Jen co se do boje o Pražský hrad přihlásil Mirek Topolánek, začaly podle mnohých vadnout naděje Jiřího Drahoše a Michala Horáčka, do té doby dvou nejvážnějších rivalů prezidenta Miloše Zemana. Má opravdu bývalý předseda vlády i ODS tu největší šanci utkat se ve druhém kole s nynější hlavou státu?
Jestli má naději na úspěch, nevím, ale život mě naučil, že se kdykoliv může stát cokoliv. Každopádně vítám, že se o funkci prezidenta teď už ucházejí alespoň dva kandidáti, kteří jsou skuteční a časem prověření politici kteří mají v politickém – veřejném prostoru něco odpracováno. Funkce prezidenta a obzvlášť ve chvíli, kdy je dokonce volen celou společností, je výlučně politickou funkcí, a nikoliv nějakou líbivou dekorací, která nemá mít žádné názory a má dát za pravdu všem, aby – jakože – sjednocovala. To jsou vždycky jen líbivé kecy těch, kteří se svým kandidátem neuspěli a snaží se takto jen zmírnit svou porážku
Co si o expremiérovi myslíte po lidské stránce a co od něj v kampani očekáváte?
Mirek Topolánek byl, myslím, vždy člověk, který byl schopen a ochoten říci prakticky kdykoli cokoli a pak udělat něco docela jiného. Pokud si vzpomínám, tak se například na billboardech prezentoval ukázkovou rodinou, aby se vzápětí rozvedl. Objížděl republiku s propagací volebního programu Modrá šance, aby ho po volbách zcela opustil. Odmítal Lisabonskou smlouvu, aby nakonec obcházel své patolízaly v poslaneckém klubu s žádostí, aby pro ni hlasovali.
Nevím, jestli to tak bylo jen proto, že mu jeho veřejné projevy psal někdo jiný a o jeho praktickém jednání rozhodoval zase někdo další, nebo jestli měl za to, že tohle je prostě ta velká „politika“.
No a popravdě řečeno, když jsem ho jeden den slyšel říkat v televizi, jak je dnes naprosto spokojený jako soukromá osoba, abych se hned druhý den den dozvěděl, že žadoní u našich senátorů,. aby ho alespoň deset z nich navrhlo na prezidenta, tak jsem si řekl, že se za těch pár let, co jsem ho neviděl, vlastně ani moc nezměnil. Myslím proto, že teď od něj ty příští dva měsíce uslyšíme skoro všechno, co by kdo chtěl slyšet, ale co se bude dít potom, když mu to třeba vyjde, bůh suď. Vsadil bych se, že na té jeho škole ve Vyškově mu předmět ,,kamufláž“ šel na jedničku …
Bývalý premiér není oficiálním kandidátem ODS, jejímž předsedou léta byl. Mluví se víc o tom, že je kandidátem TOP 09, kterou – jak přiznal – naposledy i volil. Má také podporu velkých hráčů energetického byznysu Martina Romana a Daniela Křetínského. Co mu tohle všechno může při rozhodování voličů přinést?
Když Mirek Topolánek jednou kandidoval ve svém senátním obvodu na senátora za ODS, tak ze všech svých volebních materiálů, plakátů a billboardů nechal odstranit všechna loga s nápisem ODS. Občanská demokratická strana totiž tehdy nebyla zrovna v dobré kondici a pan kandidát na senátora usoudil, že by mu tato viditelná spolu-identifikace neprospěla, takže mě moc nepřekvapuje, že i dnes bude toto spolu-přihlášení prezentováno jen s velmi obezřetnou „mírou“, a to po vzájemných zkušenostech asi oboustranně. No ale pořád je to lepší, než aby se ODS jakýmkoli způsobem hlásila k Drahošovi nebo k Horáčkovi.
No a co se týče této údajné politické investice velkých kluků z energetiky. Když se řekne Albánie, Bulharsko, Rumunsko, Turecko, Mibrag, plynová elektrárna Počerady, fotovoltaická elektrárna Amun Re, tak to všechno může znít trochu nesrozumitelně, ale všechno to jsou především velké investice, za nimiž stál náš lídr energo-průmyslu. A dost pochybuji, že tyto investice dnes ještě někdo soudný označuje za ekonomicky úspěšné, tedy pro firmu jako celek, jinak privátně pro někoho úspěšné být mohly. Všechny tyto investice bylo možné provést hlavně proto, že se hodně elektřiny povedlo dobře vyvézt do Německa a hodně elektřiny se povedlo dost dobře prodat u nás doma. Z toho plyne, že peněz na tuhle politickou investici budou mít ti údajní podporovatelé sice asi dost, ale jestli bude tato jejich investice stejně úspěšná jako třeba nákup Albánského operátora, nebo naopak jako byl prodej elektřiny v Česku a v Německu, to se dozvíme až za ty dva měsíce. Topolánkovi jako kandidátovi na prezidenta to může přinést hlavně to, že jeho PR tým asi nebude o hladu, a PR týmy jeho protikandidátů budou mít o čem spekulovat.
Psali jsme:
Pomůže Topolánkova kandidatura Miloši Zemanovi tím, že zastíní dlouhodobě se propadajícího Jiřího Drahoše, o kterém i „kavárna“ tvrdí, že je „želé dvě“? Nebo je nutné se bát toho, kdo expremiéra do boje o prezidentský úřad vyslal?
Česká společnost je dlouhodobě rozdělena po jakési pomyslné pravolevé ose asi tak půl na půl s mírnou převahou té levé části. Dnes to možná ještě komplikuje, že v rámci dělení na konzervativní, pravicově liberální, levicově liberální a vyloženě pro-socialistickou část společnosti valná většina relevantních politických subjektů v různé míře mlží o tom, kam skutečně patří, a mnohdy se to i nečekaně prolíná. Nicméně obecně lze asi říci, že pokud je někomu Topolánek konkurentem, tak to není současný prezident, ale spíš Drahoš či Horáček. Pochybuji o tom, že ti, kteří se ztotožňují se současným prezidentem svou volbu změní. Ale ti, kteří chtěli volit Drahoše či Horáčka, budou asi mít nějaké dilema. Protože kromě toho, že si do své nabídky Topolánek snad přidal i koloritní boj s právem šaría, které u nás ale zatím vůbec nikde neexistuje, se jejich nabídka liší spíš formou, jakou je sdělována, a některými akcenty než nutně vlastním obsahem.
Jestliže se z Topolánka nakonec stal vášnivý zastánce Lisabonské smlouvy, díky níž má dnes český volič na své vlastní zákony, které platí u něj doma, vliv tak asi 2,2 procenta, protože právo EU je nadřazeno právu národnímu a Lisabonská smlouva nás připravila i o to poslední právo veta, čímž se naše národní suverenita rozplynula jako pára nad hrncem, tak to se asi nebude Topolánek časem ani nijak bránit přijetí eura jako národního platidla, pokud to bude pro ten jeho enegro-průmysl výhodné. Stejně tak pokud se týče otázky našeho bezpečnostního ukotvení ve středoevropském prostoru a v západoevropských strukturách, tak těžko k této otázce řekne něco jiného, než uslyšíme od Drahoše či Horáčka, ale asi to bude říkat zdánlivě jinak. Zajímavé ale může být s ohledem na jeho deklarovanou blízkost energo -průmyslu, zda se třeba připojí, či nepřipojí ke kritice Německa za jeho neochvějnou snahu o realizaci plynovodu Nordstream 2, který část EU veřejně považuje za bezpečnostní hrozbu. Nebo zda se i on připojí k těm mnoha výzvám, aby už konečně došlo k ukončení nesmyslných sankcí proti Rusku, když pro náš energo-průmysl, ale nejen ten, by to mohlo být výhodné, ačkoliv jako český premiér spíš podporoval síly, které později provedly převrat na Ukrajině, jenž nakonec k těmto sankcím vedl.
Mirek Topolánek
Jak hodnotíte poslední politické vystupování nynějšího prezidenta Miloše Zemana? Srší bonmoty, dělá si legraci z novinářů i svého zdraví. Je v kondici vyhrát prezidentské volby? A bylo by to dobře s ohledem na jeho způsob řešení povolební situace?
Na Zemanovi je už vidět, že věk nikdo neošidí, ale na to, aby volby vyhrál, pořád ještě kondici má. Tak jako na komkoli jiném mi na něm ale trochu vadí, že se po těchto volbách projevuje jako vnitřně nekonzistentní člověk. Umím pochopit, když si pro svou vlastní funkci zkoumá nové meze ústavně možného jednání. Jako prezident volený přímo je v jiné pozici, než byli ti před nim, ale neměl by popírat pomocí nějakých dosti hloupých obezliček svoje vlastní pravidla, která už stačil nastavit. Vláda bez důvěry, vláda, která není podrobena nutnosti hledat jasnou politickou shodu v rámci složitého vyjednávání o podpoře, je neodpustitelný skandál. Není tolerovatelné, aby jednou jmenování předsedy vlády podmiňoval existencí potřebné většiny a jindy deklaroval, že na nějaké podpoře v Parlamentu vůbec nezáleží a vláda může vládnout bez důvěry klidně i čtyři roky, to je ústavní zločin. Ne že by u nás nemohla vládnout menšinová vláda, ale alespoň jednou důvěru a tedy i mandát k vládě dostat musí.
S přibývajícím časem od voleb se zdá, že komunisté „vyměkli“ a začínají uvažovat o toleranci vlády Andreje Babiše. Zásadově se tváří Tomio Okamura, nicméně hnutí ANO už na některé jeho požadavky kývlo. V ČSSD dle informací z tisku též pomalu zraje varianta spolupráce s Babišem. Senátor Pirátů Libor Michálek také vybízí k podmíněné spolupráci s ANO. Petr Pithart říká, že „raději ve vládě s Babišem než zcela mimo“. Jak to nakonec asi celé dopadne? Kdo podlehne a za co? Bude hrát roli úvaha, že by Babiš mohl všechny ostatní zbavit všeho vlivu na státní podniky a státní správu, tudíž oni „zmoudří“?
Hnutí ANO může bez problémů složit vládu s kýmkoli, kdo bude ochoten smířit se s tím, že osudem menší strany, která je v koalici s velkou či hodně viditelnou stranou, je dost často postupné „vysublimování“ z politického prostoru. Voliči ji totiž začnou dříve či později považovat za zbytečnou, když už to, co tito voliči chtějí, pro ně přece dělá už ta velká strana, a to lépe a viditelněji. Obzvlášť když ta velká strana má nakoupena všechna podstatná media zatímco ta malá nemá nic. V tomto smyslu mohou vedle té velké strany v koalici obstát jen strany se zcela specifickou politickou nabídkou, a nikoli jen strany, které se liší jen tím, že jim dělá PR jiná parta mediálních manipulátorů. Jsem si ale celkem jistý, že i za těchto podmínek se subjektů, které nakonec hnutí ANO skočí kolem krku, najde dost. A ani moc nevěřím, že u toho bude nějakou podstatnou roli hrát nějaký pofidérní vliv na státní podniky a státní správu, protože ten si tak jako tak pro sebe zajistí hoši a děvčata z ANO. Pokud snad někde nechají nějakou skulinku, tak jen proto, aby ve vhodnou dobu měli k dispozici nějaký subjekt k exemplárnímu potrestaní a demonstraci toho, jací jsou oni jiní pašáci, protože všichni ti ,,malí“ jsou kromě jiného vždy i snadno nahraditelní.
Hnutí ANO, ale i ostatní strany v Poslanecké sněmovně by si proto měly rychle ujasnit, jestli voličský elektorát hnutí ANO je spíš levicově liberální, nebo pravicově liberální, a podle toho standardně sestavit vládu s důvěrou u potřebné většiny v Parlamentu. A ne zkoušet hrát nějaké hry, jejichž cílem je, aby hnutí ANO nakonec nakonec zasedlo všechny židle zprava až doleva a ostatní tam jen stáli v koutě a střídavě se mračili a střídavě žmoulali v ruce čepici.
Jaký je váš názor na referendum, které má za nynějšího složení Poslanecké sněmovny velkou šanci projít?
Čim víc veřejnost cítí rozpor mezi tím, co politici slibují a co nakonec dělají, tím víc se jako naléhavá dostává do popředí otázka referenda. ČSSD o nějakém zákazu kouření v restauracích neměla ve svém programu ani slovo, a přesto ho nakonec prosadila. ODS slíbila nižší daně, a přesto je zvyšovala. A tak bych mohl pokračovat. Není divu, že toto opakované rozčarování voličů nakonec vede k jejich požadavku častěji rozhodovat o něčem podstatném přímo. Kdyby se politici chovali podle volební smlouvy kterou uzavírají u voleb a dělali jen to k čemu se zavázali tak by se tento požadavek takto silně neobjevoval.
Typicky je to vidět na tom, čím byla Evropská unie v době, kdy jsme do ní pomocí prostého všelidového referenda vstupovali, a jaká je EU dnes a kam dál ještě evidentně směřuje. To jsou dva zcela rozdílné světy. Je tedy naprosto legitimní se veřejnosti dnes znovu zeptat, jestli chce být součástí takového nově se vyvinutého útvaru, obzvlášť když náš efektivní vliv na další a další formování takového útvaru jsou asi tak 2,2 procenta, a to bez ohledu na to, jestli jsme, či nejsme v tom tvrdém jádru evropského politbyra. Mimochodem ,,tvrdé jádro,“ v tom ruském politbyru, které je evidentně vzorem tomu současnému politbyru evropskému, tvořili ti soudruzi, kteří vydrželi s gosudarem chlastat až do rána bílého. Takže když o tom tak přemýšlím, tak vlastně není ani divu, že jediný, kdo se z českých politiků do toho „tvrdého jádra EU“ opravdu hrne, je Kalousek …
Hovoříte o dvou různých světech EU, o jednom, když jsme vstupovali, o druhém tom nynějším. Co především vám na té stávající Evropské unii vadí?
Jsem členem strany, která si myslí, že by svět měl stát na konzervativních a pravicově liberálních základech. Ale EU dnes rozhodně není v ničem konzervativní, protože kdyby měla respekt k odlišnostem a staletým tradicím, tak by se nemohla sjednocovat, jak to právě nyní činí. EU není ani pravicově liberální, protože kdyby byla, tak by stále nezaváděla nové a nové regulace, a to doslova do všeho, čeho se dotkne. EU je tedy maximálně možná ještě tak trochu levicově liberální, ale zcela jistě je už na cestě k neosocialismu a neomarxismu, federalizaci, totalitní cenzuře a brutálnímu sociálnímu inženýrství. Součástí takového útvaru já už být nechci a nechce to mnoho dalších lidí. Je tedy fér zeptat se veřejnosti, kolik nás takových je, a podle toho se rozhodnout, jak dál. Stejně jako se nás na to ptali, když si byli jisti, že odpovíme tak, jak si přejí.
No a nehledě na to, co jsem řekl, je ještě navíc i existence nějakého zákona o obecném a celostátním referendu předpokládána i dnes platnou Ústavou, stejně jako kdysi předpokládala třeba Senát či kraje, což zase kdysi nechtěla ODS, a přesto je dnes máme, takže co.
Tomio Okamura
V souvislosti s případným referendem o setrvání v EU se opět hovoří o orientaci naší země „na Východ“, nebo „na Západ“. Je také možné, že Okamurova SPD, jejíž většina poslanců se pozitivně dívá na Putina, obsadí funkci šéfa bezpečnostního výboru Sněmovny. Jak se na obě záležitosti díváte?
To, jestli budeme součástí tohoto konkrétní politického útvaru, nebo ne, nijak nerozhoduje o tom, jestli se posuneme na východ, či západ. Česká republika bude pořád především ve středu Evropy, a ten byl a vždy bude jiný než západ a jiný než východ Evropy. Měli bychom být na tuto svou středoevropskou odlišnost patřičně hrdí, odlišnosti se dnes přece v EU nosí a jsou cool.
Na Putina se pozitivně dívá třeba i americký prezident a v minulosti jsme se přece naučili tak nějak transatlanticky odezírat ze rtů, tak proč by teď mělo vadit, že se na něj divá pozitivně i nějaký poslaneček z našeho branně-bezpečnostního výboru, proboha. Tyhle směšné hry a povídačky o tom, jak nás ohrožuje Rusko jsou už trapné. Rusko se jako obrovský zaoceánský parník pomalu obrací směrem Čině a Asii. V Německu z toho dostávají hysterické záchvaty, protože Čína může být jednou asi tak desetkrát větší dílnou světa, než je dnes Německo, a Američané se zase snaží vlichotit chvíli Čině, chvíli Rusku, seč to jde, protože jsou zděšeni z toho, s jakou rychlostí přicházejí v tom celoasijském regionu o jakýkoli vliv. A my si tady pro sebe budeme vykládat, že náš branně-bezpečnostní výbor v našem Parlamentu je nějaký pupek světa, kde se pečou ta nejdůležitější tajemství, po kterých Putin zoufale prahne.
Naši bezpečnost neohrožuje Rusko, ale tlupy válečných, ekonomických a klimatických migrantu na našich hranicích a sociální inženýři a neomarxisté v Bruselu. Rusové se dnes tak maximálně chystají trochu bojovat někde v Arktidě a o té zase v našem branně-bezpečnostním výboru možná ani pořádně nevědí, jestli je na jihu, nebo na severu.
Tomio Okamura nedávno vyzval ke změně statusu České televize a Českého rozhlasu. Je pravdou, že zejména ČT je kritizována za stranění některým politikům a špinění jiných. Často si na ni stěžuje i prezidentská kancelář. Kritizován je kupříkladu i výběr hostů do pořadů Václava Moravce. Oproti tomu zastánci ČT tvrdí, že jakákoliv podobná změna by ohrozila naši demokracii. Jak hodnotíte práci veřejnoprávní televize a rozhlasu? Je třeba přistoupit ke změnám?
Naší demokracii dnes opravdu vážně ohrožuje také to, jakým způsobem ČT naprosto rezignovala na svou funkci poskytovatele veřejné služby, protože si jí jedna partička prostě a jednoduše doslova zprivatizovala pro svoje potřeby a zájmy. Udělali si z ní slepičku, která jim privátně snáší zlatá vajíčka, a řvou jako protržení o ,,ohrožení demokracie“, kdykoli jim někdo prokáže, jací jsou ve skutečnosti zkorumpovaní gauneři, kteří se vyžívají v ubohých mediálních manipulacích.
První krok, který by se měl udělat hned a není ani nijak obtížný, je ten, že se rozpočet ČT stane součástí normálního státního rozpočtu a bude se schvalovat v Poslanecké sněmovně jako jedna jeho kapitola. Koneckonců Parlament je daleko více esencí veřejnosti než nějaká od Parlamentu odvozená rada. Myslím, že je třeba skoncovat s celou tou hrou na nějaké ty jakože ,,nezávislé rady“, které jsou však voleny závislými politiky, ale žádná vymahatelná odpovědnost zde fakticky neexistuje. Celé je to proto na hlavu postavená kravina, která v principu nakonec trochu připomíná akční výbory, pomocí nichž si komunisté v roce 48 prosazovali to, co si neuměli prosadit v Parlamentu. Ale je to právě a výlučně Parlament ČR, který je jediným nositelem projevené vůle veřejnosti a který se veřejnosti také přímo zodpovídá za svou činnost, a to jako celek i jako jednotlivci. Tak proč by to neměl být právě on a tedy jeho členové, kteří rozhoduji o tom, jak velký má být rozpočet veřejnoprávního média, a zda jeho užití a užívání bylo a je v pořádku. Ti současní radní tedy rozhodně nejsou nějací přímí zástupci koncesionářů, kteří si ČT sami platí, ani občanů voličů a spíš fungují podobně privátně jako třeba výbor akcionářů v Sazce v čase pana Hušáka, a tomu je správné učinit přítrž. A čím dříve, tím lépe.
Prezident Miloš Zeman se chystá na návštěvu Ruské federace, spolu s ním chce jet i rekordně početná delegace podnikatelů. I odpůrci Putina přiznávají, že Rusku se ekonomicky daří, navzdory sankcím. Jak s odstupem hodnotit to, jak naše politika, ale zejména Evropské unie jako celek zareagovala na události na Ukrajině z roku 2014? A jak dál postupovat ve vztazích s Ruskem, když už budeme mít novou vládu?
To, že se s prezidentem na cestu chystají tři letadla podnikatelů, svědčí o tom, že si čím dál více lidí uvědomuje, že ekonomické sankce proti Rusku jsou kravina a opravdu je respektovat může leda debil. Není koneckonců náhoda, že to, na čem Němcům opravdu záleželo, bylo ze sankčního režimu vyjmuto, tedy plynovod Nord Stream 2, a v USA ve stejném období svojí obchodní výměnu s Ruskem naopak zvýšili. To, že jsou sankce úplná hloupost, věděli i ti, kteří je vyhlašovali. Ale bylo jim hloupé nejprve nastrčit Ukrajince do toho vypečeného puče, který jim možná i pomáhali připravit a pak se jen koukat na to, jak Rusko potrestalo Ukrajinu tím, že na Krymu umožnilo zorganizovat referendum, které vedlo k jeho odtržení od Ukrajiny a vzápětí začalo i s otevřenou podporou separatistických tendenci dalších ruskojazyčných obyvatel na území Ukrajiny. Výsledek je ovšem ten, že Krym je ruský, a to je fait accompli a všechny vyhlášené sankce jsou na nic, a to je taky fait accompli. Takže už jen zbývá potrestat nevinné a pokračovat s Ruskem i Ukrajinou bez předsudků stejně jako předtím, než došlo k tomu majdanovskému puči. Ostatně jsem skoro přesvědčen, že ještě jedny, možná dvoje volby a Ukrajina znovu ráda a dobrovolně skončí v tom ruském commonwealthu, který si honosně říká SNS, Společenství nezávislých států. Obzvlášť jestli to s polsko-ukrajinskými vztahy půjde jako dosud.
Ing. Miloš Zeman
Co z toho všeho vyplývá pro Českou republiku?
Měli bychom rychle zapomenout na sankce proti Rusku a naopak si dobře si pamatovat, kdo tuhle pitomost tady doma nejvíc prosazoval – že to jako bude zaručeně fungovat – protože kdo se servilně splete jednou, splete se za chvíli při jiné příležitosti stejně servilně znovu. S Ruskem bychom měli mít vztahy vyvážené, sebevědomé a rovné. Je toho dost, co jim po ekonomické stránce můžeme nabídnout, a ještě víc je toho, co od nich lze získat. Není potřeba se jim podbízet, ale taky není potřeba je urážet a ohrožovat je. Mají jinou historii a jiné životní zkušenosti, podlézavců si neváží a výhrůžek se nebojí, ale své závazky berou zpravidla dost vážně a západní Evropu rozhodně nijak neohrožují. Je to naopak NATO, kdo se stále více přibližuje k jejich hranicím. Jejich zkušenost je taková, že to byl právě náš evropský západ, který jim tam nejprve dovezl pečlivě vybrané bolševiky, aby v Rusku rozpoutali krvavou občanskou válku, a později bylo Rusko jako celek i přímo napadeno nacistickým Německem. Celospolečenská vzpomínka na na tyto události je v Rusku zatím stále silně přítomná, tak bychom proto mohli možná vnímat více empaticky některé jejich současné reakce
No a není bez zajímavosti, že to byl, tuším, právě Mirek Topolánek, kdo prosadil, že český premiér může udělovat vlastní cenu, a to cenu Karla Kramáře, který byl mimo jiné také zanícený celoživotní a intenzivní propagátor úzké spolupráce slovanského Česka se slovanským Ruskem.
Závěrem se ještě vrátím k možnému referendu o setrvání Česka v EU. Podle ekonomů bychom odchodem hned ztratili 400 tisíc pracovních míst, jiné odhady mluví o tom, že bychom zchudli o třetinu. Exposlanec KDU-ČSL Ivan Gabal navíc tvrdí, že bychom museli vracet miliardy evropských dotací, které jsme již využili. Zastánci „czexitu“ nicméně tvrdí, že bychom mohli zůstat na evropském trhu v rámci EFTA, tedy Evropského sdružení volného obchodu, a to zcela automaticky. Jak se na to celé dívat?
Zrovna před chvílí jsem koukal na přehled zpravodajských serverů a viděl jsem tam někde titulek ,,Vystrašeným se vládne nejsnáze“. To je přece už nejméně dva tisíce let dobře známá věc a flanďák Gabal taky určitě dobře ví, že když chci s lidmi manipulovat, tak či onak, tak je šikovné je předtím trochu vystrašit. No a příznivci současné podoby EU si za to svoje moderní strašící „peklíčko“ zvolili strach z ekonomického zchudnutí a možná ještě i strach z toho údajného ohrožení Ruskem. Pravda je ovšem taková, že čím více se EU ekonomicky sjednocuje, tím více se zpomaluje její celkový hospodářský růst a roste celkové zadlužení, a to až do té míry, že nedávno někteří prounijní ekonomové dokonce navrhovali nahradit normální index HDP nějakým novým ,,indexem štěstí“, protože ten by se dal subjektivně lépe modelovat, tedy upravovat.
Čistá ekonomická pozice Česka ve vztahu k EU je za těch pár let, co jsme jejími členy, pozitivní tak minimálně, že to má jen velmi omezený faktický efekt. A co se týče volného pohybu zboží, tak to je ekonomická výhoda, která nemusí být a ani není nijak pevně vázaná na naše členství v EU. Koneckonců odpůrci brexitu také britské občany strašili vším možným a nic z toho se nestalo a nestane. Jediné, co se doopravdy stalo, je to, že si Britové vzali od Francouzů a Němců zpět svoji národní suverenitu a hrdost. To, jestli ČR bude, nebo nebude někdy v budoucnu členem EU, bude mít na to, jestli ČR bude, nebo nebude pro část EU dál fungovat jako zdroj levné, kvalifikované a výkonné pracovní sily, jen docela pramalý vliv. Pokud tedy vůbec, tak jedině v pozitivním slova smyslu. Český průmysl byl mimořádně efektivní a výkonný za Rakouska, za První republiky a dokonce i za prvního Protektorátu. Je takový i teď a bude takový, i když bude ČR stát třeba mimo současnou EU. To jen naši současní eurohujerové si budou muset každou kravinu, o které sní, jako je například povinné přidávání nějakého řepkového sajrajtu do benzínu, nebo celá ta skandální fotovoltaika, nebo povinný dovoz migrantů z Afriky, vybojovat tady doma, a ne se spoléhat na to, že nám to ten jejich odshora dolů prolobovaný velký kámoš z Bruselu prostě povinně nařídí. Takže vystrašení mohou být leda tihle fanatici, ale ne normální lidi.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
