„Nebýt Václava Havla, neměl by dnes na hrobě našeho prvního dělnického masového vraha kdo lkát,“ uvedl mimo jiné v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.
Jak vzpomínáte na éru socialismu?
Často a rád. Bez demence vzpomínkového optimismu, bez hloupých argumentů o bezplatně přidělovaných bytech každému, o práci pro všechny, o šťastném životě v míru... Často a rád se svými hosty z řad politických vězňů popisuji studentům středních a vysokých škol, jaký byl skutečný život v šílené době sociálního inženýrství. Těžko si dnes totiž mnozí dovedou představit, že jim učitelé lžou do očí předepsané propagandistické nesmysly, o kterých věděl každý své. Nesnadno se jim vžívá do situace, že je rodiče přísně varují před pravdomluvností a nabádají k prospěšnému pokrytectví. To byla pro mne asi ta nejtěžší a nejtemnější stránka normalizační totality.
Člověk si nemohl vážit lhářů a křiváků, pitvořících se falešných autorit. Opovrhoval jsem jimi prakticky od základní školy. Provokoval jsem je a vysmíval se jejich stádové poslušnosti, někdy otevřeným odmítnutím složit pionýrskou přísahu a založením vlastního skautského oddílu, jindy upozorněním vyučujícího, že poslední tanky nás napadly z opačné strany, než nás před nimi varuje v hodině občanské výchovy a pak také prvními protest-songy. Soudruzi a soudružky zuřili. Facky a pohrůžky ztrácely na síle, zatímco opojný pocit z bezmoci slabochů sílil a naplňoval mne škodolibou radostí. Myslím, že se tomu říkalo „šikmá plocha“. Komunisti, kteří měli zcela pod kontrolou, kdo dostane šanci uspět a kdo bude v jejich režimu štvancem, mi často kladli svou oblíbenou rádoby odzbrojující otázku: „A cos v životě dokázal?“ A já jim tehdy, stejně jako dnes, hrdě odpověděl: „Říct vám kdykoli do očí, jak moc vámi pohrdám.“ A za to se tehdy tituly nedávaly.
Jak jste prožil 17. listopad 89?
Měl jsem čerstvých dvacet, modrou knížku a práci zametače na gottwaldovských Jižních Svazích. Dojatě jsem stál s prsty do „V“ v předních řadách demonstrací proti nenáviděnému bolševikovi a věřil, že to, co přijde, bude prostě úžasné.
- Milan Uhde, Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.
K 17. listopadu existuje řada teorií, proč a z podnětu koho se revoluce odehrála. Jakou zastáváte Vy?
Přes všechny své kousky a revolty musím přiznat, že jsem v ty dny nebyl vůbec ostražitý, natož abych měl analytické myšlení Karla Kryla, který se jako jeden z prvních vydal proti silnému proudu bláhové euforie. Prohlédl jsem bohužel až o pár měsíců později, někdy v létě roku devadesát. Potkávat staré estbácké kádry v uniformách policie, sledovat strachu zbavené soudruhy, jak se obratně stávají majiteli a zaměstnavateli, to vše jsem vnímal nejdříve jako naprosto nepochopitelné selhání Havlovy party. To nejhorší mě však teprve čekalo. Zjištění, že nikdo žádné chyby nedělá. Éru divoké privatizace, rumových afér apod. jsem prožil o tisíc kilometrů jižněji. A silně jsem zvažoval, zda se vrátit.
Řada lidí si v listopadu myslela, že komunistická strana časem zanikne, což se nevyplnilo. Jsou komunisté dnes jiní než dříve?
Viníci dnešního stavu mají svá jména a zaslouží si je vyslovit. Byl to Václav Havel, kdo mnohým vnutil tento pohodlný nesmysl. Atmosféra v zemi byla jednoznačně proti jakémukoli pokračování partaje, jež symbolizovala vypočítavost, povýšenost a bezpráví. Očekávat v tomto směru aktivitu od naprogramovaných pragmatiků z komunistického prognosťáku, by bylo asi úsměvné. Byla to jednoznačně vina Václava Havla, který uchopil studentské demonstrace jako svou příležitost a selhal. Nebýt jeho, neměl by dnes na hrobě našeho prvního dělnického masového vraha kdo lkát, natožpak nahlas a beztrestně. Čímž odpovídám jasně, byť nepřímo, na druhou část dotazu.
Jaké změny, dobré i ty špatné, přinesl České republice nový režim?
Pokud bude někdo tvrdit, že v totalitě se mu žilo lépe, pak je na tom buď zatraceně špatně, nebo vědomě lže. Upřímně to může říct možná tak Milouš Jakeš, který dodnes nepochopil, co se to vlastně stalo a jako jeden z mála soudruhů asi nic nezprivatizoval. Jakkoli to bude znít tvrdě, kvalita naší svobody a demokracie je přímo úměrná námaze a obětem, které jsme jí přinesli. Zacinkat klíči, nechat zločince bez trestu rozkrást republiku a čekat, že jednou budem dál, bylo vskutku naivní. V zemi, kde se za mučením, vraždami, krádežemi a křivdami dělá „tlustá čára“, v zemi, kde se zhasne, aby se následně ti, kteří kradli nejvíce, stali „kapitány českého průmyslu“ a novodobými vzory a elitami, nemůže být právo doma. Změny, na které se komunisti pod neudržitelným tlakem USA za vlády Ronalda Reagana dobře připravili, přinesly celému východnímu bloku řadu dříve nemyslitelných svobod a zásadní uvolnění. Už fakt, že tento rozhovor vyjde a my (Vy a já) zůstaneme na svobodě, je přeci úžasnou změnou!
Na druhé straně je tady ona hořkost z promarněné šance. Beztrestnost elit proti beznaději většiny. A všudypřítomná absence studu. Čekají nás další a další naděje vkládané do čím dál pochybnějších projektů a individuí a nová a nová neodvratná zklamání. Kolik už jich bylo? A kolik jich ještě bude potřeba? Léta jsem burcoval lidi na náměstích a nabádal je k vymetení pověstného chléva. Není to ale něco, co by se dalo změnit přes noc. Nesmíme rezignovat, nechávat za sebe rozhodovat ve volbách jiné. Musíme se zajímat o politiku, o to, kdo a jak nám vládne. Nesmíme všechny rovnou házet do jednoho pytle. Je potřeba podpořit ty, kteří se jdou do politické žumpy za nás rvát. Musíme si prostě uvědomit, že k vítězství zla stačí, aby dobří lidé mlčeli. Proto je dobře, že si tady spolu povídáme a ještě lépe bude, zamyslí-li se vaši čtenáři a vezmou své životy do vlastních rukou.
Představte si, že je prosinec roku 1989 a rozhoduje se o budoucnosti této země. Která varianta by byla nejlepší?Anketa
V naší redakční anketě se ptáme čtenářů, jaký vývoj by si přáli, pokud by o něm mohli po roce 1989 rozhodovat. Z nabízených možností má jasnou převahu varianta, že by zemi měli vést Komárek a Dubček a měl se tu budovat socialismus s lidskou tváří připomínající rok 1968. Co si o tom myslíte a jakým směrem se mělo či mohlo Československo v roce 1989 také vydat?
Ano, lidé by namísto dnešního stavu rádi přivítali systém, který se o ně postará. Není to ale možné. V současné době ovládá masy poměrně nevelká skupina lidí, která dokáže z přirozené lidské touhy po jistotě obratně vytěžit výhody především pro sebe. Kolikrát žasnu, kdo všechno si tímto tématem razí cestu ke státní kase. Věřil snad někdo doktoru Rathovi, že mu jde o sociálně slabé? Uši nastavené na lži každý rád (Rath) nasytí. Do úst je to ale od uší mnohdy hodně daleko.
Ale zpět k Vaší anketě, dobrácký komunista Dubček už neměl co nabídnout. A Komárkova marxistická moudra o tom, jak motivovat lidi k práci bez mzdy? Tak ta, jak známo, nezabrala ani u jeho dychtivých žáčků na Kubě. Smutné je, že tady byli lidé, kteří znali cestu. Byli však nemilosrdně odstaveni.
Jaký je Váš názor na kvalitu politické kultury v Česku? Jaké osobnosti dnes nejvíce postrádáte?
Politická kultura, pokud vůbec ještě lze o kultuře mluvit, se po poslední prezidentské volbě bez nadsázky dotkla dna. Vývoj posledních let dokazuje, že nás už Sověti neokupují vojensky, ale politicky.
Většina dříve oslovených respondentů, které jsme požádali o bilanci posledních 25 let, označila za největší porevoluční osobnost Václava Havla. Koho jmenujete Vy? A jak vidíte Havla, jeho roli, jeho zásluhy a jeho dědictví?
Pokud si dobře vzpomínám, tak největší průzkum mající za cíl zajistit všeobecnou věrohodnost Václavu Havlovi napoprvé málem nevyšel. Lidé se vtipně vyhnuli nastrčeným figurkám a s převahou označili za největšího Čecha století Járu Cimrmana. Teprve po jeho sprosté diskvalifikaci se na špici objevil největší novodobý korupčník, za jehož slabost budeme ještě dlouho platit cenu života promarněného v čemsi polovičatém, co jsme nikdy nechtěli. A koho bych si přál? Často si říkám, jak málo chybělo. Kolik lidí znalo v těch chladných listopadových dnech Václava Havla? Jaký by asi byl náš svět, kdyby tehdy někdo z davu silně vykřikl: Kryl na hrad! A nebyl to zdaleka jen Havel, kdo se toho bál...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
_profil_top.jpg)
