USA pod hlavičkou NATO a jeho poslušných satelitů, často i za přispění ČR, pod rouškou dodržování lidských práv a demokracie, vtrhly všude, kde měly své ekonomické zájmy – namátkou Irák, Afghánistán, Libye, Sýrie. Hrozí vyprovokování světového válečného konfliktu s Ruskou federací, jejíž obrovské přírodní a surovinové zdroje jsou pro zrůdný americký kapitalistický systém stále větším lákadlem.
Podle tvrzení mnohých politiků se nyní máme nejlépe v celé historii samostatné republiky, jsme prý šestou nejbezpečnější zemí světa a jsou nám předkládána další „pozlátka“. Došlo k nespornému zvýšení životní úrovně seniorů a státních zaměstnanců díky finančním injekcím současné vlády. To samozřejmě znatelný pokrok je. Je však paralyzován nárůstem cen potravin a zboží, elektrické energie, plynu, cenami služeb. Starobní důchody jsou stále mnohem menší oproti průměrné mzdě, než tomu bylo koncem 80. let. A tak i nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že nemalá část společnosti považuje socialismus za lepší než dnešní poměry, přestože od jeho dočasné porážky uteklo už dlouhých třicet let. Drtivá většina lidí si kapitalismus nepřála ani na prahu 90. let.
Alarmující je současná rozpolcenost společnosti, kdy agresivní menšina nechce respektovat a tolerovat výsledky demokratických voleb. Takzvaným lepším lidem není po „chuti“ současný prezident Zeman, stejně jako premiér Babiš. Máme zde náznaky projevů fašismu, které mohou gradovat v období nadcházejících „oslav výročí sametu“. Je třeba si klást otázku, zda některé síly netouží po prolomení Benešových dekretů a dále oslabovat a destabilizovat český stát. Zda nás nečeká další, poslední dějství spočívající v likvidaci nejen českého státu, ale i našeho národa.
Nejsem si jist, zda občanská společnost, po které tolik snil a volal Západem živený dramatik Havel, jde úplně správným směrem. Během uplynulých let se totiž podařilo vyhloubit hluboký příkop mezi našimi spoluobčany. K jeho odstranění může přispět nikoliv kosmetická změna, ale pouze systémová změna.
Máme onu proklamovanou svobodu? Svobodu myšlení, konání... nebo ji má jen někdo?
Jakým mediálním útokům čelí ta část umělců, která si dovolí převzít vyznamenání od prezidenta Zemana. Je podivné, že k vůli mediálně kontroverzní skupině Ortel je raději ukončena soutěž Zlatého slavíka.
Zda je ona proklamovaná svoboda pro každého jednotlivce skutečně zaručena, nechám na zvážení čtenářů.
Prezident Zeman ocenil vysokým státním vyznamenáním Václava Klause staršího za privatizaci. Je to podle vás v pořádku? Nebo se jedná o „status quo“ bývalých kolegů z Prognostického ústavu?
Miloš Zeman i Václav Klaus jsou pragmatici, mající v mnohém podobný politický vývoj. Oba se svým způsobem snaží kompenzovat i to, na čem se podíleli v uplynulých desetiletích a k jejich autoritě to rozhodně nepřispělo. Zasazují se o vyváženější zahraniční politiku ČR. Nikoliv jen směrem na Západ, ale také směrem k Ruské federaci a Číně. Oba přitom ke konci minulého století dostali na vrchol „své“ politické strany – ODS a ČSSD, které po jejich odchodu již svého původního lesku nedosáhly, a především ČSSD, která se později zpronevěřila levicové politice, bude v příštím období bojovat o svoji existenci. Nejen volby do Evropského parlamentu v letošním roce, které pro ni dopadly katastroficky, jsou toho dokladem.
Oproti tomu mnohý občan jim nedokáže odpustit vytvoření opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD po „patových“ volbách v roce 1998.
Stejně jako skutečnost, že se aktivně podíleli na mocenském převratu v roce 1989 a v následujícím období byly rozhodujícími aktéry hlavních politických událostí.
Profesor Klaus podílející se na kupónové privatizaci, výprodeji majetku státu, jeho rozkradení. Za jeho premiérování jsme vstoupili do EU. Za vlády premiéra Zemana jsme bez referenda vstoupili do zločinecké organizace NATO.
Za doby jejich premiérování se tak Česká republika stala členem uskupení, která předurčila další vývoj ČR, mající za následek současný stav způsobený za 30 let kapitalismu. Tedy i spousty bezdomovců, miliony exekucí, zadlužení státu, nedostupné bydlení pro mladé, u mnohých lidí vykonávání dvou prací, nárůst vyloučených lokalit, rozpad tradiční rodiny.
Fotogalerie: - Předávání státních vyznamenání
Miloš Jakeš i Lubomír Štrougal dožívají svůj život v relativním klidu. Měli být nějak souzeni? Jak se k nim stavíte nyní, po třiceti letech?
Miloš Jakeš i Lubomír Štrougal byli významnými osobnostmi období budování socialistické éry se všemi jejími klady i zápory. Pokud budeme oba předlistopadové politiky hodnotit podle Havlova morálního hlediska, pak především Miloš Jakeš, přestože byl již 7. prosince 1989 zbaven členství ve straně, vždy zůstal věrný idejím socialismu, ve svém pokročilém věku se zúčastňuje společenských akcí, hlásí se kladně ke všemu, co se podařilo vybudovat během 40 let socialismu včetně obhajování sociálních vymožeností, které zůstanou pro dnešní generace pouze snem a přáním.
Porovnáme-li Jakeše i Štrougala s další výraznou osobností listopadových událostí, Mariánem Čalfou, který byl od svých 18 let „oddaným“ komunistou do roku 1990, kdy z KSČ vystoupil, pak soudný čtenář se ztotožní s konstatováním, že není co srovnávat. Mávnutím kouzelného proutku během listopadových událostí usedl k jednacímu stolu s Václavem Havlem, kterému „zajistil“ kandidaturu na prezidenta státu, a ze hry tím dostal Alexandra Dubčeka, majícího v té době významnou podporu veřejnosti. Právě Čalfa nabídl Havlovi klidné předání moci. Pomohl na svět dohodě, podle které se prezidentem stane Havel a Slovák Čalfa předsedou vlády. Po odchodu z politiky v roce 1992 se stal osobním poradcem Havla, kterému pomohl s prodejem Lucerny, stal se jedním z nejvlivnějších Čechoslováků, který dokázal shromáždit velký majetek.
Zdali měli být Jakeš a Štrougal souzeni? Budeme-li se opět držet hesel a slibů exprezidenta Havla a tehdejšího vznikajícího Občanského fóra typu „Nejsme jako oni“ a vycházet ze způsobu, jakým byla předána moc ve státě, pak je zbytečné hledat odpověď.
Psali jsme:
Proč vlastně padaly komunistické režimy u nás a v sovětském bloku? Bylo to Gorbačovou perestrojkou, uzbrojením Východu Západem?
Vlivem působení médií směrem k veřejnosti může vzniknout dojem, že Gorbačova perestrojka a závody ve zbrojení, které nabraly na intenzitě za Reagana, byly skutečně rozhodujícím faktorem. Pro pojmenování skutečných důvodů, které zapříčinily rozpad komunistického režimu především v tehdejším SSSR, se neškodí vrátit do roku 1945. Tehdejší rozhodující podíl Rudé armády, osvoboditele Evropy od fašismu, inspiroval mnoho států vydat se v dalších letech cestou socialismu, ve kterém viděli budoucnost. Budoucnost ovšem nepřijatelnou pro tehdejší západní mocnosti, především USA, a pro finanční oligarchy. Tehdejším výsledkem byl vznik takzvané studené války, železné opony, vojenského paktu NATO.
Do poválečného období zapadá i doktrína prezidenta Trumana zadržování komunismu, stejně jako doktrína boje proti SSSR a jeho spojencům v podání poválečného šéfa CIA Allana Dullese, viz krátká citace z ní: „My použijeme všechno, co máme, veškeré zlato, celou materiální moc na obelhávání a ohlupování lidí. Lidský mozek, lidské vědomí jsou přízpůsobivé změnám. Pokud do nich zasejeme chaos, nepozorovaně lidem zaměníme jejich hodnoty za falešné a donutíme je těmto hodnotám věřit. Jak? Najdeme stejně smýšlející lidi, spojence a pomocníky i v samotném Rusku.“
Nezapadal právě do tohoto scénáře i Chruščov v projevu na uzavřeném jednání XX. sjezdu KSSS, který přes „Stalinův kult osobnosti“ obrátil vzhůru nohama celé nejobtížnější a nejdramatičtější období sovětských dějin?
Neznámým není ani pozdější projev bývalého prezidenta USA Ronalda Reagana na tajné poradě pracovníků zahraničněpolitických služeb v roce 1984 „Smést říši zla z povrchu planety“.
Zda za pádem komunismu stála perestrojka Gorbačova, jeho osobní zrada, případně naivní důvěra k USA, nechám opět na každém čtenáři.
Ne všude bylo tak mírné předání moci. Vzpomeňme na bývalou NDR a především pak na Rumunsko, kde obávaná a neblaze proslulá Sekuritate, tedy tajná policie, dala povel i k palbě do vojáků, kteří odmítli střílet ostrými do protestujících lidí...
V NDR k žádné skutečné střelbě nedošlo. Pouliční demonstrace se střetly s pořádkovými silami zhruba stejnou intenzitou jako u nás od ledna 1989. Převrat v Rumunsku je opředen ještě zdivočelejší mytologií než ten u nás. Hysterie o tisících mrtvých, šířená na obhajobu takových kroků, jako „stanný soud“ a okamžitá poprava i Ceaušeskovy manželky Jeleny, byla usvědčena ze lhaní i spoustou západních autorů. A také s tím, kdo spustil střet za použití ostré munice, je to zhruba jako s vinou za večerní dění u nás na Národní. Oč méně je hodnověrných důkazů, že to bylo rumunské politické a státní vedení, tím víc už i řadou západních zdrojů problesklo indicií i různých svědectví, že když to „nešlo po dobrém“, „muselo se tomu pomoci“ nějakou krví, spuštěnou v zahraniční režii všech tehdejších převratů.
Je podle vás Václav Havel osobností mnoha desetiletí?
Václav Havel je a zůstane navždy rozporuplnou osobou. Je nám podáván jako ten, kdo stavěl nade vše ušlechtilé morální hodnoty. Ve skutečnosti byl spíš člověkem bez zásad. Svědčí o tom mnohé vzpomínky některých disidentů, ke kterým se později otočil zády. Obrázek o jeho morálních hodnotách si lze udělat také po přečtení knižní publikace Ireny Obermannové Tajná kniha a především pak díla „Voda, která hoří“ od Jitky Vodňanské, mapující jeho milostný život.
Václav Havel byl u zrodu a podpisu Česko-německé deklarace z roku 1997, která svým zněním napomohla našim českým politikům a obdivovatelům Sudetoněmeckého krajanského sdružení otevřít pandořinu skříňku v podobě neoprávněných požadavků tohoto sdružení vůči našemu státu.
Připomínat nesplnění mnoha jeho dřívějších slibů je nošením dříví do lesa. Za všechny uvádím Havlovu podporu pro vstup ČR do NATO oproti dřívějšímu slibu, že po vystoupení z Varšavské smlouvy již do žádného vojenského bloku nevstoupíme.
ČR má jiné výrazné osobnosti, které si zaslouží úctu a vzpomínku národa. K nim patří například Ludvík Svoboda, skutečný hrdina, který stál v čele 1. československého armádního sboru, podílející se na osvobozovacích bojích Československa. Hrdiny, od jehož úmrtí uplynulo v září 40 let. Připomenutí tohoto výročí zůstalo – záměrně – bez většího zájmu médií.
Karel Schwarzenberg hovoří o tom, že Rusko nás chce mít „ve své oboře“, že podle něj nejsme Západ, ale Východ. A prý Čína potřebuje ukázat tvrdou pozici, a ne se předklánět a ponižovat, což podle sinologů je jen projevem otroků a Číně jsme k smíchu...
Karel Schwarzenberg je další rozporuplnou postavou polistopadového režimu, které šlo spíše o vlastní prospěch, navrácení majetku než o prospěch republiky. Což je ale v kapitalistické společnosti v podstatě normální, přirozené. „Kníže“ se stal dalším moralistou, který káže vodu a pije víno. Z podobného soudku jako v případě prvního polistopadového prezidenta je i jeho bývalý románek s „křehkou“ dívčinou, krátký úlet s o dvě generace mladší zlatokopkou.
Rusko možná podniká kroky a opatření, kterými se snaží nás mít „ve své oboře“. Stejně jako další světové velmoci, ke kterým patří Amerika a dnes již Čína. USA ale na rozdíl od těchto dvou států nás již ve své oboře mají dlouhodobě! Jsou to USA udávající noty našeho dalšího směřování. Kromě spanilých jízd do USA politických činitelů KDU-ČSL stačí připomenout i „úspěšnou“ jarní návštěvu premiéra Babiše v Bílém domě při setkání s Trumpem. „Úspěšnou“ nejen z pohledu dalšího zapojení ČR do NATO, navýšení našich vojenských výdajů na dráždění ruského medvěda.
Zda Čína potřebuje ukázat tvrdou pozici, si nejsem jist. Spíš se ji snaží ukázat nynější současná vládnoucí garnitura pražského magistrátu v čele s Hřibem. Ta se stává poslušným lokajem Ameriky v tažení proti Číně, která v ukazatelích hospodářského růstu ukazuje záda všem dalším rivalům a navíc stále více se sbližuje i v oblasti vojenství s Ruskou federací v obraně svých oprávněných zájmů a státní suverenity proti americké politice.
Na celé planetě roste neklid. Připomeňme protesty nad drakonickými tresty za referendum v Katalánsku. Bouří se studenti v jinak poklidné Chile, která je nazývána Švýcarskem Jižní Ameriky. Protesty jsou i proti levicovému indiánskému prezidentu Moralesovi v Bolívii. Co za tím vším podle vás je?
Světem se valí vlna protestů proti nehorázné a ničím neospravedlnitelné nerovnosti. Podnětem bývá i zdánlivě maličká kapička, jíž přeteče pohár. Zvýšená spotřební daň na benzín a naftu, která přivedla do ulic francouzské „žluté vesty“. Zdražení veřejné dopravy v chilském hlavním městě a podobně. Stačí-li k masovým a bojovným protestům „tak málo“, je to ten nejlepší důkaz, jak dlouho a jak moc v lidech zraje rozhořčení nad nespravedlivou „dělbou koláče“. Právě to je i reálným pozadím protestů v Katalánsku či severní Itálii či USA – tedy rozvinutějších a bohatších součástech daných zemí. Tady se ovšem mluvčím vůle po větší spravedlnosti stávají síly, prosazující samostatnost podle rčení „abychom my výkonnější neživili ty méně snaživé“. Demonstrace proti Moralesovi mají jiné pozadí. Za těmi stojí odpůrci jeho politiky, napravující letitou diskriminaci původních obyvatel země.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
_profil_top.jpg)
