Kvalita nynějších imigrantů je nízká, působí rozkladně a kriminálně. To zjistili i vědci v USA. Pokračování imigrace do Evropy je čím dál ničivější. Ekonom Kovanda předkládá jasná fakta a čísla

Zastánci imigrace často přirovnávají současné uprchlíky k emigrantům ze socialistického Československa. Západoevropské státy, Kanada nebo USA tehdy Čechoslováky přijímaly. Máme proto prý morální povinnost přijímat zase ty současné uprchlíky z Blízkého východu či Afriky. Co na to říkáte?

Odpovím otázkou. Když se Miloš Forman po emigraci ocitl ve Spojených státech, vydal se s dalšími imigranty ze zemí sovětského bloku na Brooklynský most, aby jej společnými silami blokovali, bránili volnému průjezdu aut, dělali výtržnosti a dostali se i do křížku s policií…? Pochopitelně, nic takového se nikdy nestalo. Je absurdní srovnávat imigraci jen proto, že jde o imigraci. Ano, při hodně povrchním pohledu jde o srovnatelný, analogický akt, avšak hlubší pohled by měl každému otevřít oči: Formana a spol. prostě nelze srovnávat s eritrejskými nebo syrskými běženci horké současnosti, kteří blokují dopravu v Calais. Vůbec, ráz imigrace se v běhu posledních desetiletí značně změnil. Elity Západu tuto změnu stále příliš nezohledňují. Čím déle v tom budou pokračovat, tím ničivější budou důsledky.

Buďte konkrétní.

Už v polovině 90. let doložil ekonom George Borjas, profesor ekonomie z Harvardu, zaměřující se na problematiku přistěhovalectví, že imigrace se „kvalitativně“, tedy svojí ekonomickou přínosností, v čase a prostoru značně liší. Zaměřil se na imigraci do USA ve druhé polovině dvacátého století. Vyšel přitom z předpokladu, že „kvalitu“ imigrace určuje to, jakých mezd v porovnání s původním obyvatelstvem přistěhovalci po nějaké době dosahují. „Kvalita“ imigrace podle něj citelně klesá. V USA ve druhé polovině 20. století jednoznačně klesala ekonomická přínosnost imigrantů. Opakuji, že „kvalitou“ se myslí ekonomická přínosnost migrantů.

Jak na to přišel?

Když zkoumal vlnu imigrantů, k níž patřil i Miloš Forman, tedy přistěhovalce, kteří do USA dorazili v druhé půli 60. let, zjistil, že tito lidé pobírali v roce 1970 v průměru o 16,6 procenta nižší mzdu než rodilí Američané. V roce 1980 už ale „Formanova vlna“ imigrantů brala v průměru jen o 7,8 procenta méně. A v roce 1990 ta samá vlna vydělávala o 1,1 procenta více než původní obyvatelstvo. Přistěhovalci ze sklonku 60. let se zkrátka dokázali v USA natolik etablovat, že pro trh práce – a tím pádem i celou ekonomiku – byli po nějakých dvaceti letech přínosnější než rodilí Američané. Tato imigrační vlna Ameriku obohatila – a to doslova. Problém je v tom, co Borjas zjistil dále. A sice, že „kvalita“ imigrace postupně slábla v celém období po druhé světové válce. Opět to prokazuje statisticky.

Povídejte.

Přistěhovalci, kteří do USA přišli před rokem 1950, byli dokonce ještě úspěšnější, ještě přínosnější než „Formanova vlna“ z konce 60. let. Příchozí před rokem 1950 totiž pobírali v roce 1970 dokonce o více než deset procent vyšší mzdu než rodilí Američané. To není vše. „Formanova vlna“, když se v Americe ještě rozkoukávala, v roce 1970 (tedy maximálně pět let po imigraci), pobírala o už zmíněných 16,6 procenta nižší mzdu. Zato přistěhovalci, kteří přišli v druhé polovině 80. let, vydělávali v roce 1990 (tedy také maximálně pět let po imigraci), o celých 31,7 procenta méně než rodilí Američané. Zaostávali tedy v daném smyslu takřka dvojnásobně za imigrační vlnou z druhé poloviny 60. let. Ve své letošní studii pak Borjas uvádí, že přistěhovalci, kteří se v USA usadili v 90. letech, už nezaznamenávají vůbec žádné dohánění mzdové úrovně rodilých Američanů.

Dokládá zhoršování „kvality“ imigrace i jinak?

Ano. Třeba na údajích o počtu lidí, kteří nedokončili střední školu. V roce 1970 bylo toto nedokončení u imigrantů pravděpodobnější než u rodilých Američanů pouze o 21,7 procenta. V roce 1990 už bylo pravděpodobnější více než dvojnásobně. Postupně se také snižovala celková doba, kterou typický imigrant strávil ve vzdělávacím procesu. Zatímco přistěhovalec, který se usadil v USA v letech 1955 až 1960, měl za sebou v průměru 9,5 roku školní docházky, imigrant z let 1975 až 1980 už pouze 7,7 roku.

Jak to zhoršování vysvětluje?

Ve 20. letech Kongres zavedl legislativu, která omezovala přistěhovalectví, a imigranti tak byli přijímáni na základě etnického složení americké populace v roce 1920. Největší šance získat potřebné povolení tak měli Němci a Britové. V 60. letech se pak od omezení ustoupilo, což kromě jiného zvýšilo počet imigrantů z kulturně vzdálenějších okruhů. Tato imigrace už zdaleka nebyla tak ekonomicky přínosná. Právě tomuto druhu imigrace přitom dnes mnohem spíše čelí Evropa.

Proč vlastně lidé emigrují?

Míra emigrace je negativně korelována s průměrným příjmem v zemi, odkud emigrující pochází, a s náklady migrace. A je pozitivně korelována s průměrným příjmem v hostitelské zemi, zjišťuje Borjas.

Náklady migrace? Co si pod tím přesně představit?

Ty nespočívají jen v samotných finančních výdajích, třeba za letenku nebo jen za plavbu v bárce či pryžovém člunu přes Středozemní moře. Podobně jako Formanovi se v USA, byť na svobodě, zřejmě občas zastesklo po Československu a bližních či kamarádech, které tam zanechal, tak i migranti ze Sýrie nebo Eritreje musí citovou vazbu na svoji domovinu potlačit. To, že jsou jejich domovské státy v rozvratu, v moci tyranů a hrdlořezů, pochopitelně poněkud usnadňuje rozhodnutí domovinu opustit. Jinými slovy, náklady emigrace, ty emocionální, citelně klesají.

Jsou to uprchlíci před válkou, nebo naopak ekonomičtí imigranti?

Tato otázka do značné míry ztrácí smysl. V celé řadě případů oba motivy splývají a působí najednou. Bez války či tyranie by svoji zemi patrně nikdy neopustili. Rozhodně ne v tak masovém měřítku. Jakmile už se však k takovému aktu jednou rozhodli, i kvůli tomu, že emocionální náklady emigrace značně klesly, snaží se ze situace vytěžit co nejvíce. Proto mnozí z nich nezůstávají v Libanonu či Turecku, tedy v zemích, které už představují útočiště před válečnou vřavou a děsy totálního rozvratu, ale pokračují dále, do Řecka, na Balkán, do Maďarska – a ještě dále. Proto by pravděpodobně neměli zájem o pobyt v uprchlických zařízeních vybudovaných Evropskou unií na severu Afriky, jak se uvažuje. Ne, jakmile už jednou migrují, chtějí vytěžit co nejvíce. Proto nezakotví ani v Bělé pod Bezdězem a neomylně míří do nejbohatších států Evropy. Do zemí s nejvyšším příjmem na hlavu. Proto tolik stojí o to dostat se třeba do Německa, Švédska nebo Británie.

Samozřejmě, to, že v Německu, Švédsku či Británii už početné (rozhodně početnější než třeba v ČR) menšiny jejich souvěrců, lidí s podobnými zvyky a tradicemi dlouhá léta a desetiletí žijí, atraktivitu daných hostitelských destinací dále zvyšuje. Neboť imigrace do těchto zemí snižuje emocionální náklady migrace. Náklady migrace ovšem nezávisí jen na výši bakšiše pro pašeráka přes Středozemní moře, nezávisí jen na intenzitě emocionálního pouta k domovině nebo naopak (očekávané) intenzitě vzájemnosti a porozumění, jemuž se migrantovi dostane v hostitelské zemi od souvěrců, od lidí původem ze stejných končin, od jeho vlastní „diaspory“ řečeno slovy oxfordského profesora ekonomie Paula Colliera.

Na čem ještě?

Závisí také na tom, jak si dotyčný ekonomicky stojí ve vlastní domovině. Borjas argumentuje, že klíčovou roli hraje míra příjmové nerovnosti. Pokud je příjmová nerovnost v hostitelské zemi vyšší než v zemi původu, budou ze svých domovin emigrovat spíše lidé s nadprůměrnými schopnostmi – a, ano, i nadprůměrnými příjmy. To proto, že cítí, že ve více rovnostářské společnosti – ve vlastní domovině – jejich nadprůměrné schopnosti nevynášejí tolik, kolik by mohly tam, kde jsou příjmové nůžky více rozevřeny. Většího rovnostářství je totiž mnohdy dosaženo tak, že úspěšní a schopní jsou zdaněni, aby mohli být méně schopní či nadaní „pojištěni“ proti nepřízni osudu při zápolení na pracovním trhu. Vedle touhy po svobodě, po svobodě projevu a svobodě slova, mohl být právě tento faktor dalším z těch, které Formana přesvědčily, aby za oceánem už zůstal. Mohl tušit, že komunistické Československo, jeho socialistická přerozdělovací mašinérie v režii „dělnické třídy“, jedinečný režisérský talent nikdy neocení tolik – a tak zaslouženě – jako volný trh v Americe.

Co když je ale nerovnost v zemi původu migranta vyšší než nerovnost v hostitelské zemi?

Pak bude podle Borjase k emigraci tíhnout nikoli elita, talentovaní lidé Formanova typu, ale spíše chudší – s menšími příjmy a horší perspektivou obstát na domovském trhu práce. Zatímco domovina těmto neúspěšným často nenabízí žádné sociální jistoty, hostitelská země alespoň nějaké ano. Vždy budou mít podprůměrné příjmy, s tím počítají. Ať už doma, nebo v hostitelské zemi. Je však pořád daleko lepší mít podprůměrné příjmy, případně být zcela bez práce v Německu, Švédsku, Francii či Británii než v Sýrii, Somálsku, Libyi nebo Afghánistánu. Válečný stav v zemi umožňuje řadě z těchto lidí získat snáze status azylanta, než by tomu bylo v mírových podmínkách, takže dále snižuje náklady migrace a činí z ekonomicky vyspělých zemí Evropy ještě lákavější destinace.

Borjasova teorie se však pochopitelně nemusí týkat jen států zasažených válečným konfliktem či rozvratem. Oblíbenou destinací třeba takových Turků je, jak známo, Německo. Přitom Giniho koeficient (měřítko nerovnosti; čím vyšší, tím více jsou příjmové nůžky rozevřeny) činí v Turecku podle aktuálních dat Světové banky 40 bodů, kdežto v Německu – díky rozvinutém sociálnímu státu – jen 30,6 bodu. Je zřejmé, že lidé, kteří jsou dnes v některé z rozvrácených zemí Blízkého východu či Afriky ještě relativně ekonomicky úspěšní, budou čelit vyšším nákladům migrace do Evropy než ti jejich krajané, kteří jsou ekonomicky neúspěšní – a zřejmě i méně schopní (i když přepokládat, že v takové Eritreji „trh“, který tam zjevně vůbec nefunguje, alespoň vzdáleně odměňuje talent, píli a um, je vskutku bláhové).

Problematika „úniku mozků“ se tedy rozvojového světa netýká?

To říci nelze. Jeden příklad za všechny. Libérie přišla mezi lety 2004 a 2008 o více než padesát procent lékařů. Jak uvádí ve své letošní studii trojice autorů z lékařské fakulty americké Vanderbiltovy univerzity, o další lékaře zemi připravila nedávná epidemie eboly, která zároveň naplno obnažila zkázonosnost odlivu elit. Učenci jako zmíněný Collier dokonce akcentují fenomén odlivu mozků ze zemí rozvojového světa jako klíčový argument proti stále široce rozšířenému názoru o celkově prospěšném ekonomickém dopadu migrace jako takové.

Vždyť ještě v roce 2011 Michael Clemens z washingtonského Centra globálního rozvoje tvrdil, že se na pomyslném „chodníku“ válí biliony dolarů. Stačí se jen sehnout a zvednout je – tehdy, když vyspělý svět odstraní veškerá imigrační omezení. Na rozvojový svět má však migrace podle Colliera ničivý dopad právě proto, že ve formě odlivu mozků brzdí jeho společenský i hospodářský růst. Podpora imigrace tedy v celé řadě případů rozvojový svět značně poškozuje a ochuzuje. Naplnění Clemensova apelu by zřejmě nadělalo více škody než užitku. Ukázalo by se nejspíše, jak říká Borjas, že ony biliony dolarů na chodníku jsou jen padělky.

Jak se vlastní Collier dívá na problém imigrace?

Ve své předloňské knize Exodus je mu klíčovým pojmem už zmíněná „diaspora“. Ta snižuje náklady migrace, a vlastně ji tak podněcuje. Když se tedy diaspora zvětšuje, imigrace akceleruje. Diaspory podle Colliera rostou do té doby, dokud se rychlost imigrace nesrovná s tempem, v jakém jsou přistěhovalci a jejich potomci absorbováni původní populací. Čím pomalejší je tato absorpce, tím rozpínavější zároveň diaspora je. Multikulturní přístup k problému pochopitelně vede k pomalejší absorpci než přístup asimilační.

Jednají tedy podle vás uprchlíci ekonomicky?

V tom smyslu, že kalkulují náklady a benefity svého rozhodnutí. Občanská válka či rozvrat země fungují jako spouštěč – jako prvotní impuls – jejich úvah o emigraci, to ano. Ovšem, když už tuto emigraci podnikají, snaží se v tom všem neštěstí, jemuž nezaviněně čelí, získat co nejvíce. Nebo jinak: co nejvíce umazat z nákladů, které migrace obnáší – a ideálně dosáhnout stavu, kdy benefity, třeba jen v podobě sociálních dávek, nakonec náklady převýší. Tato šance je vyšší spíše u těch migrantů, kteří se ve své zemi původu příliš ekonomicky neetablovali. Také proto nelze současnou uprchlickou a imigrantskou vlnu z Afriky a Blízkého východu srovnávat s přistěhovaleckou vlnou Němců, Britů či Evropanů obecně, kteří počátkem dvacátého století mířili hledat své štěstí a nové příležitosti do Ameriky. Ani s nadanými osobnostmi Formanova kalibru, kteří unikali nejen před nesvobodou, ale též před nemožností nechat svůj talent plně rozkvést, a dočkat se tak zasloužené společenské prestiže a odpovídajícího, nadprůměrného finančního a materiálního zajištění.

Je migrace důsledkem globalizace?

Ne, není. Jestliže v letech 1955 až 1960 pocházel typický imigrant do USA ze země, ve které roku 1980 činil hrubý domácí produkt přepočtený na obyvatele 6823 dolarů (dolary roku 1980), pak imigranti z druhé poloviny 70. let pocházeli ze zemí, které v průměru v roce 1980 dosáhly hrubého domácího produktu na obyvatele pouze 3828 dolarů (opět v dolarech roku 1980). Ekonomicky vyspělé země typu Spojených států se tedy v době po druhé světové válce stávají imigračním útočištěm pro přistěhovalce ze stále chudších a chudších zemí. Naopak, jak si všímá Collier, s rozvojem vzájemného obchodu a růstem objemu kapitálových toků mezi hospodářsky vyspělými zeměmi intenzita migračních toků mezi těmito státy poklesla. Zjevně se v rostoucí míře migruje za sociálními dávkami. Migranti se ve stoupající míře stávají zátěží sociálních systémů hostitelských zemí.

To je však jen ekonomické dimenze věci…

Ano, přinášejí sebou také svoji kulturu, své sociální návyky a modely chování. A jestliže není podporována absorpce většinovou společností, jestliže tedy převládá multikulturní přístup, působí postupem času v rámci rozpínající se diaspory jejich kultura rozkladně na celou populaci hostitelské země. To proto, že kultura výrazně chudší země, odkud daní imigranti v rostoucí míře pocházejí, je zřejmě kvalitativně inferiorní kultuře hostitelské země. Kultura (v nejširším smyslu slova) chudší země totiž vedla k ustavení méně kvalitních institucí či méně kvalitního právního řádu. Relativní chudoba země je prostě poměrně objektivním znakem toho, že v budování institucí či právního rámce, souhrnně ve své „kultuře“ tato země zaostává. Jinými slovy, její sociální model je nejspíše dysfunkční – ostatně, to představuje jeden ze zásadních důvodů, proč odtamtud lidé prchají. Collier také argumentuje, že rozpínavá diaspora imigrantů působí nakonec rozkladně i na vzájemné vztahy mezi zástupci původní populace, utvářející se po celá staletí. Zástupci původní populace se uzavírají do sebe, přestávají jednat pospolitě, v rostoucí míře žijí izolované životy.

Souvisí rozpínající se diaspory s horší „kvalitou“ imigrace, o které jsme už mluvili?

Jednoznačně. Rozpínavost diaspor je zásadním důvodem, proč v USA mzdy osob, které imigrovaly v 90. letech, už vůbec nedohání mzdy rodilých Američanů. Na rozdíl od mezd imigrantů, kteří se v Americe usazovali před rokem 1990. Tato rozpínavost diaspor tedy částečně vysvětluje i ono zpomalování mzdového dohánění, o kterém jsme hovořili. To, že se v posledních letech zastavilo zcela, má podle Borjase na svědomí existence příliš velkých imigrantských skupin ze stejných nebo podobných kulturních okruhů. Tedy, Collierovými slovy, diaspor.

Jsou po ruce opět nějaká čísla?

Borjas zjišťuje třeba to, že přistěhovalci si postupem času čím dál tím hůře osvojují angličtinu. Z imigrantů, kteří se v USA usídlili v letech 1975 až 1980, hovořilo v době příchodu do „Země svobody“ plynně anglicky 30,4 procenta (nejsou pochopitelně započítáni ti přistěhovalci, kteří přišli z anglicky mluvících zemí). V roce 1990 už to bylo 42,4 procenta a v roce 2000 celkem 46,2 procenta. Z přistěhovalců, kteří dorazili v letech 1985 až 1990, mluvilo plynně anglicky 31,7 procenta, tedy podobný podíl jako u imigrantů z druhé půle 70. let. Jenže v roce 2000 jenom necelých 36 procent z nich. To je nárůst o pouhé čtyři procentní body, v porovnání s nárůstem dvanáct procentních bodů u o deset let dřívějších imigrantů.

Přistěhovalci z let 1995 až 2000 pak po deseti letech vykazují příslušný nárůst ve výši pouhých tří procentních bodů. Čím dál tím větší, rozpínající se diaspory způsobují, že přistěhovalci se se stále větší frekvencí pohybují jen „mezi svými“, mezi imigranty z podobných, ne-li stejných jazykových a kulturních končin. Snižuje se tedy jejich motivace osvojit si plně angličtinu. Ruku v ruce s tím se ale snižuje také jejich motivace „pracovat na sobě“, slovy ekonomů, „budovat svůj lidský kapitál“, který by jim umožnil opravdu uspět na hostitelském trhu práce.

Jsou k dispozici nějaká čísla týkající se československých imigrantů z komunismu?

Ano. Málokomu z přistěhovalců do USA se ve druhé polovině dvacátého století tak dařilo jako Čechoslovákům. Čechoslováci, kteří emigrovali do USA před rokem 1980 (ano, opět tedy i Miloš Forman), dosahovali v roce 1990 o 37,4 procenta vyšších příjmů než rodilí Američané. Lepšího výsledku dosáhli v Borjasově výčtu z evropských národů už pouze rakouští a britští přistěhovalci. I z toho je zjevné, jak moc Ameriku obohacovali imigranti, kteří do Ameriky prchli před Hitlerem, Gottwaldem nebo Brežněvem. Tito imigranti také evidentně zásadně přispěli k přesvědčení intelektuální elity v USA, politiků a koneckonců i nemalé části veřejnosti, že vlastně každá imigrace je obohacením. Zřejmě i proto v 60. letech došlo ke zmíněnému zásadnímu rozvolnění podmínek pro imigraci do USA.

Jak se toto rozvolnění projevilo?

Přistěhovalci – namátkou – z Mexika, Salvadoru či třeba Nigérie už zdaleka takovým obohacením nebyli. V roce 1990 zaostávali průměrné mzdy přistěhovalců z Mexika, kteří do USA přišli před rokem 1980, o 32,3 procenta za průměrnou mzdou rodilých Američanů, přistěhovalci se Salvadoru na tom byli hůře o 27,5 procenta a ti z Nigérie o 3,9 procenta. Přistěhovalci, kteří do USA přišli před rokem 1980 právě z Mexika nebo Salvadoru, vykazují v Borjasově výčtu nejkratší dobu strávenou ve vzdělávacím systému, a sice 7,56, respektive 9,6 roku (pro srovnání, Čechoslováci, kteří imigrovali do USA před rokem 1980, za sebou měli v průměrně 14,49 roku ve vzdělávacím procesu, a Rakušané dokonce 14,5 roku).

Vzdělanost imigrantů je zřejmě zásadním faktorem i v současné době?

Máte pravdu. Vzdělanost imigrantů je zásadním faktorem, který vysvětluje třeba jejich inklinaci ke kriminální činnosti v hostitelské zemi. Autoři César Alonso-Borrego, Nuno Garoupa a Pablo Vázquez v roce 2011 publikovali studii, která jako první svého druhu zevrubně analyzuje souvislost mezi mírou kriminality a imigrace ve Španělsku, tedy v zemi, která je klíčovou destinací současné uprchlické a imigrační vlny. Konstatují robustní souvislost mezi kriminalitou a imigrací. Uzavírají, že „během uplynulého desetiletí, charakteristického významnou imigrací, rostla míra kriminality ve Španělsku podobným tempem jako přistěhovalecká populace.“

Jenže není imigrant jako imigrant. Imigranti z kulturně bližších okruhů a s vyšším vzděláním mají nižší sklony k páchání kriminální činnosti než jiní přistěhovalci, doložili též zmínění autoři. A když ne přímo k páchání kriminální činnosti, pak alespoň k uchýlení se do šedé ekonomiky. Ekonomové Emanuele Bracco a Luisanna Onnisová totiž ve své nedávné studii, stavějící na analýze chování imigrantů v Itálii, další klíčové destinaci současné imigrační vlny, konstatují, že nacházejí „neochvějnou souvislost mezi přítomností imigrantů a velikostí šedé ekonomiky“. Jinými slovy, čím víc imigrantů, tím větší objem šedé ekonomiky, a to poměrně jednoznačně.

Jak by se tedy Západ měl k imigraci postavit?

Přesně je třeba si uvědomit následující. Charakter imigrace do nejvyspělejších světových ekonomik světa se zkrátka v posledních sto letech změnil k nepoznání – a nikoli k lepšímu. A netýká se to zdaleka jen USA, nýbrž vlastně všech ekonomicky vyspělých států; k obdobným závěrům jako Borjas dospívá třeba Julie Fryová v loňské studii publikované pod hlavičkou novozélandského ministerstva financí. „Stojí za zvážení snížení počtu imigrantů, abychom tak zmírnili nepříznivé makroekonomické tlaky v novozélandském hospodářství,“ konstatuje Fryová.

Proč si to Západ stále neuvědomuje?

Když jsem před lety hovořil s Paulem Samuelsonem, laureátem Nobelovy ceny za ekonomii, vyjadřoval se s velkým respektem k evropským vzdělancům a umělcům. Vyprávěl mi o Antonínu Dvořákovi a o jeho tříletém pobytu v „Novém světě“. Zmiňoval svého školitele z Harvardu 30. let, Josepha Schumpetera, rodáka z moravské Třešti a rakouského ministra financí z doby těsně po první světové válce, utečence před Hitlerem. Rozpovídal se i o Wasillym Leontiefovi, svém dalším školiteli, původem ruském laureátovi Nobelovy ceny za ekonomii, kterého před jeho emigrací do Německa a posléze do USA věznila nechvalně proslulá Čeka, předchůdkyně KGB. Není divu, že Samuelson – a s ním další představitelé západní intelektuální elity jeho doby – smýšleli o imigraci jako o jednoznačném obohacení. Není divu, že Samuelsonova generace společenskovědních učenců (počítáme-li ekonomii mezi společenské vědy) zásadně přispěla k rozvoji teorie multikulturalismu a jí podobných. Ty dnes stále zaujímají výsostné postavení na západní akademické půdě a zásadně se promítají i do diskursu ohledně současné uprchlické otázky v Evropě.

Jenže, kdo chvíli stál, už stojí opodál. Až na výjimky, jakými jsou například zmínění Collier nebo Borjas, intelektuální elita Západu zásadní proměnu rázu imigrace zatím příliš nereflektuje. Proto se rozrůstá propast mezi ní a jí ovlivněnými politiky, pracovníky neziskovek a novináři na jedné straně, a širokou veřejností na straně druhé. Evropská veřejnost má sílící dojem, že elity nehájí její zájem (se vším negativním, co k tomu patří, včetně růstu preferencí populistických až extrémistických uskupení nabízejících jednoduchá řešení). To proto, že elity se zapomněly ve dvacátém století. Zapomněly se v době, kdy imigrace byla těžko zpochybnitelným obohacením. Harvardský profesor Borjas letos napsal esej, ve které glosuje právě i Collierův Exodus a kriticky naráží na Clemensovu tezi o bilionech dolarů zisku při umožnění nespoutané imigrace. Uzavírá ji způsobem, který dává tušit, že se cosi významně začíná měnit i mezi západními intelektuálními elitami: „Dávejme si pozor na sociální inženýry, kteří slibují biliony dolarů na bájném chodníku kdesi tam na konci duhy; tyto sliby často stavějí jen na povrchním ekonomickém modelování a nedostatečných empirických důkazech.“ Borjas hovoří u „duze“, v Česku mluvíme o „sluníčkách“, adresáti jsou ale titíž.