Křesťan má povinnost nebezpečné uprchlíky nepřijímat kvůli ochraně bližních. Ti, kdo řídí svět ze zákulisí, prosazují nadvládu islámu nad Evropou, říká katolický historik

Co říkáte kvótám na imigranty z Evropské unie? Předsedou Evropské komise prosazující kvóty je křesťanský demokrat Jean-Claude Juncker...

Jako katolický křesťan nejsem proti pomoci uprchlíkům, kteří ji skutečně potřebují. Jsem ale rozhodně proti diktátu EU, která nařizuje kvóty. Jako suverénní stát máme přece právo sami rozhodnout, kolik imigrantů přijmeme, do toho nám nemá nikdo co mluvit.

Co říkáte komentářům a komentátorům či zahraničním politikům, kteří Čechy kvůli jejich odmítavému postoji k masové imigraci označují za xenofoby, Čecháčky, nehumánní či nám vyhrožují sebráním dotací?

Je to demagogie, goebbelsovská lež a nepřípustný nátlak na suverénní stát.

Hovoří se o dělení imigrantů na „uprchlíky“ a „ekonomické migranty“. Pokud ale uprchlík cestuje z první bezpečné země „za lepším“, za lepším komfortem a sociálními dávkami, nestává se z něj ekonomický imigrant? Neměl by zůstat v první zemi, kde mu nehrozí nebezpečí?

Pokud je zřejmé, že emigrantovi jde pouze o lepší komfort a život na sociálních dávkách, neměl by se ani vracet do první země, kam dorazil při své emigraci, ale šupem by měl být odeslán do své vlasti, případně do jiné země, kterou si sám zvolí.

Syrský chargé d’affaires v Praze Bašár Akbik řekl, že prostředky, které poskytují evropské státy na jednoho uprchlíka, pokryjí potřeby minimálně šesti až sedmi uprchlíků v jejich vlasti – Sýrii. Kdyby jim adresně státy pomohly, mohli by zůstat ve své kultuře, ve své vlasti a nemuseli by do Evropy. Co si o tom myslíte? Není lepší pomáhat jim u nich doma?

Samozřejmě prioritní pomoc zemím, z níž imigranti prchají, je nejlogičtějším a nejúčinnějším řešením. Jenže k tomu není politická vůle. Někdo – to znamená ten, kdo svým kapitálem řídí světovou politiku – právě to chce, aby v zemích Blízkého východu se bojovalo a aby lidé prchali do Evropy. Jde o cílenou islamizaci Evropy a o zničení křesťanství, lidem muslimského vyznání v zemích postižených válkou, a nejen v nich, ale i v zemích, kde je klid a pohoda, například v Íránu nebo v Maroku, se namlouvá, že v Evropě „létají pečení holubi do huby“. Ano, někdo ze zákulisí právě toto chce.

Co říkáte na argumenty, že máme povinnost přijímat uprchlíky z Afriky, protože za dob komunismu naše emigranty přijímaly západní země?

To je srovnávání hrušek s puškami. V 50. letech neprchali lidé z našich zemí masově, utíkali skutečně pouze ti, jimž šlo o život nebo o léta strávená v kriminále. V 70. letech potom tady byla výrazná ekonomická emigrace, ale nebyla nijak masová. Já jsem za komunismu byl pronásledovanou osobou, přišel jsem jako věřící katolík o zaměstnání a honila mě StB. Také na mě přišlo pokušení emigrace, ale svědomí mi velelo zůstat tady, protože sem mě Bůh postavil, tady mám vydávat svědectví, jak říká latinské přísloví „Hic Rhodus, hic salta“. Nicméně tím nijak morálně nedegraduji ty, kteří emigrovali, byť i z ekonomických, a nikoli politických důvodů. Prožil jsem tu dobu a vím, že byla složitá.

Co se týká uprchlíků z Afriky, odkazuji na výroky některých afrických katolických biskupů, kteří naléhavě prosí zejména mladé lidi, aby neemigrovali. Tito biskupové sami uvádějí, že nejde o chudáky umírající hladem, ale naopak o vzdělané lidi, kteří jdou za lepším uplatněním a lepším výdělkem. Proto žádnou povinnost přijímat tyto lidi jako stát nemáme. Nic nám ale nebrání udělat mezi nimi výběr a přijmout odborníky na některé profese, pokud pro nás budou přínosem. Pravdou ovšem je, že ne všichni uprchlíci z Afriky jsou ekonomičtí běženci. V některých zemích opravdu vládnou kruté režimy zavírající a popravující lidi pro jejich přesvědčení, například v Eritreji. To se týká zejména křesťanů. Ty přijmout je služba lásky k bližnímu, nicméně o tom si rozhodneme jako suverénní stát sami a nikdo nám tady nemůže diktovat.

Hovoří se o tom, že muslimové budou mít většinu v zemích jako Francie či Británie do 40 let. Při nynějším masovém přílivu možná ještě dříve. Považujete to za hrozbu?

Samozřejmě to je hrozba – a nemalá. Mnohokrát se různé muslimské reprezentace vyjádřily, že až budou mít v některé evropské zemi většinu, zavedou povinně pro všechny zákon šariátu, kdy křesťané budou občany II. kategorie, případně – jako je tomu v Saúdské Arábii – zcela postaveni mimo zákon. Zastavit masový příliv muslimských migrantů je proto nezbytnou akcí sebeobrany a pudem sebezáchovy.

Ohledně imigrantů se píše o rizicích týkajících se kriminality, nemocí, zatížení sociálního systému, asociálního chování... Je podle vás povinností katolíka přijímat uprchlíky, když tím ohrožuje bezpečnost (znásilňování, kriminalita, vraždy, krádeže) a spásu svých bližních (islamizace a případný zákaz šíření křesťanství v islamizované Evropě a nadvláda falešného náboženství – islámu)?

Naopak bych řekl, že katolík právě ve jménu lásky k bližnímu má povinnost takové osoby nepřijímat, neboť tím ohrožuje životy a bezpečnost svých krajanů – a to jsou přece také bližní. Má morální povinnost pomáhat pouze slušným lidem, nikoli kriminálním živlům a potenciálním nebo skutečným teroristům. Irituje mě proto, že evropské státy nevyhostí lidi, kteří při svém „tažení“ do vysněného německého ráje vyhrožují kolemjdoucím domácím lidem smrtí a vykřikují „Alláhu akbar“, kteří mají falešné pasy, případně postrádají jakékoliv doklady, lžou o svém původu – jeden arabista zaměstnaný jako překladatel u těchto běženců například odhalil u jednoho z nich, vydávajícího se za Syřana, že mluví iráckou, a nikoli syrskou arabštinou a tak dále. Jak to, že taková pochybná individua nejsou okamžitě vyhoštěna?

Jak se vy jako katolický laik stavíte k postoji církevních představitelů k uprchlické krizi? Dominik Duka řekl, že je třeba „přijmout a ošetřit bezradné uprchlíky, ale připravit je k urychlenému návratu do jejich zemí, aby je budovali, obdělávali a mohli tam žít ve svých domovech a svým navyklým způsobem. Rovněž tak je třeba vyzvat mladé utečence, muže, aby bránili své domovy a země. Jedině tak se stanou platnými spolupracovníky na obnově a budoucnosti světa. Příkladem jim mohou být naši mladí muži, kteří opouštěli země okupované nacisty, aby se připojili k zahraničním armádám a osvobodili naši vlast.“ Co o tom soudíte?

V principu souhlasím s kardinálem Dukou. Domnívám se ale, že je to poněkud idealistické, protože – jak jsem uvedl výše – k tomu není politická vůle těch, kteří vládnou ze zákulisí, a těch, jež plní jejich rozkazy ve funkcích vysokých politických činitelů. Ti naopak chtějí současný stav a tvrdě ho prosazují.

A papež František v americkém Kongresu nedávno řekl: „Náš svět stojí tváří v tvář krizi uprchlíků, v měřítku, které tu nebylo od II. světové války. To před nás staví velké výzvy a mnoho těžkých rozhodnutí. Také na tomto kontinentu se tisíce lidí vydávají na sever hledat větší příležitosti v naději na lepší život pro sebe a pro své blízké. Což také my nehledáme pro své děti totéž? Jejich počet nás nesmí zaskakovat, musíme je vnímat jako lidské osoby, vidět jejich tváře, naslouchat jejich příběhům a snažit se co nejlépe odpovědět na jejich situaci. Odpovídat způsobem, který je vždy lidský, spravedlivý a bratrský. Měli bychom se vyhnout všudypřítomnému pokušení skartovat všechno, co působí potíže. Zapamatujme si zlaté pravidlo: ‚Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim.‘ (Mt 7,12). Toto pravidlo nám jasně ukazuje směr. Jednejte s jinými se stejnou láskou a soucitem, s jakým chcete, aby se zacházelo s vámi. Snažme se zajistit druhým stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Dovolme jiným, aby se rozvíjeli tak, jak sami chceme, aby se pomáhalo nám. Jedním slovem, jestliže chceme bezpečnost, dávejme bezpečnost; chceme-li život, dávejme život; chceme-li příležitosti, zajišťujme příležitosti. Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměřuje nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.“ Je naší povinností zajišťovat uprchlíkům či imigrantům příležitosti, když hledají „lepší život“ pro sebe a své blízké?

V zásadě má papež pravdu, křesťan by takto měl postupovat a ukazovat těm, kdo opravdu pomoc potřebují, lásku. I tam, kde je nutné žadatele o azyl odmítnout, je třeba zachovat lidský přístup. Háček je ale v tom, jestli všichni běženci jsou takoví, kteří potřebují pomoc a mají čisté úmysly. Zprávy, které v obrovském počtu dostávám, jsou ale takové, že velmi, opravdu velmi mnoho je mezi nimi těch, jejichž úmysly jsou nekalé – a tady je nutné se bránit.

Maďarský biskup Laszló Kiss-Rigó o uprchlících ve své zemi řekl: „Jeho svatost se plete. Přicházejí sem a křičí ‚Allahu Akbar‘, chtějí nás obsadit,“ dodal.

Biskup Kiss ví, o čem mluví, Maďaři to zažili na vlastní kůži. Můj názor je, že je třeba důsledně rozlišovat mezi těmi, kteří mají poctivé úmysly a opravdu potřebují pomoc, a těmi, kdo chtějí jen využívat štědrý evropský sociální systém nebo dokonce rozšiřovat násilí, teror a připravovat nadvládu islámu nad Evropou. Podle vyjádření libanonského ministra zahraničí a zprávy španělské kontrarozvědky se mezi běženci z islámských zemí nacházejí zhruba dvě procenta emisarů Islámského státu, aby založili v Evropě teroristické buňky. Není to snad varovný signál?

Jaký je váš názor na postoj KDU-ČSL? Hájí křesťanskou civilizaci?

Upřímně řečeno nevím, co KDU-ČSL hájí či nehájí. Výroky jejích představitelů jsou tak amorfní, že se v nich vůbec nevyznám. Jednotlivci z masové základny, s nimiž hovořím, ale mají většinou dobré názory a křesťanskou civilizaci hájí. Ti se však žel nedostanou ve stranické hierarchii do popředí.

PhDr. Radomír Malý vystudoval Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity. Poté pracoval jako historik v Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži, v roce 1972 byl z politických důvodů propuštěn a byl nucen pracovat mimo svůj obor. Aktivně se účastnil vydávání katolického samizdatu a stal se signatářem Charty 77. Po sametové revoluci byl v Brně zástupcem šéfredaktora deníku Lidová demokracie a mezi lety 1993 a 1994 šéfredaktorem křesťanského týdeníku Světlo. Od roku 1996 vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Radomír Malý je autorem řady odborných článků a publikací, které se týkají především církevních dějin. Své texty též publikuje na webu Institutu sv. Josefa a v časopisech Te Deum a Immaculata. Svými názory je v rozporu s liberály a modernisty v rámci katolické církve v ČR, které kritizuje z tradicionalistických pozic. Vydal knihu Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti – Málo známé informace o pronásledování křesťanů. Napsal i knihy Církevní dějiny, Katolíci ve stínu hákového kříže, Religiozita v dramatu Českého národního obrození či Je dovoleno bránit inkvizici?.